Stojatá voda XXI.

„Marcelo…ty, Marci, víš, já bych se tě ráda na něco zeptala – ale neříkej to nikomu…ani Jardovi“, vysoukala jsem ze sebe a polkla naprázdno.

Marcela vyfoukla obláček kouře a mně se maličko zvedl žaludek. Kouřit se nikdy nenaučím. Marcela se baví mými rozpaky a já se pouštím  na hodně tenký led:

„Ty, hele…když chlap začne dejchat jako parní válec a pak třást a škubat a nakonec hlasitě vydechne…tak to znamená, že - “

Marcela na mě asi tři vteřiny nevěřícně zírala. A pak vydala neartikulovaný zvuk. Když konečně byla schopná promluvit, vyrazila ze sebe:

“Že se udělal!“

„Udělal…A co udělal???“

„No, co asi…ty to vážně nevíš, no teda…“, ani nemohla pro smích souvisle promluvit.

Pak ale malinko zvážněla: „Ty, Janko –  dal si aspoň pozor? Když si tak představím ty tvý rodiče a tebe v tom…“

„Jé, kdepak, to ne! Ne ne, to ne! Rozumíš, on...ne, on mě nepoložil, akorát u mě stál…“

„Teda, Janino, kdo by to do tebe řek! Takže vy jste to dělali na stojáka?“

„Na stojáka???  Co to je? -  Ne-e, to ne, on nebyl, no to... no, on nebyl ve mně. A pak se najednou  obrátil zády a běžel do kouta…“

 „A vytek“ řekla Marcela pobaveně. „Vystříkal se“, doložila vysvětlujícím tónem a utřela si slzičky smíchu.

Ona má z toho snad druhé Vánoce. A já už lituji, že jsem se jí ptala. Teď mě musí mít za úplnýho blbečka.  A co když to někomu vykecá – to abych, abych... snad utekla ze světa, nebo...já nevím co!

Dopis, vzpomněla jsem si. Ten dopis! Mám ho v tašce, pořád. Musím ho nějak odevzdat! Nejvyšší čas, včera už bylo pozdě... Velká přestávka trvá dvacet minut - kolik je?

„Dámy, tak co je to tady? Kuřáckej salón?“ , ozvalo se od nepatrně pootevřených dveří.

Marcela bleskově vlítla do kabinky a zatáhla za splachování.

A já ze sebe vymáčkla, že stojím ve frontě. Cigaretu, stejně jenom zbytečně hořící, jsem naštěstí už dávno típla a strčila do rukávu.

„Nepovídej! Koleduješ si o třídní důtku.“

„Protože se mi chce na záchod? – Já za to přece nemůžu, že nahoře neteče voda a je tam zavřeno.“

„Ona tady fakt čeká“, ozvala se Marcela z kabinky a ještě jednou okázale  spláchla. „A tohle je dámskej záchod, pane profesore!“

„Říká se soudru - ... no nic, tady nejsme ve třídě, že ano, dámy.  Vždyť víte, jak to je.  Ale dělejte, a pak pochodem vchod!“

Cosi mě napadlo: „ Nahoru nemůžu, tady bych se nedočkala, skočím naproti, na vokres.“

A už jsem vyrazila.   Honem do třídy, do tašky, pro dopis. A teď kvaltem do šatny, dolů, do tak řečených katakomb. Boty, kabát – na čepici se vykašlu.

„Kam to letíš?  A co to máš?“

Vladěna. Tak ta  mi teda chyběla!

„Naproti na vokres. Na hajzl – jinak se snad podělám. Nahoře je zavřeno a dole děsná fronta.“

„Jdu tam taky, do bufíku. Paráda, jdeme spolu!“

Tak to se mi snad jenom zdá. To snad není pravda, to nesmí být pravda...

„A na co si bereš kabát?  Na to přeběhnutí ulice???“

„Ach jo, já tak automaticky, to jsem teda už magor, asi z tý matiky.“

Studený vítr mi okamžitě profoukl svetr. Ale to nic,  je to jen pár kroků, přímo naproti. Vladěna míří ke kantýně a já se ohlížím po dveřích s panenkou.

„Jano, ukaž, já ti ten dopis podržím“.

„Ne, to ne!“

„Ty si ho chceš brát na záchod??? – A kde máš známku?“

„Vladěno, nezlob se,  já se nechci podělat“,  rozrážím dveře a vpadám dovnitř. Počítám do deseti a pak opatrně vykouknu. Vladěna už zmizela v prosklených dveřích kantýny.

Letím ven z té přísné úřední budovy. Přebíhám parčík. Za průchodem u kina se rozevírá náměstí.  Musím to stihnout za pět minut, dalších pět mám na návrat. Do tváří se mi opřel vítr. Je mi zima, jak jinak, vždyť jsem bez kabátu. Určitě vypadám jako utržená ze řetězu, jako kdybych utekla z blázince. Programově nesmím myslet na to, kdo mě potká.

Provoz je docela hustý, nezbývá mi než stát a čekat, až přejede náklaďák, za ním dva dlouhé kamióny a  po nich motorka a dodávka.  Do háje, to nestihnu!  To nemůžu stihnout....Musela bych k morovému sloupu, okolo něho, ke kostelu, potom doleva, tou cestičkou k živému plotu u fary. A tam se dobře kouknout, která schránka je děkanského úřadu!  Abych to nehodila vedle. Vím, že okresní archív a děkanství nemají dobré vztahy, kdo ví kdo tam bude a dopis by nemusel předat.

Musím, musím to stihnout.  Včera už bylo pozdě – houby včera, už předevčírem. Ten dopis, ta nevyřčená věc,  mě tíží jako cihla.  A teď už nemůžu, já už nemůžu dál -  jak jen mám jít k tomu dědkovi na hodinu, když konečně vím, co se vlastně stalo... 

Kdepak, musím zpátky. Přijít  do třídy po zvonění, no, to by byl průšvih! To běhání na vokres je totiž na hraně, tiše nám ho trpí, ale klidně by mohl přijít zákaz. A to by mi teda poděkoval celej gympl...Nezbývá mi nic jiného, než zařadit zpátečku.

Málem jsem vrazila do staré paní, brnkla jsem jí o hůl.

„Jé, promiňte, prosím, já nerada ...Jé - dobrý den!“

„Janičko! Co vy tady?“ 

Teprve teď jsem poznala paní Kolářovou.  Je stará,těžce chodí,  špatně slyší, naslouchátko nedostala a pokud jí ho nějak nesežene syn, nemá šanci. 

Paní se usmívá, ráda mě vidí. Je zrovna tak vlídná jako její muž, bělovlasý pan učitel Kolář. 

Osvítil mě takový bleskový nápad: „Mám k vám prosbu, moc vás prosím: tenhle dopis je pro pana faráře Prokopa. Až přijede. Moc prosím, dejte mu ho, on snad přijede už zítra, ve čtvrtek. Až půjdete večer do kostela...nebo až v neděli, kdyby to jinak nešlo.“

Snažím se zřetelně vyslovovat, aby mi rozuměla a podávám jí obálku. Ukazuji na adresu: Důstojný pán P. František Prokop, děkanský úřad.

„Co to?  Prosím, co povídáte, Janičko?“

„Paní Kolářová, prosím, dejte to panu faráři Prokopovi...Já to nestíhám,  do  tý schránky - "

„Kam, do tý branky???“

„Do schránky, do schrán – ky...no,  do toho kaslíku, tam na faře -“

„Jak – na jaře? Až na jaře???“

„Ne, ale ne!!! Na faře – na děkanství!“

„Ach tak. Ale proč?“

Zoufale vyrážím:  „Nebo...radši mu to dejte v kostele. V zákristii.  Prosím – je to děsně důležitý, hrozně moc, pak vám to vysvětlím, teď už musím letět, končí velká přestávka,“ mávám směrem ke gymnáziu.

„Dáte mu to???“ ukazuji ještě jednou prstem  na adresu.

Paní na mě zírá pár vteřin, které se mi zdají jako půl věčnosti. Potom si pomalu  a váhavě ukládá obálku do kabelky. Děkuji už v běhu.

Vtrhla jsem do třídy a zapadla do lavice. Právě včas, zrovna když ztichlé chodby a schodiště  rozčísl ostrý zvuk zvonku. Pane jo, proč je to takovej ječák, napadlo mě naprosto nelogicky. Jako by to nebylo jedno.