Stojatá voda 40.

„Hele, pocem, ty jedna beruško Janinko“, uchechtla se Jarča a jaksi znechuceně mi podala přihlášku do SSM. Spíš hodila.

„Ta tvoje máma to ze mě vydyndala. Poslouchej, ona je z tebe docela špatná, že seš takovej mimoň. No tak, nevejrej na mě!“

„Ale, Jarčo, když já - “

„Koukej to vyplnit. A hned   teď. Dneska je schůze vejboru. Snad to projde – Petr Kantorů už není proti. Ale je tam taky Luboš.“

„Jakej Luboš?“

„No přece Kaprál!   – Vyplň to a dej to sem. – Ty hele, co je to s tebou??? Dyť ty seš fakt úplně mimo. Předseda celoškolskýho výboru  - ty že ho neznáš? To snad ani není možný…Hele, bereš ty nás vůbec na vědomí? – Do prdele, tak řekni něco!“

Neřekla jsem nic. Protože nemám co.  A tak beze slova beru propisku.

Příjmení, jméno, datum narozeni. Studentka SŠ. Datum. Podpis.  Jenom formalita. Existenční nutnost.  Naši mají pravdu. Horší je, že se pan Kantor musel za mě přimlouvat u vnuka Petra. Takže bych mu měla být vděčná.

Jarča shrábla vyplněnou přihlášku a desetikorunu: „Tak teda po obědě. V půl třetí. Schůzujeme v béčku. Koukej přijít včas.“

Zvonek. Lejdyna s trpitelským výrazem otevřela třídní knihu.

 „Tak, kdo dnes chybí… Marková, už druhý den  – poslyš, Dano, ty bydlíš hned vedle, upozorni Zuzku, že musí mít omluvenku od školní lékařky. Jen od rodičů už nestačí – je to nařízení soudruha ředitele.“                       

 Koukám, že ta naše třídní vypadá čím dál tím hůř. Pod očima kruhy jako mlýnská kola, tváře jako pytle, šedomodré lokny jako děravé záclony. Musela na ně vystříkal nejmíň půl lahve laku, protože ho cítíme i v předních lavicích. Proslýchá se, že její milovaný Ládík jí zahejbá už veřejně. Není divu, stačí se podívat na ten její ksicht.

Hodina latiny je k smíchu. Nebo k pláči, jak si kdo vybere. Dřív aspoň vykládala o starém Římě, ale teď by spíš mohla citovat Otokara Březinu: bez vůně, barev, květů, jasu. Proslýchá se, že nový ředitel ji chce „vyřešit“. On sám ale latinsky neumí a francouzsky taky ne. Tak na ni nejspíš pošle inspektora. Protože i franštináři umí starou belu. Loni s nimi probírala jediné téma, jak vím od Marcely: fiancé, fiancée, mariage,- snoubenec, snoubenka, svatba. No a chambre separée probírala i při latině, aby ani angličtináři o nic nepřišli. Je odporná, ale je mi jí líto. Ten gigolo holt myslel, že bába má prachy.

Vyučování končí v půl druhé. Budu muset vyrazit co nejrychleji, abych se stihla najíst. Se zvoněním už stojím ve dveřích.

Nebylo mi ale přáno.

„Ty, Jano…“, ozvalo se za mnou. Lejdyna mě diriguje stranou, mimo proud spolužáků pádících do šatny.

„Jano…“ 

Dlouhá pomlka. Dýchám těžký parfém smíchaný s potem.

„Paní profesorko, promiňte, já musím letět, už v půl třetí mám přijít na schůzi výboru.“

„Právě.  -   Jano. Proč najednou chceš do SSM?“

Pane jo. Copak ona neví… To snad není možný, vždyť není z těch, co by to žrali.

Pokrčila jsem rameny a v rozpacích ze mě vylezlo: „No – chci tam bejt.“

Lejdyna se ke mně naklonila a napůl zašeptala: „Neblbni. Dej si pozor. Ptal se na to soudruh ředitel.“

Asi bude co nevidět potřebovat klapačku – všimla jsem si, že jeden z dolních zubů jí přímo čvachtá v zanícené dásni.

Naklonila se ještě blíž: „Tvůj otec. Měl tam zůstat.“

„Kde???“

„No, kde asi? Ve  stra-  ně“. Tuhle odpověď jsem musela odezírat, to už nebylo ani šeptem.

„Táta je teď holt nestraník“, prohodila jsem s úsměvem, abych dala najevo, že jsem na tatínka pyšná.

„Ach, děvče – to není tak jednoduché – psst!“

„Jano, škoda. Na Slovensko nepojedeš, s tím nepočítej“, řekla už normálním hlasem. „Bohužel nemáš připravenou žádnou skladbu pro klavír.  Poslyš, nerozptylují tě příliš ty varhany?“

„Ani ne…“

„Dej si pozor. Čas letí. Za půl roku už budeš ve třetím ročníku a za dva roky maturita. Budu muset napsat komplexní hodnocení – tedy pokud zůstanu vaše třídní." Trochu povzdechla a podívala se stranou.

Ale už za vteřinu jsem měla ten její pomačkaný obličej už zase tak nepříjemně blízko mého: "Jano. Ty varhany. Zrovna varhany… Proč, když nakonec  na konzervatoř nechceš…“

s