Ledové zahrady: 4. Mendici

„Do prdele!”

Audens práskl do zdi. Nevěděl, proč se tak vzteká, že mu ten budižkničemu utekl. Myslel si, že bude mít radost, že se Desperatus konečně sebral a našel v sobě odvahu.

„Otec radost mít určitě bude, až se to dozví,” problesklo mu hlavou.

Audens byl ale naštvaný. Naštvaný, že Desperatus odešel tak náhle, naštvaný, že ho tu nechal, naštvaný, že je zase sám. Tisíckrát si mohl lhát, že mu samota nevadí, že je na ni zvyklý, musel si to však přiznat - sám být už nechtěl.

Zaťal ruce v pěst a posadil se na postel. Dlouho zadržoval slzy, než s nimi ten pomyslný boj prohrál. Pak je nechal volně stékat a padat na prostěradlo. Mezitím přemýšlel, rozhodoval se, jestli za ním běžet, nebo ne. Ale pak si v duchu odpověděl, že ne.

Jen ať si to zkusí, být úplně sám někde, kde ho nikdo nezachrání, kde si bude muset poradit sám. Třeba se mu pak vrátí a bude konečně silný.

Hořce se usmál. To by bylo hezké, nicméně tomu příliš nevěřil. Znal Desperata. Věděl, jak je slabý, fyzicky i psychicky. Spíše to s ním viděl černě. Přesněji řečeno - počítal s tím, že to bratr nepřežije.

„Sakra,” zařval.

Zoufale se potřeboval zaměstnat, neboť hrozilo, že by si jinak rozmlátil ruku o zeď na kaši. Proto se zvedl, že si raději udělá něco k večeři, a myšlenky na Desperata zatlačil hluboko do hlavy, kde doufal, že také hodně dlouho zůstanou.

Lora, Kuba, Gábi

Ten den bylo vskutku strašné horko. Slunce pálilo a vysávalo veškeré tekutiny. Desperatus sotva šoupal nohama a snažil se na nic nemyslet. Nemyslet na to, že si nevzal dost vody. Na to, že nemá žádné jídlo. Ani na to, že vůbec neví, kde je.

Už nemohl dál a tak se rozhodl, že najde nejbližší zastřešenou autobusovou zastávku a sedne si tam.

Objevil ji o necelé dva kilometry později. Jmenovala se Kravice - Kaštan a poskytovala ideální místo pro odpočinek. Chlapec se svalil na lavičku, zabořil svůj zpocený obličej do dlaní a začal konečně přemýšlet o tom, co si počne.

Když vybíhal ze dveří, neměl ponětí, co všechno bude muset na útěku snášet. Nyní si za svou pošetilost nadával.

Vyhrkly mu slzy. Nenáviděl se za ně. Za své pocity, za svou slabost. Zařekl se, že i kdyby to neměl přežít, k Audensovi se už nevrátí, neboť mu v uších zněl bratrův hlasitý smích a věta „Já věděl, že to nevydržíš”.

Najednou se odkudsi vynořila lidská postava. Byla to malá dívka. Přišla na zastávku a začala si pročítat jízdní řád.

Desperatus se tak lekl, až okamžitě vyskočil na nohy. Teprve pak si ho dívka všimla a svou pozornost zaměřila na něj.

Jakmile Desperatus zachytil její pohled, nemohl se ubránit myšlence, že se zastávka jmenuje po jejích očích. Vypadaly totiž úplně jako dva kaštany - velké, hnědé a lesklé - a dokonale seděly k jejímu bledému, pihatému obličeji a dlouhým, tmavým vlasům, jež byly střapaté a kudrnaté tak moc, že přes ně mohla sotva vidět. Byla celá špinavá a otrhaná, viditelně chudá. To však chlapci nevadilo ani trochu, neboť sám si připadal poněkud uboze.

Dívka si chlapce důkladně prohlédla a pak poznamenala: „Máš mokré oči."

Desperatus od ní své oči polekaně odtrhl a zabodl je do země. Chtěl něco říct, ale bál se, že bude znít hloupě, když tak moc koktá.

„Proč jsi smutný?"

Desperatus pootevřel rty a chtěl odpovědět, ale opět se zastyděl a vlastně ani nevěděl, co říct. A tak jen pokrčil rameny a zadíval se kamsi do dáli.

„Ty jsi němý?"

Desperatus se na ni otočil a řekl si, že bude lepší, když nebude mluvit vůbec, a tak kývl hlavou a opět pokrčil rameny.

Dívka se široce usmála a podala mu ruku. „Já jsem Lora."

Lehce její ruku stiskl. Pak si oba sedli na zastávku a Lora ze své ledvinky vytáhla malý zápisníček a tužku.

„Psát jistě umíš. Nenapsal bys mi, prosím tě, jak ses tu dostal? Nikdy předtím jsem tě tu neviděla. Budeš asi cizinec, že?”

Desperatus přikývl, půjčil si nabízený notes a začal psát, jak nejstručněji dovedl.

„Takže ty jsi na útěku z domova?”

Desperatus téměř neznatelně přikývl, zatímco psal dál.

Sedla si až těsně k němu a pronesla: „My jsme taky utekli. Já a moji bratři. Bylo to k nevydržení, ale o tom až později...”

Desperatus si trošku odsedl, neboť byla příliš blízko a stále se nakláněla blíž.

„Víš,.." pokračovala „Ty kdybys nebyl tak... nezdravý..."

Zarděla se, podrbala se na nose, pak nabrala dech a dořekla to.

„...Byl bys nádherný. Snad bych tě i... Milovala."

Když se na ni chlapec podíval se samými otazníky v očích, nečekala na jeho odpověď a rychle změnila téma:

„Máš, kam jít?"

Desperatus zavrtěl hlavou a přitom ucítil, jak se ho opět zmocňují slzy.

„To jsem si myslela," řekla na to. „Víš.. I když jsme utekli, bydlíme ve vlastním domě. Je velký, třípatrový. A celý náš. Nechceš přespat tam? Prostoru máme dost.”

Desperatus se narovnal a bylo vidět, jak se mu rozšířily zorničky. Lora se usmála a řekla: „Tak můžeme jít. U nás je větší chládek.”

Zanedlouho tedy došli ke zmiňované stavbě, ale..

Byl to obrovský, šílený dům. Rozbouraný, bez oken a bez dveří. Zem pokrývala tlustá vrstva z kusů cihel, kachlí a reklamních letáků, tu a tam se objevila nějaká stará bota nebo hadr. Ve stropě zely dost nebezpečně vypadající díry. Na zdech visely cedule pojednávající o různých nebezpečných látkách a elektrických vedeních. Místo výtahu se tam nacházela pouze prázdná šachta - temná díra protínající všechny tři patra, do které Desperatus málem spadl.

„Když jsi na útěku, nemůžeš si příliš vybírat,” krčila rameny Lora. „Můžeš být rád, že na tebe neprší.”

Ani přivítání s Lořinými bratry nebylo nijak příjemné.

Jeden z nich, ten vyšší, vypadal skoro stejně jako sestra – s kaštanovými vlasy a pihami. Byl bosý. Ten menší měl kulatý obličej taktéž s pihami a malá modrá očka.

„Ahoj,” pozdravila Lora.

Bratři se ale na ni nedůvěřivě zahleděli a hned poté na Desperata - se značnou nevolí. Chlapec na to nic neřekl, jen sklonil hlavu a zadíval se do země. Mlčel.

„To je jeden kamarád, kterého jsem potkala na zastávce... Nemá kam jít, tak jsem si říkala..."

„Že spasíš svět. Jasně," řekl ten menší kysele.

Lora se na ně zamračila, prošla kolem těch dvou dovnitř a pokynula Desperatovi: „Tak pojď."

Desperatus udělal sotva tři kroky, když mu bratři zahradili cestu a řekli mu pár slov tak, aby je Lora neslyšela: „Skrčky tu nepotřebujem."

Desperatus jim chtěl říct „Už se bojím!", ale styděl se za své koktání. Tak jen sklonil hlavu, odstrčil je od sebe a přidal se k Loře.

Dali se doleva, kde se nacházela trochu menší místnost s pár spacáky a vařičem.

„Tady spíme, jíme... A vůbec,” představila mu pokoj ta dívka. Desperatus vešel dovnitř a krátce si ho prohlédl. Nebylo tam toho ale moc k vidění... Omítka na zdech už dávno nedržela. Kachle byly rozbité, jako by do nich nějaký obr bušil skálou. Místnost byla vyklizená. Tedy až na ty spacáky a vařič.

„Nevíš, kolik je hodin?"

Desperatus odhrnul rukáv a ukázal jí své hodinky. Bylo půl šesté odpoledne.

Chvíli tam oba stáli a nevěděli, co mají říct, když tu se náhle ozvala Lora:

„Můžu ti předpovědět budoucnost?"

Desperatus pokrčil ledabyle rameny a kývl na souhlas.

A tak dívka vzala jeho ruku do svých dlaní a pozorně si ji prohlédla. „Vidím," začala „Vidím tě někde daleko... Už nepláčeš."

Poté se mu vpila do očí tak intenzivně, až sebou mírně škubl, a pokračovala: „Proč nevidím nic dalšího? Všechno je tak... Zamlžené, nebo... Zasněžené? Ano, zasněžené, to je to správné slovo," a pustila Desperatovu ruku s užaslým výrazem ve tváři. Desperatus si svou dlaň udiveně prohlížel a přemýšlel o tom, jak tam Lora může vidět něco takového. Vždyť jsou to jen čáry...

Pak ucítil její prsty ve svých uhlově černých vlasech a uslyšel plačtivý hlas:

„Brzy už tě nikdy neuvidím. To je to, co jsem tam viděla. Ty mi odejdeš... Někam daleko. Ta země bude tvoje záhuba... Zůstaň," naléhavě ho žádala. Pak ho objala tak pevně a rozhodně, až se zapotácel.

Desperatus jí položil ukazováček na ústa, aby se uklidnila, a pak vzal do ruky její tašku. Z ní vytáhl notes a tužku a napsal do něj tři slova:

„Nemám důvod odcházet."

Když si to Lora přečetla, na tváři se jí objevil široký úsměv. „To je krásné," řekla. Poté ho vzala kolem ramen a dala mu malou pusu na tvář. Desperatus zčervenal.

„Helemese, hrdličky,“ vyrušil je čísi hlas.

Do pokoje vstoupili Lořini bratři. Vzala je oba za ruku a zvolala:

„Zapomněla jsem ti je představit – To je Kuba,“ ukázala na toho menšího „a tohle je Gábi.“ Vyšší z bratrů se ironicky uklonil a pronesl:

„Těší mě, Rómeo. Taky bys nám mohl o sobě něco říct, ne? Ať vím, komu rozbíjím hubu.“

„Jo, chcem vědět, s kým máme tu čest, pane prezident,“ přidal se Kuba a hlasitě se zasmál.

Desperatus se vyděsil. Díval se na Loru a zoufale u ní hledal pomoc.

„Nechte ho, vždyť nám nic neudělá! Chtěla jsem jenom, ať má kde spát,“ bránila ho zoufale.

„Ty nebudeš spát ještě hodně dlouho, skrčku,“ usmál se Kuba. „Nebudeš vědět, na kterou stranu se převalit, protože ať si lehneš, jak si lehneš, budeš ležet na svý modřině!“

„JAKUBE!“ okřikla ho Lora. „Je to můj přítel!“

Gábi se podíval na Loru, pak na Desperata a pokynul Kubovi, že se jde pryč. Kuba jen nevěřícně zakroutil hlavou a než se otočil, pohrozil ještě Desperatovi:

„Protentokrát tě tvoje Julinka ochránila, smrade. Máme ji moc rádi na to, abysme tě nakopli před ní. Ale bůh ví, kde bude příště,“ načež se oba ztratili.

„Pojď, ohřejeme si večeři,“ zašeptala Lora asi po deseti minutách zarytého mlčení.

Desperatus se nechal odtáhnout k vařiči. Bylo tam pár vajec a několik kousků plesnivého chleba.