Stojatá voda XXIV

„Dobrý den!“

„Dobrý den – ach, to je Janička s maminkou!“

Jak jinak, než s maminkou… Poslední dobou sama skoro nikdy nevyjdu. Ani do papírnictví pro sešit na matiku.

„Dobrý den, paní Nováková, dobrý den, Janičko“. Pan učitel Kolář smekl klobouk a staromódně se uklonil.

Staří manželé jdou zavěšeni do sebe a navzájem se podpírají. Paní se navíc nejistě opírá o hůl. Je nějak více shrbená než před měsícem, kdy jsem jí předávala ten nešťastný dopis. Zdraví nás vlídným, ale unaveným pohledem.

„Pane učiteli, co ta Skřivanka?“, ptám se honem.

Maminka mě nezarazila, protože i ji zajímá, jestli ta babizna bude někde něco vykřikovat.

„Co to? Skřivanka???“

„Jo, ta babizna – je furt v tom blázinci?“

Pán pokyvuje bílou hlavou. Mám dojem, že chce získat čas, aby nemusel přímo odpovědět.

„Teda, ty máš výrazy“, šťouchla do mě maminka. Přitom mu ale visí na rtech zrovna tak jako já.

„Víte… Ani nevím, jdu vždycky rovnou nahoru na kůr, hraji a nesleduji, kdo je dole. Zdálo se mi, že jsem ji zahlédl, ale nejsem si jistý.“

Pak lehce mávl rukou a usmál se: „Každý kostel má svého blázna. To se nesmí brát vážně.“

„Vždyť já vím", vpadám rychle, dřív než maminka stihne říct na shledanou. „Já tu babku neberu vážně, ani omylem. A zase už se někdy přijdu podívat na kůr. A vůbec: co je novýho?“

Nechci vidět, že se maminka mračí. Vždyť koneckonců jsem katolička, a je normální, že mě zajímá, co se děje v kostele a ve farnosti.

„Nového? -  Jdeme z polikliniky, tady manželku po jídle bolí břicho, špatně tráví. Pro ty bolesti udělali i EKG, zda to není od srdce. Ale není, vypadá to jen na žlučník a střeva.“

„Mám dietu“, pronesla paní smířeně, „moc si nepochutnám, ale snad bude zase lépe.“

Maminka přikyvuje se zdvořilou účastí a obrací se k odchodu. Odstoupila o dva kroky a já se odvažuji zeptat: „A co ten dopis?“

Pochopitelně se nechci ptát nahlas, proto pečlivě artikuluji samohlásky o a i. Paní znervózněla, protože mi nerozumí.

„Co to?  Co to?“ opakuje nešťastně.

„Nic, to je dobrý“, chlácholivě jsem ji pohladila po oteklých kloubech svírajících hůl.

„Dala jsem vaší paní dopis“, vysvětluji překotně starému pánovi, „víte, dopis pro pana faráře Prokopa“. To už skoro šeptám.

„Ale nic, to až pak“, odpovídám o překot na jeho nechápavý pohled a dodávám už nahlas: „To je dobře, že je vaše paní v pořádku“.

„Jistě, hlavně to zdravíčko“ loučí se maminka.

 „Na shledanou, hezký den, těšilo nás,“ odpovídají Kolářovi a my pokračujeme do Plzeňské ulice, kde je papírnictví a opravna obuvi. Na nebi se honí mraky a nad kostelní věží zakroužilo hejno ptáků.

„Tihle staří lidé“, pronesla maminka s unaveným důrazem, „víš, tihle staří lidé se zajímají hlavně o svoje zdraví. Jak jim chutná jíst, jak se vyspali, co dostali za léky na zácpu, klouby a srdíčko.“

Nemám, co bych na to odpověděla.

„V první řadě to zdravíčko. O nepříjemných věcech už nechtějí slyšet.  Natož se jimi zabývat,“ dodala maminka tiše a pomalu, jako by ji unavovalo, že musí vyslovit něco tak samozřejmého.

A já jí musím dát za pravdu.