Stojatá voda XXIII

     Dny plynou, jeden jako druhý, střídá se den a noc. Jako ty korálky růžence, co se modlí babky v kostele. Růženec – jaké je to krásné slovo, růžový věnec... Ale nebylo by lepší uvít Panně Marii opravdový věnec z růží? Než žmoulat mezi prsty tu šňůru z korálků? Jeden růženec jsem kdysi měla v ruce, docela malý, dala mi ho babička na hraní a já jsem ho pověsila kolem krku panence, jako korále. Ta panenka se jmenovala  Milka, po babičce, a byla to princezna. Jela na ples,  v kočáře, usazená na polštářích z kanape,  přes park, v Brance  ji pustili dál, projela ulicí Bedřicha Smetany na náměstí,kde se v domě na rohu s Františkánskou ulicí konal velký a slavný ples. Všechny panenky-princezny tančily (že je to výstavní síň vydlážděná terakotovými dlaždicemi, to jsem jaksi neřešila), potom se uložily k spánku, protože v zimní noci by v kočáře mohly nastydnout, nehledě k tomu, že na nočním náměstí se hemží duchové a v okružních sadech zase pro změnu bludičky... Je to vůbec pravda, že jsem bývala malá a šťastná holčička?

      Ach, kdeže loňské sněhy jsou... Francois Villon se mi moc líbí, žil před takovou spoustou let a přitom je mi až neskutečně  blízký. Ta jeho modlitba k Panně Marii, kterou napsal pro svou matku, tu bych si mohla číst do nekonečna. Ale nesmí mě nikdo nachytat. Předevčírem u nás totiž byla paní Kolbabová z Plzně a ptala se, co že ta Janička radši nečte nějakou detektivku. Nechala se slyšet, že jsem „holt taková inteligentní“,  jenže maminka tím nebyla potěšena ani za mák. „Nemůže říct, že jsi hezká, proto říká inteligentní, aby vůbec mohla vyslovit něco milého“, vzdychla a doložila, že se mám věnovat matematice, která mi kazí průměr. A že se zrovna moc inteligentně neprojevuji.

     Usilovně přemýšlím, jestli paní Kolářová ten dopis odevzdala. Nic se neděje, ráno , v poledne a večer slyším zvonění, jakoby nic. Na hodině u pana Kantora jsem byla, nic jiného mi nezbylo, věděla jsem, že si nic nedovolí, když za dveřmi v kuchyni sedí jeho žena. Byl to „vopruz“, to se nedá jinak říct. Mezi Louisinou polkou mi snad stokrát stačil vyznat lásku a snad tisíckrát sdělit, že jsem to všechno zvorala tím svým útěkem a výkřikem. Ale že není nic ztraceno – bude možná lépe, když mě bude nějakou dobu učit ta Ivanka z Janova, to se ještě uvidí. Podle toho, jak dlouho bude bába Skřivanka v tom blázinci a jestli se vůbec vrátí, možná se najde místo v domově důchodců, i když není v pořadníku, nebo ji šoupnou do Dobřan – ale to by musela blbnout veřejně, jak se říká. Kdyby se měla vrátit zpátky sem do Podhoří a vykřikovat na náměstí, ono se to časem srovná, každý malý město má svoje figurky, to akorát tenhle všivej režim se toho může chytit. Proto dál od kostela, dál od kněží, rozumíte, Janičko??? A že začalo postní období, to už vůbec není zajímavé.

 

      „Vezmi si buchtu“, řekla maminka a přisunula mi talíř.

      Makový hřeben se drobí do šupinek a nijak mě neláká.  Jdu postavit vodu na kafe. Otevřenou vyhlídkou proudí příjemně chladný, už skoro jarní vzduch. Maminčin pohled je zkoumavě zamyšlený, tak jako poslední dobou pořád.

      „Vem si buchtu“, opakuje s naléhavostí, kterou jsem se rozhodla nebrat na vědomí. Ovšem to nespisovné „vem“ mě donutilo mít se na pozoru. Než do konvice nateče, nebo spíš nakape voda, trvá půl věčnosti. V potrubí už je zase nízký tlak. Takový zdejší folklór.  Zapaluji plynový hořák a beru z poličky Nescafé. Maminka mě soustředěně pozoruje.

     „Kolik sypeš – ukaž. – Poslyš…“

     „Ano?“

    „Poslyš - “

    „No tak--- copak mám poslyšet?“

   „Jano, neprovokuj! – Poslyš, neměla bys pít tolik kávy. Uber a přelij jen do půl hrnku, doplníš si mlékem.“

    Co se dá dělat, holt mám laté. Pořád lepší než melta nebo přeslazený ovocný čaj. Kávu si nesladím, proti tomu má pečlivá maminka naštěstí nic nemá, protože ani ona nemusí kávu s cukrem. Naštěstí.

    Takže svačina. U nás v kuchyni je tak útulno, jako by svět byl v pořádku.  Pendlovky v hale pětkrát odbily  a na poslední úder navázal zvon. Mamince neušlo, že jsem se otočila za jeho hlasem.

    „Prosím tě, zavři to okno. Už je vyvětráno až až. – A nechceš mi říct, na co myslíš? Vždyť zapomínáš jíst!“

     Nechce se mi vykládat, že myslím na čtrnáct svíček v chrámové lodi. Křížová cesta v lese pod nemocnicí je v troskách, zbyla jen ta v kostele. Je to čtrnáct obrazů, čtrnáct zastavení, plných bolesti a trápení. A já nevím, proč to tak muselo být a nikdo mi to neřekne.

     „Maminko. – Ty, mami, vždyť my jsme přece taky katolíci -“

     Ach jo, díky za to zvonění. Jinak by se totiž to nastalé ticho mohlo krájet.

    „Dali jste mě přece pokřtít…“

     „Už sis vzala tu buchtu?“

     „Ještě ne, ale vezmu si – maminko, my jsme přece katolíci, ne???“

     „No a co – někdo je třeba původem Jihočech a nijak to neprožívá, tak tohle zrovna tak, no.“

    „Ale pokřtít jste mě dali…“

    „Vem si buchtu!“

    „Nemám chuť. A není to buchta, je to makovej hřeben“.

     „Krucajfixaj, nechytej mě za slovíčko! Jsi hubená jako šindel, vem si buchtu!“

    „Já si vemu, ale řekni mi, proč jste mě teda dali pokřtít!“

    „Ale no…To máš tak, myslela jsem na cizinu, kam se jednou snad dostaneš. Tam to tak vypadá líp - i když dnes už se na to moc nekouká, jestli někdo je v církvi.“

     ???

     "Co koukáš? Dej s tím pokoj - a vem si buchtu!"