V horách Apačů 5

Po návratu z pohřbu se všichni pokusí sníst aspoň trochu z večeře, pak zůstanou sklesle sedět u stolu. Sydne si postěžuje:
„Jsem strašlivě zmožená, ale mám obavy, jestli vůbec usnu.“
Gordon vstane, zašátrá hluboko v kuchyňské skříňce a vytáhne láhev od whisky. Známá, populární viněta je už notně odřená, tekutina přelévající se uvnitř je čirá, jen mírně zakalená.
„To je mezcal, indiánská kořalka. Apači to vařej z kaktusů,“ vysvětlí Gordon a každému hojně naleje do sklenice.
Sydne pálivý alkohol rychle vypije a odejde spát. Chlapi ještě sedí a pijí dál. Charlie si povzdechne:
„Tak jsme tady zůstali jen tři. A mně ti je smutno nejen po Stanovi, ale i po Mitchovi. Škoda, že se nevykašlal na své lidi a nezůstal. Tam ho nic dobrého nečeká.“
„Stejně by to byl risk,“ na to Gordon střízlivě, „i kdyby nedostal po hubě od nás, časem by se mohlo něco profláknout a pak by to pro něj tady bylo moc nebezpečný.“
„Já si, Gordone, připadám jako zakletej. Všechno kolem mě umírá. Ale hrozně by mě potěšilo, kdybychom tady mohli spolu hospodařit dál, a ty třeba jako můj švagr.“
„Já mám Sydne moc rád, věř mi, Charlie, ale ne tak, jak bys chtěl ty. Víš, jedna moje dávná bejvalka dole v Mexiku má dceru, která už je taky skoro dospělá, a Fernandez mně pořád tvrdí, že je moje. On teda hrozně kecá, ale co kdyby. Takže se Sydne by mně to připadalo jako ňáký krvesmilstvo.“
Charlie si už jen smutně povzdechne.

Sydne kupodivu spala dobře, žádná noční můra ji nestihla, viděla jen útěšné obrázky z minulosti s rodiči, bratry, babičkou i s psíkem Ajaxem. I v dalších dnech jako by její mozek Stanovu smrt úplně vytěsnil, nic ji neděsí, ale zato ztrácí radost ze života. Ráno se jí nechce opustit útočiště snu a vylézt z postele, jen vědomí povinnosti jí donutí vstát, zatopit a vařit snídani.
Prérie rozkvetla tisíci květů. Sydne se chce z pohledu na ně plakat, představí si, jak by jí Mit-sah, kdyby tu byl, všechny pojmenoval apačsky a ona by si to pečlivě zapsala. I přes svůj smutek si však přece osedlá Srdcové eso a projede se směrem k horám. Přemýšlí, co by udělala, kdyby se Mit-sah náhle objevil. Odjela bych s ním? Umí zabíjet, zabil i Stana. Ale přiznej si, ty svatoušku, žes na okamžik pocítila oslňující radost, když Mit-sah zůstal pevně stát a k zemi padl ten druhý!
Nikdo pro ni nepřijíždí, jen vysoko na obloze zaskřehotá orel. Ale dýchat voňavý vzduch těch širých prostor, volně vidět od obzoru k obzoru je natolik útěšné, že slzy nechutnají jen hořce.
Za pár dnů květinová krása uvadla. Sydne se začíná po nocích budit, otvírá okno a marně vyhlíží, zda se k ní hustou tmou nekrade známý stín. Ve svém smutku Sydne vypadá jaksi vzdáleně světu, přímo étericky. Když jedou chlapi do města, berou ji s sebou, částečně proto, aby se jí samotné nic nestalo, ale hlavně proto, aby se mezi lidmi rozptýlila.
Jednou, když zrovna všichni sedí v Saloonu, dorazí dostavník a do dveří vejde štíhlá žena středního vzrůstu s větší cestovní brašnou, oděná v mechově zeleném kostýmku lemovaném tenkou světlou kožešinkou. Plavé vlasy má zčásti sepjaté, zčásti rozpuštěné, jejich konečky se lesknou až do stříbrna, jak jí táhlé vlny vlasů splývají po zádech. Obočí a řasy má hnědé, takže nepůsobí vybledlým dojmem. Její výraz je oduševnělý a přívětivý, s živým zájmem se rozhlíží kolem.
Gordon využije toho, že sedí blízko dveří, ihned vyskočí a říká:
„Krásná dámo, přijměte bez obav místo u našeho stolu! Jak vidíte, je zde dneska poněkud plno. Já jsem Gordon Morris, tady je můj kámoš Charlie a jeho sestra Sydne.“
Žena upokojená přítomností Sydne pozvání přijme a se všemi si podá ruku:
„Děkuji, já jsem Catherine Grahamová.“
Gordon pohlíží střídavě na Sydne a na Kateřinu a jakožto znalci žen mu neujde, že jsou si vlastně docela dost podobné, Kateřina je ale o stupeň vyšší třída: je o něco větší a blonďatější než Sydne, má modřejší oči a větší prsa. Ovšem je zase nejmíň o deset let starší, a za deset let i Sydne může být šťabajzna, kdo ví.
„Copak tady v těch našich zapadlých končinách pohledáváte? Rádi vám ve všem pomůžeme, poradíme,“ rozvíjí Gordon svůj šarm.
„No, já trvale žiju o mnoho severněji, a jak šel čas, nezůstal mi z rodiny nikdo kromě strýčka Jima. On není o moc starší než já, dobrodružná povaha, ihned po válce odjel na Západ, doufal, že zde přijde k penězům. Poslední dopis od něj mně přišel z Tucsonu, tak mě napadlo, že ho navštívím. Doma mě už nic nedrží.“
„Jimmy, Jimmy Graham,“ vyhrkne Charlie. „On u mě minulou zimu krátce pracoval a pak táhl zase dál. To byl určitě on!“
Gordon povídá:
„Ale dostavník do Tucsonu jede až pozítří. Myslím, že Charlie vůbec nebude proti, abych vás pozval na jeho ranč, abyste si po té štrece trochu odpočala. Teď už to nebudete mít tak daleko.“
Kateřina je trochu v rozpacích, ale Charlie přitaká:
„Prosím, neostýchejte se, Gordon má ve všem pravdu. Budeme poctěni, když budete naším hostem.“
A tak všichni vyjeli z městečka. Nejen muži, ale i Sydne jsou Kateřinou přímo očarováni. Její půvab je vznešený, asi jako tvář Nefertiti, která dosud neobjevena spí v egyptském písku, ale přitom je bezprostřední, vyrovnaná a sebejistá, bezděčně kolem sebe šíří radost a pohodu. Sydne dosud k dívkám a mladým ženám přistupovala s rezervou, jako by v nich cítila nežádoucí konkurenci, ale nyní poprvé ji napadá: Co je to vůbec za ženský nešvar posuzovat svou hodnotu podle toho, jak se líbím chlapům? Tuhle mladou ženu bych ráda měla za přítelkyni.
Cesta jim rychle uteče. Sydne Kateřině ukáže bratrovo hospodářství, nahřeje ji vodu na pořádné umytí a na noc jí nabídne svou postel, ale Kateřina řekne:
„Tohle je přece postel pro dva, vyspíme se zde pohodlně spolu.“
Leží pod přikrývkou, povídají si a Kateřina mezi řečí přemýšlí, proč jí Sydne připadá tak povědomá. Mohly se už někde vidět? Ale ne, to je tím posmutnělým výrazem. Právě takový viděla v zrcadle mladá Kateřina po Johnově nehodě. Co trápí tu dívku? Kateřina by jí ráda pomohla. Příležitost se najde vzápětí, když se Sydne zeptá:
„Ty nejsi vdaná?“
„Ne. Ale když mi bylo asi tolik co tobě, měla jsem ráda jednoho mladíka ze sousedství. Studoval, moc jsme se nevídali, až o jedněch Vánocích jsme si padli do oka. Pak jsme si psali a prožili jsme spolu jedno léto. Týden před návratem do školy se utopil v jezeře ještě se dvěma kamarády. Naše Erie dovede být bouřlivé jako oceán. Vyjeli si na loďce, nedbali na to, že se žene bouřka. Přecenili své síly. Mladí kluci si vždycky připadají nepřemožitelní! Nemohla jsem na něj zapomenout. Jedinou útěchou mi bylo pomáhat tátovi v ordinaci, a že měl přes válku práce dost a dost! Proč vlastně ženy nemohou dělat to, co muži? Oč jsme horší? Tak ráda bych byla nějak užitečná! Ale pokud se nevdám, bude mě čekat jen chození do kostela, pletení punčoch pro chudé a péče o houf koček.
Myslím, že Charliemu a Gordonovi připadá trochu bláznivé, že jsem se samotná vydala do těchhle končin, ale momentálně je zde docela klidno. Netuším, co na mě řekne strýc Jimmy, v nejhorším se zase vrátím, ale prostě na mě padl smutek, že už nikoho z rodiny nemám, a nenapadlo mě nic lepšího než se vydat na cesty.“
Tma dodá Sydne odvahu. Začne vyprávět o sobě, o své rodině, co všechno se přihodilo Charliemu a jak se zde octl Mitch.
„Jeho skutečné jméno je Mit-sah, ale nikdo se nenamáhal, aby se jeho jméno naučil. Je velmi inteligentní. Neumí číst a psát, ale zná několik jazyků a je v něm jakási vážnost. Nevím jak ty, ale mě inteligentní muži hrozně přitahují, ani nemusí být moc hezcí. Ale on je. A taky přizpůsobivý - v dobrém slova smyslu. Dovedl si se mnou povídat jako bílý.
Před měsícem zemřel Stan. Mit-sah mě před ním bránil. Jsem přesvědčená, že nechtěl Stana zabít, že to byla nešťastná náhoda. Odešel, tam k nim domů. Sama jsem ho poslala, bála jsem se o něj. Už mě tu nic nedrží, měla bych se vrátit do Pittsburghu, ale to už bych se s ním nikdy nesetkala. Nejhorší pomyšlení je, že jsem mohla odjet s ním, ale neměla jsem k něčemu tak radikálnímu odvahu.“
Kateřina řekla:
„Společnost nás nutí být otroky konvencí, pořád se musíme řídit nějakými pravidly, která dneska platí a zítra už ne, ale mezitím nám stačí zkazit život. Ale nezoufej, tahle země má vždycky v záloze nějaké překvapení.“
Ze Sydne spadne všechna tíha. Na nic už nemyslí. Konečně zase hluboce spí a k ránu má zvláštní sen: jede v dostavníku, sedí tam s ní lidé, s nimiž na podzim přicestovala do Prairie Creek. Všichni klábosí, jen jeden muž v kovbojském spí, klobouk má stažený přes obličej. Najednou se probudí, posune si klobouk dozadu a usměje se na ni. Je to Mit-sah.

Ráno při snídani se Sydne zeptá:
„Kateřino, mohla bych s tebou zítra jet do Tucsonu?“
„Jistě,“ odpoví Kateřina, „budu ráda, když budu mít společnost.“
„Co tě to popadlo?“ vyjeví se Charlie, až ztratí svůj obvyklý, trochu ospalý vzhled.
Přicházející Gordon potlačí zívnutí:
„Co se děje?“
„Sydne chce jet se slečnou Grahamovou do Tucsonu.“
„Žádný problém, Charlie. Přece jsme si říkali, že tam jednou musíme navštívit Fernandeze, tak prostě pojedeme teď, baj vočko za čtrnáct dní, a přivezeme Sydne zpátky. Nebo třeba obě, kdyby vám to, slečno Grahamová, se strýčkem nevyšlo.“
Sydne se na Gordona vděčně usměje. Jen Bůh ví, jak moc potřebuje vypadnout z těchto zdí, kde jí všechno připomíná Mit-saha.

A tak se tedy druhého dne Sydne, vybavená menší hotovostí, a Kateřina usadí v dostavníku, zamávají Charliemu a Gordonovi a vyrazí na cestu. Na kozlíku sedí kočí a s ním muž s puškou, jehož úkolem je hlídat okolí. Kromě dívek cestují tentokrát jen dva muži. Jeden je oblečený celý v tmavém, má přísnou, ostře řezanou tvář a sotvaže pozdraví. Stetson si posune hluboko do čela, přesně jak to Sydne viděla ve svém snu, a zarytě mlčí. Sydne si říká, že by to mohl být nájemní zabiják anebo možná majitel pohřebního ústavu. Zato druhý, pomenší muž mluví za oba. Nahoru na střechu si dal velký kufr, u sebe má malou příruční skříňku, z níž vytahuje lahvičky a kelímky s nejrůznějšími mastmi a vodičkami, barvitě ženám líčí jejich blahodárné účinky a pobízí je ke koupi.
„Děkuji, snad až příště,“ řekne Kateřina.
„Dámy, vy si myslíte, že jste natolik krásné – což je samozřejmě pravda – že tyhlety věci nepotřebujete, ale každá krásná žena může být ještě krásnější, že, pane?“
Funebrák jen cosi nevrle zahučí.
„Děkuji za podporu, milý pane. Vidíte, dámy, náš spolucestující se mnou souhlasí!“
„Vzdávám se,“ směje se Sydne, „máte mé čestné slovo, že jakmile dostavník zastaví v Tucsonu, koupím si lahvičku té vaší vlasové vody. Nebo radši dvě.“
„No vidíte,“ kření se spokojeně mužík.
Večer zastaví v přepřahací stanici, kde cestující stráví kormutlivou noc na nepohodlných dřevěných lavicích. Naštěstí dostavník vyrazí na další cestu ihned jak slunce pozlatí vrcholky hor.
Stoupají do průsmyku, dostavník se natřásá, cestující po těžké noci postupně upadnou do spánku….
Najednou se ozve střelba, dostavník zrychlí, kolo přejede přes velký kámen, až nadskočí a zdá se, že se snad zlomí osa, ale jízda pokračuje. Cestující jsou rázem vytrženi z dřímot a s obavami vyhlížejí, co se děje. Sydne zaslechne hvízdavé zvuky, zcela jistě jsou to šípy, a opravdu, vozka a střelec se kácejí a kolem okénka prolétnou k zemi. Neřízený dostavník ještě zrychluje, ale to už na hřbety koní ve spřežení skáčou ječící Apači a vůz brzdí. Cestující jsou neurvale vytaženi ven a zůstanou stát ve zmateném hloučku. Kateřina a Sydne se mimoděk chytnou za ruce.
I přes svůj strach si Sydne nepřátele prohlíží. Vysoké mokasíny, čelenky, bederní zástěrky, ale kupodivu dost jich zřejmě holduje bělošské módě: mají košile, na nich popřípadě ještě vesty. Všichni jsou mladí, je jich asi sedm.
Jeden Apač vyleze na střechu dostavníku a shodí pár zavazadel. Kateřininu brašnu však otevře už nahoře a rozhazuje z ní všude kolem různé kousky oblečení. Když mu přijdou pod ruku nějaké světlé šaty, nebo snad je to spodnička, přiloží si ji k tělu a různě se nakrucuje. Muži se smějí, chviličku všechno vypadá docela mírumilovně.
Sydne ucítí pohled, otočí se a srdce se jí zastaví. Vedle ní stojí Mit-sah. Dívka ho v prvním okamžiku nepoznala, protože obličej i štíhlé tělo má pokryté prachem, tváře ještě rozmazanými zbytky barev. Nemá žádnou košili, žádnou vestu. Sydne poprvé vidí jeho jizvy, které dosud znala jen z vyprávění: na rameni šrámy po medvědích drápech, na stehně znamení po průstřelu z Rollinsovy pušky. Vlasy mu poutá nerozlučná oranžová čelenka. Kolem pasu má nábojový opasek, na něm zavěšený nůž. Zatímco ve srubu působil Mit-sah jako příjemný mladík, nyní je v něm cosi mužsky drsného. Nic důvěrného, nic známého nedoléhá k Sydne.
Mit-sah začne pomáhat ostatním s vypřaháním koní. Sydne se téměř uleví, když od ní odvrátí upřený pohled, sotva stojí na bezvládných nohou.
A to už muži vlečou funebráka a mastičkáře kamsi stranou, odkud se vzápětí ozve mastičkářův bolestný křik a steny. Mlčenlivý muž se patrně rozhodl mlčet i ve smrti.
Kateřina se lehce pohne, jako by se chystala zakročit. Odvahy na to má zřejmě dost. Ale Mit-sah se podívá na Sydne a malinko zavrtí hlavou, nebo spíš jen očima. Sydne Kateřinu chytí za ruku pevněji, až jí zaryje nehty do dlaně.
Apači překládají balíky z vozu na koně. Ze střechy je shozena i nevelká bedna, v níž v dřevité vlně spočívají tlustostěnné sklenice na brandy pro některý z tucsonských výčepů. Některé kupodivu přestály nešetrné zacházení. Jeden z mužů hodí sklenicí na velký kámen, ta se hlučně roztříští na tisíc kousků. Další mladík vyhodí sklenici do vzduchu a rozstřelí ji ranou z koltu. Za chvilku je všechno sklo rozbito. Řinkot zní Sydne až v morku kostí.
Koně jsou přichystáni na cestu. Apači se obrátí k ženám. A vtom promluví Mit-sah a vztáhne paži k Sydne gestem plným prosté důstojnosti. Sydne mu téměř nerozumí, ale pochopí, že si ji nárokuje pro sebe. Apači se dívají na něj a zase na ni a jeden po druhém mumlá na souhlas své „indžu“.
Tu se drsným hlasem ozve mladík, který prve házel sklenicemi:
„My Sečeni jsme dělali ten přepad, nám patří kořist, a ty, Jekučene, nemáš právo od nás cokoliv žádat.“
Mladíkův pohled je tak pichlavý, že Sydne mimoděk pokročí k Mit-sahovi. Ten se zasměje:
„Tvá žena chce v noci už jen spát, že tolik stojíš o tu Yankee, takovou malou dion?“
Pod úsměvy mužů si mladý Mescalero jen zlostně odfrkne, odvrátí se od Sydne a vyhoupne se na svého koně. Nasedají i ostatní, jeden z nich vyhodí nešetrně na hřbet koně i Kateřinu a Mescalerové odjíždějí domů.
I Mit-sah vysadí Sydne (mnohem šetrněji) na svého vraníka a vydá se opačným směrem. V jedné ruce drží pušku, v druhé uzdu svého koně a stejnoměrným klusem zdolává nehostinnou kamenitou krajinu. Zdá se, že by tak vydržel celý den. Sydne to příliš nepřekvapuje, neboť Mit-sah jí už dříve vyprávěl o tvrdém výcviku, který apačští chlapci prodělávají. Za den dokážou uběhnout mnoho mil a přitom si nesou v ústech doušek vody.
Jakmile si Sydne připomene klidné časy v Charlieho srubu, začnou jí téct slzy a neovladatelně se rozvzlyká. Mit-sah zastaví a pomůže jí z koně. Dívka ponechá své ruce na jeho ramenou a přerývaně říká:
„To je tak strašný … co Kateřina … a ti běloši z dostavníku!“
„Nemohl jsem pro ně nic udělat,“ řekne Mit-sah dutě.
„Já to chápu a nic ti nevyčítám. To svět … je tak hrozný, hrozný!“
„To je můj svět, Sydne …. Dion…“ a konečně ji pořádně obejme.
„Mně bylo tak strašně smutno!“ utápí se Sydne v slzách.
„Mně taky,“ řekne Mit-sah tiše a sevře v dlani její vlnité světlé vlasy. „Teď ale musíme pokračovat.“
Znovu ji vysadí na koně a neúnavně běží dál, zatímco Sydne si připadá natřásaná jak pytel brambor a musí se pevně chytit hřívy, aby se na koni vůbec udržela.
Až pozdě odpoledne zastaví u skalního převisu. Sydne se při sestupování málem podlomí nohy a musí se koně opět chytit, Mit-sah odkrývá pár kamenů, pod nimiž se objeví skrytá studánka. Oba se napijí a umyjí si alespoň uprášené tváře, pak Mit-sah naplní vodou kožený vak, nakonec napojí koně a pramen opět pečlivě zakryje.
„Musíme ještě o kousek dál, abychom se nestřetli s někým, kdo by si šel pro vodu,“ řekne a vede Sydne i svého hřebce ještě asi půl hodiny pěší chůze do jakéhosi přírodního zákoutí ve skalách, kde roste nízká kleč a řídká tráva, na které se kůň bude moci napást.
V dolíku rozdělá Mit-sah malinký ohníček, který ještě přicloní napůl skloněným kamenem, aby se dým lépe rozptýlil a nebyl vidět. Na další kámen vysype z vaku, který byl připevněn na houni na koňském hřbetu, trochu nahrubo semleté kukuřice a přilije vodu. Uhněte placky, které přiloží na rozpálený šikmý kámen. Hledí na Sydne a přitom se maličko usmívá, takže dívka přestává pociťovat cizotu, dřívější souznění v ní opět ožívá.
„Víc toho dnes nemáme,“ říká Mit-sah a podá ji upečenou placku. Místy na ní naskočily tmavé puchýře a je vlastně docela bez chuti, ale už po prvním soustu začne Sydne připadat jako to nejlepší jídlo na světě. Teprve nyní si uvědomí, že vlastně byla celý den o hladu. Hrůzy přepadení v ní dočasně potlačily všechny přízemní pocity.
Mit-sah sundá z pasoucího se koně houni. Okolní vzduch je čirý jako svěží voda, ale kolem je plno pachů: kůň, kouř, připálená kukuřice. Sydne jen doufá, že ona sama nepáchne úplně nejhůř.
Mit-sahovi ale nepřipadá odporná, protože z vaku vytáhne kostkovanou košili (jak překvapivé, pomyslí si Sydne ironicky) a něžně ji do ní zahalí. Dotkne se tváří jejího líčka. Apači neznají líbání, první Mit-sahův polibek je neobratný, vlastně jen tvrdě při tiskne rty na Sydneina ústa. Sydne vezme jeho hlavu něžně do dlaní, měkce přikládá své rty na jeho, jako by svou něhou tišila jeho prudkost. Mit-sah ucítí jejich sametový, horký vnitřek a zvrátí Sydne na houni…

Štiplavá zima probere Sydne z krátké dřímoty. Je tma, malý ohníček dávno vyhasl. Mit-sah tiše spí s hlavou v ohbí lokte. Je novoluní, na nebi září tolik hvězd, kolik jich Sydne ještě neviděla. Pruh Mléčné dráhy plane středem nebes jasný a tajemný. V dálce zavyje vlk nebo kojot. Sydne opatrně vstane, sbírá své šatstvo. Bolí ji tělo po celodenní jízdě a po této zvláštní noci, kdy se stala ženou. Možná by byla raději, kdyby se tato noc nikdy nestala? Ale nemůže bez Mit-saha být a to je daň, kterou za to musela zaplatit. Jeho touha, jeho vášeň a bezprostřednost otřásly její duší jako zemětřesení. Její pocity jsou tak silné a přitom tak zmatené! Nejraději by se opět dala do pláče, ale slzy jí vyschly, a tak si znovu lehne, přehodí před sebe kostkovanou košili, a přitulí se blíže k Mit-sahovi, který se částečně probere a přikryje ji ještě cípem houně. Jemu zima zřejmě vůbec nevadí, spí klidně jako v přepychovém hotelu.

Dostavník … někam letí … padám z něj … příšery po mně natahují pařáty - Sydne se se zajíknutím znova vzbudí. Obloha už světlá.
„To nic,“ konejší ji Mit-sah a vezme ji do náručí. Je tak bezbranná, vypadá jako dítě, její život cele závisí na mně. To Melana … měl jsem ji rád. Nemohl jsem se dočkat, až budu dospělý a budu s ní spávat v našem vikiapu. Ale ona se mně jen smála. Pak přišlo mé zranění a po uzdravení výcvik v loveckém a válečnickém umu. Náhle jsem byl silný, povznesený nad city. Jak jsem se stával úspěšným, rostl jsem v Melaniných očích. Melana odjakživa dbala na vnějšnosti. Najednou mi byla stále nablízku, ale to už mi byla lhostejná. Při večerní slavnosti po návratu z tažení do Mexika se mi přímo nabídla. V žilách mně koloval mezcal, pocítil jsem touhu, ale i znechucení. Odmítl jsem ji. Pak se vdala a nyní čeká už druhé dítě. Připadá mi, že je stále podobnější své hádavé matce, které jsem nikdy nebyl vhod. Ne, ničeho nelituji.
Sydne se třese jako osika, obejme ho kolem pasu. Mit-sah pocítí prudkou touhu, sáhne jí mezi stehna.
„Už ne,“ zaúpí Sydne.
„Dion, ty jsi tak sladká, že tě chci zas a znova,“ šeptá Mit-sah.
Ale zcela vyčerpanou Sydne nepovzbudí ani slova, která by jistě ráda slyšela každá žena.
„Ještě si chvíli odpočiň,“ Mit-sah ji zklamaně přikryje.

Ráno žádný oheň, žádná snídaně, Mit-sah balí a nakládá svou výbavu na koňský hřbet.
„Jak ses vlastně dostal k Mescalerům? Myslela jsem, že jedeš domů?“ ptá se Sydne.
„Jel jsem domů, ale nemohl jsem tam vydržet, tak jsem se vydal navštívit otcovy mescalerské příbuzné. Jeden z těch mladíků je můj bratranec.“
„Proč přepadli dostavník?“
„Nejspíš jen tak pro zábavu, vždyť jsi je viděla. Doufám, že to nebude mít nějaké nepřiměřené následky. Na,“ podá Mit-sah Sydne měch s vodou, aby se napila. „Největší nebezpečí v této krajině je kromě zlých lidí nedostatek vody, ale my, co zde žijeme, známe všechny skryté studny.“