V horách Apačů 1

Po hlavní – a jediné – ulici městečka Prairie Creek jede bryčka, tažená párem hnědých koní. V ní sedí muž a dívka, mlčí a věnují se svým myšlenkám. Vlastně dívka nepřemýšlí, spíš se rozhlíží a pozoruje. Všechno je tu pro ni nové, nevídané: domky stavěné po mexicku z vepřovic, nepálených cihel, ale většinou už s typicky americkými vysokými dřevěnými průčelími, prašná ulice, nevelká pevnůstka kousek za městem, rovina všude kolem, vrcholky hor namodrale prosvítající na obzoru i muž vedle ní, její bratr Charlie Willard, kterého osm let neviděla.
Také Willard se v duchu zaobírá svým protějškem. Jeho pocity jsou poněkud smíšené. Rozhodně je nezvyklé zčistajasna zjistit, že má už dospělou sestru, a ne nepohlednou. Zvlášť když se usměje a v modrošedých očích se jí zažehnou jiskřivé plaménky. Zpočátku ji nemohl poznat. Sledoval cestující, jak se soukají z rozkodrcaného dostavníku, a přemýšlel: Je to tahle macatá černovláska nebo ta drobná s uzlem zlatohnědých vlasů? Pak mu napověděl obličej menší dívky: podobá se matce. Zpola setřené rysy v jeho paměti znovu ožily. Přesto se radši ještě zeptal:
„Promiňte, slečna Willardová?“
„Ano, to jsem já,“ odpověděla přívětivě.
„Já jsem Charlie,“ zahučel rozpačitě.
Právě tehdy spatřil ty plamínky.
„Ale, opravdu? Ani bych tě nepoznala!“
Lovila v mysli útržky starých dojmů. Když osmnáctiletý Charlie odcházel z domova, byl to velký nazrzlý mladík, který se lišil od pomenších štíhlých rodičů i drobných, o hodně mladších sourozenců. V té rodině byli všichni bystří, hovorní, a Charlie vedle nich působil jaksi zpomaleně. Rozhodně nebyl hloupý, to ne, ale slova mu splývala ze rtů těžce, jako by musela urazit dlouhou dráhu jeho mohutným tělem na cestě k ústům.
Teď je ještě větší a statnější, zjišťuje Sydne. Kdyby neměl tak pevné svaly, dalo by se říct, že je skoro tlustý. Vyjadřuje se už obratněji. Nejvíc ho změnily žlutorezavé vousy, které si nechal narůst po celém obličeji. Pleť pod nimi je tvarohovitě bledá. Snad je to kloboukem se širokou střechou, že se ani v tomhle horkém kraji neopálí. Vždyť ještě nyní, na počátku října slunce žhne. A toho prachu! Zrnka jemná jak mouka padají na všechno, derou se do nosu, do očí, do úst.
Charlie zavel Sydne do Saloonu, kde si umyla obličej, otřepala šaty, a pak se posadila s bratrem k odřenému viklavému stolu.
„Co si dáš k jídlu?“ zeptal se Charlie.
„Kdepak jídlo, mám po té hrozné cestě přímo mořskou nemoc!“ zasmála se Sydne. „Ale napila bych se. Mají tady kávu?“ rozhlédne se pochybovačně po otřískaném nábytku a zašlých potrhaných tapetách.
„To víš, že jo. I když to asi bude pěkná břečka. Tony, jednu kávu a pro mě brandy.“
Charlie zpytavě pozoruje sestru. Působí zde cize. Je v ní jakási zjemnělost, nezvyklá v divoké Arizoně. Aspoň že nemluví spisovně. Ale i její východní nářečí se vzpírá zdejším uším. Ano, je to skromně oblečená dívka ze zašlého činžáku z průmyslového města, ale stačí určitý výraz, pohled nebo ladný pohyb útlé ruky zvedající šálek, aby se Charlieho dojmy podivně zmátly.
Zdalipak by stačila vést jeho domácnost, opatrovat dítě? Charlie sice už ze zkušenosti ví, že takové sporé ženičky často vydrží víc než kůň, ale přesto se v něm vzmáhá skepse nad nápadem, o němž původně soudil, že je nad jiné výtečný.
Sydne zarazilo, s jakým zanícením pozvedl Charlie sklenici. Jako by přestal vnímat celý svět. Oslovila ho:
„Kde máš vlastně Minnii?“
„K čertu,“ zaklel, na jeden ráz do sebe obrátil pohár a schoval obličej do velkých dlaní.
Sydne zaraženě čeká. Konečně k ní bratr zvedl oči:
„Dal jsem ji, než přijedeš, k Smithovým tady ve městě. Sami se mi nabídli. Pak jejich děcka dostala nějakou vyrážku… horečku …no a Minnie… nepřežila.“
Sydne leknutím zbledla a svou malou drsnou dlaní pohladila Charlieho rukáv.
„To je mi moc líto… A co já?“
„No, podíváš se, jak zde hospodařím, a pak … jak budeš chtít. Třeba se zde i vdáš,“ trochu násilně se usmál. Vypadalo to spíš jako úšklebek.
Zvedli se a dali se na cestu. Nyní tedy sedí vedle sebe v bryčce, Sydne se naposled ohlédla po Prairie Creek, osadě zcela neprávem nazývané město, dívá se na pevnost, kterou míjejí. Charlie ukáže bičem doprava:
„Tam obě leží. Zajdeme tam … někdy jindy. Mají tě zde vítat hroby?“
Sydne spatřila vrcholky prostých křížů. Některé se naklánějí, hroby se ztrácejí ve vysoké bezbarvé trávě. Bezútěšné místo k věčnému spánku! Dívka se otřásla. Kde jsem se to octla? Proč je mi bratr tak cizí? Její myšlenky se rozletěly k vzdálené rodině.

Sydneina matka Christine, tehdy ještě malá Kristýnka, přišla odkudsi ze střední Evropy do Států, když jí bylo deset, s rodiči, starším bratrem a sestrou. Nejmladší bratříček útrapy cestování nepřežil a byl pohřben do hlubin Atlantiku.
Chudá rodina uvázla hned na začátku, v New Yorku. Ve sklepním bytě, jehož zdi byly pokryty začernalou plísní, stáčeli ručně od úsvitu do soumraku pro jistou velkofirmu cigarety. Za dva roky si nevydělali o mnoho víc než na bídné živobytí. Konečně se trochu rozkoukali a na popud zkušenějšího známého odjeli do Pittsburghu.
To věčně zakouřené město s ohňostroji železáren! Boháči zde bydlí v rozlehlých vilách, jejich živitelé v nízkých barácích kolonií. Slovanští dělníci z Evropy jsou handicapováni nedostatečnou znalostí jazyka, mnozí domácí na ně hledí jako na podlidi. Tak Christine nemíní skončit! Bere si Charlieho, syna muže, který dělá mistra jejímu otci. Splní se jí sen. Stane se Američankou, vybředne z kolonie.
Přesídlí do třech podstřešních místností velikosti krabičky od sirek v činžáku na jedné z hlavních ulic. Christine se zde stará o úklid, za pár drobných myje chodby a schody. Manžel se v práci zdárně drží, zvlášť po vypuknutí občanské války, která je pro město obdobím vrcholné prosperity. Železárny chrlí zbraně jak o závod.
První syn Charlie se Willardovým narodil za rok po svatbě a byl to pořádný cvalík. Tělo své matky natolik vyčerpal, že pak dvakrát potratila a Sydne přišla až za dlouhých deset let, za rok po ní Georgie, za další tři roky Tom.
Sydne láskyplně vzpomíná na svou babičku, prostou ženu, která se nikdy nenaučila pořádně anglicky. Bydlela u svého nejstaršího syna, také dělníka v železárnách, jenž naprosto postrádal ambice své sestry Christiny. Christie s dětmi přicházela k matce na návštěvu pravidelně jednou týdně jaksi kradmo a potají, aby se vyhnula bratrovi, který ji sledoval skeptickým zrakem a nazýval ji odrodilcem. U Willardů se mluví jen anglicky, ale Sydne se snaží co nejvíc pochytit ze zpěvné řeči, jíž mluví babička. Ta malá sehnutá stařenka s jemnými rysy, prošedivělým drdůlkem a azurovýma očima má v srdci moře lásky k lidem, víru v Boha a v Kristovo učení. Ve své prostotě je plná důstojnosti a ušlechtilosti.
Když je Sydne osm, milovaná babička umírá, styky s kolonií se zpřetrhají, v zapomnění se propadají útržky cizí řeči i vyprávění o Starém světě, jehož hřmotní muži zřejmě předali své geny mladému Charliemu. Ale nějaké nejasné stopy v duši přece zůstávají, a když Sydne cítí smutek, když si připadá odlišná, říká si, že to je zas její dědictví.
Cizí lidé brzo začnou Charlieho juniora považovat za Christinina mladšího bratra. Charlie se stahuje do sebe a jednoho dne se téměř bez rozloučení vydá na pouť, která končí v nejzapadlejším koutu země.

Bryčka teď míří přímo k západu. Sydne sedí tiše, neví, co má říkat, aby se nedotkla bratrových ran. Raději pozoruje hory, které se prudce zvedají z roviny. Vztyčená masa působí téměř hrozivě.
„Jak se jmenují ty hory?“ ptá se dívka.
„Nevím, jestli vůbec mají nějaké jméno na mapě. My jim říkáme hory Apačů.“
Hory Apačů, hm… I kolem průmyslového Pittsburghu je příroda, ovšem úplně odlišná. Nevysoké vrchy, čistá jezera, hluboké šumící lesy, ve kterých před sto lety lovíval se svými rudými přáteli Kožená punčocha. Sydne je nadšenou čtenářkou Jamese Fenimora Coopera, stejně jako George, bratr a kamarád. Musela mu slíbit, že mu bude psát o svých dobrodružstvích z kraje indiánů. Bude o čem psát?
Sydne dostala jen to nejnutnější školní vzdělání, ale horlivě četla všechno, co jí přišlo pod ruku. Mladý svěží mozek dychtivě sál všemožné žánry. Přišla i touha nežít všedně, okusit skvělých věcí, co svět nabízí. Ale jaké možnosti má dívka bez peněz? Snad leda stát se učitelkou, aspoň kousek všech těch zázraků předat dál, otvírat malým zvědavým dušičkám cestu do jiného, kouzelného světa! Sydne začala šetřit na zaplacení učitelského kurzu. Aby příliš nezatížila rodiče, nastoupila do kuchyně jedné hotelové restaurace, kde nejčastěji myla nádobí. V té době měla věčně mastné vlasy, nasáklé pachem jídel, a červené ruce s ulámanými nehty. Mužů si moc nevšímala, nepředpokládala, že by je její všední zjev mohl upoutat. Ale byla mladá, a tak o ni sem tam někdo z protřelého personálu projevil zájem. Tihle číšníci, vrátní a kuchaři však neovládali jemné umění svádět, a Sydne byla od přírody opatrná a rozvážná. U ní nehrozilo, že by pudy zvítězily nad rozumem, zvlášť když jí matka neustále opakovala: „Nesmíš mít dítě za svobodna, to bys byla celý život nešťastná!“ Sydne zná několik svobodných matek, ale většina z nich kupodivu nevypadá nespokojeně. Také viděla pár avantýr, v kterých šlo jen o sex, jak jí připadalo, a nakonec z nich byla láska a manželství. Ale takto Sydne riskovat nehodlá. Cítí v sobě něco nesmírně jemného a čistého, co nesmí pošpinit bahnem světa.
Sydne už naspořila značkou sumičku na absolvování kurzu, přečetla jednu půlku veřejné knihovny a zdárně se pustila do druhé, když přišel dopis od Charlieho.
Charlie nikdy neměl sklony k dobrodružství, a přece nakonec zmizel ve světě. Dopisy psával zhruba jednou za čtvrt roku, stručné a neosobní. Z nich se Willardovi dověděli, že zakotvil v Arizoně, vzal si Eileen Greenovou, vyženil malý ranč, věnuje se chovu koní a zplodil dceru Minnii.
Také jeho poslední dopis neoplýval květnatými slovy, ale ze strohých vět čišelo zoufalství. Charlie psal, že Eileen potratila a zemřela, dceruška i hospodářství potřebují ženskou ruku. Co kdyby aspoň na čas přijela Sydne a pomohla mu z nejhoršího?
V Sydne se svářely různorodé pocity: touha po studiu, ale také po dálkách, láska k rodině a soucit s bratrem, obavy z neznáma. Nakonec přece vyjela a po složité cestě vlaky a dostavníkem dorazila do Prairie Creek, kde se zatím její přítomnost stala díky tragické náhodě bezpředmětnou.
Jako by Charlie sestře četl myšlenky, promluvil:
„Nic si z toho, Sydne, nedělej! Porozhlédneš se, odpočineš si. Můžeš se i vdát, jak už jsem říkal. Uvidíš, jakou senzaci způsobí tvůj příchod v celém kraji! Tady je žen málo, myslím bílých, mladých a pěkných. Všimla sis, jak se po tobě ve městě každý otáčel?“
„Trochu jo, ale nebylo mi to moc příjemné. Nejsem na to zvyklá,“ přiznává s uzarděním Sydne.
„Copak Východ, tam jedinec nevynikne, houfy ženských, přímo výprodej! Černé, plavé, zrzavé, jaké si račte přát,“ ožil Charlie. „Ale vážně, kdybys zde žila odjakživa, vdala by ses nejspíš už v patnácti a teď bys chovala třeba i dvě malá nadělení.“
„Pěkně děkuju, vždyť já si sama připadám ještě jako dítě!“
„To snad ne,“ povytáhl Charlie obočí. „Uvidíš, že se ti u mě bude líbit. Kromě mě tě budou obskakovat nejmíň další dva mužští.“
„Vážně?“
„Ano. Víš, bydlí s námi Stan, bratranec mé ženy. Je o rok mladší než ty a už taky nikoho nemá. Eileen se o něj odjakživa starala a já jí slíbil…“ Charlie se zajíkl a zmlkl. Také Sydne ohleduplně mlčí.
Po chvíli spustí Charlie veseleji:
„A zrovna je u mě Gordon Morris, prima kámoš. Vždycky když si chce trochu odpočinout, bydlí u mě. Pak ho zase popadne ta jeho toulavá a tradá – nevidím ho třeba půl roku. Jó, teď je mu hej, dřív by se u nás tak nerozvaloval. Eileen ho neměla moc ráda a on je natolik grand, že jí hleděl jít z očí.“
„Co je na něm tak špatného?“
„Víš, on hraje. Poker, farao, nač si jen vzpomeneš. Dalo by se říct, že si tím vydělává. Je úžasně zručnej a má pamatováka. Kdo ví, co ještě dělá a o čem já nevím. Ale je s ním psina. A rozumí koním. Hodně mně v začátcích pomohl. Než jsem zakotvil tady, pracoval jsem sice taky jako honák, ale ty nejužitečnější rady mám stejně od Gordona. V poslední době taky samozřejmě od Mitche, ten se v koních vyzná, to teda jo.“
„Kdo je Mitch?“ ptá se Sydne zvědavě.
„No, abych to vzal popořadě, pořídil jsem si taky pár oveček, ale ještě k nim nemám psa. V létě jsem hledal jednu zatoulanou ovci trochu víc v kopcích a tam na mě skočil medvěd.“
„Medvěd?“ vyjevila se Sydne.
„Jo, medvěd černý. To je tady na jihozápadě běžný druh, ale přímo v téhle oblasti se už dlouho neukázal. Co ti mám říkat, byla ve mně malá dušička, naštěstí jsem měl tlustou koženou bundu, ta mě dobře chránila. A najednou se tam objevil Mitch, Apač Mimbreňo, a medvěda zabil nožem ranou přímo do srdce.“
Sydne bratra nanejvýš soustředěně sleduje:
„Ale on se přece nejmenuje Mitch?“
„Ne, ale kdo se má s tou jejich hatmatilkou trápit. Jeho pravý jméno taky začíná na M, tak co.“
„Jak to, že u tebe bývá?“
„Medvěd mu, ještě než zdechl, stačil přejet tlapou po holém rameni. Jó, holka, taková medvědí tlapa není žádná něžná pacička. Mitchovi valila krev, tvářil se sice jakoby nic, ale po chvíli poněkud zvadnul, tak jsem ho vzal k nám a ošetřil ho. Pak se mu to ještě podebralo, naštěstí si nasbíral nějaké ty jejich bylinky a vykurýroval se. Já ho pozval, aby u mě pobyl, a on se kupodivu nezdráhal. Asi už pochopil, jaká dobrodiní mu může poskytnout bílá civilizace.“
Sydne zaraženě zmlkla, vzpomněla si totiž na názor, který kdesi vyslechla, a sice že v rezervacích přežívá jen chátra a ti praví indiáni umírají v boji.
Trošku nechuti se v dívce mísí se zvědavostí:
„Kolik mu je, prosím tě?“
„Pokud vůbec umějí správně počítat čas, měl by být starý přesně jako ty, taky se narodil v zimě.“
Po krátké odmlce Charlie znovu opakuje:
„Počkej, uvidíš, že se ti u nás bude líbit. Gordon tě může učit španělsky. Obě jeho babičky byly Mexičanky a on půlku dětství prožil v mexické vesnici. I když s oblibou prohlašuje, že je pravý Američan, má mnohem blíž do Mexika. A taky se naučíš jezdit na koni –„
„- a možná se i vdám,“ vskočí Charliemu do řeči Sydne.
Rozesmáli se. Sydne cítí, jak mizí tíseň, kterou v ní zpočátku vyvolával ten velký zachmuřený muž, dřevěné a hliněné městečko i pustá rovina s hrozivě čnějící masou hor na obzoru. Také rozpovídaný Charlie okřívá, kousíček z balvanu, tížícího jeho srdce, se odvalil. Bratr a sestra začínají nacházet společný jazyk a Charlie si uvědomí, že už hodnou chvíli nepocítil chuť na brandy. Od Eileeniny smrti ho doopravdy těšila jen brandy. Sem tam se ubránil, ale častěji podlehl. Něco, možná pud sebezáchovy, ho ale držel nad vodou, aby nezkrachoval a nepropil se až na dno.
Sydne pozoruje blížící se hory. V průzračném vzduchu jasného podzimního dne se zdají na dosah ruky, je vidět každý kámen, každý pocuchaný keř. Občas přelétne po nebi toulavý mráček a po rozervaném úbočí se sune tmavší stín. Ty hory jsou hrozivé, ale přitom okouzlující. Pro Sydne vlastně jen okouzlující. Ještě nikdy nebyla v nebezpečí života, nečíhala na ni smrt z jiných lidských rukou. Pro ni nejsou hory zlověstnou skrýší, z níž se kdykoliv může vyřítit divoká, krvelačná horda.
Nyní, když se horám přiblížili takřka na dosah, vidí Sydne, že se z planiny zvedají prudce, dramaticky, bez pozvolných přechodů. A to už Charlie ukazuje:
„Podívej se tamhle trošku vpravo. Vidíš ty nízké boudy? Ta krajní je náš srub. Má pěknou verandu, otočenou na západ, tu odsud neuvidíš. Vedle je kůlna, za kůlnou stáj. Tam dávám na noc jenom kobyly, co se mají ohřebit, a nové nebo nemocné kusy, taky ovce. Jinak se stádo pase pořád venku. Teď mám koní jen pár, v zimě se hůř živí, tak je vždycky hledím z větší části odprodat. Vidíš tu úžlabinu v kopci za domem? Je to takový malý kaňon, teče z něj potok, ve kterém napájíme koně, myjeme sebe, nádobí i prádlo. Doma v Pittsburghu je přece jen větší pohodlí, co? Pitnou vodu beru ze studny.“
Za chvilku bryčka projela kolem ohrad, stáje, kůlny a dalších menších bud a předjela před obytný dům, vlastně pouhý nízký dřevěný srub, který aspoň trochu krášlí krytá veranda, ověnčená suchými kukuřičnými palicemi a svazky červených chilli papriček.
Na verandě stojí opřeni o sukovité zábradlí tři muži, z nichž každého je možno s drobnými výhradami označit za pohledného. Je to především Gordon Morris, možná už čtyřicátník, celý v černém včetně vlasů, očí a knírku. Jen ozdoby na jeho opasku se stříbřitě lesknou, šátek kolem krku je ostře červený. Snědá Gordonova pleť je hrubá, s velkými póry, u vnějších očních koutků bíle prosvítají čárky jemného vějířku vrásek, na spáncích zase sem tam šedý vlas.
Charlieho vyženěný příbuzný Stan je vysoký, mladistvě štíhlý, ne však vychrtlý. Také on je hodně opálený, pleť má jemnou, až dívčí, oči modré, vlasy plavé, rozčepýřené na všechny strany. Ve srovnání s Gordonem působí jeho tvář subtilně. Oblečen je v sepraných modrákách a kostkované košili.
Stejné oblečení má i Mitch, na kterého je Sydne tolik zvědavá. Mladík nevypadá nijak exoticky a v davu by jeho odlišný původ nejspíš zanikl. Přesto je nepopiratelný. Svědčí o něm měděná pleť, širší lícní kosti i mandlové oči barvy zralých kaštanů. Jeho nos je rovný, ústa měkká. Hladké černé vlasy má sepjaty oranžovým šátkem, poskládaným do široké čelenky. Spadají mu až pod ramena. Nápadné jsou rovněž jeho vysoké mokasíny se zvednutou špičkou, do kterých si zastrčil kalhoty. Je jen střední výšky, postavu má štíhlou, spíš šlachovitou než výrazně svalnatou.
Gordon Morris se tváří přívětivě, hned se Sydne zalíbil. Stan nasadil ironický výraz světáka, kterého nemůže žádné děvče vyvést z míry, Mitch se tváří neproniknutelně.
Sydne vstoupí na verandu, Gordon a Stan se jí představí a podají jí ruce. Mitch jí ruku nepodá, ale Sydnein pohled se k němu neustále stáčí, přitahován krásnou hnědí jeho očí. Sydne pocítí jakousi hřejivou radost a věnuje Mitchovi svůj nejzářivější úsměv. I koutky jeho úst se mimoděk trochu zvednou.
„Tak pojď, Sydne,“ ozve se Charlie, „pojď se podívat na ten náš palác.“
Vešli. Vyzáblá mourovatá kočka se začne Sydne lichotně třít o nohy.
„Vida, Míce ses zalíbila! Po cestě jsem ti povídal o našem osazenstvu a na Mícu jsem zapomněl,“ řekl Charlie.
Sydne se rozhlíží. V jednom koutě srubu stojí velká kamna, stěny za ním i prkenná podlaha okolo jsou pobity plechem na ochranu před žárem. Ve druhém rohu je stůl s lavicí a židlemi, dále truhla, nízká skříň, na zdi polička s nádobím, ve výklenku patrová palanda. Eileen si zřejmě nepotrpěla na tretky a ozdůbky. Možná, že aspoň udržovala čistotu a pořádek, ale muži za dobu, co zůstali sami, stačili její dílo důkladně poničit. Na ulepené desce stolu stojí nádobí, snad na každé rovné ploše se povaluje něco, co tam očividně nepatří.
Charlie před Sydne otevře úzké dveře do malého přístěnku s jediným čtvercovým okénkem, kde stojí prádelník se zrcadlem, umyvadlo a velká železná postel, přikrytá modrým přehozem. Charlie k ní pokyne a polohlasně zahuhlá:
„Teď už ji nikdo neužívá …ode dneška je tvoje.“
Možná, že právě na ní Eileen umřela, napadne Sydne, ale jen nezřetelně, mimochodem. Zívne. Náhle pocítí v každičkém kousku těla tisíc mil své cesty.