Stojatá voda XXIX.

      Třetí hodinu máme děják, takže se přesouváme do přízemí, napravo od vchodu do budovy. Kdysi tady byl ředitelský byt, podle všeho docela parádní,určitě nadměrný – jenže tehdy se metry navíc neřešily. Bývalý pokojík pro služku je na kabinet dějepisu a zeměpisu přece jen trochu malý, a tak i ve třídě, někdejším ředitelském obýváku neboli salónu, visí rozměrné mapy. K naší smůle - Cicerón je totiž současně i zeměpisář a moc si na tom zakládá. Při zkoušení, například z Kijevské Rusi, škodolibě vyštěkne: „Řeka Dněstr – ukaž na mapě!“ Pokud našprkaný nešťastník zaváhá, rázem má známku o dva stupně horší. I mně se to loni stalo, napařil mi trojku, i když celá třída nesouhlasně hučela. Na vysvědčení byla kvůli tomu dvojka. Letos ale mám děják za jedna, jenom já a Alice Janotů, jinak nikdo! Na ty zlomyslné mapy si teď dávám náramný pozor a dějepis je moje hobby, ovšem z jiných zdrojů, než ta naše učebnice na celé čtyři roky, odporná svou tíží i obsahem. Není nic nudnějšího než historický materialismus, co ho do nás náš soudruh profesor hustí horem dolem, jen aby si vyžehlil svůj osudný (a ostudný) úlet z krizového období.

         Nechce se mi před zazvoněním do přeplněné učebny, kde nakázal otevřít všechna okna, a to dokořán. Podle toho, jak je červený v obličeji, má nejspíš vysoký tlak. Anebo je mu horko z toho jeho  pinožení.

         Uvelebila jsem se v jakési předsíni, zřejmě to kdysi byla hala, možná i zimní zahrada. Okenní parapety jsou tu široké, není problém pohodlně rozložit sešit a v klidu dohnat domácí úkoly, protože aspoň o malé přestávce tady neprudí žádný dozor. Tentokrát naštěstí nic takového nepotřebuji, a tak se můžu zakousnout do svačiny. Dva chleby, mezi nimi taveňák - maminka nemá zrovna moc inspirace, hlavně ale, že mi nezabalila sladké loupáky, nebo něco, čemu univerzálně říká buchta. Vyšiluje, že jsem hubená a tyhle přeslazený hnusy mě zřejmě mají spasit. Proto i ta lžička medu dneska ráno, jako by nebylo dost už jen toho, že místo kafe musím mít čaj s mlíkem.

     Tak se tedy živím taveňákem mezi dvěma krajíci a řeším zásadní otázku, přímo tu „základní filozofickou“: odkdy začíná dospělost, kde je ten předěl. A co se pro mě, jako pro dospělou, může změnit: snad to, že nikdo nebude řešit, jestli piju kávu nebo mléko, co čtu, co sleduji a čemu věřím. Nebo chci věřit. Vždyť já vlastně ani nemůžu říct, že věřím v Boha, když nemám možnost, jak bych se o něm něco dozvěděla.

        Venku se prohání vítr. Rozvlnil vodu v louži a roztančil větve sakur. Ještě jsou holé, ale už celé hrbolaté naditými pupeny. Však už za takových čtrnáct dní budou jako růžový závoj! Rozkvetou naráz, přes noc, jak jen se v dubnu trochu oteplí. Zatím  vládne březen a ta letošní zima-nezima se loučí snad v slzách, protože pořád prší nebo aspoň mrholí.  Vítr teď rozfoukal černou a bílou, jako prádlo na šňůře. Na schodech před vokresem se totiž shromáždil hlouček sestřiček. Nemám ráda výraz jeptišky, to slovo mi zní skoro jako nadávka, sama nevím proč.  Jsou to pro mě sestřičky a hotovo! Tím spíš, že tyhle jsou z Janova, Mám totiž pár dětských vzpomínek, kterým říkám zlaté – a tahle je jedna z nich: ty sestřičky z domova důchodců byly tak hodné, tak moc hodné, asi jako andělé, pokud teda nějací jsou. Tak trpělivě si se mnou hrály, když jsem se nudila na návštěvě – už ani nevím, jaké záhadné tetičky, vždyť mi byly teprve čtyři roky. Asi to byla „teta Hýtová“, co předtím bydlela v Plzenci. Už si na ni nepamatuji. Zato si vzpomínám na trávník jako zelený koberec vyšívaný bílými kvítky, nevěřícně jsem koukala, že je opravdový a samou radostí jsem vlítla nejbližší sestřičce do náruče. Vsadím se, že bych ji poznala ještě dnes! Možná jsem ji už tady ve městě potkala, ony sem jezdí na nákupy (a na úřední jednání – asi nic příjemného – na vokres), jenomže já se jim nakonec radši vyhnu. Jsem před nimi tak nějak v rozpacích, nevím, kam se koukat, připadají mi jako z nějakého paralelního světa, snad jako kdybych já byla z hmoty a ony z antihmoty. Teď na ně koukám z bezpečí, za dvojitým sklem okna mě nemůžou vidět. Pozoruji, že některé z nich nejsou nijak staré. To by mohly být tak zvané Dubčekovy sestry, co ještě stihly slib, než zase spadla klec, tentokrát prý jednou pro vždy. Až všechny umřou, nebude už tady žádná. A mně je z toho kdovíproč smutno.

         Sestřičky míří na náměstí a já je provázím pohledem. Jdou podle všeho nakupovat a potom se určitě zastaví v kostele. Chudinky – jak by se asi zděsily, kdyby věděly, že je znesvěcený! Co by mi asi tak řekly? Nejspíš, že přijdu do pekla.

 Z nepříjemných myšlenek mě vytrhl zvonek. Klušu do Cicerónova doupěte. Což ovšem není tak jednoduché, protože kluci z učňovky mi drží dveře (v útrobách ředitelského bytu sídlí i část železárenského SOU, učí se tady všeobecně vzdělávací předměty a teorie). Pod Cicerónovým naštvaným kopancem ovšem dveře povolí, kluci odlítnou a já se jim můžu vysmát. Jenomže to není zrovna dobrý start. Na začátku hodiny totiž mám profesorovi jménem třídy poblahopřát k miminu a předat náš kolektivní dárek: plyšového zajíce. Byl to můj nápad – zajíc místo obligátního medvěda. Probíraly jsme to s Marcelou, teda nejen, co koupit, ale hlavně jak je možný s někým tak anti-sexy vůbec vlézt do postele! To nám hlava nebere.  Podivili se tomu i naši, ti ovšem z docela jiné stránky: co je to za šílenou odvahu, či spíš naprostou neodpovědnost, udělat dítě na prahu padesátky a s takovým existenčním průšvihem na krku!

Je to divné a smutné, táta s mámou mě v něčem vychovali a teď popírají sami sebe. Já myslela, že děti se rodí pro radost.  A že dítě je vždy Boží požehnání. No, k tomu se maminka dneska už nehlásí, teď je dítě podle ní jen obrovská odpovědnost.  Ciceróna sice nemusím, nicméně mu blahopřeji z celého srdce – vždyť se narodila se holčička s něžným jménem Lenka! Určitě ji čeká krásná budoucnost. A to ale vůbec ne proto, že její máma vstoupila do partaje, aby napravila kiks svého muže.