Torbjørn Urbanson - Krichle - Prolog

Prolog

Písečný prach kroužil ve vírech okolo vojenských transportérů projíždějících údolím. Prožíral se pancíři účinněji, než střely raketometů a kulky Afghánců poschovávaných ve skalních výběžcích obklopujících naivní ideu demokracie a svobody vytesané do sloupů morálního mramoru taveného na koleně, daleko od mentality lidí v těchto bohem zapomenutých zemích, svěřené do rukou vojáků se zbraněmi posvěcenými nesmyslnou ideou, která sama vygenerovala nesmyslný sysifovský syndrom autonomie a hrabivosti brousící hroty západu a propichující hradby jinakosti, za kterými se skrývá majetek, který jim nenáleží kvůli oné jinakosti.
„Do you want cigarette, man?“ Zaburácel hluboký hlas muže s americkou vlajkou na rameni a přibližně stejně dlouhým a hustým vousem sedícího vedle něj, pohrával si se závěrem černého scaru. Na cigaretu chuť neměl, ale alespoň na chvíli uvolnit plíce, nemyslet na nesnesitelné horko, dásně, oči a uši plné písku, který byl horší než obrazy mrtvých dětí, spálených vesnic po řádění jejich spravedlnosti. Za bezesných nocí mu ve vojenském stanu připomínal žitný chléb plný úlomků z mlýnských kamenů, který musel v dětství jíst. Plamen benzínového zapalovače s lebkou seals mu zakmital před špičkou cigarety. Vyfouknul a pokývl bývalému kanadskému dřevorubci, jemuž život už taky nedával smysl a tak si ho přijel udělat sem. Protože nakonec to všechno bylo úplně jinak. Peníze, ideály, život ve službách vlasti. Nesmysl! Šlo o jednu jedinou věc. Když byl člověk špatný lhář v civilizaci, kterou na palubách vojenských letadel opustil, a už nestačil čelit nesmyslnosti života, musel odjet sem a sakra rychle ten smysl vycucat z prstu, protože, kdyby se tak nestalo, zůstalo by z něj to, co zůstávalo z lidí a jejich životů, když se postavili na odpor, protože jim dost často nic jiného nezbylo.
Před nimi to zaburácelo a zem se zatřásla. První z transportéru byl celý v plamenech. Z něj rychle vyskakovali vojáci, a za levou částí hořícího Hummeru se kryli před kulkami, které létaly ze skalní rozsedliny nad nimi. Jeden z nich to koupil.
„Fuck it!“ Zahřímal Kanaďan a uchopil kulomet na střeše auta. Těžké zbraně všech tří zbývajících obrněných vozidel se rozštěkaly. A z převisu nad nimi odletovaly kusy kamene. Bard vyběhl k přední straně vozu a v kolimátoru útočné pušky zaměřil zahalený obličej a vystřelil. Hlava zamotaná do palestiny doslova explodovala. Na předním pancíři začaly cvakat kulky, ale Bard už byl na zádi a křížovou palbou společně s druhým vozem kryli vysokého vojáka, který vystřelil raketu do skuliny ve skalním ochozu.
Bard vyplivl cigaretu do písku vedle sebe. Skrz vousy nahmatal jizvu na tváři a cítil, že je čas se vrátit a dát věci do pořádku. Jak že to tenkrát říkal. Zavřel oči. Ano. Potichoučku to zašeptal.
„Jednou vás všechny zabiju.“