SMARAGDOVÁ CESTA II - Křídla pyramid

Dnes ráno jsem si zazpívala celou stupnici nahoru dolu.
Skákání po schodech nad nekonečnou plání.
Zlatý slunce se tiše schovávalo v blankytnym oceánu mraků.
Tráva je zelená, krev červená a hovno hnědý.
Okusím někdy celou paletu tónů i ovoce barev?


Naše realita mi připadá umělá.
Vlastní falešný prorok – ego – je učitelem, diktátorem i jediným kámošem na cestě k probuzení duše.
Dostala jsem hlavní roli v nejsilnějším dobrodružnym filmu, který se jmenuje Můj místní život. Je to pekáč plnej cibule, česneku a omastku a já si v něm rochním.
Klepu se jak osika v dotěrnym větru mnoha dimenzí, jimž přes všechen nastřádanej strach vládnu pevnou rukou královny Maud.
Vesmír – bytí v bezčasí – je pořádně velkou troubou, do který se vejde bezpočtu kachniček.
Ale, umíme ten hlubokej studenej tmavej svět bez zjevený duše cítit?
Možná to bez vystoupání po žebříku nelze.
Třebas čumíme každej večer na hvězdy a přitom se dechem dotýkáme bytosti
(zkusme jí dát pracovní jméno Bůh),
která naplňuje naši mysl více než jsme schopni a ochotni vnímat.
Vidíme výbuch supernovy, ač se právě rozpálilo jedno z mnoha srdcí Boha, aby dosáhl změny statusu quo.
Galaxie se tváří jako osvalený kosti, metabolický černý díry, komety nervy a volná hvězdná hmota - se semeny života - putující vesmírem, je šťavnatá Boží krev.

Velebit Pána je správný, pravil ještě živý templářský rytíř na krusádě.
Kam až sahá naše zakletá imaginace?
K bytostem podobným našemu Bohu?

Mají taky své školky pro hledače stínu?
Nebo se impregnujeme před strachem z tmy zosobněním stvoření časoprostoru?