Freya - Donucení

Freya
Donucení

Byl to celkem bezva den. Celý jsem ho jen tak proležela u televize. Stella byla někde venku, protože jsem byla doma. Jedno ze zavedených pravidel naší domácnosti. V běžném životě jsme byly jednou osobou.
Naše aktuální identita byla jako Lena Nikolaj z Ukrajiny. Vystřídali jsme mnoho jmen za dobu, co jsme pracovali pro Organizaci. Vědělo o nás jen vskutku málo lidí. Většina z nich byla ta, co nám zadávala práci. Noc se stala jediným spojencem, kdy jsme se obě mohly vydat do ulic města.
Těžko byste běžným lidem vysvětlili, že jste z astrálního světa vytáhli nějakou další osobu, která se Vám do posledního detailu podobá. Byla jsem prostě mladá holka experimentující s partou kamarádů. Po několika hodinách, jsem už seděla se Stellou v černém autě a můj život se nadobro změnil. Ale to by bylo na fakt dlouhé povídání.
Jediný rozdíl mezi námi je ten, že ona je zrzka a já jsem blond. Samozřejmě i povahu máme každá jinou, ale obě jsme naprosto šílené. Což je super, protože si hodně rozumíme. Jsme jako dvojčata.
Nasadila jsem si na své krátké vlasy zrzavou paruku s dlouhým copem, abych mohla nepozorovaně zmizet v ulicích města.
„Máš deset minut zpoždění.“ Pokárala jsem své dvojče.
„Promiň. Musela jsem počkat, až ten staroch zaleze. Tady máš triko a bundu.“ Podala mi Stella oblečení, ve kterém přišla.
„Díky. Beru si svůj telefon. Kdyby se něco dělo, tak mi zavolej.“ Zavázala jsem si polobotky. Do batohu jsem hodila doklady a tričko, abych se v autě mohla převléknout. Měla jsem v plánu si večer něco bouchnout na účet.
Za rohem ulice jsem skočila do své červené Mazdy a vydala se do města. Zálohu na závod jsem už platila předem, teď stačilo jen vyhrát.
Přijela jsem k benzínové stanici, kde byla kára vedle káry. Tahle auta oproti mému se nedala přehlédnout. Hodila jsem paruku do batohu na místo spolujezdce. Než jsem k nim dojela, stáhla jsem okénko.
„Čau Berry.“ Pozdravila mě Pink Star. Hubená bruneta, která měla každý rok nový Mercedes. Podle mého názoru moc jezdit neuměla. Za dobu, co jsem se zúčastnila závodů, jsem si nevybavila ani jeden, který by dojela celý. Jediný soupeř pro mě byl Malíček.
Tenhle démon byl jeden z nejlepších jezdců ve městě. Kousek opodál jsem si všimla nové tváře. Hustý, upravený plnovous, tmavší vlasy s medovým odleskem, s černými brýlemi. Byl vysoký asi jako Malíček, což bylo něco kolem sto devadesáti čísel. Podívala jsem se i po ostatních. Moc jsem se s nimi kamarádit, ani vybavovat nechtěla. Raději jsem okénko zase zavřela. Za pár minut už jsem čekala na start.
Tento závod měl pouze jediné pravidlo, dojet první nebo druhý, aby sis šáhl na peníze.
Jela jsem od začátku na plný plyn. Cestou řada prořídla. Pink Star po několika zatáčkách nabrala kamion, což pro ni byla konečná. Neznámý nováček se držel kousek za mnou, ale první příčku držel Goblin. Malíček jel mezi posledními, což mi nedávalo smysl. Někdy se stalo, že se jezdci domluvili na dělení výhry. Ale to mi v tomto případě přišlo nepravděpodobné. Malíček znal město nejlépe. Na odbočce jsem se dostala za Goblina. Stačilo jen vydržet do cíle. Kdybych ho předjela, mohla bych si přijít i k novému autu, ale to mi přišlo zbytečné. Mně se hodily peníze.
Držela jsem tempo až k cílové rovince. Ten nováček se slušně držel za mnou. Věděla jsem, že už to mám v kapse. Najednou se těsně před cílem objevila záře. Goblinovo auto vyletělo do vzduchu, jako by právě najelo na minu. Moje auto se dostalo do smyku. Plynule jsem přišlápla brzdu. Stočila jsem volant tak, aby další jedoucí za mnou ze mě neudělali fašírku. Jenže ve stejném místě vylétlo auto i Jackovi, který jel jako čtvrtý. Všude bylo hodně dýmu. Myslela jsem, že už máme nejhorší za sebou, když se ozvala další rána. Neměla jsem tušení, kdo to napral do mého auta, ale praštila jsem se pěkně do hlavy. Chvilka temna a pěkná bolest hlavy bylo jediné, co jsem si pamatovala.
Něco mě tlačilo na prstě. Nebyla jsem schopna zaostřit, abych zjistila, kde jsem.
„Už jsem si myslel, že se nevzbudíš.“ Uslyšela jsem příjemně znějící mužský hlas, který mi nebyl známý. Sáhla jsem si na čelo v místě střetu s nevím čím. „Je to jen malá ranka.“ Konstatoval znovu mužský hlas. Několikrát jsem zamrkala, než jsem zase začala pomalu zaostřovat. Najednou jsem si uvědomila, že ten hlas patří tomu hezounovi, co jel skoro celou dobu za mnou. Trochu jsem znejistěla a znovu se rozhlédla kolem. Instinkt mi velel, abych co nejrychleji prchla. Cítila jsem v sobě svého vnitřního pana Hydea, který mi radil odstranit překážku a zmizet. Jenže můj pan Hyde neměl nějaké super schopnosti, choval se jako zvíře, poháněné instinktem.
„Jak dlouho jsem mimo?“ Byla jsem malátná, jako bych se právě opila někde v baru.
„Dvě, možná tři hodiny.“ Cítila jsem, jak se vedle mě posadil. „Jak rychle se regeneruješ?“
„Mám zpomalenou regenerační schopnost. Nejsem jako Vy.“ Cítila jsem sucho v ústech. Bylo mi špatně.
„Koho tím myslíš? Ani anděl, ani démon?“ Ptal se dál.
„Přesně tak.“ Otočila jsem se na bok a pomalu se rozkoukala. Měla jsem na koleni zaschlou krev, ale nevypadalo to na nic vážného.
„Dobře, tak mi řekni, kdo jsi a co jsi. Patříš pod Organizaci?“ To bylo moc otázek najednou, na které jsem nechtěla odpovídat.
„Je lepší, když tohle o sobě nebudeme vědět. Já se s ostatními nekamarádím. Znám je jen ze závodů a občas se potkáme v dílně.“ Pokusila jsem se posadit. „Dlužím ti za hodně, ale je na čase se vypařit.“
„Nemyslím, že to je nejlepší nápad.“ Zvedl se ode mě a zmizel z místnosti.
Slyšela jsem bouchnutí dveří a další hlas. Někdo musel přijít. Všechno se komplikovalo a na tohle jsem neměla ani čas, ani chuť. Spustila jsem nohy z postele. Batoh jsem měla na zemi na dosah ruky. Byl otevřený a na vrchu byl sáček šalvěje, který jsem zapomněla doma vyndat.
„Freyo?“ Ozval se drsný mužský hlas. Freda jsem podle hlasu poznala kdekoliv. Těžce jsem se nadechla, protože jsem v ten moment čekala cokoliv. Dostala jsem takovou facku do tváře, že mi tekla ze rtu krev. Zaslzely mi oči, tohle opravdu bolelo. Sklonila jsem hlavu a neodvážila se podívat do mužské tváře. V hlavě mi křičelo několik nadávek, kterými bych ho v tu chvíli nejraději obdarovala.
„Uklidni se Fredericku.“ Zarazil ho domácí.
„Uvař mi jedno silné kafe.“ Zavrčel Fred. Bylo mi v ten moment ještě hůř. Kudrnaté černé vlasy, světlá pleť a smaragdové oči, pamatovala jsem si každý detail jeho tváře, na kterou jsem se musela nejednou spoléhat. Mladý čaroděj už se mnou několikrát spolupracoval na drobných odchytech nezbedných tvorů. Většinu času spíš trávil jako dobrovolný zdravotník pro magické bytosti. „Jsi celá?“ Klekl si přede mě a podíval se na mě.
„Udělej mi šalvěj a dost silnou.“ Vytáhla jsem z batohu sáček sušené byliny. Přemýšlela jsem, jak Freda dostat z místnosti, abych mohla zmizet v temnotě ulic.
„Nejsem hlupák, Freyo.“ Vytáhl z lékařské brašny lahvičku se sedativy. „Adame, máš to kafe?“
„Jasně, nechám ti ho v kuchyni.“ Objevil se domácí zase ve dveřích pokoje. „Co to děláš?“ Zřejmě se mu jednání Freda moc nezamlouvalo.
„Ví, že bych zdrhla.“ Rozesmála jsem se. „Má pro mě slabost.“
„Podrž ji.“ Vyzval Fred přihlížejícího Adama.
„Promiň.“ Srazila jsem Freda na záda a se vší snahou dostat se ven, jsem vyrazila k další překážce. Otočila jsem se bokem ke skoro dvoumetrovému muži. Můj pokus se přes něj dostat, byl zcela marný. Pevným stiskem mi držel zápěstí. „Nechci ti ublížit.“ Podíval se na mě velmi zoufale. V posledních vteřinách jsem ještě zvažovala únik dnem.
„Nepouštěj ji.“ Vzpamatoval se Frederick a nabral do injekce sedativa. Adam mě přitáhl do své náruče a držel mě tak dlouho, dokud látka nezabrala.