Stojatá voda XXX

 „Jak to děláš, že jsi pořád tak štíhlá“, pronesla Marcela zamyšleně.

Pokrčila jsem rameny. Jsem trochu v rozpacích, asi  nedokážu dělat jakoby nic, určitě je to na mně vidět, ta radost, že mám v něčem navrch. Já se vážně můžu najíst, ba přímo nadlábnout a nic to se mnou neudělá.

 „A co ten tvůj Vítek?“, mrkla na mě v obláčku kouře.

„Cooo?  Jakej Vítek???“

„No – ten, co vytek!“

„Ale Mar…Marcelo … e e…to snad…“

„Jen z toho nezačni koktat. Klídek. To je akorát takovej pracovní název.“

Polkla jsem naprázdno.

„Ty, Marcelo… snad jsi to nikomu neřekla!“

„Prosím tě! Dyť ani nevím, jak se jmenuje, a tak mu říkám Vítek. Protože von vy--  Teda jestli nekecáš.“

Polilo mě horko a po něm hned zima.

 A Marcela nemilosrdně pokračuje: „Nikdy jsem tě s nikým neviděla. Ty hele - kdo to je?“

Cítím, jak tuhnu.

„Víš, Jano...ono mi to k tobě nějak nesedí. Ale zase- když ty si vymejšlet neumíš. Fakt ne“

„Marci...kdybys věděla...“

„Janino, co je???“

Ne, tohle nejde.  Marcele se svěřit nemůžu.  Ani kdybych měla jistotu, že to nerozkecá.  Tak hnusně, tak mučivě se stydím.

„Jani, ty jsi úplně bílá – snad ti není blbě???“

No jo, místo očekávaného horka mě roztřásla zima. Strašný a jiný stud, ruměncem nehořící, přišel mi na mysl můj milovaný rádoby proletář Jiří Wolker. Ještě že se můžu vymluvit na tu cigaretu. Upaluji na vzduch a Marcela chápavě přikyvuje:

„Janino, ty se snad nikdy nenaučíš kouřit.“

Aby tak věděla… Drtí mě nejen stud, ale i závist. Závidím jí Jardu, teda ne přímo jeho, ale to jejich  chození, a nejenom  „chození“. Oni spolu spí a já jim to závidím Ať si je to hřích! Ovšem, co je to vlastně hřích? Nakonec, vždyť já ani nevím, jestli opravdu věřím v Boha. Zato vím, že závidím. A to je špatně.