Za trnitými strunami

  Po rozhovoru s Alice jsem se alkoholu nedotkla. Když jsem cítila, že mám depresi, šla jsem si raději zaběhat. Za pár dní jsem si pořídila kabriolet z druhé ruky a vyrazila zpět do města.
Řítila jsem se po dálnici v černých brýlích, zatímco mi nahlas burácela hudba od Aerosmith.
Navenek jsem se tvářila chladně, téměř nedobytně. Ovšem to byla pouze iluze, pouze obrana.
Otevřela jsem dveře svého bytu a pocítila zatuchlost. Okamžitě jsem se pustila do úklidu.
Vyhodila jsem lahve od alkoholu, prázdné i plné a malinko předělala svůj byt.
Ten večer, co jsem usínala ve své posteli, jsem poprvé za celou dobu neplakala. Neznamená to ale, že jsem byla z Villa zahojená. Jistě jsem se k tomu blížila.

První dny po náratu do hudební branže jsme většinou poskytovali rozhovory pro televizi a magazíny. Samozřejmě jsem se nevyhnula otázkám, týkajícím se mě a Villa.
Pokaždé jsem odpovídala stejně: Nebylo to nic vážného. Byl to pouze úlet, zpestření při práci.
 Vill se od té doby už neozval.
Ani se nesnažil.

  Při jedné tiskové konferenci se mě mladičká, ambiciózní novinářka zeptala:
,, Jaké bylo zjištění, že má Vill Volington více milenek než jen vás?“
Nejdříve jsem ztuhla, poté jsem zjistila, že mě všichni pozorují a zběsile fotografují.

,, Jaké bylo vaše zjištění, že váš muž hobluje jiné ženy, zlato?“ Odpověděla jsem znuděně.
Alice okamžitě přiběhla, aby zachránila situaci.
,, To stačí, děkujeme vám. Budeme se těšit na setkání během dalšího turné.“ Usmívala se teatrálně na všechny strany.
,, Neumíte čelit pravdě!“ Pokračovala jedovatá novinářka.
Zrovna jsem vstávala od stolu, když mě začala slovně bombardovat.
,, Je pravda, že veškerý vztek utápíte v alkoholu?“ Ušklíbla se.
Zvednula jsem drze prostředníček. Fotografové fotili jeden přes druhého a mladá teroristka se zasmála.
Dostávala přesně, co chtěla!
,, No tak, Jo. Nech toho.“ Chytil mě Billy za loket a snažil se mě odvést pryč.
,, Myslíte si, že je to karma? Podvedla jste svého přítele a tak Vill na oplátku vyjebal s vámi?“ V davu jsem zaslechla zavýsknutí.
,, To by stačilo!“ Vykřikla Alice, ale to už jsem se vrhla do davu a natahovala se po té malé, drzé teroristické novinářce.
Novináři utvořili kolem kruh, aby si nás mohli fotit. Mlátily jsme se hlava nehlava, nadávky létaly vzduchem více než pěsti.
,, Přestaňte!“ Řvala Alice chraplavým hlasem. Jedním skokem u nás byla ochranka a odtrhávala nás od sebe asi pět minut.
Znáte rozčílené ženské?
Byl to neskutečný poprask. Kluci a Alice byli šíleně naštvaní. Ještě ten den mě Alice seřvala jako malou holku.

. . .

,, Spokojená?!“ Pleskla přede mě bulvár. Na přední stránce jsem byla vyfocena, jak zuřivě mlátím nevinnou fotografku v hysterickém záchvatu.
Jak jinak!
,, Takto zvládá rozchod mladá, alkoholově závislá zpěvačka z Carries Crown!“ Četla mi nadpis článku.
Promnula jsem si tvář, odmítala jsem se na Alice podívat.
,, Co chceš ode mě slyšet, Alice?“ Špitla jsem.  
,, Můžeš se aspoň snažit. Kazíš to nám všem!“ Šlo také o její kariéru.
,, Vím, budu se víc ovládat.“
,, Dosáhla si přesně toho, co jsi nechtěla!“ Zasmála se sarkasticky.
,, Odteď budeš předmětem každé debaty o rozchodech a alkoholové závislosti. To bude první otázka, kterou ti budou pokládat v televizi nebo v zákulisí.“

Měla samozřejmě pravdu. První otázka, kterou mi Billy Eidel, tehdejší moderátor zábavné talkshow, položil, byla otázka týkající se alkoholu.
Vše jsem ale okomentovala slovy, že jsem se bohužel neovládla. Nejsem alkoholově závislá, pouze jsem neustála pracovní vyčerpání.
Novinářce jsem se musela omluvit.
Jak já soptila!
Za pár týdnů už média neměla o čem psát a já se normálně vrátila na scénu.

Vyrazili jsme opět na koncertní šňůru. Byli jsme to zase mi čtyři. Věčně kouřící Smokie, pohodář Billy a kytarista Jimmy, co po kapsách nosil zbytky koksu.
Užívali jsme si každý den naplno.
Po koncertech jsem se ráda napila, ale už to nebylo takové jako předtím, naštěstí.

Uběhly zhruba čtyři měsíce a já si uvědomila, že už nemyslím na Villa. Alespoň ne tak často. Usmívala jsem se na sebe do zrcadla.
Byla jsem konečně volná!

 Při cestě z Ontaria jsme si udělali krátkou zastávku za městem.
Příroda kolem nás byla okouzlující. Všude se rozprostíraly rozlehlé louky a slunce nás hladilo po bledých tvářích.
Lehla jsem si na okraj silnice a jen čerpala sílu.
,, Jo, máš chvilku?“ Posadil se vedle mě Smokie.
,, Hmm?“ Zabručela jsem tak, abych pochopil, že mě ruší.
,, Přemýšlel jsem o tom, co jsme řešili tenkrát ve studiu. Teď bychom mohli odejít od společnosti. Za necelý měsíc nám chtějí prodloužit smlouvu. Co kdybychom ji ukončily.“
 Tušila jsem, že to přijde.
,, Taky se mi to honilo hlavou, Smo.“ Přiznala jsem se.
,, Jak to ale bude s těmi písničkami, které jsme doteď hráli? Ve skutečnosti patří společnosti, ne nám.“  
,, Bude to těžké, to netvrdím. Ale můžeme zkusit tvořit vlastní hudbu a pomalu ji zakomponovat mezi naši klasickou tvorbu.“ Navrhl.
,, No, to bude mít Alice radost.“ Řekla jsem a založila si ruce pod hlavu, abych neležela přímo na tvrdé zemi.
,, Bude to muset pochopit. Kapely přece mění manažery a odcházejí.“ Měl pravdu, ale udělat to po tom všem, co pro mě Alice udělala?

Psal se rok 1992 a já tehdy děsně žila kapelou Cinderella. Poslouchala jsem je snad při každé příležitosti. Přála jsem si tvořit podobnou hudbu.
,, Máš pravdu.“ Uznala jsem.
,, Až dorazíme na místo, promluvíme si všichni o našem plánu.“

Pokračování příště . . .