V horách Apačů 7

Hned druhého dne se Sydne opatrně vyptává Kateřiny:
„Víš něco o Zalah?“
Kateřina se na ni podívá se šibalským zábleskem v očích:
„Gokliya nemá vlastního syna. Pro Mit-saha měl vždycky slabost a rád by mu dal Zalah za ženu. Nikdy se o tom nemluvilo nahlas, ale každý to ví a všichni taky počítali, že si ji Mit-sah opravdu vezme, když ne z lásky, pak aspoň z úcty ke Gokliyovi. Ale tys rozbila všechny výpočty a spekulace.“
„I tak si ji může vzít. Vím, nejsem pro něj dost dobrá,“ vzdychne Sydne. „Chee-hash-kish jistě taky není ráda. Za to, že se ke mně chová tak dobře, vděčím jistě jen tvému přátelství k ní!“
„Chee-hash-kish je skvělá žena, záleží jí jen na tom, aby její syn byl šťastný. A pryč se skromností! I Mit-sah je jen člověk!“
Kateřina se směje a i na Sydneiny rty váhavě vpluje plaché pousmání.

Jednoho dne na počátku léta se z osady tiše a nenápadně vytratí Gokliya. Jen ti, kdo ho dobře znají, vědí, že jede navštívit hroby svých rodičů a své první ženy poblíž údolí, kterému domýšliví běloši dali zpupné jméno New Land. Gokliya tam jezdí každoročně. Vždy touto dobou ho posedne plíživý stesk po jeho první ženě. Začali spolu žít, když jim bylo šestnáct, prožili spolu krásných deset let a zplodili dvě děti. Nikdy potom už to nebylo takové…
Sydne, Kateřina a Chee-hash-kish čistí před vikiapem Mit-sahovy matky kůže dvou jelenů, které Mit-sah ulovil. Náhle mezi chýše pomalu vejde kůň. Jezdec – Gokliya se snaží zůstat vzpřímený, ale za okamžik sklouzne z koně a upadne na zem. Ženy v čele s vyděšenou Zalah se okolo něj shluknou. Kateřina prohlíží střelnou ránu v horní části Gokliyovy hrudi a sahá mu na záda, aby zjistila, zda se jedná o průstřel.
„Kulka zůstala v ráně. Snad není hluboko, ani důležité orgány jistě nejsou zasaženy, jinak by nedojel až sem. Zkusím ji vytáhnout,“ řekne Kateřina.
„A co když zemře?“ ozve se Sydne.
„Nic se ti nestane,“ řekne Mit-sah přímo Kateřině a po Sydne vrhne dotčený pohled.
Kateřina sáhne k pasu pro tenký nůž s delší střenkou, který používá na domácí práce, a podá ho Mit-sahovi, aby ostří vypálil v ohni.
„Dion, prosím vodu,“ obrátí se Kateřina na Sydne. Ta přiběhne s velkou vydlabanou tykví a polévá Kateřininy ruce.
Přímo na prostranství mezi vikiapy, tam, kde Gokliya upadl, se nad ním Kateřina skloní s očištěným nožem. Gokliya je při vědomí, upřeně se na ni dívá. Pak zatne zuby a pěsti. Kateřina opatrně rozšiřuje ránu a pátrá v ní nožem. Nakonec dvěma prsty obratně vyjme kulku.
„Tady je,“ zvedne ji v zakrvácené ruce a spustí ji do dlaně vylekané Zalah. Zraněný už před okamžikem omdlel, ale opět se probírá a za podpory mužů je schopen dojít do svého vikiapu, kam za ním chvátá kmenový šaman ověšený nejpodivnějšími ozdobami.
V osadě vládne nepokoj. Gokliya se na chvíli probral k jasnému vědomí a stačil říct, že osadníci z New Landu na něj bez jakékoliv příčiny začali střílet, jen tak, bez výstrahy, sotva ho uviděli stát u zbytků starých hrobů. Apače pobouřil útok bílých na osamoceného muže, který nechtěl a ani nemohl New Landu ublížit. Ozývají se hlasy, že vetřelci v údolí byli už příliš dlouho ponecháni v klidu, jen proto jejich zpupnost tak vzrostla. Sydne cítí, že se schyluje k odvetě. A opravdu, po setmění začnou muži tančit válečný tanec. Rytmické, divoké dunění bubnů doléhá k dívce schoulené ve vikiapu. Kdyby to aspoň nebyl právě New Land se známými, milými lidmi! Kdo z nich by byl schopen vystřelit na osamělého muže na pohřebišti? Mohl to být kdokoliv, snad i Ned Snow? Jak je mám posuzovat, co si o nich myslet? Vím, že jsou pilní, pracovití, veselí a družní, oddaní své malinké vesničce. Vím ale také, že Apače pokládají za krvelačné vlky, které je nutno nemilosrdně vyhladit, v lepším případě možná za kuriózní zaostalá stvoření, která nemohou mít k této zemi žádná práva, protože ji nevysávají do mrtě, nechávají ji žít po svém. Jsou obyvatelé New Landu dobří nebo špatní? Jak je to těžké…
Do Sydneiných úvahu vstoupí Mit-sah s červeně pomalovaným obličejem:
„Povedu bojovníky na New Land.“
Sydne se rozčílí:
„A to je co? Nějaká zkouška tvé loajality? Je to kvůli mně?“
„Není to vyloučeno.“
Mit-sah má na jedné straně radost z té pocty, na druhé straně ho však příliš netěší útočit na usedlost, kde se život tolik podobá životu na Charlieho ranči, a kde žije mnoho žen a dětí. Ale nemůže odmítnout, nemůže připustit, že by soužití s běloškou oslabilo jeho udatnost a jeho nenávist. Se skrytými obavami sleduje Sydneinu tvář. Proč už zmlkla? Kdyby naříkala, prosila, nadávala, vrhla se mi k nohám, mohl bych ji uhodit a odejít s pocitem okamžité úlevy.
„Indžu, jdi, „ řekne Sydne rezignovaně a smutně a mávne rukou ke vchodu.
Ještě že to nikdo nevidí, bleskne hlavou Mit-sahovi. Ale bez těchto jejích slov by byly mé nohy na cestě k New Landu nesmírně těžké.

Muži vyrazí na válečnou výpravu pěšky. Počítají, že následující noci zalehnou v lesíku u nic netušící samoty.
Sydne si poprvé zplna uvědomí, jak křehké je štěstí apačské ženy. Vrátí se Mit-sah? A co bys dělala, kdyby -? Ne, raději nepřemýšlet!
Kateřina se zabývá zraněným Gokliyou. Zajímá se o použití různých léčivých bylin. A ať už to způsobilo šamanovo zaříkávání, péče žen, účinek bylin či houževnatost Gokliyova těla, po dvou dnech mu poklesne horečka a začíná se zotavovat.
Chee-hash-kish a Kateřina nechají Gokliyu v péči Zalah a spokojeně vyjdou ven na prostranství, na něž se kladou dlouhé podvečerní stíny. Chee-hash-kish přistoupí k Sydne, nesoucí v košíku plody juky, a s úsměvem jí řekne:
„Zítra se ti vrátí muž a mně syn.“
Sydne na ni pohlédne zpola radostně, zpola nedůvěřivě. Není přece možné vidět skrz prostor a čas!
Ale Chee-hash-kish se nemýlila. Během dopoledne se osadou rozlehne křik malých chlapců, kteří po okolí pilně vyhlížejí navrátilce, že muži se blíží.
A záhy se mezi řídkým křovím na konci osady vynoří hadovitá řada přicházejících mužů v čele s Mit-sahem na hřbetě ukořistěného koně, vítaná jásotem žen a dětí. Jásot stále sílí při pohledu na muže, kteří se až na několik šrámů vracejí živí a zdraví, na koně, šatstvo, pušky, potraviny. Apači v New Landu pobrali, co se dalo. Mit-sah, vůdce úspěšné výpravy, se hrdě nese na ukradeném grošákovi, ale jeho oči pátrají v davu po Sydne, a když se jejich pohledy střetnou, oběma se v hrudi rozlije slastné zachvění.
Sydne byla poučena, že večer proběhne oslava, a tak jde vybalit Mit-sahovo sváteční odění. Je to volná halena z bělavé jelenice, zdobená dlouhými třásněmi, na prsou pomalovaná neznámým barvivem obrazy slunce, měsíce a hvězd, dále čelenka krásně vyšívaná drobnými korálky, a legíny, ale na ty se Sydne jen letmo podívá přivřenýma očima, aby neviděla Rollinsovy vlasy, údajně zašité v jejich lemování.
Venku zatím proběhlo rozdělování kořisti. Mit-sah přijde za delší dobu, je vykoupaný, vlasy má ještě vlhké.
„Dal jsem svůj podíl matce, nemyslím, že bys některé z těch věcí chtěla,“ řekne.
„Tos udělal dobře … Co Charlieho ranč?“ zeptá se Sydne bázlivě.
„Nevím, míjeli jsme ho docela zdálky a potmě a vraceli jsme se jinudy.“
Ve vchodu se objeví Kateřina a podá Sydne kouřící misku:
„Chee-hash-kish uvařila kávu. Na, vychutnej si ji a nemysli na to, odkud pochází. Tak se tady žije!“
Sydne se opatrně napije. Káva je horká, chuti už poněkud zvětralé, ale silná a notně oslazená. Hořkosladká jako dnešní den…

Večer si muži při svitu ohňů vyprávějí o tažení a chválí Mit-saha za úspěch. Mit-sahova zasmušilost se zvolna mění v dobrou náladu, a to Sydne velmi těší. Ženy se pomalu chystají k tanci, a ačkoliv je Sydne na společný tanec mužů a žen velmi zvědavá, neodolá, když na ni Mit-sah nenápadně kývne, aby šla za ním.
Sotva Sydne vyjde ze světelného kruhu ohniště, octne se ve tmě husté jako dehet. Pomalu tápe po paměti k vikiapu. Sotva vejde dovnitř, Mit-sah ji pevně sevře v náručí, až se jí leknutím srdce zastaví a vzápětí se tím rychleji rozběhne. Mit-sah ji objímá mlčky, jen dvakrát řekne zadrhle:
„Dion … Dion…“
a v jeho hlase zní to nejláskyplnější vyznání.
Když pak Sydne leží přivinutá k jeho boku a s hlavou na jeho rameni, řekne Mit-sah tiše:
„Došlo to tak daleko, že někteří naši muži cítí rozkoš z vraždění. Nedbají na jeho účel: obranu nebo mstu, těší je jen samotné zabíjení. Myslím, že to není správné. Ani zvířata nezabíjejí jen pro samu smrt. To snad jen Charlieho Míca si pohrávala s myšmi. Člověk by neměl pouze ničit a plenit.“
Sydne došla slova, neví, jak by Mit-saha utěšila, a tak jen hladí pružnou, vlahou pleť jeho zad.
A pak spí. Ve snu má tvář a tělo Mabel Snowové a zděšeně pozoruje Gokliyu, který jistě a přesně vrhá oštěp proti Nedovi. Ratiště projede jeho tělem a hrot ho přišpendlí ke stěně srubu jako obrovského motýla. Ned řve s vypoulenýma očima bolestí, Gokliya se tváří spokojeně, jako by se mu právě podařil hodnotný sportovní výkon. Sydne – Mabel hrůzou vykřikne a zděšeně letí ven. Ale ve dveřích stojí Chatův otec, ve skutečnosti přece tak veselý muž plný pohody, rozpřáhne paže a chytí ji do náruče. Drží ji lehce jako panenku. Ona křičí a buší zaťatými pěstmi do jeho široké hrudi. Avšak on se jen hlasitě směje.
„Pusť ji!“ ozve se mladý přísný hlas.
Sydne má náhle svou vlastní podobu. Chatův otec zmizel a ona stojí před Mit-sahem. Upřeně se na ni dívá, jeho obličej je vážný a bledý, ztrácí se v mlze…
Sydne se se zatrnutím probudí. Spala jen krátce, venku stále ještě zní smích a hlahol a dunění bubnů. Mit-sah také otevře oči.
„Odejděme někam daleko!“ vyhrkne Sydne, a když v přítmí ucítí, že se Mit-sah pohnul, chvatně dodá:
„Ne k Charliemu, ne do Pittsburghu, ale třeba do Kanady, do lesů. Ty budeš lovcem kožešin a já ti budu hospodařit ve srubu, budeme žít v divočině sami v klidu a pokoji.“
Mit-sah pomalu odpoví:
„Možná, že bych dokázal žít vzdálený od rodného kraje – ačkoliv Apači to prý nedovedou – ale musel bych vědět, že oni všichni –„ kývne ven k veselící se osadě, „jsou v bezpečí, že jim nic nehrozí. Nemůžu je opustit, nemůžu odejít … i kdyby … i kdyby …i kdyby ses chtěla vrátit sama do Prairie Creek.“
Sydne zašeptá:
„Věděla jsem, co mi odpovíš. Vlk nemůže žít bez své smečky. A já …. chci zůstat s tebou až do konce.“
S pláčem se mu vrhne do náručí.

Zvědové, tvořící zadní voj, hlásí, že jakmile byla v pevnosti zpozorována oranžová zář hořícího New Landu, vojenská posádka vyrazila, ale bylo už příliš pozdě. Poté vyjeli poslové směrem k východu. Osazenstvo pevnosti zřejmě bude posíleno a vyrazí na trestnou výpravu. Proto bylo rozhodnuto, že kmen se přesune do utajeného tábořiště vysoko v horách. Ženy sklidí, co už je uzrálé, a pro to, co není, se možná několik lidí později vrátí. Vikiapy zůstanou na místě, balí se jen kožešiny, houně, kuchyňské náčiní. Všichni se na cestu chystají bez obav, i Gokliya, dosud jen málo zotavený, a Ishton, která má co nevidět porodit.
Skoro všichni se vezou. Gokliya trvá na tom, že pojede v sedle, aniž by ho někdo jistil. I Kateřina sedí na hřbetě jednoho z mustangů, Sydne samozřejmě na mírné klisně Půlměsíc. Sydne se necítí příliš dobře, radši před cestou skoro nejedla.
Putují celé dopoledne. Ve chvíli, kdy je palčivé slunce nejvýš, se skryjí ve stínu vysoké skalní stěny, kde se mezi kamením skrývá malá studánka. Pijí lidé, pak napájejí koně. Pramen je malý, rychle se vyprazdňuje a je nutno čekat, až se opět naplní. Sydne peče kukuřičné placky. Ukousne jedno sousto a zbytek podá Mit-sahovi, který na ni nesouhlasně pohlédne, ale mlčky placku sní.
K večeru se Sydne jako mávnutím kouzelného proutku uleví. Oživlýma očima pozorně sleduje místo večerního tábořiště, velmi podobné místu polední zastávky. I zde se mezi skalami rozevírá vyprahlé údolíčko, vyplněné štěrkem, z něhož tu a tam vyráží skromné rostlinstvo, a také tu pod skalou prýští pramen naplněný lahodnou chladnou vodou, jež po horkém, úmorném dni stéká do hrdla lépe než nejvzácnější víno.
Apači se rozložili k odpočinku kolem malých skomíravých ohníčků, na kterých se sotva upečou placky. Chato a Mit-sah pomohou dolů z koně Gokliyovi, který vypadá jako v mrákotách, ale celý den se statečně držel. Posazen na deku se zvolna vzpamatuje a dá se do skromného jídla, které mu předložila Zalah.
V úzkém údolí se záhy setmí. Tábor odpočívá pod ochranou stráží. U Gokliyova ohníčku se shromáždí Mit-sah, Chato, Zalah, Kateřina, Sydne a Chee-hash-kish, v pozadí u skalní stěny se choulí Ishton a její muž Skinonsenay. Kateřina a Chee-hash-kish prohlédnou Gokliyovu ránu.
„Bude to dobré“ říká Chee-hash-kish a Kateřina souhlasně přikyvuje. Chato se nakloní k její plavé hlavě a zašeptá:
„Sons-in-yah, také chci být zraněný, abys mě ošetřovala.“
„Je to hrozně kruté a nespravedlivé, že jediný nerozvážný čin hlupáka, ať už bílého nebo rudého, rozpoutá bouři, v které zahyne tolik lidí. Jak to jen skončí?“ řekne tiše Sydne Mit-sahovi.
„To ti můžu říct přesně. Ti z nás, kdo přežijí, budou skomírat v rezervacích a pít mezcal nebo ohnivou vodu bílých, aby zapomněli na svou bídu a hanbu.“
„Třeba se na východě vzpamatují, nějak zarazí to šílenství.“
„Dion, příčinou všeho zdejšího násilí doopravdy nejsou ukvapené výstřely, ale peníze, to skutečné božstvo bělochů. A proto se na východní vládu nemůžeš spoléhat. Už v té chvíli, co našli první zrnko zlata, první sud ropy, co poprvé zabořili rýč do naší země, ano, už v té chvíli nás odsoudili!“
Sydne sklesle skloní hlavu. Do ticha se ozve jasný Kateřinin hlas:
„A já přece věřím, že nakonec Apači přežijí. Předtím sice bude ještě mnoho lidí násilím odesláno na kolo života, ale lidé se v průběhu staletí stávají moudřejšími. Bohužel pro nás velmi pomalu. Jisté je jen to, že Amerika by byla v každém případě objevena. Apači si o nás myslí svoje, ale není na nás obdivuhodné to prahnutí po odkrytí neznáma, ta vytrvalost jít dál a výš?“
Kateřina v apačštině obtížně shledává nezvyklá slova, mluví pomalu a její řeč tím nabývá zvláštní naléhavost.
„A teď si představte,“ pokračuje živě, „že by sem přišli docela jiní běloši, ušlechtilí, dobří. K čemu by došlo? Obě rasy by se přátelily, vznikaly by lásky, smíšená manželství, rudí by přejímali různé vymoženosti bílých ne z donucení, ale z přátelství a lásky –„
„ – až by přestali být indiány,“ ozve se stroze Gokliya.
„Mit-sahu, ty ses naučil jíst vidličkou, sedávat na židli – a přestals proto být Apačem? Všechno na světě se vyvíjí a mění a jinou tvář získá i život rudého muže. Já jen doufám, že naši potomci se budou hluboce stydět za to, jak se k vám chovali. Věřte však, že váš život se jednou velice změní, že nebudete žít ve vikiapech a okopávat svá malá políčka. Měla by vám však zůstat vaše úcta ke všemu živému, abyste neztratili svou duši!“
Sydne vyhrkly po Kateřininých slovech slzy. I ostatní mlčí, potichu se ukládají k spánku a každý po svém přemítá o pronesených slovech. Mit-sah vklouzne k Sydne pod přikrývku a šeptá jí do ucha:
„Jsi moc unavená?“
„Hm,“ kývá dívka hlavou a on ji zlehounka pohladí po vlasech. Sydne pod jeho doteky neusíná, naopak, vysune ruku zpod přikrývky, prudce ho chytí kolem krku a přitáhne ho těsně k sobě. Chce mu dát všechno, všechno, jemu, který je odsouzen přesto, že je tak moudrý a mužný a něžný … Sydne pláče. Mit-sah jí dlaní přikryje ústa. Musí být zticha, aby neprobudili ostatní. Jejich milostné spiklenectví je těší, a tak se objímají s radostí v duši. Kolo života se neúprosně otáčí, ale oni dva jsou dosud na tomto světě, a tolik, tolik naživu.

Druhého dne brzy po ránu vyjedou na rozlehlou náhorní planinu, kde až na ojedinělé nízké křoviny není nic než písek. Kvílení větru sílí, písek se zvedá, zavíjí se do podoby malých trychtýřků. Mit-sah popojede k Sydne a Kateřině:
„Začíná písečná bouře. To je dobře, smaže naše stopy. Dnes už nebudeme nikde zastavovat. Držte se na dohled ostatním.“
A jede na konec kolony. Jiní muži se rozestaví po stranách, čelo vede Gokliyův bratranec Mezquitové křoví. Sydne zní to jméno směšně, ale Apače dozajista upomíná na nějaký odvážný čin svého nositele.
Viditelnost se rychle zhoršuje. Ovzduší je plné písku, hnaného větrem. Kdo má po ruce kousek látky či kůže, zakrývá si obličej. Sydne si přehodí přes hlavu a ramena přikrývku, nechává jen úzkou štěrbinu pro oči, aby viděla na jezdce kolem sebe. Mění se jí v nezřetelné stíny, pouze Kateřina po její pravici se jasněji rýsuje v bodavém šeru. Kvílící vítr je nad očekávání teplý. Sydne pomalu jede vpřed, sleduje, zda nevybočila z řady. Za clonou přikrývky se jí těžce dýchá. Dívka si odhalí tvář, ihned jí však do nosu vnikne prach. Kašle, otírá si oči, pokorně si zas přitáhne houni k ústům.
Bouře, zdá se, nemá konce. Hučí tak jenom vítr nebo mi hučí i v uších? To, co se míhá před mýma očima, je písek, nebo najednou vidím tak rozostřeně? Bože, jen trochu víc vzduchu! Ale vždyť to vlastně nic není, už je mi dobře. Všechno je v pořádku. Sedím pevně v sedle…
…. Kdo mnou třese? Aha, Kateřina! Ale proč naše koně jedou tak těsně u sebe? Proč se o ni opírám? Omdlela jsem snad?
Sydne se mlčky – slova by stejně nebylo slyšet – zvedne z Kateřinina náručí a položí se na šíji své klisny. Kateřina chytí Půlměsíc za uzdu a vede ji. Sydne už nemusí sledovat cestu. Zabývá se myšlenkami, které jí pomalu a zmateně krouží hlavou. Asi jsem opravdu omdlela. To se mi ještě nikdy nestalo. Ale jak to bylo zvláštní! Ten pocit naprosté úlevy před pádem do temnot! Je možné, že stejně lehce a nenápadně se lze vytratit ze světa nadobro?
Na Sydne vyvstane studený pot. Snad každý pór jejího těla vydá kapku. Šaty se jí přilepí na kůži, horký vítr je však záhy osuší. Pohled na míjení písčité půdy pod nohama koně v ní vyvolá nevolnost. Žaludek jí stoupá k hrdlu. Nakloní se, za jízdy vyzvrací pár soust, co se přinutila ráno sníst, a dál se dáví naprázdno. Má pocit, že se obrací naruby.
„Vydrž!“ křikne na ni Kateřina. „Nemůžeme zastavit!“
Sydneiny útroby se konečně jakž takž utiší. Dívka se znovu koupe v potu a lapá po dechu. Proč mě nutí jet dál? Moci si lehnout! Písek je určitě hebký jako polštář!
„Sydne,“ doléhá k dívce skučením větru klidný Kateřinin hlas, „kdy jsi naposled měla ty věci?“
Sydne k ní obrátí nechápavé oči. A najednou jí dojde, co Kateřina míní. Bylo by to možné? Sydne horečně počítá, zapomíná na písek, na svízele svého slabého těla a kdesi v hrudi už se jí začíná třepotat plachý plamínek štěstí.
„No?“ ptá se Kateřina.
Sydne jí odpoví přikývnutím a slabounkým úsměvem zbledlých rozpraskaných rtů.
Konečně vyjeli z planiny. Přestal je bičovat písek, ale vítr dosud silně fouká. Odpoledne se začnou spouštět po strmém srázu do údolí.
Údolí je úzké a hluboké. Vrcholky skal a zubožených borovic pocuchaných vichry ostře ční proti žlutošedé obloze, dosud naplněné prachem. V údolí je však klid a ticho. Sydne si s ulehčením odkrývá tvář, hledí vzhůru, putuje očima až tam, kde se zuby skal dravě zakusují do žlutých mraků, přízračně osvětlených zapadajícím sluncem. Na okamžik jako by se Sydne ocitla v těžkém snu. Zamrazí ji, zvedá se v ní neovladatelná úzkost.
Vtom k ní dojede Mit-sah. Znepokojeně se dívá na její bílou tvář:
„Co se stalo? Jsi v pořádku?“
Sydne není schopna odpovědět. Kateřina se na Mit-saha usměje:
„Je v pořádku natolik, že tě asi brzo učiní otcem.“
Mit-sahovy oči upřené na Sydne se rozzáří, ale mladík se hned pootáčí stranou, aby nikdo nemohl číst v jeho tváři. Chytí Půlměsíc za uzdu a vede ji dál do údolí proti proudu malého potoka.
Dno údolí je křivolaké, členěné spadanými balvany a skupinami křovisek. Mezi nimi roztroušeně stojí staré, již delší dobu neobydlené vikiapy.
Sydnein iracionální strach je vystřídán zcela konkrétními obavami. Jak zde budeme žít? Přežiju porod? Až budu zvracet a tloustnout, nepřivede si Mit-sah tu hezkou štíhlounkou Zalah, která na něj nepřestala myslit? A jak bude mé dítě vyrůstat?
Mit-sah konečně zastaví před jakýmsi osamělým polozříceným vikiapem. Sydne sklouzne z koně, položí se do trávy a okamžitě usne. Ani necítí, jak ji Mit-sah přikrývá.

Ráno Sydne vzbudí dotíravý pocit v obličeji. Ohání se rukou, mrzutě otevře oči a vidí Mit-saha, jak ji šimrá pod nosem suchým stéblem. Na usmířenou jí podá kousek ještě teplého pečeného masa a říká:
„Mé sestře se dnes v noci narodil syn. Půjdeme se na něj podívat, chceš?“
Sydne horlivě kývá a s plnými ústy si prohlíží oblohu. Slunce už je vysoko, písečná bouře na výšinách ustala, skály září na azurovém pozadí téměř bíle. Je krásný den na sklonku léta.
Jak mi jen tohle údolí mohlo připadat tak zlověstné? Vždyť vypadá jako bezpečný úkryt před zlým a záludným světem!
Ishton právě kojí. Přidržuje si drobné děťátko s černě ochmýřenou hlavičkou u prsu a všechno štěstí se soustřeďuje v jejích černých očích, jež září jako hvězdy. Usmívá se:
„Budu mu říkat Tahzay, po tobě. Je ti strašně podobný,“ říká bratrovi.
„Přece nemůžeš vědět, jak jsem vypadal jako miminko?“
„Ne, ale už jako čtyřletého si tě pamatuju velmi dobře a můj syn vypadá přesně jako ty.“
Sydne nepřipadá, že by dítě bylo podobné na kohokoliv z osady a Mit-sah je na chvíli v pokušení si myslet, že se ani moc nepodobá člověku, ale oběma současně vytane myšlenka na jejich vlastní dítě, a tak se jen mlčky usmívají na rozzářenou Ishton a na spokojené nasycené stvořeníčko.

Tím dnem se všechno v Sydneině životě obrátilo k lepšímu. Už při opravě starého vikiapu se cítila lépe a nevolnosti záhy ustaly úplně. Nad mírně vyklenutým bříškem jí stále ještě zůstává štíhlý pas, ale ňadra se nalila, vlasy jí zezlátly sluncem, připadá si zdravá a svěží jako nikdy v životě.
V půli září vyjedou muži na tažení, aby získali potraviny, oděvy a střelivo na zimu. Tentokrát si s sebou berou koně. Duchovitě se vykradou z údolí a zamíří daleko do Mexika. Vrátí se za tři týdny. Loupežné tažení bylo vcelku úspěšné. Dva muži padli a jejich těla zůstala v cizí zemi. Mit-sah přijel bez jediného škrábnutí. Také tentokrát se Sydne nedočká párového tance, vytratí se s Mit-sahem do ústraní, jak je to jen trochu možné.
Sydne nezapomněla na své obavy, avšak pocit spokojenosti je zasul a potlačil až na samé dno jejího vědomí. A teprve nyní, když už žádné obavy vlastně ani necítí, může o nich aspoň v náznacích mluvit.
Jednou sbírá s Kateřinou klestí na strmém svahu, který přechází v kolmou skalní stěnu. Modrá obloha už zvolna získává tyrkysový zimní odstín a prudký vítr po ní žene lehké bílé cáry oblaků. V řídkém lese není suchých větví nazbyt, obě se dost nachodí. Sydne řekne:
„Chtěla bych tady v potoce chytit zlatou rybku, aby mi splnila tři přání. Požádala bych ji o vanu plnou teplé vody, o dobrou kávu s mlékem a o nějakou dobrou, tlustou knihu.“
„Je vidět, že se opravdu nic neděje, když máš taková přání,“ odpoví Kateřina a unaveně povzdechne:
„Posaďme se na chvíli.“ Pak vážně pokračuje:
„Neřekla jsem ti o sobě všechno, Sydne. Brzo po Johnově pohřbu jsem zjistila, že čekám dítě. Vím, asi byla chyba, že jsem se mu oddala, když ještě neměl dokončenou školu, ale já ho měla tak ráda, spoléhala jsem, že se o mě postará děj se co děj. A najednou bylo po všem. To naše prokleté městečko, ta malá díra! Bála jsem se, co řeknou lidi, byla jsem ještě tak mladá!
Jako dcera doktora jsem aspoň trochu tušila, co bych měla dělat. Zašla jsem za porodní bábou a nacpala jí spoustu peněz, aby mlčela. A ona mi pomohla. Nešlo to úplně hladce, ještě že muži bývají tak nedovtipní! Můj zlatý tatínek, kdyby věděl -. Naštěstí nepoznal nic. Ten stesk, ten hrozný stesk po Johnovi a žal za tím dítětem! Trvalo mi snad dva roky, než jsem se vzpamatovala. Péče o tátovy pacienty za války mi pomohla. Když otec zemřel, zůstala jsem na světě bez všech bližších příbuzných, snad až na strýčka Jimmyho, kterého jsme stejně nenašly. Tehdy mě ještě nenapadlo jet ho hledat do Tucsonu. Ale moc jsem toužila po dítěti. Řekla jsem si, že bych své ztracené dítě mohla nějak získat zpět. Mohla bych se přestěhovat a vydávat se za válečnou vdovu. Začala jsem cestovat a …. stýkat se s muži. Ten poslední mě měl hodně rád, ale když jsem zjistila, že ani tentokrát nejsem těhotná, utekla jsem mu. Zase uběhl nějaký čas a já už nedokázala žít sama pro sebe. Chvíli je to hezké, ale jednoho dne to už prostě nejde. A tak jsem se ocitla na Západě.“
Sydne často přemýšlela o tom, proč je Kateřina tak nadšená životem u Apačů. Napadlo ji, že by to mohla být reakce na její nepovedený život, ale nečekala, že by mohl být až tak zpackaný. Před rokem by ještě Kateřinu naivně a maloměšťácky odsoudila, ale nyní, když vidí, jak je žena unavená a přepadlá, vstane a obejme ji.
Kateřininy oči se vzápětí rozsvítí:
„Představ si to, Sydne, už je to jisté, budu mít dítě! Doposud jsem prý žila z radostí a žalů druhých jako Měsíc, který prý září jen odraženým světlem. Ale teď budu mít své vlastní štěstí!“
Sydne Kateřině vřele popřeje vše nejlepší a při návratu do osady dumá o jejích posledních slovech. Jako by citovala otce svého budoucího dítěte. Snad ji neudolal Chato svými sladkými řečičkami? Nemožné! Navíc Chato o Měsíci určitě ví nanejvýš jen to, že je to jakýsi lívanec na obloze. Pravděpodobným kandidátem je Gokliya, ale nezeptám se, stejně to brzy vyjde najevo.
Večer se nebe zatáhne souvislou vrstvou hustých šedých mraků. Vítr hvízdá ve větvích pinií a topolů, ozývá se šumění, vrzání, bouchání. V noční tmě působí neklidný les tísnivě.
Sydne honem vklouzne pod kožešinu. Mit-sah se položí vedle ní, ale neobjímá ji, jako by i na něj dolehl těžký dech večera. Někde poblíž se větve třou o sebe s obzvlášť nepříjemným skřípěním.
Sydneiny myšlenky opět utíkají ke Kateřině a k záhadnému muži. Kdo z Apačů by tak mohl hovořit? Konec konců i Mit-sah… Hodili by se k sobě, oba jsou tak zvláštní, nevšední… I když Mit-sah by mohl mít obavy z Kateřininy samostatnosti a nepoddajnosti, třeba by si vedle ní nepřipadal dost mužný, pousměje se Sydne.
Mit-sahův dech se prohloubí. Sydne se k němu opatrně a něžně přitiskne bez stínu podezření či hořkosti.
Mit-sahovým tělem náhle proběhne křečovitý záchvěv, přerývaně vzdychne.
„Mit-sahu?“ ozve se Sydne tázavě.
„Kolo života,“ řekne Mit-sah nepřítomně a zmateně, tak jako malé dítě, když probuzené z hlubokého spánku mluví z cesty. Odmlčí se a pak dodá udiveně a s jistotou:
„To tebe jsem tenkrát viděl, ne Jitřenku.“
„Mit-sahu,“ řekne Sydne znova, už trochu polekaně.
Mit-sah se konečně probere. Opře se o loket a už naprosto při sobě jí vážně, naléhavě poví:
„Dion, kdybychom byli napadeni, buď opatrná. Dej se jim co nejdřív poznat, neublíží ti, vždyť jsi bílá. Slib mi to!“
„Ano,“ špitne Sydne. „Ale tady nás přece nikdo nenajde?“
„Jistě,“ odpoví jí pevně, „spi.“
Sydne poslušně zavře oči. Už skoro dřímá, když Mit-sah zašeptá:
„Toužil jsem po tobě od první chvíle, co jsem tě spatřil.“
A to byla poslední slova, co od něj slyšela.