Stojatá voda XXXII

Dostali jsme úkol z češtiny:  napsat charakteristiku nějaké osoby. Okusuji propisku,  marně přemýšlím, koho popsat, čmárám na papír klikyháky a ne a ne se pohnout z místa. Upíjím kafe - bez něho totiž u takových otravných úloh nedám ani ránu a zápasím s chutí  jen tak lelkovat. Najednou se ale musím zasmát a už by se mi rozběhla ruka:

    „Domácí učitel“ nudný k ukousání, dlouhý jako tyč na záclony, s ulízanou patkou a řídkým knírkem, pan Dokonalý, vrchovatě naplňující staromódní představy mých rodičů o příkladném studentovi a ukázkovém mladém muži. Přesný jako hodinky, bezchybný jako dokonale seřízený stroj, neosobní jako telefonní seznam, nalinkovaný jako sešit, zábavný jako konverzační příručka... Tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Nicméně stroj není, protože je zamilovaný do Liliny, přímo zaláskovaný!

    Studuje v Praze na ČVUT, brzy bude hotový a pak má být svatba. Paní Kadlecová ho k nám uvedla, Lilina samozřejmě musela přijít s nimi. Maminka kmitala pro kafe a perníčky z Norimberka, kávu nalila do cibulákových šálků. Mně čaj. Naštěstí ne ovocný. Paní Kadlecová vykládala, jak ten skvělý Robin kdysi pomohl i Lilince, i ona byla z matematiky celá nešťastná. Není divu,  Kurc je zlý, vážně, on je zlomyslný a na Lilinku si zasedl. Provokovalo ho na ní úplně všechno, i to, jak je oblečená, měla totiž vždycky všechno šité na míru, štvala ho i její láska k hudbě a nadání na jazyky. Nezapadala. A to se na maloměstě neodpouští. A dnes je ještě hůř než tehdy, politická situace, utažené šrouby, takový profesor může nadané studentce zkazit všechno, celý průměr, který se dnes tolik vyžaduje. Lilina důležitě  kývala, že to bylo hrozné  a pořád opakovala, jak „Janičku lituje“.

    Doučování bylo domluveno na neděli dopoledne. V půl desáté. Asi jsem nechtěně zamrkala, jako vždy, když mě něco zaskočí. „Ano, v neděli v půl desáté“, opakovala maminka důrazně. Neušlo mi, že si vyměnila rychlý pohled s paní Kadlecovou. A pak se mezi doušky kávy probíralo, že právě nedělní dopoledne je ten nejvhodnější čas. V sobotu relax,  rekreační aktivity, v neděli pak učení, hned po ránu se všechno připraví na hodinu a odpoledne zopakuje. (To abych snad nemyslela, že se do kostela vytratím ráno na půl osmou nebo večer na šestou).

     Robert Rubeš, nestravitelný jako ta tři drnčivá R v jeho jméně. Jeho máma snad musela mít jistotu, že synáček nebude ráčkovat. Ale kdepak, u pana Dokonalého něco takového nepadá v úvahu, on snad ani nikdy nebyl normální kluk Na to, že je mu  třiadvacet, vypadá staře – nebo spíš staromódně a tak nějak neosobně. Nudnej k uzívání. Ale nakonec to nebude až taková katastrofa -  k mému překvapení se ozval, že se mu říká Robin a přece si budeme tykat. Lilina se zamračila, maličko, ale k nepřehlédnutí a hned ho oslovila Roberte. Pokud zrovna neupíjela kávu, celou návštěvu ho držela ho za ruku a jejich prsty se proplétaly.

    „Takový krásný pár“, pronesla maminka obdivně – a nebyla to jenom společenská fráze. Protože to několikrát opakovala i potom, kdy  za návštěvou už dávno zapadly dveře.

    „Takoví krásní mladí lidé, radost pohledět. On tmavý, elegantní a ona jemná  blondýnka.“

    „Vodbarvená“, vpadla jsem do toho chvalozpěvu. „Já si na ni náhodou pamatuju z Plzně, ze zpěvu, měla hodinu hned po mně. Už tehdy byla namyšlená až na půdu a kdepak blondýnka, ty vlasy měla hnědý, hnědý jako sr- teda jako průjem!”

   Maminka mě sjela zdrcujícím pohledem: „ No, Jano! Lilinka byla tehdy mladá dívenka. Ovšem – na rozdíl od tebe si dala říct a nezkazila si vkus. Takže dneu už dávno ví, co ji sluší."

    Nenechala jsem se mýlit: „A jak si ho hlídá, toho svýho Robinka! Drží ho za ručičku, aby jí náhodou neutek – snad se bojí, že jí ho přeberu!“

    „Ty??? Ty tak“, srazila mě maminka ke dnu. „Lilinka je krásná mladá dáma – a ty jsi co? Fantazíruješ, brousíš po cizích pohřbech, provokuješ kostelní báby, potom se dobýváš na děkanství a fascinovaně posloucháš večerní vyzvánění. A podle toho i vypadáš. Kdepak, Lilinku ani nenapadne, že by ses Robinovi mohla líbit.“

   Ne, na tohle se nedá odpovědět vůbec nijak. Radši jsem začala sklízet ze stolu. Ještě do kuchyně za mnou dolehlo:

„Ani Kantor tě už nechce učit, děláš mu jen problémy! Proboha, vzpamatuj se, dokud je čas!“

Podívejme se - takže já tomu dědkovi dělám problémy...

     No nic, dám dohromady tu požadovanou charakteristiku. Vyberu si třebíčskou sestřenici, je to  vzdálené příbuzenstvo, do Třebíče jsme přestali jezdit a už několik let jsme se neviděly.Tak si můžu i maličko vymýšlet, abych se vešla do té nudné osnovy.