Ledové zahrady: 3. Fuga

Posadil ho naproti sobě do kuchyně a spustil:

„Ty jeden zakrslíku... Jsi pořád stejně vyzáblý a bledý jak mrtvola.”

Natáhl ruku a dotkl se bratrovy dlaně, načež pokračoval:

„No prosím, a studený jak led! Tak co mám ještě dělat? Dávám ti porce jak pro medvěda. Chodím s tebou cvičit a tvrdě pracovat! Biju tě jak žito, aby sis konečně odvykl ten krumpáč pokládat zrovna ve chvíli, kdy máš zrychlit, ty troubo. Řekni sakra, co dělám špatně. Řekni mi to.”

Desperatus jen mlčel a vypadalo to, že se užuž rozevzlyká. Audens jeho jednání nechápal.

„Něco... Něco se musí dít. Jak to, že do tebe cpu všechno, co jsem se naučil a ty jsi pořád takový... Slaboch! Jo, slaboch.”

Desperatus se jen smutně díval. Slzy se mu množily v očích, stále ale netekly. Ramena se mu třásla, pořád však nemluvil.

„PROČ MLČÍŠ?”

Audens prudce vstal. Tak prudce, až sebou Desperatus trhl, jako vždycky. Audens mu naháněl neskutečný strach, těžko popsatelnou hrůzu. V tu chvíli veškeré chlapcovy slzy spadly z očí na tváře a líně se skutálely dolů.

Desperatus o sobě už dávno věděl, že je slaboch a zbabělec. Však mu to také Audens pořád omílal. Jak jinak si vysvětlit, že to, co Audense posílilo a pomohlo mu žít, fungovalo u Desperata přesně naopak?

To, co ten starší považoval za klíčové, toho druhého zlomilo. Vyloženě ho to zničilo, zruinovalo. Už ani nemluvil. Audens si neuvědomoval, že uběhl už týden od jeho posledního vyřčeného slova. Když už něco řekl, strašně u toho koktal. Vůbec už nechodil ven. S nikým se nebavil. Na celý svět měl vztek, ale na Audense byl schopen se jen smutně dívat.

„Nemyslel jsem si, že seš na tom až takhle, když jsem ten dopis četl... Proboha, už si ani nepamatuju, kdy jsem tě naposledy slyšel něco říct!”

Pak ztěžka vzdychl a položil svou ruku na bratrovo rameno.

„Ty kluku zabedněná. Když jsem byl v tvým věku, byl jsem taky takový... No... Malý a plný naivních představ a nenávisti. Jak jistě víš, tvůj otec je dost svérázný člověk. Pro pěst nešel nikdy daleko a já jsem ho za to moc neměl rád...

Desperate, KURVA, JAK JÁ HO NENÁVIDĚL!” zařval.

„Neumíš si představit, jak moc jsem se ho chtěl zbavit. Utéct, nebo... Jenže pak, když jsem kupoval byt, když jsem jel poprvé ve svém vlastním autě... Jsem zjistil, že jedině díky němu jsem se naučil tvrdé práci! Práci, která ze začátku nepřináší žádné výsledky. Je to tak, všichni potřebujeme tvrdou výchovu, aby z nás něco bylo! Chápeš to?”

Desperatus jen bezmocně přikývl.

V tu chvíli se skácel pod Audensovou tvrdou ranou do břicha.

„Ze začátku, chápeš to? Ze začátku! Nejsem zvyklej na to, že moje práce nepřináší výsledky vůbec! A přesně to se teďka děje u tebe. Ať se snažím, jak se snažím, nic nevidím, žádný pokrok.”

Pak chlapce popadl za triko a posadil ho zpět na židli.

„Takže teďka,” funěl „teď otevři hubu a řekni, co je špatně.”

Desperatův útěk

„J-já.”

Audens přistoupil blíže a naklonil se k němu.

„Cože?” zavrčel s varovným tónem v hlase.

Desperatus se shrbil. Přesto ale pokračoval:

„Ne-nemusíš m-mě vy-vyhánět. Pu-půjdu s-sám. Ty se mě zba-zbavíš a j-já - “

„No tak na to zapomeň,” odsekl Audens. „Nejen že bys nepřežil ani měsíc někde sám..”

„To j-je-je-je-d-dno.”

„...Ale taky bys mě tím dost zklamal. A naštval! A to pořádně.”

Desperatus věděl, že naštvat Audense Victa se nevyplácí. Že tím hodně riskuje. Už tak měl všude na těle podlitiny a škrábance. Sklonil pohled k zemi a chvíli přemýšlel.

A pak se rozhodl. Zvedl se a řekl jen: „J-já j-jdu.”

„No to teda nejdeš!” křikl na něj Audens.

Desperatus se třásl strachy, když z kuchyně odcházel.

Audens začínal být rudý vzteky a nabíhaly mu žíly po celém těle. Vypadal velmi nebezpečně, jako funící býk. To už ale Desperatus neviděl, neboť stačil odejít.

Audens zůstal v kuchyni a zoufale se snažil uklidnit své pěsti. Tak moc tomu nevděčníkovi chtěly jednu vrazit!

Už slyšel, jak si Desperatus za dveřmi balí věci, jak otevírá a zavírá skříně, jak mu padá vše, co bere do ruky...

„VRAŤ SE,” zahulákal. „POJĎ SEM, TI ŘÍKÁM!”

Po chvíli se ozvalo prásknutí dveřmi. Desperatus vyšel ven a v ruce měl svůj batoh, s nímž před lety přijel. Když uviděl Audense, jen uhnul pohledem a pokračoval v chůzi.

Audens došel až těsně k němu, tak blízko, až chlapec cítil jeho horký dech na svých vlasech.

„Zrádče,” sykl.

I když to řekl tiše, Desperatus se polekal a kufr mu vypadl z ruky. Audens toho patřičně využil.

„Ty jeden zakrslý nevděčníku. Zasloužil by sis pořádných pár facek! Po tom všem, co jsem pro tebe udělal, mi zdrhneš? Ale víš, co? Klidně si jdi. Vsadím se, že tě to tam venku brzo přestane bavit a přilezeš zpátky s prosíkem! Jsi malý, chováš se jak mimino a neumíš nic!”

Tato slova Desperata velmi ranila, nedal však na sobě nic znát.

„A t-ty za-zas-se um-míš jen-nom-m-mlát-tit a eř-řvát!” odsekl, vzal kufr, obešel bratra a vyběhl ze dveří.

„Fajn! Jdi si, kam chceš! Ale pamatuj si jednu věc. Ty už nejsi mým bratrem. Ode dneška jsi pro mě jen malý ničema, který si nezaslouží sebemenší péči! Nehlásím se k tobě. Nejsi moje rodina. A jestli si myslíš, že najdeš štěstí, tak to se sakra mýlíš! A teď vypadni,” zvolal za ním ještě Audens, než zabouchl dveře s tak mocným bouchnutím, až slyšel, jak sousedé vyjekli úlekem.