Stojatá voda XXVIII.

"Tobě snad jéblo“, utrousila Jarča z vysoka. Doslova, a to nejen proto, že je skoro o hlavu vyšší než já. Sedí totiž na desce lavice, klátí nohama a předvádí holkám kosmetiku, co si přivezla z Karlových Varů.

„Jo a říďa mi dal pár takovejch otcovskejch rad“, pokračovala, aniž by mi věnovala další pohled, “von mi řek soudružko, chovej se v těch Varech  reprezentativně  – a cudně!!!“

Výbuch smíchu. Nejvíc je slyšet právě Jarča, má totiž drsný alt a chechtá se naplno, hlučně, přesně tak, jak to moji rodiče nesnášejí, považují za nezpůsob - a docela upřímně, ani mně se takový řehot nelíbí. Nakonec, na co bych měla být věčně  v opozici, vždyť s tátou a mámou sdílím spoustu věcí. Snad za to může jenom tohle všeobecné dusno, že se tak zoufale  míjíme. Snad se ani nemůžu divit, že jsou setrvale naštvaní, vždyť i já jsem naštvaná a rozladěná,  a nejvíc teď, když  musím hezky požádat o novou přihlášku do es es em.

Což nebude tak jednoduché. Neboť jsem měla přihlášku odevzdat včas. To jsem nejen neučinila,  ale  dokonce se nechala slyšet, že jsem ji spláchla do záchoda.

Jarča právě přijela z krajské konference SSM. Přivezla  tuzexovou kosmetiku a růži z Vřídla, stihla i výlet do Frantovek, na sopku Komorní Hůrka. Samozřejmě že ne sama. A teď z toho má  snad druhý Vánoce – jak se tam chovala fakt reprezentativně a hlavně cudně! Sice tam za ní přijel ten její Míra,  co s ním  chodí – nechodí, ale on to s tou věrností asi tak nebere. Zato paní Pavlíková, Míšina máma, řekla tuhle mamince: „Ta holka je po mámě, zrovna taková, tedy  s prominutím, kurva. Snad se s ní Janička nekamarádí!“

S Jarčou jsem tak trochu kamarádila na základce. Když nám bylo třináct, čtrnáct, byly jsme jiné – a svět kolem nás byl taky docela  jiíný. Jarča byla hezká, vysoká, usměvavá a ničeho se nebála – na rozdíl ode mě.  Bleskově mě seznámila s novou školou, hlavně s různými exoty mezi spolužáky i kantory, s jejich přezdívkami a fígly. Na její mámu jsem udělala grandiózní dojem, neboť jsem se slušně představila, přesně tak, jak mě to naučili doma. Že je paní Policarová „na kádrovce“, to mi mohlo být srdečně jedno. Tehdy se takové věci neřešily, ostatně se tomu říkalo „vedoucí osobního oddělení“.

„Tobě snad jéblo“, opakuje Jarča  a konečně mi věnuje pohled, o kterém si nejsem jistá, zda je otrávený nebo pobavený.

„Najednou“, odfrkla, „co tě nemá!  Ňáký body na tu vejšku, že jo?“

Pokrčila jsem rameny. „Dyť víš...“

„A co jako?“

„Dyť i tvoje mamka, tehdy...“

Vzpomněla jsem si na loňské, vlastně už předloňské pochmurné podzimní odpoledne u Jarči doma. Bylo tam zima jako v psinci, neboť v bytovkách se topí až od patnáctého října. Její máma nás načapala, jak se zahříváme grogem. Napomenula nás jen tak, aby se neřeklo a sama si nalila plnou sklenici. Podle všeho měla už upito někde jinde. Podotkla, že to není sranda, být samoživitelka. Naštěstí má Jarča sirotčí důchod a vydělá si na brigádách, ale je to nejistota, zvlášť teď v téhle době. A že ona „dělá lidi“, musí tedy být „nahoře“ dobře zapsaná, prověrky ještě neskončily a pak stejně budou zase nové. Tak prostě přinesla Jarče  přihlášku do SSM, vrazila jí propisku do ruky a zařvala „piš!“

„Brečela, že s ní holky nebudou mluvit“, končila paní svůj proslov. Jarča přitom koukala stranou, vzchopila se teprve při poslední větě: „ Já ji ale rychle uklidnila – jen počkej, přilezou tam všechny, jako mouchy na med!“

Prohlásila jsem, že já teda ne. Ani za zlatý prase. A ejhle, uplynul rok, nastal zrovna takový pochmurný, ubrečený podzim a já, zpracovaná ustaranými rodiči, jsem usoudila, že mi nic jiného nezbývá. A pak jsem tu přihlášku nevyplnila.

„Jarčo, dyť víš“, opakuji bezradně a jako vždy, když jde o něco vážného, vnímám věci, které vůbec nejsou důležité – že Jarče zhrubl nejen hlas, ale i ten její někdejší hezký, výrazný obličej.

„To je jasný, že vím“, odsekla a podívala se mi nepříjemně zblízka do očí: „ Tu špinavou práci, tu jsi přenechala mně a nám, co jsme svaz tady na škole zakládali, co???“

„Ale já“...

„Hlavně že máš čistý ručičky, co? A když konečně přilezeš pro přihlášku, spláchneš ji do hajzlu. Takže žádný bodíky na vejšku nebudou!“

Takže den blbec. Začal už tím nepovedeným ránem. A pozor – ještě ani zdaleka neskončil.