Stojatá voda XXXIII

Kvapem se blíží konec března a s ním Velikonoce.  Paní profesorka Markétka, řečená Medži, je poprvé, co ji znám, trochu rozmrzelá.

Řekla mamince: „Po nanicovaté zimě studené jaro, škoda! Tak ráda bych vás pozvala na první jarní grilování, mohli jsme pobýt na chalupě od soboty do pondělí, ale bohužel…“

Bylo to ovšem jen chvilkové zaváhání, hned se zase hodila do té své neotřesitelné pohody: „No nic, to je jenom proto, že letos jsou Velikonoce tak časně.  Ale zase můžeme očekávat pěkný duben. Na těch pranostikách něco je, jsou prověřené generacemi. Takže si to brzo vynahradíme.“

Oddechla jsem si a mamince to neušlo.

Pan Kantor se u nás zastavil. Kvůli těm Lidicím. Že už to musíme dát dohromady, ještě tento týden.  Aby to bylo hotovo, než odjede do Mariánek.

Lišácky na mě mrkl: „Ale žádná ulejvačka, Janinko! Hezky až odpoledne!“

Potom zvážněl a obrátil se k mamince: „Víte, raději nedráždit hada bosou nohou. Přece jen - v době vyučování v kostele… Ale žádný důvod k obavám, natáčení je schváleno a všichni uznávají, že lepší akustika se tady nenajde.“

„V kostele bude zima“, připomenula maminka se starostlivým pohledem. „A ta bába…“ doložila váhavě.

„Janička se teple oblékne –má pečlivou maminku, a ta na to dohlédne, že ano?- No a ta bláznivá je naládovaná prášky - vím od magistry, co všechno bere -  a má opatrovnici, ta na ni dává pozor.“

 U kávy se rozpovídal, že s chrámovým sborem nacvičil Mozartovu Korunovační mši. Přinesl nám nahrávku z generálky a dokonce i část partitury se sopránovým sólem. Agnus Dei, qui tolis peccata mundi – znám to už dávno, ten soprán tam lehounce klouže, jako čistá voda po oblázcích. Dovedu si ovšem představit, jak to paní Helena Vránová zase zmrší tou svou křečí, jako tu Rybovku o Vánocích.

Koukám, že ten vánoční scénář se opakuje i o Velikonocích. Pan Kantor sáhodlouze vykládal, jak na basy a tenory musel ukecat staré známé Plzeňáky, a alty že podrží jeho paní. Jako posilu bude mít nějakou altistku z Prahy - naštěstí, jinak by musela překřikovat nakřáplé soprány.  Ty budou náročné pro Helenu Vránovou  – i když je sólistka, musí odeřvat všechno, sboristky jí budou dělat jen křoví.

 Je to ubohost. Musím dát mamince zase jednou za pravdu. Panu Kantorovi s účastí přikyvovala, jak je to krásné a záslužné dát dohromady takovou nádheru v tak obtížných podmínkách a politovala ho, že nemá k dispozici spolehlivé zpěváky a koncertní sál.

 „Tolik snahy a nakonec z toho vyjde akorát ubohost“, povzdechla po jeho odchodu.    „Chudák pan Kantor. Je ho škoda pro tohle prostředí“, dodala po chvilce.

Za pár vteřin se pomalu obrátila ke mně: „Lilinka to pochopila už dávno. Že tady nemá smysl nic. Napriosto nic.“

Zmohla jsem se jen na pokrčení rameny.

Loni jsem o Velikonocích věděla moc málo. Jistě, že je nějaký Velký pátek, to mi bylo známo. To se nejedlo maso a babička říkala s prstem na rtech: „Velký pátek tiše -jali Pána Ježíše.“

A pak Bílá sobota, to že je takový tichý den, až se najednou večer se rozezní zvony a nastane Vzkříšení. Byly mi tak čtyři a věřila jsem, že zvony odletěly na otočku do Říma. Slovo „vzkříšení“ mi připomínalo pramínek perlící vody, asi ne náhodou jako v Plzni „na Americe“, protože tam se chodilo k Richardovi a Slávce na tak řečenou parcelu. Dlouho jsem si myslela, že parcela je totéž co zahrada a vzkříšení křišťálově čistá voda mezi kameny. Na jednu Bílou sobotu si pamatuji. Fňukala jsem, že chci na Vzkříšení, asi jsem si ho spletla s Božím tělem, protože babička vyprávěla o družičkách s košíčky plnými okvětních lístků růží a pivoněk. Motala jsem se mezi mámou, tátou a babičkou, vraceli jsme se z "parcely". Šli jsme Karlovarskou třídou dolů a do mých slziček se přimíchaly první kapky deště. Schovali jsme se ve vchodu jednoho domu. „Zmokla bys, družičko“, objala mě babička a v té chvíli se rozezněly zvony, neboť právě přiletěly z výletu do Říma. To mě tak ohromilo, že jsem přestala brečet.

Do reálu mě vrátila maminčina otázka, kde že mám tu průkazku SSM.