Ledové zahrady: 2. Violens

Zazvonil zvonek. Audens překvapeně nadskočil, neboť na ten zvuk nebyl vůbec zvyklý. Tiše došel ke dveřím a opatrně se podíval do kukátka.

Za dveřmi stál někdo s tmavými vlasy, vypadal jako malý, nervózní kluk. S myšlenkou, co asi může cizí dítě chtít u jeho dveří, pomalu otevřel.

Chlapec na něj upřel své jasně modré, poněkud zarudlé oči. Audensovi připadaly povědomé, v tu chvíli si však nemohl uvědomit, odkud je znal. Všiml si, že se neznámý trochu třese hrůzou.

„Ehm... Hm... Co je?” zabručel. Moc slušného chování za svůj život nepobral, za což si ihned po tomto zvlášním přivítaní nadával, neboť to vypadalo, že chlapce ještě více vystrašil.

Kluk se nadechl a otevřel ústa, očividně chtěl něco říct, ale rozmyslel si to a místo toho podal Audensovi užmoulaný dopis.

Audens dopis převzal a začal si ho číst.

Po první větě na papír vyvalil oči.

Po páté větě vyvalil oči na chlapce.

Zakryl si rukama ústa a opřel se o futra. Byl v šoku.

Jakmile dočetl a trochu se vzpamatoval, strčil papír do kapsy a zadíval se na návštěvníka, jakoby si ho teprve teď pořádně všiml.

„Kolik máš let?” zašeptal.

„J-jedenáct, pane,” odpověděl chlapec.

„Toho pána si nech. Jsem Audens, to už přece víš. Nestůj tady a pojď dál.”

Desperatus poslechl, zul si boty a vstoupil. Audens ho zavedl do kuchyně, kde mu nalil sklenici vody a posadil ho ke stolu naproti sobě. Poté z kapsy vytáhl dopis a přečetl si ho v tichosti ještě jednou, zatímco Desperatus zarytě mlčel a prohlížel si ubrus.

Audensi.

Myslel sis, že nevím, kde bydlíš? Spletl ses, věděl jsem to celé roky. Ptáš se, proč jsem tě nechal na pokoji? Je to proto, že se stalo přesně to, v co jsem doufal. Sebral sis saky paky a osamostatnil ses. Slavil jsem. Moje výchova nebyla nadarmo. Brzy sis našel práci a tu jsi konal, jako kdybys nebyl z masa, ale z oceli. Dostával jsem pravidelná avíza. Věděl jsem, kdy jsi začal pracovat na plný úvazek nebo třeba to, kdy sis koupil byt.

Ten budižkničemu, co ti ten dopis přinesl, se jmenuje Desperatus a ke smůle nás obou, je to tvůj bratr. Vysadil jsem ho tu a řekl mu, ať jde za tebou. Mám ho plné zuby. Byl jsem zvyklý na tvoji dřinu, tvoji sílu a tvoji vytrvalost. Desperatus nemá ani jedno z toho. Chtěl bych, abys ho to naučil, možná budeš líp rozumět tomu, proč je tak jiný než ty. Jestli ti ale bude připadat taky tak nemožný, jako připadal mně, prostě ho vyžeň - a buď to zvládne, nebo o něm už nikdy nechci slyšet.

Přeju hodně trpělivosti.

Tvůj otec

Audens zvedl oči a provrtal jimi chlapce. Desperatus zrudl, honem se zadíval jinam a rozechvěl se.

„J-jestli mě tu n-nechcete, ta-tak já p-půjdu,” zašeptal.

Audens si přejel prstem po rtech a ještě jednou si ho přeměřil. Pak na své zohyzděné tváři vytvořil něco, o čem si myslel, že by mohl být přátelský úsměv.

„Tykej mi a říkej mi Audensi,” odpověděl.

„Ta-tak jo, Audensi.”

V tu chvíli Audensovi konečně došlo, kde už ty modré oči viděl - no přece v zrcadle.

Audensovy výchovné metody

První problém, který Audens na svém bratrovi viděl, byla stavba těla. Desperatus nebyl svalnatý po otci, tak jako on sám, ale malý a hubený po matce. Díky tomu nemohl mít tolik síly a výdrže jako jeho bratr a otec. Svaly se však daly nabrat - spoustou jídla, dřinou a ještě jednou dřinou.

Audens se rozhodl, že Desperata představí kolegům v práci bude ho vodit na směny jakožto tajnou pomocnou sílu. Hned další den ho přivedl s sebou, kolegové, hlavně tedy Thomas, se však tvářili poněkud vzdorovitě - nechtěli, aby se historie opakovala. Ptali se, odkud se Desperatus tak najednou vzal a jestli tato situace Audensovi nepřipadá poněkud povědomá. On ale obě otázky ignoroval, dal Desperatovi do ruky krumpáč a začal ho učit, jak se s ním zachází. Desperatus ho ale dlouho ve vzduchu neudržel, nebo přinejmenším ne dost dlouho na to, aby za tu dobu dokázal udělat pořádný kus práce. Audens si do té doby neuvědomoval, jak moc fyzicky slabý Desperatus skutečně je, a toto nemilé zjištění ho naštvalo natolik, až si místy nadával, že ho u sebe nechal. Vůbec netušil, jestli bude mít dostatek trpělivosti na to, aby počkal, až Desperatus zesílí na takovou úroveň, jakou měl v jedenácti on - nebo spíše, ušklíbl se, až ve dvanácti. Slíbil si ale, že to s ním jen tak nevzdá, a rozhodl se, že zatne zuby a zkusí být trpělivější - být takový však nepatřilo k jeho silným stránkám, to dobře věděl. Ani neměl, po kom by to zdědil. Cítil však, že by ho mrzelo, kdyby Desperata hned vyhnal. Byl vlastně rád, že měl společnost. Navíc na bratrovi viděl, jak urputně se snaží, aby se mu zavděčil. Snaha se počítala, to ano. Prozatím přece nezáleželo na tom, jestli to stačí nebo ne.

To se ale přepočítal. Kapacita jeho trpělivosti byla nižší, než původně předpokládal. O pár dní později se přistihl, jak na Desperata řve z plných plic, že je budižkničemu a ať se, sakra, snaží pořádně, že to přece není možné a že má výkon ještě horší než mravenec. Ale místo toho, aby Desperatus zabral (tak by to aspoň udělal on sám), položil krumpáč na zem a z očí mu vyhrkly slzy. Audens si tuto reakci nedokázal pořádně vysvětlit a usoudil, že bude nejlepší, když na svého bratra bude křičet častěji a vysvětlí mu, že když po něm chce, aby se snažil, tak ať se snaží, ne ať brečí. Doufal, že si pak Desperatus zvykne a jeho reakce nabude svou patřičnost.

Tak to zkusil několikrát, jenže chlapec se rozbrečel pokaždé a nevypadalo to, že by se na tom mělo něco změnit. Proto se Audens rozhodl pro tvrdší metodu a nasadil bití. Někdy to i přeháněl, za což si vysloužil nesouhlasné pohledy od svých kolegů a později také jisté znepřátelení. Bylo mu to jedno. Jediné, na čem mu záleželo, byl Desperatus a jeho budoucí život. Chtěl ho zocelit, dokud byl ještě čas, a to co možná nejrychleji a nejúčinněji.

Nevypadalo to však, že by se mu to dařilo. Desperatus vypadal snad ještě hůř, než ten večer, kdy ho viděl poprvé. Byl bledší, hubenější, plný modřin a koktal ještě víc. Audens si s ním nevěděl rady a tak se rozhodl, že si s ním o tom narovinu promluví.