V horách Apačů 3

Po chvíli mlčení řekne Mit-sah:
„Otce už nemám. Můj otec toužil poznat všechno: města, vlaky, lodě, školy… Věřil, že i tak může zůstat indiánem. Často jsme scházeli dolů z hor. Nikdo z našich ho neomezoval, ale mnozí ho nechápali a chovali se k němu odměřeně. Nemohli mu zapomenout, že získal pro sebe tu nejkrásnější dívku. Děti cítily tu nevyslovenou nedůvěru…“ zvlášť Melana, děvčátko s copánky, do které jsem byl od deseti let zamilovaný tak vroucně, jak jen děti dovedou. Škoda, že její matka měla tak ostrý, štiplavý jazyk. Nebýt jí, mohlo všechno dopadnout jinak, nezneklidňovala bys mě teď ty, malá vetřelkyně.
„… a nechovaly se ke mně zvlášť dobře, taky proto, že jsem byl dlouho malý a slabý, v mnohém jsem jim nestačil. Tolik jsem se snažil! Denně jsem uběhl mnoho mil a cvičil až k vysílení. Víckrát jsem riskoval život. Říkali mi Zbrklý. Ale to už je minulost.“
„Jak ses jmenoval jako dítě?“
„Tahzay, Mýval,“ zrozpačití mladík, jako by se trochu styděl za něžnou přezdívku, kterou jistě vymyslelo láskyplné srdce matky. Pokračuje:
„Můj otec věřil, že kdyby sem na Západ přicházeli lepší lidé, dokázali bychom se domluvit. Kdo ví, kde se v něm vzal ten sen… Před třemi lety jsme přijeli do Prairie Creek. Otec zaplatil v Saloonu zlatým zrnkem. Muž jménem Rollins na něm začal vyzvídat, chytili se a Rollins otce zastřelil.
Naše vikiapy tehdy stály docela blízko tady v horách. Snažil jsem se zůstat naživu, abych otce pomstil. Utekl jsem z Prairie Creek s prostřeleným stehnem. Ztratil jsem mnoho krve a rána se zanítila. Ležel jsem skoro dva měsíce. A pak jsem začal hledat Rollinse. Trvalo to téměř rok, než jsem ho potkal v horách. Zlato mu nedalo pokoje, slídil, zkoušel rýžovat. Na jednoho apačského kluka už dávno zapomněl. Teď jsme na něj byli dva, kamarád Chato jel se mnou. Nejdřív jsme mu asi byli pro smích, ale když jsme mu vzali koně i zbraně a zabili jeho dva parťáky, začal se bát. Prchal do skal. Měl strach a já chtěl jeho krev. Dostali jsme se vysoko. Rval jsem se s ním. Byl silnější, mrštil se mnou dolů po srázu. Padl jsem na štěrk a vyrazil si dech. Za chvilku to přešlo, ale zůstal jsem ležet. Slyším, jak se Rollins štrachá dolů. Pod řasami vidím, jak stojí nade mnou a šklebí se. Skočil jsem na něj. Podřízl jsem ho nožem.“
Ve zlomku času jako by Sydne spatřila, jak se to štíhlé snědé tělo vymrštilo s divokým výkřikem horského orla.
„Tvůj přítel ti nepomohl?“
„Byl ještě daleko. Běžel za námi, ale zůstal pozadu. Nestačil mé zuřivosti a vrahovu strachu.
„A tvá matka?“
„Ještě se nevdala. Otce moc milovala.“
„A ty … jsi ženatý?“ zeptá se Sydne tiše se sklopenýma očima.
„Ne, já nemám ženu“ odpoví Mit-sah a zvedne se od stolu.
Ve dveřích se ještě zastaví a zcela bezvýrazně řekne:
„Z vrahových vlasů mám třásně na svátečních legínách.“

Té noci zažije Sydne svou první noční můru. Sní, zdá se jí, že ji Mit-sah něžně, tak něžně drží za ruku a vypráví jí o převtělování duší, ale najednou klečí na její hrudí a podřízne jí hrdlo, její krev mu stříká do obličeje. Sydne se násilím budí, dusí se. Jakmile si uvědomí, že to nebyla skutečnost, vyskočí z postele a zkontroluje, zda jsou dveře i okenice zavřeny na závoru. Pak se schoulí pod pokrývku, třese se a na těle jí vystoupí studený pot. Zakryje se i s hlavou, pomalu se zahřívá a nakonec přece jen usne.
Když se znovu probudí, zjistí, že zaspala a Mit-sah patrně už posnídal. Uleví se jí, nyní by ho zrovna nechtěla vidět.
Po poledni se muži vrátí z města.
„Tak co, dobrý?“ ptá se Charlie Sydne.
„Dobrý.“
„Moc přesvědčivě to neříkáš.“
„Ale, zaspala jsem a teď mě z toho celý den bolí hlava.“
„Gordone,“ ozve se Stan, „dneska bych chtěl pokračovat se zajížděním Čerta, ale ten divoch na sebe nenechá ani sáhnout. Ty jsi výborný s lasem, tak mi ho chytíš, já na něj narvu udidlo a sedlo a pak si zahraju na rodeo.“
„Tím bys zabil jeho duši,“ říká Mitch, „zkusím to jinak.“
Sydne mezi praním a věšením prádla občas koukne k ohradě a vidí, že Mitch tam tak různě přechází, na Čerta se nedívá, až ten najednou sám od sebe začne Mitche následovat. Po nějaké chvíli ho Mitch hladí po hlavě, něco mu šeptá, nakonec se vyhoupne na jeho neosedlaný hřbet. Čert sice jednou vyhodí, ale vzápětí se pod Mitchovým pevným stiskem zklidní.
„To je super!“ haleká Charlie. „Tímto ti Čerta svěřuju k dalšímu výcviku.“

Charlie vejde do srubu s dvěma zastřelenými zajíci v ruce.
„Nahoře v kopcích už trochu sněží,“ povídá.
„Však už za dva týdny máme Vánoce,“ na to Stan.
„Opravdu?“ poleká se Sydne.
„No jo,“ usměje se Charlie, „neděs se tak. Snad nám nechceš utéct? V zimě se špatně cestuje.“
„Jak tady slavíte Vánoce?“ ptá se Sydne.
Ozve se Gordon:
„Já bych byl pro to, panstvo, abychom si s Vánocemi nedělali zbytečné starosti. Jenom si uvaříme, tedy, jestli budete, dámo, laskava, s mou asistencí uvaříte nějakej pořádnej dlabenec, sníme ho a bude po Vánocích. Kdo chce, může si klidně zazpívat koledu. Já se těším spíš na konec roku, to v Prairie Creek pořádají tancovačku.“
A tak se Sydne nechá poučit o západních tancích. Gordon je pohybově nadaný, určitě by tančil hezky, ale musí se postarat o hudební doprovod na foukací harmoniku. Sydne tančí s Charliem nebo se Stanem. Charlie se do tance žene s chutí, ale hýbe se při něm asi jako grizzly. A ani Stan, ačkoliv je štíhlý a pružný, příliš nevnikl do tajemství nejušlechtilejšího pohybu. Sydne postřehne Mit-sahovo kradmé ironické pousmání, s nímž sleduje práci Stanových neobratných nohou.
Když se za chvíli potkají u potoka, řekne Sydne Mit-sahovi:
„Všimla jsem si, jak sis měřil Stana. Myslíš, že bys to svedl líp?“
Mit-sah se chviličku rozmýšlí, pak mu bleskne v očích a odpoví:
„Určitě, vždyť se na vás musím celé večery koukat.“
Zlehka chytí Sydne kolem pasu a udělá několik tanečních kroků. Sydne si představí sebe a Mit-saha z výšky, dvě malé postavičky na nezměrné žluté pláni pod klenbou popelavé oblohy, zakrouží rukou po obzoru a zasměje se:
„Největší taneční sál světa!“
Zastaví se:
„Jak tancují Apači?“
„My netančíme pro zábavu, ale za úspěšný boj či lov, k uctění duchů… Snad jen jeden tanec je podobný vašim: Ženy si vybírají své tanečníky dotykem na rameno. Přicházejí k mužům zezadu a ti pak musejí uhodnout, kterou ženou byli vyzváni, a postavit se vedle ní. Páry se chytí za ruce a spojí se s ostatními do řady. Pak tancují. Je jen jedno vodítko: manželka nikdy nevolí manžela.“
„Velmi rozumné,“ zazubí se Sydne. Proč si vlastně s Mit-sahem nejraději povídá, když je nikdo jiný neslyší? Ne, není v tom žádný úmysl. Ale to, že něco patří jen jim dvěma, byť jsou to pouhá prchavá slova, ji naplňuje radostným rozechvěním.

Sydne se obléká na novoroční zábavu a šťastně vzdychá nad novými šaty, kterých před týdnem nabyla. Bylo to tak: jednoho dne Gordon Morris zmizel.
„Zase se toulá,“ pravil Charlie. Ale Gordon se za dva dny vrátil a předal Sydne papírovou krabici, v níž objevila světlemodré šaty bohatě zdobené bílými krajkami. Prostě něco úžasného! Vrhla se Gordonovi kolem krku a vtiskla mu polibek na koutek úst. Gordon na okamžik zrozpačitěl, ale hned zase začal hlaholit na celé kolo.
A nyní si tedy Sydne ty skvělé šaty obléká. Ještě králičí kožíšek po Eileen, na pečlivě učesané vlasy přehodí jen zlehka šátek. Zpytavě se okukuje v malém zrcadle na vnitřní straně dveří od skříně.
„Není těch šatů škoda?“ dumá Charlie, „někdo ti je poleje chlastem nebo propálí doutníkem.“
„Tak jí koupíš nové. Ty toho naděláš!“ mávne rukou Gordon. „Panstvo, jedeme!“
Poslední záblesk světla barví západní oblohu. Bryčka ujíždí k Prairie Creek, koně bezpečně znají cestu a statečně klušou proti ostrému větru. Starostlivý Charlie přehodil sestře přes nohy houni. Muži jsou veselí, těší se na bezstarostný večer. Sydne očekává zábavu s napětím, moc takových večerů ještě nezažila.
Na jediné ulici městečka je neobyčejně rušno. Lidé, koně a vozy se proplétají za křiku a ržání, ale nikdo nevrle nehartusí. Ti, kdo žijí celý rok na odlehlých samotách nebo v nudě malého městečka, nadšeně vítají každou příležitost pobavit se. Dnešní noc je pro ně úžasným, skvělým zákuskem po nudném menu všedních dnů.
Charlie vysadí svou společnost před Saloonem a zamíří ke stájím postarat se o vůz a koně. Gordon galantně nabídne Sydne rámě, Stan se zařadí po jejím druhém boku a společně vejdou dovnitř.
V Prairie Creek právě není žádná vhodná stodola, kde by šlo tancovačku uspořádat, a tak se odehrává v Saloonu. Jeho ženskému osazenstvu je ovšem důrazně přikázáno zavřít se na pokojích a nevystrčit ani špičku nosu. Slušné ženy nemají o existenci prostitutek vědět, ale stejně vědí, ostatně jak večer poplyne, některá z lehkých žen jistě zákaz překročí.
Jak Saloon najednou působí přívětivě! Stěny jsou ozdobeny papírovými girlandami a větvičkami pinie a jalovce, lampy jasně září. Každý si oblékl to nejlepší, co má. Snad nikdo v okruhu deseti mil nezůstal doma. Je tu i známý samotář a nemluva Warren se svou drobnou štíhlou navajskou manželkou, které říká Karolína. Jejich starší syn, patnáctiletý Pete, nesměle pokukuje po děvčatech, zatímco šestiletý Paul si hoví na matčině klíně. Warren nejspíš nebude tancovat a celý večer prosedí v koutě se sklenicí v ruce a prázdnou dýmkou mezi zuby, ale už to, že vůbec přišel, svědčí dostatečně o významu dnešního večera.
Sotva si Sydne svlékne kožíšek, přinese jí Gordon sklenici horkého čaje s rumem. Při pohledu na Gordona, který jí dělá oddaného rytíře, se Sydne ze srdce baví. Připadá jí totiž, že Gordon své přehnané lichotky nemyslí nijak vážně, spíš se jen cvičí, aby nevyšel z formy. Jindy by už asi dávno zmizel ve vedlejší malé místnosti, kde se náruživě hrají karty a nad hlavami mužů se vznášejí oblaka tabákového dýmu. Ale dneska, jen hudebníci spustili první kousek, vyzval Sydne k tanci. Rád se ukáže po jejím boku. Sydne se liší od upracovaných, předčasně zestárlých farmářek i od těch několika zdejších mladých dívek. Žádná z nich nemá tak krásné šaty (moje zásluha!), na žádné z nich nelpí tak zřetelně znamení civilizace. Sydne si dobře uvědomuje, že není těžké vyniknout na konci světa, kde kojoti dávají dobrou noc, ale přece jen: jak je krásné být aspoň na jeden večer královnou! A šťastná Sydne si nezištně přeje, aby ten opojný pocit byl dopřán každé dívce. Svižně podupává, třapečky na kotníčkových botkách jí vlají, vlaje i sukně a napůl rozpuštěné medové vlasy. Neumělá hudba prairiecreekských amatérů, housle, bendžo a jako koruna všeho nepříliš dobře naladěné piáno, ji unáší vysoko k nebi, kde vesele krouží mezi hvězdami.

Bill Thackeray spolu s několika dalšími vojáky schází z pevnosti do města. Na jeho příjemné tváři, z níž dosud nesešlo letní opálení, leží stín. Přemítá, zda ve městě potká Sydne. Vždyť jen kvůli ní se celý měsíc tak snažil, aby dnes za odměnu dostal volno! A celý ten měsíc myslel jen na ni. Konec konců vojáci vesměs myslí hlavně na ženy. Ale nyní Bill váhá, zda nedělá chybu a mimoděk zaostává za kamarády, kteří ho nedočkavě pobízejí.
Billův otec přišel do Saint-Louisu rovnou z malého srubu v divočině. Založil si obchůdek, který se léta dobře držel nad vodou, aniž ovšem vzkvétal nad míru. Zlom nastal v občanské válce. Stát Missouri se přidal k vítězné Unii až na samém konci války, lidé stáli většinou za zpátečnickými ideály Konfederace. Thackeray šikovně lavíroval tu na jednu, tu na druhou stranu, a podařilo se mu udržet si jmění získané na válečných dodávkách. Nikoho nedráždil, vystupoval jako nenápadný příslušník středních vrstev, i když ho jeho konto řadilo o stupínek výš. Hrůzy války rodinu Thackerayových minuly, ačkoliv otci se nepodařilo ke konci uchránit staršího syna vojenské služby. Vždy rázný až panovačný mladík se vrátil ještě ostřejší, byla to však jen maska skrývající otřesené nitro.
Billovi se poslední rok války nerozlučně pojí s dosažením osmnáctých narozenin a s Bettyiným sňatkem. Po narozeninách začal Bill otci pomáhat v obchodě ještě víc. Už léta se zaučoval, ale až nyní začal pracovat s plnou zodpovědností. Problematiku, kterou byl odmala obklopen, zvládal bez potíží, ale i bez zvláštního zaujetí.
A Betty? Vzdálená příbuzná, o dva roky starší, už od dětství Billa lákala a přitahovala. Kučeravá, černovlasá, černooká a s bezvadnou pletí připomínala Kreolku, však také měla nějaké španělské předky. Byla si dobře vědoma moci, kterou měla nad svým plachým prabratránkem. Jeden den se na něj usmívala, druhý den pro ni neexistoval. Ta rozčilující hra trvala celou půlku války.
Když přibylo Billovi práce, už ji tak často nevídal. Až jednou za ním přišla do skladu, krásná, vyzývavá v květovaných hedvábných šatech a s krajkovým slunečníkem přes ruku. Bill zrovna přerovnával pytle s moukou. Rozpačitě střásal ze staré košile a záplatovaných kalhot moučný prach, rděl se v očekávání přívalu jejích uštěpačností. Ale ona se jen zasmála, voňavou dlaní mu setřela z tváře bílou šmouhu a nechala se obejmout. Líbal ji, odhalil její skvostná ňadra.
Druhého dne provázel otce na delší obchodní cestě. Celou dobu snil, jak ve svém objevování pokročí a jak požádá o Bettyinu ruku. V duchu si maloval obrazy nejopojnějšího štěstí.
Avšak po návratu už Bettyina pozornost patřila jinému, říčnímu kapitánovi, vlastníku dvou parníků, které dopravovaly po řece cestující a zboží. Bill musel uznat, že je to fešák, zvlášť když si nasadí kapitánskou čapku, ale je tak, tak moc starý, o dvacet let starší než Betty!
Billovi se zřítil celý svět. Saint-Louis se mu zprotivil, protože po jeho ulicích chodila ona jako žena jiného, zatímco se zde měla vznášet přece po jeho boku! Mladík se rozhodl, že odejde a pokusí se uskutečnit své nesmělé sny o dálkách. Ještě pár týdnů váhal – ukvapenost nepatřila k jeho vlastnostem – ale když se pocity prázdnoty a rozčarování nechtěly vytratit, nechal se naverbovat do armády. Odešel pryč od civilizace, pryč od Betty, pryč od žen. Začátky vojenského života byly krušné, zvlášť když si pro svou mírnost a téměř bezvousou tvář vysloužil přezdívku Slečinka. Časem se naštěstí otrkal a dospěl, přestal být Slečinkou. V očích míval ještě často dobromyslný, téměř naivní výraz, ale na dně srdce zůstal ostrý kamínek, čirý jako jantarová slza.
Bill zjistil, že už si v obchodě zvykl na určitou míru samostatnosti a pravomoci, a nyní se v něm občas něco vzpírá, musí-li od rána do večera poslouchat cizí rozkazy. Nijak se nepřetrhne, je dosud jen obyčejný vojín – až na tyhle poslední týdny. Bill odkopne kámen, doběhne kamarády a dál šlape k vesele hlučícímu městečku.

Sydne tančí v jednom kuse. Gordon se zrovna přidal k hudebníkům s kytarou, konečně si se sestrou zatančí i Charlie.
„Ty máš ale výdrž,“ říká jí, „ na mě už těžce doléhají mé tři křížky.“
„To snad ne!“
„Už asi jo. Víš co, dáme si něco dobrého, než oba padneme,“ a vede ji k pultu. Prodírají se mezi lidmi. Náhle před nimi stane Bill.
„Slečno Willardová, vám to dneska sluší,“ říká jí s úsměvem.
Také Sydne se na něj usmívá, raduje se z jeho přítomnosti.
Charlie se zatím probil k pultu sám a vesele na sestru přes hlavy davu pomrkává. Hudba znova začala hrát a Sydne docela samozřejmě vklouzne do Billovy náruče. Dívá se na něj vzhůru:
„Škoda, že je mezi námi takový nepoměr!“
„Já se můžu ohnout,“ říká Bill a hned se sklání, až se dotkne bradou Sydneiny tváře.
Vtom se ozvou ode dveří temné rány.
„New Land zdraví Prairie Creek!“ halasí postarší vousatý hromotluk a uhodí naposled do ošumělého vmáčklého bubnu, který mu poskakuje na vypouklém břichu. Za ním se hrnou dovnitř rozesmátí muži, ženy, děti.
Sydne už ví, že maličká osada New Land leží na jih od Prairie Creek na potoce, který se sem od města prudce stáčí, po cestě plání už značně unavený a vyprahlý. To zelené údolíčko musí nutně být obohacováno dalšími podzemními zdroji vody. Usadily se zde čtyři rodiny, a jak už to bývá, vycházejí spolu lépe než kdyby byli příbuzní. Svou vesničku sami hrdě pojmenovali Novou zemí. Shodou okolností žádný z nich nejde pro vtip daleko a duší společenství je právě vousatý Ned Snow.
S příchodem usedlíků z New Landu se nálada ještě pozvedne. Muži začínají být opilí a mírně dotěrní. S tím větší sympatií se Sydne dívá na jemného, pozorného Billa.
„Půlnoc! Nový rok!“ zazní rozjařené výkřiky.
Všichni se hrnou ven, muži střílejí do vzduchu. Z nebe se snášejí ojedinělé velké vločky, které po dotyku se zemí okamžitě tají. Sydne jim nastavuje rozpálené líce.
„Šťastný nový rok, Sydne!“
„Šťastný nový rok, Bille!“
Lehce se políbí, spíš se jen dotknou rty.
Sydne přeje bratrovi, Gordonovi, Stanovi, všem známým. Ned Snow s ní žertuje a zve ji na návštěvu, „jen co přejde ta slota.“ Když se Sydne octne znovu u Billa, potřese jí rukou, jako by ji dnes viděl poprvé a opět tiskne své rty k jejím. Sydne mu s úsměvem oplácí příjemný polibek.
A pak ji někdo vytáčí. Bill z ní nespouští oči, nadšený i zhrozený, že se znova řítí do opojné, záludné, nevyzpytatelné propasti zamilovanosti. Musí svou novinu okamžitě sdělit první osobě, kterou má po ruce. Je to Gordon Morris.
„Tak už jsem zase v tom, bože.“
„Kámo, to sis mě splet,“ zubí se Gordon.
Ale Bill vtípek nepochopí, sleduje jen Sydne, která se vrací k němu.
„Už mě docela bolí nohy,“ říká.
„Dáme si kávu,“ vede ji Bill ke stolu přiraženému kvůli prostoru ke stěně. Hudebnící opět začínají. Do cesty se Sydne postaví Stan:
„Pojď si zatancovat!“
„Ne, promiň, už jsem celá schvácená.“
„Jak chceš,“ ušklíbne se Stan zklamaně. Postaví se k výčepu a zkoumavě si v zrcadle za pultem prohlíží své zarudlé tváře, drobné kapičky potu nad horním rtem, rozcuchané plavé vlasy. Co se jí na mně nezdá? Nejspíš potají vklouznu za Nell…
Sydne a Bill se usadí, usrkávají horkou kávu a nevnímají vřavu kolem.
„Proč jsi v armádě, Bille?“
„Ani nevím. Měl jsem se stát obchodníkem, ale pak přišlo jedno zklamání, touha po světě, po něčem nevšedním. Teď pochybuju, že vůbec existuje romantika.“
„Kdybys sepsal své zážitky do knihy, když máš tak slavné jméno, a někdo by ji za sto let četl, určitě by mu připadalo romantické, žes žil v divočině, jezdil na koni, a vůbec všechno. Ale tomu, kdo je ve středu dění, se asi vždycky zdají jeho příhody normální, běžné, pokud zrovna nepřijde zemětřesení nebo jiná podobná pohroma. Už jsi někdy bojoval?“
„Doopravdy ne a ani po tom netoužím. U nás je jeden, říkáme mu mazák Davis, a ten byl u toho, když zabili náčelníka Mangase Coloradase, fingovali jeho útěk ze zajetí. Svinstvo. Není o co stát.“
„Co si myslíš o indiánech?“
„Doma jsem o nich neslyšel nic dobrého, ale já proti nim nic nemám. Konec konců je to opravdu jejich zem. Mají smůlu, že nám tady … poněkud překážejí. Ale tak už to bývá, že slabší podlehnou silnějším. Vezmi si třeba Starý zákon. Bez boží pomoci by Izraeliti nepřežili. A vůbec: půda má patřit tomu, kdo ji obdělá a pořádně využije. Rudoši jen loví a kočují.“
Sydne je rozladěná. Možná má Bill svým způsobem pravdu, ale je kruté to slyšet.
Vrchol nálady v sále je už nenávratně pryč. I Sydne zachvátil splín. Zastesklo se jí po tichém srubu. Po tanci v největším sále světa.
Na zpáteční cestě, když tma na východě začíná řidnout, vytáhne Charlie znenadání z kapsy stuhu pokrytou indiánskými ornamenty z drobných korálků a přidrží ji rozespalé Sydne před očima:
„To je krása, co? Vyhandloval jsem ji s mazákem Davisem za tři velký frťany. Přišiješ mi ji na klobouk, Sydne. A jestlipak víš, odkud pocházejí tyhle korálky? Ze Starého světa, z Bo-he-mie, odkud přišla máma!“
Stuha je skutečně překrásná, avšak u prokřehlé, unavené společnosti se nesetká s náležitým ohlasem.
Po návratu domů Sydne ještě chvíli otálí před srubem. V předjitřním tichu se nic nehýbá, ani stéblo trávy nezašelestí. Z hor klesá bílá mlha. Sydne marně pátrá rozespalýma očima po Mit-sahovi, až nakonec sklesle, zklamaně vejde dovnitř.