:-)

Když došli na konec chodby, objevily se před nimi dřevěné kované dveře. Žena, která je po celou dobu vedla a doprovodila až před tyto dveře, se nyní na muže otočila a řekla: ,,nyní musíte jít sami, mohu vás dovést jen sem''. ,,V pořádku''. Odpověděl muž. Osoba, kterou držel za ruku po celou dobu, kdy šli všichni chodbou, se nyní zastavila a odmítala jít dál, dokud jí muž nevysvětlí, kam jdou a proč tam jdou.

Muž nejdřív nechtěl této ženě nic říct a chtěl ji silou dovléci za otevřené dveře, ale nakonec se rozmyslel a ŕozhodl se ženě vše vysvětlit, pokud projde těmito dveřmi. Žena ze začátku váhala, ale nakonec souhlasila.
Těžké dveře se s hlukem za nimi zavřely.

,,Dobře, chcete vědět, proč Vaše matka i vy, máte zohavený obličej, proč jsem přišel právě já a odvádím Vás odtud a nevíte kam. Vysvětlím Vám tedy Vše''.

Stalo se to již dávno, tehdy jsem byl velmi mladý, bylo to právě jednoho velmi horkého dne, kdy jsem se rozhodl, že nepůjdu do školy a vymluvil se doma matce na to, že jsem nemocný a mám horečku (přitom mi opravdu nic nebylo, jen se mi nechtělo jít do školy, protože jsme měli psát test, na který jsem se vůbec neučil) aby mi matka uvěřila že mám teplotu, dal jsem na velmi krítkou chvilku teploměr do uvařeného čaje, který jsem měl přichystaný k snídani. Když se matka na teploměr podívala, nakázala mi jít ihned do postele a za chvíli odešla do práce. Počkal jsem, dokud neodbije na hodinách čas, kdy se začíná ve škole vyučovat. Poté jsem se rozhodl jít ven, nevím, co mě tam táhlo a navíc, bylo to poprvé, kdy jsem matce lhal, že je mi špatně.

Když jsem došel k okraji lesa, uslyšel jsem za sebou kroky, které šli přímo ke mně. Ve strachu jsem se rohodl neotáčet a snažil se rychle útéct zpět domů. Mezi stromy jsem se však zapletl a nemohl jsem najít cestu ven, kterou jsem prve přišel. Dostal jsem strach a viděl jsem vysokou postavu, která šla pořád za mnou. Když jsem se naposled za ní otočil, upadl jsem a nemohl jsem vstát, noha mě hrozně bolela. Postava se ke mně blížila a já jsem ze strachu začal křičet.

Byl to vysoký, mohutný muž, který měl na sobě dlouhý, černý plášť, na hlavě klobouk, kalhoty měl zastrčené do vysokých bot a v ruce držel brašnu. Jeho vlasy byly velmi krátké, měl pronikavé modré oči a tvář hladce oholenou. Byla zima a jeho ruce chránily černé kožené rukavice. Když došel ke mně, pozorně si mne prohlédl a svým hlubokým, hrubým hlasem na mě křikl: ,,buď ticho, přestaň, nebo Tě tady nechám, místo toho, abych Ti pomohl''. Okamžitě jsem přestal křičet. Muž mě vzal a odnesl k nám domů. Ovázal mi nohu a uložil do postele. Potom se mě zeptal. ,,Víš proč jsem Tě vůbec sledoval?? Chtěl by si to vědět? Zabít Tě určitě nechci, kdybych chtěl, dávno bych to udělal.''Pamatuješ si na to, jak si šel jako malý chlapec na zahradu a viděl si jak jedna žena s modrým amuletem na krku zabila Tvého otce? ,,Ale.......jak........to víte?'' Protože jsi byl vybrán. ,,Co???'' ,,Jak?'' ,,Vybrán?'' ,,Ano, dnes půjdeš se mnou a už se nikdy nevrátíš sem.'' ,,Tvůj otec měl ten úděl a ty jsi ho zdědil po něm.'' ,,Jaký úděl??? Nechte mě být! Pomoc!'' ,,Jsi tu proto, aby si pomáhal v boji proti zlu, které využívá nevinné lidi a přitom je tak těžko rozeznatelné. Je všude okolo nás a přeci je namáhavé ho spatřit a to hlavně proto, že lidem je vlastní přetvářka,intriky, lži, zloba.....

,,Pořád tomu nerozumím, co tím chcete říct??? Přerušila ho žena v půli jeho vyprávění. Že jsem zlá??'' ,,Vy mi pořád nerozumíte a mám pocit, že ani nechcete rozumět. Kdyby jste byla zlá, tak Vás dávno již zabiji. Nesjte zlá, zatím....Jen jste se stala loutkou, v rukou, které mají velmi blízko zlu. Proto jsem byl povolán na Vaši ochranu, abych Vás tohoto údělu uchránil. Ale to také záleží na Vás, zda budete chtít, nebo ne. Pokud ne, potom Vás jedonoduše zabiji! Pokud ano, budu dělat vše proto, abych Vás dokázal zachránit za jakoukoliv cenu!''.

,,Rozuměla jste mi?'' ,,Myslím, že bychom mohli jít, neboť nemám času nazbyt a navíc musíme přejít most, dokud je noc, protože denní světlo
by Vás mohlo zabít.''

,,Most??'' ,,A co matka??'' ,,To Vám vysvětlím, až to bude nutné. Vaše matka je už mrtvá.'' ,,Já ničemu nerozumím, nechápu, co má Vaše dětství dělat se mnou a tím, žé mě odvádíte někam a vůbec nevím kam.'' ,,Nepotřebujete zatím ničemu rozumět, kdyby jste mě nepřerušovala, dopověděl bych to, ale nyní nemáme čas.'' ,,Uděláte nejlépe, když budete ticho a na nic se zatím nebudete ptát. Bude to lepší jak pro mě, tak pro Vás''...