Stojatá voda XXV

Táta přijel z Prahy s tím, že u přijímaček na vysokou je zaveden bodový systém. Zapálil si cigaretu a soustředěně vyfoukl kouř. To už jsem věděla, že nepůjde o nic příjemného. Nevím, co mě to popadlo, snad jsem chtěla odlehčit poněkud hutnou atmosféru: "To je něco jako bodová dieta, ne? Všechno zbodnout! Nebo snad zbodat?"“

 „Nech si ty dětinský srandičky“, vyjel tatínek nezvykle nespisovně.  

 „Musí se dosáhnout určitého počtu bodů“, pokračoval už zase tím svým profesorským tónem.  „Hodnotí úplně všechno a každá položka má svoje body: výsledek pohovorů, tedy přijímací zkoušky, prospěch u maturity, prospěch v tak zvaných profilových předmětech, a to nejen za poslední dva roky, jak bylo původně navrhováno, nýbrž od prvního ročníku. Tedy od prvního pololetního vysvědčení. Další body jsou za všechny ostatní předměty – taky hezky už úplně od začátku. No a pak  samozřejmě  jiné věci: členství v SSM, funkce, účast na různých akcích…No a taky“, trochu povzdechl, „to, čemu říkají rodinné prostředí. Hodně bodů je za dělnický původ, nejvíc ale za rodiče v partaji“ – u toho povzdechl už zřetelně.

„Mínus je za příbuzné na Západě“, pokračoval. „Především za emigranty.“

„Já vím“, vpadla máma napůl v slzách, „ale já přece Slávce nepřestanu psát, nemůžu - nechci!“, to už skoro vykřikla.

„Jarinko, klid“,, ozval se táta konejšivě, „nejsou to přímí příbuzní, nemusíme je uvádět, pokud se na to někdo vysloveně nezeptá.“

„A co když…co když se zeptá???“

„Klid – takových rodin je, tohle oni vytáhnou jen tehdy, když se jim to hodí. Kdyby chtěli někoho potopit.“

„Takže bilance“, obrátil se ke mně: „Dělnického původu nejsi, v partaji  nejsme. Dále SSM: tam už jsi – kde máš průkazku?“

„Já…když já…ještě ji nemám.“

„Jak to, vždyť přihlášku jsi dávala už někdy na podzim, ne?“

„Jo.“

„Tak se hned zítra zeptej někoho z výboru, kde to vázne.“

„Hmmm.“

„Jani, Johanko, já vím, že je to otrava“, promluvil tatínek stejným tónem jako kdysi dávno, kdy můj svět byl ještě v pořádku a dodal:  „Trapná, kolaborantská organizace, ovládaná vykuky a hajzly – no tak, Jarinko, to se nedá jinak nazvat“ - obrátil se k mámě na její káravý pohled.

Pokračoval směrem ke mně: „Nicméně teď už existenční nutnost. Nehonili jsme tě tam, opravdu jsi nemusela být mezi prvními… A teď...no,  nějaké akce, aby byly za ně čárky: budou  ty Lidice, to by mohlo něco znamenat. A loni jsi se slušně umístila na  Puškinově památníku - “ (no jo, vyhrála jsem moka šálek z tulské oceli).

Finišuje vpravdě hořkou pilulkou: „Průměr ti kazí matematika. To může být vážný problém.“

„Jistě. Kurc má s tím problém jako barák. Prohlásil, že mít samý jedničky a čtverec z matiky není sexy a on je ve sborovně za toho zlýho psa.“

„S matematikou máš problém především ty!  Čtyřka je pro ostudu, to byla vždycky. Ovšem za našich časů se po maturitě na tohle nikdo neptal, kdežto teď na tom záleží už od prvního ročníku. – Co s tím chceš dělat???“

„Řeknu Petře...“

„Co je to za Petru???“

„Žalanská, co se mnou chodila do devítky.  – Mami, vždyť ji znáš! Teď je v céčku, na přírodovědný větvi a matiku válí za jedna.“

„Ale prosím tě...Musíme ti sehnat seriózní doučování. Já se snad propadnu hanbou! Naše dcera – a ona potřebuje doučování...“

Nechala jsem maminku bědovat a radši jsem se nezmínila o svém překvapivém adventním objevu: Petra je evangelička a její tatínek, pan Žalanský, je člen toho jejich staršovstva.