Stojatá voda XXXVIII

Pan Kantor na mě koukal jako mlsný kocour. Tak moc, že to mamince snad ani nemohlo uniknout. Neušlo mi, že trochu překvapeně mrkla. Nicméně pokračovala ve svém díkůvzdání.  Jak je nu vděčná, že se přimluvil u toho svého skvělého vnuka, nadaného studenta, šikovného chlapce, tak vyspělého na svůj věk a na rozdíl ode mě rozumného a realistického.

„To tak“, zasmál se pan Kantor. “on je spíš takovej rozumbrada, ale to se mu musí nechat,  hned věděl, co a jak: ´dědo, babi, já chci na vysokouˇ. Už tehdy, když se do toho svazu nikomu nechtělo.“

„Když já ani nevím, jestli na tu vejšku vůbec půjdu,“ odvážila jsem se pípnout.

„Jano! Jano!!!  No prosím tě – a co bys dělala???“

„No třeba bych šla na nástavbu. Do Varů. Na lékárenskou laborantku.“

„Jéžiššmarjá – co tě to napadlo?“

„Víte, vážení přátelé“, vpadl pan Kantor rozvážně do rodičovského bědování, „já to vím od našeho Petra. Oni to probírali na schůzi toho jejich výboru.“

„Coo – na vejboru, proč - “. Na víc jsem se nezmohla. A ani rodičové nebyli schopni slova.

A pan Kantor pokračoval, klidně a důležitě: „Druhé ročníky, čili druháky, jak říká mládež, měly předběžný průzkum. Janička uvedla na prvním místě farmacii, na druhém hudební vědu a na třetím lékárenskou laborantku.“

„Jano! Už je ti skoro sedmnáct – víš, jak to chodí, vidíš, všechno, co řekneš nebo napíšeš, se hned probírá…“

„Něco jsem musela napsat. ..A chci zkusit farmačku, s Petrou Žalanskou. Když nám to nevyjde, tak jdeme do Varů, na nástavbu.“

„Jéžiššmarjá - ach, promiňte, pane profesore. Jak vidíte, dnes a denně se dočkáváme překvapení. O tom si s Janou v klidu promluvíme. Ještě jednou vám děkujeme za Vaši přímluvu u toho chlapce Petra.“

„A kdy se chystáte do Mariánek?“, ozval se tatínek, snad proto, aby hovor vplul opět do bezpečných vod společenské konverzace.

„No… rád bych co nejdřív. Ještě musím odehrát velikonoce. A navíc: manželka není zrovna nadšená.“

Odmlčel se a potom se zadíval zase na mě.

„Od pondělí už máme svatý týden – víte, Janičko, to není ten svaťák před maturitou“, krátce se zasmál, „tohle je svaťák před velikonocemi. Takže urychleně musíme dát dohromady ty Lidice. Po víkendu by to už nešlo, z toho by děkan dostal psotník.“

„V kostele je zima“, ozvala se maminka starostlivě, „a Jana nesmí nastydnout. Je tak hubená….“

„Janičko, měla byste víc jíst. – Ne, nebojte se, paní Nováková, Janinka se teple oblékne a nebudeme tam dlouho. Uvidíte, že ne – Poslechněte, nechcete jít s námi? V sobotu odpoledne?“

Prohodil to jen tak, jakoby nic, ale mně neušlo, že samým napětím ani nemrká. A když vyslechl mámino politování, že to bohužel nepůjde, tak tak zamaskoval odkašláním úlevný výdech a radostně se na mě usmál.