Rytíř rudé růže

Rytíř rudé růže

Prolog

V místnosti byla skoro úplná tma, jedinou známku života zajišťoval pohybující se zlatý odraz od slabě hořících lojových svíček na obou stranách chodby, která k ní vedla. Zničehonic se zlatavý třpyt dal do pohybu a byl doprovázen hřmotným řinčením železa.

Ze stínu vykročila obrovská postava, nyní zalitá ve zlatavém světle blikajících svíček. V ruce přilbu a nad levým ramenem vyčnívající, stříbrem zářící rukojeť meče. Tajemná figura kráčela směle dopředu ke vchodovým dveřím. Když je otevřela, její oční linky se svráštěly pod záplavou přímého denního světla. Postava si ve mžiku vytvořila ze své pravé dlaně účinnou ochranu a vykročila ze dveří.

Hlava byla posetá krásnými krátkými hnědými vlasy a pod vysokým čelem, pokrytým několika malými jizvami a hustým obočím, se nacházely dvě veliké upřímné jantarové oči. Tvář v odstínu pouštního písku byla pokrytá krátce střiženým, stářím sivým strništěm, které dodávalo pohledu na vysokého, dobře stavěného muže pocit zkušenosti a jistoty. Avšak na celé postavě, oblečené v těžkém brnění, jež se při východu slunce zlatavě třpytilo, nejvíce vynikal její obličej, který zářil vřelým úsměvem a dobrým srdcem.

Po chvíli si muž trochu zvykl na zprvu nepříjemné sluneční světlo, načež vykročil kupředu a opřel se o dřevěné zábradlí na verandě svého malebného domečku postaveného v přímořském stylu a obklopeného rozsáhlými vinnými sady. Dlaní si chránil oči před stále zraku nelibými slunečními paprsky a podíval se starostlivě do svého okolí.

Celý kraj byl obrovský a byl ohraničen mohutnými nepropustnými horskými hřebeny, které do dálky vyzařovaly svůj smaragdový třpyt a držely celý kraj v relativním bezpečí. Hory byly ve vrcholcích pokryty slabou vrstvou sněhu, která při jitřním světle vyvolávala pocit, že jsou celé vrcholky zalité ryzím stříbrem. Pod nimi na úpatí hor se nacházel nespočet krásných idylických vinic, od kterých se táhly nekonečné, vysoké řady světle zelených lístků rostlin vinné révy, jež si to mířily k toku křišťálově čisté řeky Aniky. Mezi řádky se zeleným a modrým vínem se občas těsnilo několik středně velkých olivovníků a fíkovníků, jež zdobily krajinu sněhově bílými květy, pod kterými se tetelily chomáčky různobarevných lučních květin. Níže pod vinnými lány ležela řeka Anika, jež protékala celým krajem a byla ohraničena na obou svých březích řadou majestátných, z dálky dobře viditelných vrb. Její břehy byly posety hustými rákosy a na několika místech bylo její koryto spojeno jednoduchými dřevěnými mosty, které spojovaly dlážděné silnice táhnoucí se celičkým územím zdejšího panství. Cesty byly obrostlé sytě barevnými, oku lahodícími záhony zdejších lučních květin, které pokropeny k ránu kapkami rosy a osvětlovány slunečními paprsky vytvářely pocit, že jsou posety bílými perlami. Celý kraj dováděl návštěvníky k zamyšlení a úžasu. Probouzel v nich jejich sny, fantazie a vášně. Oživoval jim v očích výjevy z dětských pohádek. A vytvářel na jejich tvářích široký úsměv. Pro sebe si říkali: „Jak je to to možné? Není to sen?“ Avšak jejich ústa brzo utichla a namísto nich jejich uši začaly poslouchat okolní koncert, když se celý kraj začal probouzet k životu. Hejna ptáků letěla z oblohy sem dolů ke svým přátelům, ryby v řece se mrskaly nad vodní hladinou, zajíci si to vesele skotačili po zdejších loukách, zatímco celý kraj byl doprovázen pestrou škálou písní místního ptactva. Na pozadí toho se nekonečné silnice neohroženě táhly tímto snovým královstvím, jako vystřiženým z děckých báchorek, a všechny si to šinuly k tomu stejnému místu, spíše kopci, na kterém se vyhřívalo hlavní město tohoto kraje, Lyta Tellir, neboli Zářivé Jitro.

Celé město bylo obehnáno půvabnými cihlovými hradbami, které byly zbarvené v odstínu střídající se červené a zelené barvy líbezné rudé růže, a jež byly obrostlé kolem dokola hustým, zeleným, krátce střiženým živým plotem ze zimostrázu. Na každé světové straně města se mezi hradbami nacházel malý průchod s obloukovou klenbou obrostlou královským vínem Rima, ze kterého nad hlavami příchozích visela mohutná modrá hrozna. Pod nimi masy lidí proudily branami do města. Široké dlážděné cesty byly na obou stranách posety stánky s nejrůznějšími druhy zboží. Od prodejce lízátek, až po kováře, kteří velkými kleštěmi, drženými ve svalnatých rukách, nabízeli bezbolestné vytrhávání zubů. Nad nimi, nějaký ten kousek dál a metr výš, v městském parku na lavičkách seděly zamilované páry, užívajíce si pohledu touženého magického rána ve stínu pod stále se zelenajícími olivovníky. Čas od času byly ovšem dvojice vyrušeny klapotem kopyt koně přijíždějícího rytíře o dlážděnou cestu a jedoucího vstříc úplnému vrcholu kopce, na kterém se tyčil majestátný hrad postavený z bílého mramoru. V každém rohu paláce se nacházela obrovská věž pokrytá červenými došky. Velkolepě vyčnívaly nad celým pohádkovým královstvím a v jitřním svitu nabývaly pocitu, jako by si dopřávaly stříbrné koupele. Celý komplex se nacházel v úplném středu celého města a samotném srdci zdejšího království. Mezi jeho věžemi se nacházely veliké obloukové podchody pro všechny čtyři světové silnice, které byly vyplněné opěrnými korintskými sloupy. Opěry byly přímo spojeny s obrovským hradním komplexem, který podle svých přilehlých lesklých věží dostal výstižný název Nim Tari, teda Bílá královna. Cesty procházely pod hradním celkem a střetávaly se na nádvoří pojmenovaným Dabo Mario, v jejímž středu ležela fontána z Lapis lazuli, tzv. modrého kamene, s velkým zlatým hroznem posazeným uprostřed. Na něj proudila dnem i nocí křišťálově čistá voda ze studny. Na tomto místě všechny cesty tohoto panství začínaly a zároveň končily. Tady se v královském paláci rozhodovalo o osudech poddaných a neštěstí nepřátel, tady se prvně před tisíci lety usídlili elfové, kteří zdejší kraj povznesli a přivedli k prosperitě. A tomu bude zanedlouho také zde, kde se bude rozhodovat o osudu celého světa…

*************

Dnešního dne se hrad plnil vysoce postavenými lidmi z všemožných koutů tohoto světa. Na nádvoří stáli, ve vyleštěných zbrojích a s načesanými chocholkami, napohled chrabří a urození rytíři v ikonických pózách a s rukama opřenýma o hrušky svých mečů. Mezi nimi si dělali prostor draze oblečení, vysoce postavení šlechtici ověšeni zlatými řetězy a s prsty zakrytými bílozlatými prsteny s drahými kameny. V pozadí čekajícího zástupu se čepýřila zámožná smetánka bohatých lidí pyšných na to, že byli na takovou akci jako jedni z mála přizváni. Všichni jednotně a netrpělivě čekali, až se otevře vchod do slavnostní síně, kde se za zavřenými dveřmi dodělávaly poslední přípravy. Ty, ač trvaly už celý týden, tak i v tu nejposlednější chvíli se tu hrálo o vteřiny. V náramném spěchu a se zpocenými čely, se pro dnes nafintěné služebné snažily stihnout vše včas. Jedny nosily tácy s občerstvením, druhé plnily poháry vínem a další dolaďovaly zbylé detaily. Leč za chvíli bylo hotovo a to právě včas, protože začalo odbíjet dvanáct hodin, což znamenalo jediné, oslava začátku jara, Ethele, konečně začíná. Brána se otevřela.

Šlechtici v předstírané pokoře a s kručícími břichy po denním hladovění začali sestupovat po mramorových schodek do hodovní síně, kde na ně čekal už přichystaný předkrm, vajíčka plněná kaviárem s opečeným toustem a k pití celosvětově vyhlášené, místní červené víno Casmiad.

Všichni ještě předtím než se stihli zakousnout, pozvedli za doprovodu zvonících zvonů pohár na počest přicházejícího krále Tigela.

„Ať žije král!!!”

**************

Zatím postava opírajícího se rytíře si nechávala zdát svůj rytířský sen. Sen o tom, jak se udatně, ve zlatém brnění a na křídlech lásky, vydal zachránit drakem unesenou princeznu. Jak požádal o pomoc stařenu, která mu dala svoji moudrou radu na přelstění zlé saně. O tom jak se na hnědém oři vydal vstříc možné smrti.... Než však princeznu vysvobodil, byl ze snění vyrušen široce se rozléhající melodií kostelních zvonů ze vzdáleného hlavního města, jež znamenala jediné.

„Sakra... zase jsem zaspal!" pro sebe si zanadával kaštanovlasý rytíř, který se pak zhluboka nadechl a se smířeným úsměvem na tváři řekl: „No co se dá dělat... Stejně si myslím, že nikdo nečekal, že tam budu včas.“

Ještě se naposled podíval na tu pohádkovou krajinu okolo, ocenil ji milým pohledem a následně sešel ze schodů na svůj dvůr. Okamžitě uviděl, malou ale útulnou, dřevěnou budovu, stáje, se střechou z borových došků, k níž si to hned zamířil. Po cestě si na lavičku před ni položil svou helmu. Když vešel dovnitř, ihned ho obklopilo všechno přebíjející aroma sušeného sena; vůně domova. Ale Rytíř se nepozastavovav šel dál, kde na druhé straně budovy, před korytem plného ovsa a jesličkami s nastlaným senem, si to hodovala jeho hnědá nahřebelcovaná kobyla, Arcela. Byla to majestátná a dobře stavěná kobyla, ale hlavně kobyla, která svému pánovi sloužila vždy a jen z lásky. Rytíř to věděv si toho náležitě vážil a oplácel jí to starostlivou, až otcovskou péčí. 

Arcela si všimla přicházejícího rytíře. Na pozdrav vesele zařechtala a pokynula hlavou. Její hříva se rozevlála. Rytíř přišel k ní, pohladil ji po šíji a tiše řekl: „Dobré ráno Arcelo. Dneska nás čeká těžký den, ale aspoň se oba dva pěkně najíme.“ Na to Tyren pohladil Arcelu po hlavě a pokračoval: „Musíme už jet na hrad a to klusem, jelikož jsem, blbec, zase zaspal…“ Kobyla na potvrzení toho, že s tím souhlasí, hlasitě zařechtala. Rytíř se jenom pousmál a vrhl se ji osedlat svým černým, stříbrem zdobeným sedlem.

Poté co byla připravená jet, chytil Arcelu za uzdu a vydal se s ní ven ze stodoly. Po cestě ji hladil po hřívě. Ale neměl čas se s ní moc mazlit, musel už jet, aby nepřijel ještě víc pozdě. Zašel si pro svoji helmu před stodolu, jednou rukou si ji nasadil a vylezl do sedla. Pohodlně sedíce v sedle, zatřásl za otěže, řekl: „Jedem Arci.“ a vydal se na cestu po zdejší, ač civilizaci vzdálené, dlážděné cestě směrem ke královskému městu Lyta Tellir. Dlážděnou z toho důvodu, že cesta vedla přes ty nejvyhlášenější vinařství zdejšího kraje, jež ji potřebovaly pro svůj vývoz a na obou stranách jí obklopovaly. Těmto vinařstvím, které do každé lahve dávaly, až do samého konce, tu nejlepší péči, to nejlepší z toho kraje, ale hlavně celé svoje srdce. Těmto vinařstvím zdejší kraj vděčil za mnohé. Nejenže díky nim se celé království proslavilo, ale hlavně se podílela na zachování místního míru, protože každý šlechtic se chce pořádně opít kvalitním vínem, a proto ze zdravého rozumu na jeho zdroj útočit nebude. 

Rytíř si to hověl na hnědovlasé klisničce, která si to jistě cválala známou krajinou v rytmu klapotu svých kopyt. Ťala si to svižně chladným vánkem zdejšího lučního vzduchu, jenž rozcuchával její zlatou hřívu a oba příjemně osvěžoval. Její cíl byl jasný… Jet tam, kam ji pán povede.

Za chvíli rytíř dorazil k západní bráně města Litta Tellir, kde však čekaly zástupy lidí, kteří přijeli za svátečními trhy. Rytíř projíděje městskou bránou, byl vítán nadšeným davem, který mu skládal svoji poklonu a děkoval mu za své udatné služby. Na to rytíř s nataženou rukou a hrdě vzpřímený pozdrav s radostí vracel. Najednou k němu ze strany přiběhla mladá dívka v prostých, žlutých šátečkách a pozvedla do výšky proutěný košík s pirohy. „Nabídněte si chrabrý rytíři. Jsou výborné,“ pronesla s úsměvem dívka ve žlutých šatech, na to sklopila zrak k zemi a pozvedla košík ještě blíž k rytíři. Vypadaly nádherně, přímo k nakousnutí. Rytíř nedokázal odolat; jeden si vzal. „Moc děkuji krásná slečno,“ řekl zatímco se jí podíval hezky do znovu zvednutých očí. Rytíř se zakousl a nádherně příjemná chuť zaplnila jeho smysly. „Máte to absolutně vynikající. Děkuju,“ řekl nahlas rytíř, aby to všichni slyšeli. Po chvíli, co pokračoval v cestě, se na okamžik otočil. Uviděl, jak se stánek naplnil zákazníky.

Jo, jo... tak se to dělá.

Tyren se v sedle Arceli vydal vesele dál. Měl velikou radost z toho, že může sloužit, takovým lidem, jako jsou oni. Lidem, kteří dokáží ocenit jeho práci a odměnit ji vděčným chováním, vřelými úsměvy, ale i drobnými dárky. Jestli malými nebo velkými, na tom nezáleží, protože člověka více potěší pocit, že byl obdarovan, než samotný dárek, který dostane. 

A tak se s rozveseleným srdcem, s vděčností ke svému osudu a s láskou k lidem, jež měl na starosti, vydal k poslední etapě své cesty, hradu Nim Tari. Kobylka Arcela ho za doprovodu slavnostní hudby a třískání kalichů nesla výš a výš k vrcholu, zatímco náš rytíř přemýšlel, jak svůj pozdní příchod co nejlépe odůvodnit. Za chvíli dorazil na nádvoří… Na nic nepřišel.

Uvázal Arcelu za ohlávku k připravenému ohradníku, jenž stál opřený při západním vjezdu, upravil se a s povzdechem vykročil vstříc zavřeným, obrovským dubovým dveřím. Stáli u nich dva strážní, kteří marně kryli svůj úsměv. Až teď si začal plně uvědomovat trapnost celé situace. Přijít pozdě na tak důležitou událost se nesmí stávat, a proto se to taky nikomu kromě něho nestává. Začal být nervózní a trochu rozpačitý.

Rytíř přišel na několik kroků od stráží: ,,Jsem Tyren, rytíř rudé růže. Pusťte mě dovnitř!“ V tu ránu se dveře otevřely. V rytíři zůstala jen malá dušička, když uviděl s jakou silou se do otevírání stráže pustili. Za chvilku se dveře otevřely a on vstoupil.

I přes hlasité bouchnutí dveří si většina, kvůli bujarém hodování, jeho pozdního příchodu ani nevšimla, a tak ještě s nějakou tou úctou pomalinku scházel kamenné schody. Cestou na moment pohlédl směrem k trůnu, odkud ho pozoroval sám pan král. Když ale viděl, že král už byl, díky předchozím zkušenostem, s jeho pozdním příchodem předem smířen, roztáhl ruce a prohodil si úsměv králem. Tyren se v momentě uklidnil. Král ještě na pozdrav pozvedl svůj kalich, mrkl jedním okem a jeho úsměv se ještě více roztáhl.

„Je to, pane, dobrý král. Země vzkvétá, lidu se daří a těch pár nestvůr, to vem čert,“ řekl si pro sebe Tyren a prohlédl si pořádně a pyšně celý sál, „My rytíři se o ně postaráme, nebojte, Výsosti!“

Sestupujíc pomalu po schodech dolů, uviděl náhle Tyren své staré dobré přátele, Pauliho, Tobiho a Fabia, jak se cpou u slavnostní tabule na pravém okraji sálu. Ihned si to k nim zamířil, avšak přátelé byli v jídle zabráni tak usilovně, že si ho ani nevšimli přicházet.

„Nazdar, přátelé!“ řekl příjemným tónem Tyren.

Všichni kamarádi si ho až teď všimli a s úsměvem se na něj podívali. Po chvíli černovlasí, Pauli řekl: „Včas jako vždy!“

Na což Tyren jen s úsměvem pokrčil ramena a dodal: „Jako byste to nečekali,“ a posadil se. Hnedka se mu zalíbilo to do křupava vypečené, nadívané holoubátko, ležící uložené na slavnostní tabuli před ním. Vzal ho oběma rukama, hladově se zakousl a začal si vychutnávat tu sváteční pochoutku. Když se pak ostatní na něj udiveně podívali, jistým hlasem řekl: „Myslíte, že nejsem, jako vy? Omyl!“ Znova se zakousl, spolkl sousto a s pousmáním dodal: „Taky jsem včera skoro nejedl, abych měl dneska místo.“ Nad jeho výmluvností se všichni vřele usmáli a ryšavý Tobi pozved korbel plný černého piva.

„Ať žije král.“

Za moment celý sál to slyšeje, se přidal v ohlušujícím zvolání: „Ať žije král“, které ukončilo až hlasité narážení korbelu o korbel. Nastalo dlouhé ticho, když zlatý mok začal stékat po hustě zarostlých, v té době módních bradách mužských přítomných. Ženy klidně upíjely víno a mužům to bylo jedno.

Hostina to byla obrovská. Každou chvíli zde proudily zástupy číšníků s tácy plnými prvotřídních pochutin, od ústřic podávaných s česnekem nebo vařených na páře, přes malinové a vanilkové dorty, po nadívaná holoubátko a pečené divočáky, zatímco sklepmistři vyvalovaly nové sudy černého piva a červeného vína ze sklípku. Víno to bylo v důsledku přidání vinné pálenky velmi sladké. Tvrdý alkohol ve víně zastaví veškeré zrající procesy a díky tomu si rudý mok zachovává svoji vysokou cukernatost. Ale nenechte se mýlit, jedná se následkem přidání vinné pálenky o víno s dvojnásobným množstvím alkoholu, a tak může nezkušené konzumenty tohoto nápoje přivést do nemilých životních situací. Jak už ze zmíněných údajů zřejmé, v rukách zkušeného panovníka se jedná o nástroj velice jednoduchý a účinný, jenž může velice dobře pomoci k uvolnění politických poměrů a zlepšení celkové politické situace. Samozřejmě za předpokladu, že to panovník se svými poddanými myslí dobře. 

Červené víno s černým pivem brzy začalo rozvazovat jazyky. Celý sál dal do hlasitého klábosení až hulákání, které bylo čím dál častěji doprovázeno zvučným říháním urozené šlechty a movitého měšťanstva. Na pozadí toho si Tyren užíval živou konverzaci se svými přáteli.

„Tak co ty a ta černovláska“ se šibalským úsměvem pronesl Tyran, dívaje se na Fabiho.

Fabio se na něj zklamaně podíval. „Co by, už jsem jí skoro měl! Byl zrovna krásný večer, červánky na obloze, víno po ruce a ona při chuti,“ neubránil se úsměvu Fabi. „Několikrát řekla, že její otec je pryč, a že maminka s nimi nebydlí. Tož je jasné, co tím myslela a já, to víš, nebyl proti,“ zazubil se Fabi. „Po cestě mě ujišťovala, že je na obchodní cestě, a že se vrácí až za dva dny. Byl jsem tedy v klidu a šel jsem k ní… Zastavili jsem se v jejich sklípku, abychom doplnili „tekutiny“ a šli jsme nahoru… No luxusní křivky. Myslím, že vám ,pánové, nemusím víc popisovat. Dokážete si představit sami… Ale pak to přišlo… Zničehonic se ze dveří ozval řev jejího otce: „Já to věděl!” A já jak jsem byl jenom v podvlíkačkách, tak mi pořádně naložil, když jsem hanebně utíkal pryč… Ach! Kurva! Ještě teď mě z toho bolí prdel, jen si na to vzpomenu... To víte, prát se s ním nebudu, přece jenom mu rozumím. Je to jeho dcera, jediný dítě. Ale taky by mohl jít trochu s dobou… “ sklesle dokončil vypravování Fabi. Celá skupina znaje kamaráda dobře, se dala do hlasitého smíchu.

Copak Fabí… Místo toho, aby ji zatáhl někam do křoví a pěkně ji tam provětral, tak ji vezme k pantátovi domů, a pak se diví, že skončí s modrou zadnicí. Ach jo, Fabí! Kdy už se konečně poučíš!

„To víš… Holky jenom s otcem to je nebezpečná kategorie…, “ rozesmál se Tyren ještě víc.