Stojatá voda XXVI

 

Co je s tím mým dopisem, to nevím. Zato už vím, že na klavír budu jezdit do Janova, k té Ivaně Hladíkové.  Pan Kantor to u nás vysvětloval horem dolem – bude  tak lépe, učiní se přítrž těm zlovolným drbům, že by mě snad on, coby varhaník a „ředitel kůru“ lanařil pro církev, nebo dokonce se ke mně choval nějak nepřístojně, což by ho přece nenapadlo ani ve snu, že ano... Skřivanka je totiž už zase zpátky, vysadili ji doma, přesně tak, jak prorokovala maminka. Musím uznat, že zase jednou měla pravdu. Zrovna tak jako táta, s tím svým vánočním výrokem o kostele, coby jediné zdejší atrakci.

        „Lidi se sice bojí represálií proti církvi, ale přitom se jen třesou na nějakou kostelní senzaci. Aby si měli o čem povídat,“ shrnul pan Kantor celou debatu za souhlasného přikyvování drahých rodičů. Koukám, že mu to zbaštili i s navijákem….

        A pokračoval: že ten Janov je to jenom na čas, možná do konce školního roku a stejně až něco nacvičím pro nějakou akci, budu to konzultovat s ním. Ivana Hladíková je šikovná, ale on mi může poradit některé finty pro publikum. A potom to lidické pásmo: dáme ho dohromady docela normálně, na kůru. Nahrávka v kostele je nezbytná, recitace musí navazovat na varhany, navíc jde o jedinečnou akustiku, což má potvrzeno přímo od předsedy hi-fi klubu, To je pádný argument pro rejpavé papaláše. A on že byl v ředitelně, kvůli mému případnému uvolnění ze školy, přitom ujistil ředitele, že náboženstvím jsem naprosto nedotčená a nikdo mě nehodlá jakkoli ovlivňovat.

         Všechno je zařízeno, mám otevřenou cestu ke slávě  – pochlubil se, jaký je diplomat a podle všeho očekával výbuch vděčnosti. Říďa je ovšem už jednou nohou na odchodu, povýšil do Plzně na pedagogickou fakultu, a tak mu všechno jen blahovolně odkýval a odsouhlasil, že smím odejít z vyučování. Ale z hodiny matematiky raději ne, tu že bych tedy vynechat neměla. Takže to s tou jeho diplomacií nebude tak žhavý – i když vylhat z průšvihu se teda uměl, dědek jeden…. Jenže co když všechno kolem je jenom nějaká dohodnutá hra? Běda tomu, kdo by porušil její pravidla. Už zase mě napadá srovnání s dlaždicemi v kostele: kdyby se někdo odvážil jednu z nich vyviklat, mohl by zahučet do krypty plné nahnilých nebožtíků…

         Tohle platí i pro Lidice. Budu mít čárku, vylepším si komplexní hodnocení, dokonce nejlíp, jak je to možné – není to nic proti ničemu, žádná zhůvěřilost jako třeba teď nedávno vítěznej únor, děkuju nechci.  Vesnice srovnaná se zemí, to je něco jiného. Když si představím takové Nezvěstice, kde mi bývalo tak dobře… No, to mi došlo až teď, že tu smůlu mohly mít třeba zrovna Nezvěstice, vždyť to mohly být jakékoli ice nebo snad nějaký ov…

Šel Velký pátek po Čechách…Což lidského žití pražádná tu cena? Což jsi, země, už i Bohem opuštěna?

S tím Velkým pátkem a Bohem prý problém nebude, vždyť i uctívaný rádoby proletář Jiří Wolker byl přeborník v počtu náboženských přirovnání, takže i paní Sylva Boháčová- Žikešová má právo na básnickou licenci. Tatínek se jen podivil, odkud ji Kantor vyhrabal, neštěkne po ní pes, vydaná jen jedenkrát, hned po válce, v takovém národopisném plzeňském vydavatelství.

S nepokrytou hlavou bloudíš po hřbitovech, všechen život pohřben ve dvou velkých rovech. Nenajdeš už Lidic, ani Ležáků. Kytičku sem polož chrp, kopretin, máků a pak vykřikni s těmi mrtvými stíny: Ta krev padne na vás a na vaše syny!

„Synové – pchá, ti sem jezdí v Mercedesech“, podotkla maminka a v jejím hlase i výrazu se mísila trpkost, posměch a nekonečná únava. Únava snad z toho, že já ty verše prožívám, že mě dojímají, a ona mi musí vysvětlovat samozřejmosti:

„Nedej se vysmát. Komunistická výkladní skříň.“, ušklíbla se a pak doložila už mírně a vážně: „Těch žen se nikdo neptal, jestli vůbec tam chtějí žít. A hrát si na vzornou socialistickou obec. Je mi jich líto – ty výhody, co mají, jsou draze zaplacené. Nesvobodou, zotročením.“

Tatínek napřed pečlivě dovřel netěsnící okno a potom dodal: „Soudruzi se projevili vpravdě soudružsky. Kam se hrabou hyeny. Nalejvali do nich tu svou ideologii jako jedinou spásnou. Někdo jim na to naletěl, někdo ne, ale všichni musí držet hubu a krok.“

„Když se někomu zhroutí úplně všechno a neví kudy kam, je přístupný ideologiím.“, navázala maminka.

Obrátila se ke mně: „Církevnictví je taky ideologie!“

 

 

Ta Ivana Hladíková se mi na první pohled jeví jako taková nudná tetka, ovšem pak jí překvapivě  probleskne v očích něco mladistvého. Není žádný drobeček, je velká a trochu hřmotná, přitom se ale o ní nedá říct, že by byla vysloveně nehezká. Je jí asi pětatřicet, to má sice  mládí už kdesi v háji - podle Marcely ženská v pětatřicíti má vymalováno  a od života může chtít tak akorát šůr nul. Na druhé straně by se přece jenom  ještě mohla vdát a mít dítě. Soudím tak podle mámy, ona mě měla ve třiceti sedmi. Napřed mi to přišlo normální, ale potom ve škole si ze mě děcka utahovaly, prvním stupněm základky jsem se musela proboxovat. Takže tahle Ivana, která je docela sympatická, by ještě nemusela být za starou pannu. Teda pokud na ni nějaký chlap ještě zbyl, třeba rozvedený se závazky. Pardon - s dětmi. Ale ona to má podle všeho zařízeno jinak (a já ztrácím jednu iluzi za druhou...)

Kantor totiž vykládal, že Ivanka neměla moc možností, podle jeho slov to byla taková janovská puta , pořád kolem faráře, na  nikoho podnětnějšího nenatrefila, rodiče nic moc, navíc  dostali od režimu na hubu,  táta byl cukrář, cukrárnu mu sebrali a šel makat do fabriky, Ivanu po základce nikam nevzali, chtěli ji šoupnout někam  k soustruhu. To se radši  naučila  hrát na varhany. Hrála v Janově a v okolí, jezdila i do Plzně  na kremace, jen za pár korun, ale farář ji dotoval a ona mu začala vařit  a časem se stala jeho hospodyní a kostelnicí v jedné osobě. A ještě něčím jiným, což je všeobecně známo.

Pan Kantor se zeptal našich,  zda jim to nevadí.

  „Lidi toho napovídají“, smetla maminka elegantně ze stolu ožehavé téma. „Nás mnohem víc zajímá, jak umí učit.“

  Načež pan Kantor nešetřil chválou – že Ivana učí skvěle, má propracovanou metodiku, zaslouží jen pochvalu! A že  s hraním v krematoriu skončila, tuhle morbidní aktivitu už nemá zapotřebí, poprvé v životě se jí naskytlo něco normálního: přijali ji jako pomocnou učitelku v "lidušce", v hudebce a pustila se do dálkového studia konzervatoře, a to ne v Plzni, ale rovnou v Praze, takže si trochu rozšíří svůj omezený podbrdský obzor. Měla nejvyšší čas se sebou něco udělat, vždyť jí hrozil paragraf řečený příživa! Naše rodná strana se totiž nejnověji propracovala k názoru, že  farní hospodyně není zaměstnání. A varhanictví už teprve ne!

      „Kdo ví, jak to bude nadále,“ končil pan Kantor, „z ó en vé, z kulturního odboru jí ten kostel klidně můžou zakázat. Zatím to neudělali, asi proto, že ona má za sebou toho svého faráře s jeho konexemi, rozumí se neoficiálními. Takže toho času pokračuje. Ve všem.“

„Slečna Hladíková pozná velké město, seznámí se s novými lidmi a určitě si uspořádá život docela jinak“, podotkla maminka trochu hořce, „při trošce štěstí se může dostat i do Prahy. Na rozdíl od nás.“

    „I já mám v plánu se na čas přenést kousek dál", navázal pan Kantor. "Do Mariánských Lázní. Protože tady chcípnul pes. A ne jeden, nýbrž celá smečka. Mám tam šanci na krátkodobý podnájem. Láká mě lázeňský orchestr, skvělé varhany a další možnosti. Mimo jiné se tam poohlédnu po nějakém pěkném klavíru pro Janičku“, obrátil se ke mně.

   „Co tomu říká vaše paní?“, usmál se tatínek.

   „ To víte, manželce se to moc nelíbí, ale já přece budu jezdit domů nejmíň jednou týdně, tak o co jde. Aspoň se nebudu dohadovat s nesympatickým děkanem, a koukat z kůru na ty nebeský kozy, co umí akorát přežvykovat drby.“

   Rodičové chápavě kývou a mě přímo fascinuje, jak tomu dědkovi zobají z ruky.

   Ten zatracenej dopis…Paní Kolářová ho nejspíš neodevzdala, ale ono je to asi nakonec jedno. Zbytečný slohový cvičení, měla jsem ho spláchnout do záchoda. Vybodnout se na všechno. Asi je vážně lepší nevědět. Nevědět nic.