V horách Apačů 6

Putují stále výš. Mit-sahův kůň vypadá unaveněji než jeho pán, o Sydne ani nemluvě. Nakonec se jakousi úzkou průrvou protáhnou do nevelkého údolíčka, jehož středem protéká malý potůček. Tráva kolem něj je svěže zelená, roste tu pár pinií a nízké listnaté křoví. Mezi stromy je vidět polozbořené zbytky chýše z větví.
„To je jeden z tajných úkrytů našeho kmene,“ vysvětlí Mit-sah dívce a jde nastražit oka na divoké králíky.
Za chvíli se vrátí zjevně vykoupaný, na snědé pokožce se mu ještě lesknou kapky vody, mokré vlasy se trochu kroutí. Podá Sydne jakési kořínky.
„Juka,“ řekne, „tamhle za křovím je hluboká tůňka.“
Sydne zná juku už od bratra. Když se její kořen rozláme ve vodě, vzniká pěna podobná mýdlu, která se docela dobře dá použít k mytí. U tůňky si Sydne svleče svrchní oblečení, odhodlaně vstoupí do ledové vody. Až se jí zatají dech, ale nedbá, mydlí si vlasy i košilku a spodničku. Po chvilce přestane chlad vody tolik pociťovat. Vymydlená vyleze na břeh, vyprané prádlo rozvěsí po keřích a chvatně si navlékne sukni a halenku na holé tělo. Svrchní oblečení bude vypráno příště.
Mit-sah zatím trochu přikryl zbouranou chatrč a rozdělal oheň. Později se chytil do oka králík, je možno dělat pečeni.
Sydne se od Mit-saha pozorně učí všechny domácí práce, které se patrně stanou jejím příštím údělem. Pečou spolu maso, placky, sbírají jedlé kaktusy. Mit-sah se snaží ovládat svou posedlost po jejím těle, ona ho přijímá s výrazem vážného odevzdání. Zde je to pro ni o dost lepší, bez stínu smrti, který by jí stál za zády. Ale i přesto má opět strašidelný sen.
Vidí městečko podobné Prairie Creek, ale ví, že je to Crassanas. Na chodníku mezi lidmi stojí Charlie v širokém klobouku, smějící se Gordon s doutníkem mezi zuby a já ve svých svátečních šatech. Po silnici jedou na koních mexičtí rurales. Vedou zajaté Apačky.
„Ať žijou četníci! Musíme s tou rudou pakáží jednou provždy skoncovat!“ takové a podobné výkřiky se ozývají v rozjařeném davu.
Jeden z domnělých Mexičanů je Mit-sah. Dlouhé vlasy má schované pod sombrerem, na hrudi se mu kříží dva široké nábojové pásy. Uprostřed snědých rozesmátých tváří obyvatel Crassanasu bíle zableskne můj obličej plný bolestného soucitu. Mit-sah se na mě zadívá, dokonce se trochu poohlédne, když mě míjí. Vtom Apačky popadnou skryté pušky a začnou střílet. Výkřiky, pláč, krev. Jako šílená prchám. Octnu se v patře jakéhosi domu. Uslyším vrznout schody pod lehkým krokem. Chytím pohrabáč a číhám za dveřmi. Vejde Mit-sah. Jeho pohled je divoký, svrchovaně živočišný, tvář zkropená krví. Nespouštím z něj oči. Jako uhranutá rozevírám dlaň, pohrabáč padá na zem. Jsem jako králík před krajtou, má vůle je spoutána, zmůžu se jen na to, že pomalu couvám. Mit-sah se stejně pomalu blíží, jeho prsty se ohýbají jako drápy šelmy. Narazím zády o zeď. Už nemůžu dál…
Sydne sténá ze spánku. Mit-sah jí zatřese. Sydne poví přiškrceným hlasem:
„Zdálo se mi, že jsem v Crassanasu, a tys šel po mě.“
„Neměl jsem tě vzbudit,“ žertuje Mit-sah, „co bych s tebou asi udělal?“
Sydne se tváří vážně:
„Nejvíc mě vyděsilo, že vedle toho klidného, bezpečného, uspořádaného života na Východě existuje i docela jiný život, krutý, tvrdý, bezcitný. Mohli jsme se potkat úplně jinak. Mohl jsi mě znásilnit a zabít anebo mě tam pološílenou hrůzou nechat ve městě plném mrtvol. Anebo bys mě odvlekl s sebou a bral by sis mě bez lásky a něhy. A mně ponížené a zdeptané by se to možná nakonec zalíbilo a já bych k tobě přilnula po způsobu psa či koně.“
Sydne se otřese.
„Moc přemýšlíš,“ řekne Mit-sah drsně, ale jeho ruka jemně pročísne její zcuchané vlasy.
„Mit-sahu, prosím, mluv se mnou. Když se mnou budeš mluvit tak jako u Charlieho, pak to všechno vydržím, všechno zvládnu.“
Mit-sah se otočí k ní, opře se o loket a řekne:
„Musím přiznat, že se mi to tehdy taky líbilo. Bylo to tak milé, tak bezstarostné, a pod povrchem se skrývala touha. Jen nevím, jestli to nebylo nemužné.“
„Nemužné?! Copak muži nesmějí mít city?“
„Víš, že apačština nemá žádné zvláštní slovo pro „láska“, „milovat“? To se neříká, to je tady,“ a Mit-sah si položí Sydneinu ruku na srdce.
Sydne se konečně trochu pousměje:
„Ale ty ses dopustil jedné velké nepředloženosti, a sice, že sis vzal –„
Mit-sah se na ni překulí a zavře jí ústa polibkem.
Když se Sydne za chvíli opět propadá do spánku, umiňuje si: Nikdy s ním nesmím mluvit o Stanovi, nikdy se nezeptám, jak to přesně bylo!
Je zvláštní, že Dion měla právě takový sen, přemýšlí Mit-sah. Vždyť tehdy, v té mexické vesnici … Bylo mi patnáct. Když stavení začala hořet, ta dívka se rozběhla bezhlavě pryč. Byla snědá, spíš indiánka než běloška. Ječela. Ten jekot mě uhranul. Rozběhl jsem se za ní a strhl ji k zemi. Kousala a škrábala a pořád, pořád křičela. Šíleně vzrušený jsem jí vtlačil koleno mezi stehna. Tu najednou zmlkla. Nevím, jestli to vzdala nebo omdlela hrůzou. Ležela na zemi se zavřenýma očima a hlavou skloněnou k rameni ztuhlá jako kámen, ještě napůl dítě. Všechna zběsilá chtivost ze mě rázem odplynula tak jako voda steče po kachním peří. Vstal jsem a odešel. Musel jsem zatínat zuby, abych se z toho všeho nepozvracel… To se Sydne nikdy nesmí dovědět.
Je dobře, že mě Sydne nepožádala, abych ji dovezl zpět k Charliemu. Sice by mně jí bylo líto, ale to bych nemohl udělat, to už bych nebyl chlap, ale bačkora. Rozhodně nemíním vydat to, po čem jsem tolik toužil. Po návratu domů jsem cítil jen velkou prázdnotu. Téměř jsem nemluvil ani s matkou ani s Chatem. V noci jsem nemohl spát, zdálo se mi, že mě Sydne volá. Zvedl jsem se, že pojedu za ní, ale zase jsem se položil. Rozum zvítězil nad city. Věděl jsem ale, že další noc už tu nevydržím. Nejspíš odolám a nesjedu dolů, avšak nesčetné vzpomínky se budou prohánět mou hlavou, zatímco nekonečné hodiny se líně povlečou k úsvitu. Proto jsem vyrazil k Mescalerům nebo Sečenům, jak si sami říkají. Bratranec a pár dalších mladíků se chystali na loveckou výpravu, vyrazil jsem tedy s nimi. Neměli však velký úspěch, až na zpáteční cestě narazili na dostavník. Než bych jim stačil cokoliv říct, zaútočili, a vskutku pěkně si to užili…

Sydne se samozřejmě nezapomněla zeptat, co se mohlo stát s Kateřinou. Mit-sah odpoví:
„Když ji vzali s sebou, rozhodně ji nezabili. Některé kmeny věří, že vzít si ženu násilím přináší smůlu, a tak své zajatkyně krotí pomalu. Naopak Komančové se k běloškám chovají příšerně. Co se týče Mescalerů, neodvažuju se hádat. Ono všechno záleží na konkrétních lidech, co jsou na místě, i na tom, zda se zrovna válčí. Teď to není tak hrozné. A ona nevypadala jako někdo, kdo si neumí poradit.“

Šestého dne ráno začal Mit-sah balit k odjezdu. Sydne řekne:
„Bylo tady opravdu krásně, ale proč jsme se zde tak dlouho zdrželi?“
„U nás není obřad „svatba“. Když se muž chce oženit, odejde do hor s ženou a s dekou a na té dece si ji vezme. No a my jsme si to zopakovali vícekrát.“
Mit-sah to vykládá skoro jako vtip, ale Sydne pochopí, že jí vlastně říká, že ji má rád. Proto odpoví:
„I love you too.“
A oba se na sebe spokojeně zazubí.

Sjíždějí podél potoka dolů, jeho toku se však nemohou držet neustále, neboť jeho vody si místy razí cestu velmi skalnatým, zcela nepřístupným terénem. Sydne se zeptá, je-li to potok, co teče do Prairie Creek, a doví se, že nikoliv, to že je úplně opačným směrem. Níže na potoce by měla být mimbreňská osada.
A opravdu, asi za dvě hodiny Sydne svým docela citlivým nosem ucítí kouř z ohnišť, a záhy vjedou do osady, tvořené porůznu rozmístěnými vikiapy, nevysokými chýšemi, které mají základní konstrukci z větví pokrytou kožemi, trávou, ba i kusy bělošských látek. Nikdo si jich nijak nápadně nevšímá, jen pár malých dětí výská a drží se za nimi. Sydne si připadá jako ve snu, když jí Mit-sah představí svou matku a sestru. Obě jsou ztepilé, copaté, s výrazně černýma očima. Mit-sah je tedy zřejmě po svém zesnulém otci. Chee-hash-kish nebude o mnoho starší než Kateřina, a ačkoliv je na ní vidět, že bývala velmi krásná, už má ve tváři dost vrásek a mírně se hrbí. Všechno na ní je úpravné a čisté. Ishton není tak krásná jako její matka, ale vypadá velmi mile a přátelsky. Je těhotná.

Mit-sah si zase balí nějaké věci. Řekne:
„Dion, na pár dnů odejdu tam nahoru,“ ukáže k vrcholkům hor. „Příliš dlouho jsem žil jako běloch.“
Sydne polekaně namítá:
„Chceš se zbavit toho, co jsi získal v údolí? Tvůj otec přece věřil, že člověk může být indiánem i bělochem.“
„A vidíš, jak skončil. Právě teď je mi dobře být Apačem. Neboj se, ženy se o tebe postarají.“
„Indžu,“ řekne Sydne pokorně, „ale brzy se vrať.“

Ishton a Chee-hash-kish neumějí až na nějaké ojedinělé slovíčko vůbec anglicky, ale Sydne už začíná apačštině lépe rozumět, a tak pochopí, když jí hned druhého dne obě sdělí, že začnou stavět samostatný vikiap pro ni a pro Mit-saha. A nejsou na to samy. Shromáždí se vícero žen a ty, které nepomáhají, donesou po poledni aspoň něco na zub. Ženy si při práci vyprávějí (možná „drbou“, napadne Sydne) a sem tam si i zazpívají. Podle toho, jak se tváří, by některé písničky mohly mít i lechtivější obsah. Do večera je práce hotova, obydlí stojí, spíš chatrč než chata, ale na přespání stačí. Chee-hash-kish jí donese Mit-sahovy lůžkoviny, pár starších kousků koženého odění a věcí na vaření. Přikrývky a kožešiny jsou čisté, provoněné jakousi bylinkou. Že by šalvěj? odhaduje Sydne a spokojeně ulehne.
Dalšího dne jí Ishton předvede, co lze v kuchyni použít z juky a sahuara, ukáže jí skromná políčka s kukuřicí, tykvemi a boby. Sydne se zaraduje, už se těší na plení a zalévání. Poučí se také, jak se vyrábí kukuřičná mouka: velmi primitivně, prostým drcením zrn mezi dvěma kameny, a záleží jen na umu a trpělivosti „mlynářky“, jak moc je mouka jemná. Sydne si ale musí připustit, že i hospodaření u Charlieho by bylo značně primitivní, kdyby neměl kamna, ta jí mnohé ulehčila. Zkraje následující noci pak na lůžko k Sydne vklouzne Mit-sah a jeho horké, bezvadně vymodelované tělo ji pevně obemkne.

Dopoledne se před vikiapem objeví Chato. Sjede po Sydne očima a řekne:
„To je ona? No … když se uváží, žes ji dostal zadarmo…“
Sydne odvrátí hlavu, aby skryla hněvivý ruměnec. Mit-sah v ní umí dobře číst, a tak popadne Chata za paži a vede ho pryč, vypráví mu něco o lovu. Ale když mladíci odejdou, Sydne se zachvěje, jako by na ni sáhla smrt. Je možné, že by se k duši toho dlouhána s úzkýma očima a rozpláclým nosem přidala i duše Stana?
Ačkoliv Mit-sah umí vycházet s lidmi, je v podstatě uzavřený a Chato je jeho jediným blízkým přítelem. Proto ho před Sydne hájí, nechce, aby na něj nevražila. Poví jí o jeho zmařené lásce k Ishton a Sydne má o čem přemýšlet. Má právo soudit lidi a soudí je správně? Nezavrhla Stana předčasně? Jisté je jen to, že Stan v ní ani malým dílečkem nevyvolával takové pocity radosti a touhy jako Mit-sah.

Asi za čtrnáct dní Sydne opět zaslechne povyk malých dětí. Zvědavě vyjde na prostranství a tam uvidí notně znaveného, zchváceného koně, na jehož hřbetě pololeží stejně dobitá postava.
„Kateřino!“ vykřikne Sydne.
Kateřina má dosud své bělošské šaty, potrhané a špinavé, v plavém copu jsou zachycena stébla trávy, je znatelně pohublá. Z posledních sil se na Sydne usměje a sklouzne z koně. Sydne by její bezvládnou váhu asi neudržela, kdyby Kateřinu z druhé strany pohotově nepřidržel Chato. Vedou ji do nového vikiapu, kde ji posadí, a Kateřina zachraptí:
„Vodu … dejte mi napít.“
Sydne ji podá misku, Kateřina se zhluboka napije. Mezi každým douškem si na okamžik vydechne, sbírá ztracené síly. Za Sydne se posadí Mit-sah, Chato, a ve vchodu se tísní další zvědavci.
„Pověz, jak ses tu vzala?“ zeptá se Sydne.
„Tam … u Mescalerů o mě jeden muž projevil enormní zájem. Jeho žena je hrozná semetrika, jako druhá manželka bych pod ní měla vojnu jako řemen. Tak jsem jí rukama nohama vysvětlila, že chci utéct, a to aspoň k Mimbreňům. To ona mě vybavila na cestu, dala mi koně, vak s vodou, pomohla mně opustit osadu a ukázala mi směr, kterým mám jet…. Můj kůň byl chytřejší než já, první studnu našel sám, asi tam byl zvyklý chodit. Později přišla naštěstí bouřka a v různých úžlabinách zbyla ještě voda. Ale poslední den a půl jsme jeli nasucho. A teď se, když dovolíte, vyspím.“
Kateřina se sesune přímo tam, kde seděla, a v mžiku tvrdě spí. Mit-sah jen nevěřícně kroutí hlavou a anglicky zamumlá:
„To je ale čertovská ženská!“

Ráno vezme Sydne Kateřinu k tůni, vyhrazené pro koupání žen, do vlasů jí nakape šťávu z juky a kradmo pokukuje, jak se Kateřina myje. Mladá žena je pohublá, štíhlá jako proutek a na jejím těle je vidět modřiny a šrámy. Je to dílo té žárlivé fúrie nebo i někoho jiného? Sydne se radši neptá, bojí se, co by mohla uslyšet. Však Kateřina jí to řekne sama, uzná-li to za potřebné.
Ale Kateřina není typ, co se ze všeho hroutí. Už zase začíná vypadat docela klidně a vesele. Její opálená tvář je nyní štíhlejší, tím víc však vyniká ušlechtilá stavba kostí obličeje. Umyté rozčesané vlasy tvoří kolem její hlavy zlatý oblak. Když ji Sydne vede zpět do osady, vnímá horečnou snahu všech mužů nezírat na Kateřinu s otevřenými ústy. Mit-sah Kateřinu ubytuje u své matky, a tím ji jaksi vezme do ochrany.
Kateřina však ochranu nepotřebuje. Svým odvážným útěkem divočinou si u celé osady získala respekt, nějaké násilné obtěžování nepřipadá vůbec v úvahu. Záhy o ní všichni mluví jako o Jitřence – Sons-in-yah.
Kateřina spravedlivě dělí své přátelství mezi Sydne a Chee-hash-kish. Muži se velmi brzy začnou ucházet o její přízeň. Kateřina prohlásí, že je vdova, a vdovou po svém dávném milém se také cítí, to však není pro apačské muže překážkou, ba právě naopak, a mnohý z nich by rád aspoň na chvíli vstoupil do její osiřelé náruče a tišil její žal. Kateřina se ke všem chová mile a uctivě, ale nevzbuzuje v nich žádné naděje. Do života osady vklouzla jako ryba do vody a za chvíli umí apačsky tak dobře jako Sydne, ačkoliv ta začala s výukou mnohem dřív. Mit-sah bdí nad Kateřininou bezpečností, i on si dobře povšiml její krásy, ale jeho tělo i duše dosud patří jen jeho Dion, která je také půvabná i chytrá, jen se jí ještě nedostává Kateřininy sebejistoty a zralosti.
Jedné noci se v temnotě vikiapu Mit-sah trochu rozpačitě ozve:
„Dion, mohla by ses přimluvit u Sons-in-yah? Chato – „
„Zmírá láskou, já vím,“ řekne Sydne kousavě. „Ale vždyť je o deset let mladší!“
„Láska nezná takové překážky,“ namítne Mit-sah.
„To není jen v pouhém rozdílu věku, jsou tu i rozdílné zkušenosti, rozdílná úroveň…“
„Ale mladší muži jsou zdatnější v posteli!“
Sydne si jen rezignovaně povzdychne:
„Já Sons-in-yah nebudu nijak ovlivňovat. Ať si udělá život podle svého. Chato se musí snažit sám.“
Na to Mit-sah už nic neřekne. A Chato se opravdu snaží ze všech sil…

Krásné jarní dny pokojně plynou, Sydne už zvládá vést skromnou divošskou domácnost. Chvíle plné vzruchu a nebezpečí patří minulosti. Z odstupu se však jeví také i vzrušující a romantické. Sydne se nemůže ubránit jistému rozčarování a tesknotě. Postrádá příliš mnoho věcí spjatých s civilizací. Moci si tak přečíst knihu nebo alespoň staré noviny a tisíckrát ohmatané kalendáře z Prairie Creek! Sydne si vyčítá, že nepřilnula k osadě tak jako Kateřina. Ta se zde cítí naprosto svobodná a ničím nespoutaná. Sydne by si s ní ráda pohovořila o svých pochybách, ale před jejím spokojeným úsměvem vždy kapituluje a neodváží se otevřít ústa.
Nejšťastnější je při jízdě na koni. Mit-sah kromě svého Bleska vlastní i docela divoce hnědobíle zbarvenou kobylku. Je to painted horse a Mit-sah jí říká Půlměsíc, protože jedna její skvrna s notnou dávkou fantazie připomíná ohnutý srpek měsíce. Pod Mit-sahovým vedením pokračuje Sydne v jezdeckém výcviku. Nemá zdaleka tolik síly a tělesné obratnosti jako Apači, ale Mit-sah je výborný učitel a postupuje s ní pomalu, krůček po krůčku. Nad její neobratností a bázní neprojevuje netrpělivost ani pobavení, vždyť času je dost. Různé složitější věci jí musí říkat také anglicky a v těch blažených chvílích má Sydne pocit, že jsou opět na Charlieho ranči, kde nebyla manželkou a hospodyní, ale veselou, bystrou dívkou, o niž se ucházel nevšední muž. Právě z těchto chvil čerpá Sydne sílu do dalších dní.

Za slunečného odpoledne sbírá Sydne mezi nízkými listnáči chrastí. Sluneční světlo dopadající skrz větve štědře rozhodilo po zemi zlaté mince. Sydne se položí vedle své otýpky, pozoruje dráhu paprsků ve svěžím vzduchu naplněném mihotáním a chvěním světla, až krátce zadřímá.
Záhy se vzbudí, protírá si oči. Tu zaslechne tiché kroky. Po úzké stezičce, vzdálené co by kamenem dohodil, jde Mit-sah, s lukem míří do divočiny. Naproti němu se vynoří Zalah.
Zalah je patnáctiletá dcera Gokliyi, jenž nejčastěji vodí apačské válečníky do boje. Gokliya má čtyři dcery od dvou žen. Nejmladší Zalah je dosud neprovdána. Obě Gokliyovy ženy jsou už mrtvé, matka Zalah zemřela nedávno. Dívce ještě nestačily dorůst vlasy, ustřižené na znamení smutku. Bohatá modročerná hříva se jí vznáší nad rameny a hladí ji po snědých tvářích, při každém kroku se pružně nadzvedne. Zalah má jemné pravidelné rysy a třpyt očí se násobí leskem stříbrných navajských náušnic s tyrkysy. Dívčina drobná štíhlá postava působí ještě trochu dětsky.
Zalah spatří Mit-saha a zarazí se. Sklopí oči, stojí tu v rozpacích a světelná zrcadélka, jimiž ji pokrylo zelené přítmí lesa, zesilují dojem rozechvělosti a plaché něhy.
Mit-sah dojde až k ní. Sydne vidí ze svého úkrytu, jak Zalah náhle zvedne hlavu a upře na Mit-saha bezelstný, důvěřivý pohled.
„Chci ti říct, že můj otec se nezměnil ve vztahu k tobě. A já … já… nevadí mi, že žiješ s běloškou!“
Mit-sah jemně uchopí její ruku a dotkne se jí svého čela:
„Vážím si tvých slov. Ale moje duše patří Dion. Nebyla bys se mnou šťastná.“
Zalah pobledne, podívá se k zemi. Vyhne se Mit-sahovi na úzké pěšině a oba se dají svou cestou. Lesík znovu ztichne.
Všechno trvalo jen mžik. Sydne potřásá hlavou. Nebyl to jen sen, který mně přinesla mělká dřímota? S jako úctou a něhou hleděl Mit-sah na to dítě! Ano, dítě, jen dítě se přece může tak dokonale odevzdat. Anebo i silně milující žena?
Sydne je nevinná a nepoučená, ale dobře cítí, že z její strany v milování něco chybí. Její dosavadní výchova ji spoutává, neumí brát a dávat spontánně. Každé noci se k jejímu neuspokojení přidává další kousek. Mit-sah zaujatý první velkou milostnou zkušeností to nejspíš nevnímá, ale Sydne se právě nyní začíná obávat, že si Mit-sah jednou může přivést další ženu, která mu dá to, co ona neumí.
V noci přijde k Sydne sen, v němž jede na Půlměsíci sama skalnatou krajinou a vnímá, že kdesi vzdálený Mit-sah se o ni obává, ba že je celý bez sebe strachem o ni. Měl by i ve skutečnosti takový strach? Sydne napadne neblahá myšlenka podrobit ho zkoušce.
Celý den je nevrlá. Zalah, Kateřina a další krásné ženy, pěkných pár dnů bez jezdeckého výcviku, to všechno se jí hlavou motá sem a tam. Mit-sah navíc odejde s Chatem, aniž by řekl kam.
Co zvládla Kateřina, zvládnu také, řekne si Sydne, popadne měch s vodou, revolver a uzdu a vykrade se z osady. Najde pasoucí se Půlměsíc, osedlá ji a zamíří podle potoka vzhůru, tam, kde se skrývá utajené údolí. Když je třeba objet neschůdný břeh, odbočí Sydne stranou. Padá rychlý soumrak a Sydne s hrůzou zjistí, že asi odbočila špatně a okolní krajina jí vůbec není povědomá. Setmí se, Sydne sesedne, uváže uzdu své kobylky k jakémusi povadlému keři a usedne vedle něj poblíž rokle. Nemá ani tušení, jak v neschůdném terénu pokračovat. Nad obzorem se objeví oranžový měsíc, je skoro úplněk.
Chtěla jsi vytrestat Mit-saha, a teď tu bezradně sedíš a máš nahnáno, laje si Sydne v duchu. Zkouší na Mit-saha intenzivně myslet, aby ho přivolala k sobě, a jen doufá, že ve světle měsíce přečte aspoň nějaké stopy a ona na něho nebude muset čekat příliš dlouho. Začíná jí být zima, a tak se schoulí do klubíčka, poslouchá vzdálené vlčí vytí s revolverem vedle sebe. Nakonec se jí oči přece jen sklíží…
První, co po probuzení spatří, je klobouk. Hlavu, na které je nasazen, zatím téměř nevnímá, možná také proto, že je zatmělá na pozadí nízkého ranního slunce. Třeští oči na klobouk, patřící nepochybně Charliemu. Vždyť právě tuto stuhu mu na něj přišívala! Dvě stejné výšivky by se asi těžko našly. Teprve za pár okamžiků zaostří Sydnein pohled na nositele klobouku. Je to mladý indián, nejspíš Apač. Pololeží vedle ní, hlavní jejího revolveru si zvedne krempu a zlomyslně se zašklebí.
Sydne se posadí bezduše jak rozbitá panenka, ale vzápětí bleskurychle vyskočí. Muž ji chytí za kotník a stáhne k zemi, sevře ji pažemi a hned nato ji opět nechá uniknout. Pohrává si s ní jako kočka s myší. Dva tři dlouhé skoky a znova ji drží. Najednou však strne a pohlédne k šustícímu křoví, odkud se vynoří Mit-sah! Cizí muž Sydne prudce odstrčí a sáhne po noži. Dívka zavrávorá s nohou zapletenou do jakéhosi šlahounu a překulí se přes okraj rokle. Je až přízračné, jak rychle a bezhlese oběma mužům zmizí z dohledu.
Naštěstí sráz není úplně kolmý. Sydne klouže dolů, její prsty vyrývají rýhu do sypké hlíny, až se konečně zachytí. Také její levá noha našátrá oporu na nepatrném výstupku. Nyní se dívka odváží pohlédnout dolů. Ustrne. Úžlabina je mnohem hlubší než čekala. Kdesi dole pod ní se zelená křoví a potok zurčí zastíněn svahy, pod nimiž se klene hustý modročerný stín. Ta barva je barvou smrti!
Sydne zamrazí a zároveň se jí po celém těle vyřinou krůpěje potu. Přemáhá závrať. Hloubka jako by ji k sobě volala. Sydne s vypětím vší vůle odtrhne oči. Nad sebou slyší supění, údery a další zvuky rvačky obou mužů. A pak, po nekonečné chvíli, ji za zápěstí chytí snědá ruka a táhne ji nahoru. Na okamžik je Sydne zcela jedno, komu ta ruka patří. Teprve až sedí bezpečně nahoře a hledí na nehybnou postavu a na Mit-saha, jemuž se z řezné rány na levé paži hojně řine temná krev, probleskne jí v očích úleva. Nato se Mit-sah rozzuří. Jediným trhnutím ji zvedne na nohy a zleva i zprava jí vší silou vylepí pořádnou facku. Sydne si zkříženýma rukama zakryje tvář v očekávání dalších ran. Mit-sah jí však ruce odtáhne a zadívá se na ni se směsicí vzteku i lásky. Najednou ji opět složí na zem, obejme ji a šeptá:
„Dion … má Dion…“
Vyhrne ji sukni a spojí se s ní. Nebezpečí smrti, syrová scéna i Mit-sahova vášeň v ní náhle vyvolají dosud neznámou odezvu. Začíná sténat. To právě umírá Sydne dítě, Sydne děvčátko.
„Dívej se na mě,“ zašeptá Mit-sah zdrsnělým hlasem. Sydne se ponoří do jeho hnědozlatých duhovek a náhle ji rozechvěje tepající slast, která ji nutí oči zavřít, ale Sydne se přemůže, bez ostychu se dál dívá Mit-sahovi do očí. To vyvolá i u něj mocnou odezvu. Oči v očích, naprosté odevzdání a splynutí, prožitek spíš duchovní než tělesný. Sydneiny oči se zalijí slzami.
„Dion, proč?“ zeptá se Mit-sah po chvíli.
„Myslela jsem, že už mě nemáš rád.“
„To není pravda! Vždyť ti to dokazuju noc co noc!“
„No právě … Myslela jsem, že mě máš jen do postele, ale teď už vím, že i to je láska.“
Náhle zahřmí, dopadne na ně pár velkých vlahých kapek. Mit-sah se zvedne, svrhne soupeřovu mrtvolu do rokle a hodí za ní i jeho věci. Jeho koně odsedlá a pobídne ho, aby se rozběhl pryč. Sydne si zatím odřízne lem sukně a ováže Mit-sahovu paži.
Oba spěchají pryč z místa šarvátky, déšť smývá jejich stopy, brzy však ustane.
„Ten klobouk,“ vzpomene si Sydne.
„Jaký klobouk?“
„Charlieho klobouk! On měl Charlieho klobouk!“
„Neviděl jsem ho. Asi spadl dolů už předtím,“ a víc Mit-sah neřekne.
V osadě ulehnou ještě za světla. Sydne si připadá podivně znecitlivělá, ale přesto musí myslet na Charlieho a na Gordona. Jsou v pořádku? Jsou ještě naživu?
„Vyprávěj mi o Pittsburghu,“ ozve se náhle Mit-sah.
Sydne spustí nejdřív váhavě, bez velké chuti, ale proud vzpomínek ji brzy strhne, za chvíli přejde do angličtiny, usmívá se.
Setmělo se. Sydne si občas pomyslí, že Mit-sah už usnul, ale pokaždé ji povzbudí krátkým „pokračuj“.
V jejím nitru začíná povolovat jakási ohavná křeč, až nakonec Sydne řekne:
„Už vím, proč jsi chtěl, abych ti povídala o Východě. Chtěl jsi, abych si uvědomila, že život pokračuje, abych se nenechala zdeptat strašnými věcmi, abych šla dál a snažila se najít vždy to nejlepší. Dneškem se nenechám udolat, ale na ten … na ten … druh milování zapomenout nechci.“
Sydne se nad Mit-saha láskyplně nakloní, ale on konečně spí.