V horách Apačů II.2

Tu se za ohybem cesty objeví jezdec, pobídne koně a už je zde, seskočí a opře se do bryčky vedle Sydne. Spojenými silami ji jakžtakž vytlačí nahoru. Muž si znalecky prohlíží osu:
„Je to jasné, madam. Vypadl vám zákolníček. Navíc jste najeli na měkký okraj meze a už to bylo.“
Podá Sydne ruku a vytáhne ji na cestu.
„Neublížila jste si?“
„Ne,“ kroutí Sydne hlavou, ačkoliv kostrč ji brní, a otřepává si sukni. Vypadá dost nešťastně, proto ji muž uklidňuje:
„Nic se neděje, mí lidé jsou zde coby dup, kolo lehce nasadíme a jedeme dál. Kam máte namířeno?“
„Do Haydenu,“ pípne Sydne.
„Výborně,“ usmívá se neznámý a smeká široký černý stetson:
„Napoleon Beaulieu jméno mé, pro přátele Leon, k vašim službám.“
Teprve teď se Sydne pořádně vzpamatuje a začne si ho prohlížet. Je pomenší, štíhlý, neurčitého věku, nejspíš těsně po padesátce, jak naznačují dost prošedivělé tmavé vlasy. Avšak tvář má hladkou, pouze pleť pod očima je mírně ochablá. Jeho oříškové oči s různobarevnými skvrnkami vesele září a proud jeho řeči se nezastavuje:
„Možná, že jste o mně už někdy zaslechla, ale Američané jsou s prominutím na jazyky dřeva a moje poctivé francouzské jméno po předcích všelijak komolí. Někteří mí obchodní partneři mi klidně píšou Mr. Bollier nebo dokonce Bolly!“
Z mužova elegantního šedivého obleku, z celého jeho vzezření sálá vitalita a pocit životní jistoty. Při zmínce o obchodních partnerech vypadá jako magnát prvořadého významu. Sydneino obočí se mírně pobaveně nadzvedne a šibalské jiskřičky z Beaulieuových očí přeskočí do jejích. John stojí mlčky stranou a dosud drží koně za otěže.
Na cestě se objeví dva vozy. Na kozlících sedí vozkové, tři další muži provázejí kolonu na koních.
„Hej, Thomasi,“ zavolá Beaulieu, „pojď sem a pomoz tady mladému muži nasadit kolo!“
„To je můj syn,“ ozve se Sydne.
„A vy, paní, jestli jste unavená a chcete být co nejdřív v Haydenu, nasedněte na Thomasova koně a můžeme jet napřed.“
Sydne se s úlevou vyhoupne do sedla. Naštěstí má vhodné oblečení, koženou jezdeckou sukni a polovysoké boty.
„Johne, nezlob se, že pojedu, snad to zde zvládnete,“ obrátí se k synovi.
„Jistě,“ odpoví jí.
Sydne popožene koně a Beaulieu se zařadí po jejím boku.
„Smím vědět, co vás přivádí k nám do Haydenu, paní …“ zeptá se muž uhlazeně.
„Promiňte, Thackerayová, Sydne Thackerayová,,“ vytáhne Sydne z kapsy pomačkanou, ušmudlanou obálku, která dlouho bloudila po Arizoně, a podá ji Beaulieovi. Na obálce stojí neohrabanými tiskacími písmeny „Paní Sydne kupcova, Prairie Creek“. Muž vytáhne dopis z obálky a čte. Odhlédneme-li od pravopisných chyb, stojí v něm toto:

Paní Sydne,
píše vám Ha-o-zinne, dcera Kateřiny. Jsem se svými lidmi v San Carlos, ale mou sestru Sons-in-yah-zhay (Malou Jitřenku) odvezli do školy v Carlisle. Můžete pro ni něco udělat?

„Tenhle dopis mě sem přivádí,“ říká Sydne, když zpozorovala, že Beaulieu dočetl. „Víte, v mládí jsem byla nějaký čas v apačském zajetí. Vojáci mě pak odvedli, ale ta druhá běloška, Kateřina, tam zůstala. Bohužel je asi po smrti, jinak by se mi ozvala sama.“
„Já ten dopis znám, tedy jeho obsah jsem až do této chvíle neznal, ale obálku ano,“ podívá se na Sydne potutelně Beaulieu, „vždyť já sám jsem ji z rezervace vyvezl.“
„Vy?“
„Ano, já. Dodávám totiž do San Carlos potraviny.“
„Tak vy jste jeden z těch –„ Sydne chce říct „šejdířů, co se obohacují na indiánech,“ ale včas se zarazí. Beaulieu však její myšlenku uhádne a zasměje se:
„Ne, ne, já rudochy na hůl moc neberu, mám přece taky srdce. I když podmínky k levotám by byly. Před lety to bylo jiné, když zde byl vládním agentem Tom Jeffords. Já jsem ho osobně nepoznal, ale prý je to rovný, čestný chlap. Sloužil u vojska jako zvěd a přitom se seznámil s náčelníkem chiricahuaských Apačů Cochisem. Padli si do oka, snad se stali i pokrevními bratry. Jeffords prý tehdy také žil s krásnou Apačkou. Když Chiricahuy zavřeli do Camp Verde, Jeffords tam odešel s nimi jako vládní zmocněnec. Později je všechny přesunuli sem do San Carlos. Jeffords rezervaci řídil v zájmu indiánů a dobře se mu spolupracovalo s Cochisem, který za svůj život občas s bělochy válčil, občas se s nimi přátelil, a nakonec se soustředil na to, aby jeho lid za každou cenu přežil, třebas v rezervaci. Když Cochise zemřel – nějaký rak ho užíral zevnitř – stal se náčelníkem jeho syn Tahzay. Ale už to nebylo ono. Další Cochisův syn Naiché ponoukal mladíky ke vzpouře. Nepokoj v rezervaci a na druhé straně pikle ze strany bílých, kteří Jeffordsovu práci všemožně hatili – to všechno Jeffordse nakonec udolalo. Vzdal se místa a teď žije na svém ranči u Tucsonu.
Po Jeffordsovi nastoupil John Clum, počkat, kdy to bylo? Aha, v sedmdesátém šestém. Byl to takový nábožný mladík, člen Holandské reformované církve, co se pořád snažil obracet Apače na cestu pravou. Pár jich vzal i do Washingtonu, Tahzay mu tam umřel na zápal plic. Už za rok se Clum své funkce agenta vzdal, protože mu sem pořád cpali vojsko, nešlo jim pod fousy, že by si Clum rezervaci ohlídal sám jen s indiánskou policií. Clum se odstěhoval do Tombstonu, ale ještě sem občas zajíždí, nespasené dušičky mu nedají pokoj. Agenti se zde střídají jeden za druhým, teď je to nějaký James Smith, nerudný chlap, s tím kdybych se chtěl domluvit na nějakých čachrech, buď by po tom nadšeně skočil nebo by mě nakopl, nevím, nezkoušel jsem to.
No, je to složité, lidé strkají Apače do rezervací, a když jsou tam a ve státě je klid, zase se někomu nelíbí, že by ti rudí ďábli dokázali žít v míru, a tak jim ztrpčují život až k nesnesení, až to pár horkých hlav nevydrží a uteče za plot. To je pak v Tucsonu radosti, že si můžou zastřílet do zlých indiánů!“
„Taková slova bych nečekala od člověka, který bere za své dodávky peníze od vlády,“ dívá se Sydne na Beaulieua zkoumavě.
„To na památku mé prababičky indiánky,“ říká Beaulieu rozverně, „a vždyť váš syn taky, jestli se nepletu –„
„Ano,“ odpoví Sydne stroze a s ruměncem ve tváři.
„Nic si z toho nedělejte,“ mírní Beaulieu její nevoli, „tady se to všelijak zamotává. Můj dědeček Jean Beaulieu přišel z Francie a živil se jako traper v Louisianě. Když ji převzaly Státy, dal se na západ, až došel do Nového Mexika, kde na jednom rozcestí trefil na výčep, co v něm nalíval Mexičan Victor Alvarez a jeho dcera Graciela, po matce Indiánka z kmene Hopi. Jean si ji vzal, nu a jejich syn, můj táta, se oženil zase s Irkou. Měli spolu šest dětí, já jsem nejstarší. A víte, že jsem až do dospělosti pořádně neuměl francouzsky? Naučil jsem se až u příbuzných v Little Rocku. Taky jsem si odtud přivezl Aline, manželku.“
Při zmínce o ženě se Beaulieu zatváří trochu rozpačitě a, zdá se, i něžně, ale hned pokračuje:
„A teď umím i španělsky, to víte, to je nutnost v tomhle kraji. Váš muž pracuje taky v branži?“
„Ano, jmenuje se William Thackeray.“
„Á, Thackeray, s ním jsem se jednou setkal v Mese. Ještě pořád šijete halenky a spodničky?“
„Občas. Na tohle byla výborná Mabel, společníkova manželka. Naneštěstí zemřela. Já občas s Kay, její dcerou, taky něco ušiju, ale musím se přiznat, že mě to nijak zvlášť nebaví.“
„Tak si musíte někoho najmout a sama práci jen řídit.“
„Obávám se, Mr. Beaulieu, že uvažujeme na poněkud rozdílných úrovních. Obchod mého muže je velice skromný.“
„Podnikat se dá ledacos. – Tak, a jsme doma,“ spokojeně vzdychne Beaulieu, „podívejte, Hayden,“ ukáže ke shluku domů, které se objevily před nimi na skalnaté plošině nad Gilou. Byly vidět už chvíli, ale ve žluti a hnědi okolní krajiny se ztrácejí, samy žluté a hnědé, vybledlé a poněkud bezútěšné.
„Jen jedno mě udivuje,“ ozve se Beaulieu, „ z kterého kmene je ta vaše Ha-o-zinne?“
„Od Mimbreňů.“
„Hm, to je opravdu zvláštní, protože ona se vrátila z Floridy s Eskimenzinovými Aravaipy. Ale ona vám to jistě vysvětlí sama.“
„Opravdu všechny Apače odeslali do Fort Marion na Floridě? Když jsem to četla v novinách, nezdálo se mi to možné.“
„Ano, všechny, které pochytali. Ono už jich moc nezbylo. A nejenže odvezli bojovníky jako Geronima a Naichého, ale vzali i Eskimenzina a jeho Aravaipy, kteří už léta pokojně farmařili. Ovšem Jeffords, Clum a pár dalších se za ně nepřestali zasazovat, a tak nedávno na nátlak veřejnosti aspoň Eskimenzinovy lidi převezli zpátky. Prý jsou tam hrozné podmínky, které si ti mírní Aravaipové skutečně nezasloužili.“
Za řeči dojedou až do osady k jednomu z nejvýstavnějších domů, v kterém za zaskleným výkladem znuděně zívá asi třicetiletý muž podobný na Beaulieua.
„Haló, Viktore,“ kývne na něj Beaulieu, „postarej se nám, prosím tě, o koně, ostatní jsou tady za chvíli,“ a už vede Sydne postranním schodištěm do patra. Tmavohnědé dveře zaskřípou a vpustí Sydne do jiného světa…
Hliněný pueblanský džbán se suchými travinami, korálkový závěs ve dveřích, pár pestrých domorodých koberečků na stěnách, měkká křesla, čisto a světlo a teplo, útulné, ba přepychové hnízdečko, nenápadně skryté za vepřovicovými stěnami. Beaulieu Sydne vede do malého salónu, jasně prozářeného paprsky slunce schylujícího se k západu, otevře okno a krajková záclona se začne zvolna pohupovat a vlnit. Sydne jako očarovaná přistoupí k pianinu s odklopeným víkem a váhavě stiskne jednu bílou klávesu. Dlouhý tón splývá s vlněním záclony.
Beaulieu klesne na stoličku a velmi hbitě zahraje několik prvních taktů Dívky od Červené řeky.
„Hrajete taky?“ nabízí Sydne s úsměvem odkrytou klaviaturu.
„Ne, ne,“ zakroutí Sydne hlavou v rozpacích a připadá si jako ta nejzaostalejší vesničanka. Pohled jí zalétne k dosti velkému kříži na stěně. Vypadá vzácně, starožitně, postava Krista je možná dokonce ze slonoviny.
„Dobré odpoledne, pane,“ objeví se ve dveřích ztepilá Skandinávka, „co si budete přát?“
otáže se anglicky se silným přízvukem. Má tváře krev a mléko, pod plavými vlasy poněkud vykulené vodové oči, které jí dodávají tupého výrazu, a silná lýtka.
„Haló, Linn! Všechno v pořádku? Dones nám sem konev kávy a chlapi ať si dole dají něco na osvěžení.“
Beaulieu se zalíbením sleduje pohupující se boky odcházející Švédky, a jako by chtěl zarazit případné Sydneiny domněnky, pronese:
„Manželka není doma, jela do Mesy k dceři, zrovna se nám narodil druhý vnuk, tak jim tam pomáhá. Tadyhle Linn drží s mým parťákem Thomasem a kdo ví, možná, že někdy obšťastní i syna,“ ukáže dolů k podlaze, ke krámu. „To víte, život v takovém zapadákově je nudný.“
Sydne srovnává svůj domov s tímhle bytečkem. Ne, ona není příliš vynalézavá ve věšení tretek na zdi a její drahouškové, Billa nevyjímaje, vždycky nechají pohozené něco, co by správně mělo být uklizeno. Zdejší pohodlí a přepych uvádějí Sydne do rozpaků, které by však za nic na světě nedala najevo, a tak tu stojí s mírným úsměvem, celá jakoby zavinutá do sebe, předstírající uvolněnost. Při posledních, dosti světáckých Beaulieuových slovech pohlédne muži do očí, ozářených sluncem, a zpozoruje, že vlastně nejsou hnědé, ale modré, pouze okolo zorniček se táhne tenký kroužek hnědi a snad jsou tam i skvrnky zeleni a žluti. Jsou to matoucí oči. Sydne se od nich nemůže odtrhnout. Nakonec sklopí zrak. Beaulieu se dívá na její ruměnec, na uzel vlasů, na útlá ramena, na její rozechvění a předstíraný klid a cítí, jak mu na spánku prudce pulsuje drobná žilka. S vlahým vzduchem zvenčí mezi nimi provanul jakýsi jiskřivý obláček.

Je noc. John vchází do pokoje pro hosty, kde prý spává Beaulieuova dcera a zeť, když přijedou na návštěvu. Sydne už leží. John se posadí na druhou půlku široké postele, poněkud v rozpacích, protože matka je po ginu pálivé, ale jemné chuti, kterým je pohostil Beaulieu, v rozverné náladě a s rozpuštěnými vlasy vypadá při světle jediné svíčky jako děvčátko. Chichotá se při vzpomínce na setkání s Leonem, na jeho gesto, s nímž smekl, člověk přímo viděl ten „širák odhazuji v dál“. A ti „obchodní partneři“!
Večeřeli s mladým Viktorem a s Thomasem, který brzy odešel a zanechal je v družné zábavě. Oba Beaulieuové se ukázali jako příjemní společníci, nakonec si všichni potykali a Sydne na hodinku zapomněla na Florence Junction i na San Carlos.
„Dneska po cestě sis se mnou moc legrace neužil, viď?“ osloví Sydne syna. „Totiž všechno mě nutilo zavzpomínat si na minulost. Víš ale, co je zajímavé? Když o tom tak uvažuju, v mých vzpomínkách byla poslední léta hotovou idylou, vůbec mi nepřipadla na mysl třeba apačská válka.“
„To je pochopitelné, vždyť Prairie Creek je dost na severu, až tam se Apači téměř nikdy nevydali, a navíc i všechny zprávy tam chodily se zpožděním. No a ve Florence Junction jsme sice byli o všem informováni, ale zase je to v hustě osídlené oblasti, které se Bronchos vyhnuli. Lépe se jim přece jen útočilo Novém Mexiku, které je na jihu hornatější a pustější než Arizona. Tam přece pronikli až k Silver City.“
„Ano, a Johne, asi ti vadilo, když noviny psaly o indiánských útocích, o té ubohé pětileté holčičce, a všichni sousedi to horlivě četli, viď?“
Mladík pokrčí rameny:
„Trochu ano. Ale taky jsem byl hrdý, že moji rudí příbuzní si to dovedou rozdat s celou armádou Spojených států a i Létající kolony generála Milese jsou na ně krátké!“
„Opravdu? Tys byl opravdu hrdý?“
John mlčky přikývne a jejich oči se setkají v tichém srozumění.
„Jedním si můžeš být jistý, Johne,“ řekne Sydne rozhodně, „tvůj pravý otec by nikdy, nikdy nevěšel malé holčičky na řeznické háky, nikdy ne! … Jakápak asi bude Ha-o-zinne?“ vzdychne. „Víš, celá léta jsem si představovala, jaké by to asi bylo, kdyby otcem Kateřinina dítěte byl Mit-sah. Znamenalo by to sice, že mi byl nevěrný, ale aspoň by se další část z něj zachovala! On a Kateřina se k sobě hodili, i když Mit-sahovi možná připadala moc rázná a samostatná. Byli skvělí. A sobě navzájem sympatičtí. Myslím, že kdyby mu řekla, jak strašně si přeje dítě a že si ho váží a ctí a ráda by, aby otcem byl on a já že se to nikdy nedovím, že by mu nebylo zatěžko jí vyhovět. Rozhodně by to nebyla nepříjemná zkušenost.“
„Ale mami,“ ošívá se John, „myslím, žes to přehnala s tím ginem. Kdyby tyhle řeči slyšel tatínek!“
„Tatínek,“ vyprskne Sydne, „tatínek je počestný muž, ale život je život. Ty už o těchhle věcech přece taky něco víš.“
„Mami, myslel jsem, že o Kay jsme si už popovídali dneska po cestě!“
„Jistě. Nic ve zlém. Je krásné, když muž je vášnivý,“ vzdychne Sydne a očima jí prolétne zasněný výraz, „ale nemusel jsi tak spěchat se zakládáním rodiny. No, co se stalo, nemůže se odestát, a proto se raději vyspíme.“
Sydne našpulí rty a rázně sfoukne svíčku. Za okamžik už je slyšet její hluboký, zpomalený dech. John je zcela vyveden z míry, a tak popadne přehoz na postel, pohozený na židli, a ustele si radši na zemi. Po namáhavé jízdě také ihned usne a hlubokým spánkem beze snů spí až do rána.

Ráno Sydne usedá za stůl poněkud ztěžka, ještě trochu pociťuje naraženou kostrč. Linn servíruje dobrou kávu, tak silnou, že by v ní lžička mohla stát, a brzy se pán domu i Sydne s Johnem vyhoupnou do sedel. Svůj vůz nechávají Thackerayovi v Haydenu. Předjedou Beaulieuovy vozy, namáhavě se vlekoucí do kopce. Cesta podél Gily stoupá a kamenitý terén začíná sálat vedrem.
„Je teplo,“ přejede si Sydne rukou přes čelo.
„To ještě nic není, ale v červenci pěkně za poledne si zde člověk připadá jako v Africe na Sahaře,“ ujistí ji Leon. Je hladce oholený a z jeho očí sálá mladistvý žár.
Sydne uvažuje, zdali na něj tak blahodárně působí neustálé pendlování mezi Haydenem a Mesou. Včera jí Leon vyprávěl, že má velký obchod v Mese na hlavní třídě. Když se mu před několika lety naskytla příležitost zprostředkovávat vládní dodávky pro rezervaci, hbitě se jí chopil. Pro sebe, pro ženu a dosud svobodného syna zařídil nový domov v Haydenu. Zdejší krámek je malý a příliš nevynáší, jsou tu ovšem pravidelné dodávky pro indiány, které dováží z Mesy, kde v jeho nepřítomnosti hospodaří zeť v sortimentu zcela odlišném, v textilu. Bill by se na tak náročný podnik nedal, uzavře Sydne své úvahy.
Beaulieu je i přes klábosení o počasí na hony vzdálen myšlenkám na obchody a na zboží. Zabývá se Sydne a ženami vůbec. V mládí pomáhal otci v řemesle, kromě toho se zajímal o spoustu dalších věcí, dobře se hodících k pravému muži: o střelbu, krocení koní, ale taky hrál na pianino, sepisoval svůj rodokmen, snažil se prostě uchopit celý okolní svět, a to mu nedovolilo upínat se pouze k něžnému pohlaví. Nicméně když mu bylo osmnáct, usoudil, že už má nejvyšší čas a navštívil jistý veřejný dům. Falešná, kupovaná rozkoš ho nenadchla. Podobným zařízením se propříště vyhnul a raději se pohlížel po vhodné nevěstě. Nebylo však snadné vybrat si, porovnal-li se počet žen v kraji s Leonovými požadavky. O své příští manželce si vytvořil poměrně přesnou představu. Neměla být negramotná, obhroublá, tupá, hádavá, ošklivá nebo naopak podezřele krásná a rozverná a (i když Leon nebyl zarytý rasista) měla být čistokrevná běloška. Tak se pár let rozhlížel, až ho napadlo pocvičit se v jazyce svých předků a vydal se do Arkansasu, kam ze sousední Louisiany přešla část jeho strýců, tet, sestřenic a bratránků, kteří, jak věděl, pěstovali stále francouzské tradice. Zde poznal svou vzdálenou příbuznou Aline, nepříliš oslnivou, ale velmi příjemnou dívku, pravé děvče do nepohody, a tu učinil svou životní družkou. O její štěstí a spokojenost po léta nepřestajně usiloval, ale protože žijeme jen jednou, nenechal si proklouznout mezi prsty pár galantních dobrodružství, která se mu naskytla. Doposud potkal tři ženy, která byly vlídné, pohledné a rozumné a naštěstí nebyly jeho zákonitými. A nyní je tu Sydne, ta roztomilá osůbka, která by se mohla stát jedinečným zakončením (co si budeme nalhávat, léta letí) jeho milostného života. Leon ji zkoumá dlouhými pohledy, které však ona téměř nevnímá, neboť je cele soustředěna na nadcházející setkání.
A už je tu agentura. Náhodně rozhozená stojí nízká stavení z vepřovic a prken na náhorní planině nad řekou Gilou. Obzor ze všech stran lemují namodralé hory, dno této gigantické mísy je pokryto jen kamením a stepní travou, sem tam ševelí usychajícím listím malý, větry odraný topol nebo se vysoko zvedá svíce sahuara. Zaostří-li Sydne pořádně zrak, spatří v dáli chatrné vikiapy, mezi nimž se občas mihne nezřetelná postava. Kolem agentury lelkuje několik indiánských policistů v odložených armádních uniformách s utrženými distinkcemi.
„Sydne, Johne,“ ozve se Leon, „počkejte venku, skočím za Smithem nejdřív sám, zjistím, jak se dneska vyspal, a všechno mu vyložím.“
Seskočí z koně, uzdu uváže na zábradlí verandy jedné z chýší a vejde dovnitř. Je slyšet hlasy, za chvíli se Leon objeví se zarostlým chlapem středního věku v kalhotách se širokými šlemi, který má horní polovinu těla zahalenou pouze ušmudlaným nátělníkem s dlouhými rukávy. Muž smekne promaštěný klobouk, zahučí „Těší mě“, ale ruku příchozím nepodá. Kývnutím přivolá jednoho domorodého policistu. Leon zatím vede Sydne a jejího syna dovnitř do chodby, z které je nasměruje do malé místnosti nejasného určení, až na několik židlí úplně prázdné, a zavře za nimi dveře. Sydne se rozhlíží. Je zde opravdu prázdno, jen v jednom koutě leží štos zaprášených desek s tkanicemi, plných starých lejster, zjevně ohryzaných od myší. Otevřené okno vede k severu, proto je tu jakýs takýs chládek. John mlčky klesne na nejbližší židli, Sydne nervózně přechází z rohu do rohu. Je ticho, jen občas ve vánku zavrže okno.
Konečně policista vstrčí do místnosti mladou dívku. Je malá, jen lehce snědá, příjemných rysů, oči i vlasy sepjaté do uzlu má tmavohnědé. Její oblečení je čisté, ale velmi nuzné: kartounová sukně a halenka plné záplat, na nohách notně opotřebené vysoké mokasíny. Zkušené Sydneino oko odhalí, že dívka je těhotná.
Sydne pohlíží na Kateřininu dceru, snaží se v její tváři odhalit matčinu podobu, snad i podobu tajemného otce, ale běda, léta všechno setřela. Sydne nemůže říct, zda Ha-o-zinne připomíná někoho z těch, koho znala. Je tu však ten mírný, skromný, něžný, ale i bystrý výraz. Sydne rázem pocítí příval sympatií, tak jako kdysi ke Kateřině. Možná, že se tak vede i neznámé, obě k sobě mimoděk pokročí, ale zase se zarazí, bída Ha-o-zinne je odděluje.
„Já jsem Sydne, Sydne Dion a to je John, Mit-sahův syn,“ zkouší Sydne apačštinu, rty se jí chvějí, kývne k mladíkovi, který vstává ze židle.
„Přece jsi přišla,“ odpoví měkkým hlasem dívka.
„Ano, i když už nebydlím v Prairie Creek, tvůj vzkaz mě dostihl ve Florence Junction, a to dost pozdě. Ale mohly bychom mluvit anglicky? Můj syn nezná apačsky natolik, aby nás mohl sledovat.“
„Jistě, umím anglicky dost dobře,“ odpoví Ha-o-zinne a v něžných očích prokmitne ironie, nyní Sydne poznává Kateřinu.
„Posadíme se tedy a nejdřív ze všeho mi řekni o své matce. Tolik jsem na ni myslela, co jsem se jen napřemýšlela, kam se poděla po přepadu vojáků!“
Ha-o-zinne započne své vyprávění, vyprávění, které později Sydne donutí, aby vytáhla z truhly svůj starý sešit a zaznamenala si příběh tak, jak by ho vyprávěla Kateřina. Se znalostí hlavních aktérů zapojí svou fantazii a vytvoří skutečnost, která se možná v drobných detailech doopravdy úplně přesně nestala, ale mohla se stát.

Příběh Kateřiny

Den před útokem vojáků byl velmi větrný, celou noc mě pak bolela hlava. Když jsem se ráno oblékala, uvázala jsem si velký šátek, který skoro úplně zakryl můj plavý cop. Sotva jsem vyšla z vikiapu, ozvala se střelba. Chvilku jsem se zmateně rozhlížela, ale pak jsem spatřila vojáky, jak se k nám řítí. Kousek ode mě padl Gokliya. Jediný pohled mě přesvědčil, že mu už není pomoci. Vzala jsem jeho pušku a kryjíc se za kamenem jsem začala střílet po nepřátelích, abych zpomalila jejich postup. Kolem mě se vstříc vojákům prohnal na koni Mit-sah a zavolal na mě: „Postarej se o Dion!“ Jeho pohled byl tak úpěnlivý, že jsem se ihned začala sunout proti proudu potoka dál do údolí, kam prchaly ženy a děti. Najednou jsem zaslechla tiché kvílení jako když naříká ztracené kotě. Vrátila jsem se pár kroků. Mezi kameny ležela mrtvá hašteřivá Melana a její maličký synek Tale, sotva dvouletý, se k ní choulil a po ducatých tvářičkách mu stékaly velikánské slzy. Sklonila jsem se k němu, vtom zadusala kopyta. Padla jsem k zemi a zakryla ho tělem. Tři vojáci projeli kolem nás bez povšimnutí. Chytila jsem Taleho do náruče a zahnula s ním do strany, do kopce. Tale ztichl a pevně mi ovinul ručičky kolem krku. Šplhala jsem po mezi, zadýchaně jsem se zastavovala a dívala se dolů po Sydne. Nebyla tam. Mohla se schovávat ve vikiapu nebo za křovím, ale s malým Talem jsem se bála sejít dolů a riskovat život. Dát se poznat a vrátit se k bílým mě ani nenapadlo.
Dostala jsem se vysoko za osadu. Už nebylo slyšet střelbu ani křik. Z řídké kleče se vynořovali uprchlíci, kterým se také podařilo vyváznout. Klesali okolo mě na zem, ženy a děti hleděly do prázdna a v šoku tupě pokyvovaly hlavami.
Když se slunce přehouplo přes poledne, dal Chato mužům pokyn, aby se vypravili do různých stran na výzvědy. Sydne ani Mit-sah se neobjevili.
Zvědové hlásili, že vojáci odtáhli. Odehnali též část našich koní. Jeden muž tvrdil, že odvezli Sydne, živou a zdravou.
K večeru jsme sešli dolů postarat se o naše mrtvé. Bylo to úděsné. Padli všichni, kdo mi byli blízcí, i má milá přítelkyně Chee-hash-kish. Utěšovalo mě jen to, že pro ni je smrt asi lepší, že se aspoň nemusí dívat na mrtvoly obou svých dětí, Mit-saha a Ishton. Nabádala jsem ženy, aby pobraly všechno, co můžou, zejména šatstvo a potraviny. Chodila jsem mezi nimi a znovu a znovu jim to připomínala, cítila jsem, že podruhé už nebudou mít sílu vrátit se na tento hrůzný hřbitov.
Pozdě v noci jsme se stáhli nahoru. Chato musel násilím odvléct svého bratra od mrtvé Ishton.
Ráno přece ještě někteří z nás sešli dolů. Blížila se zima, nemohli jsme si dovolit přijít o všechno. Muži pochytali dvanáct zatoulaných koní, mezi nimi i Bleska a Půlměsíc. Já jsem ošetřovala raněné. Chato se nejvíc znepokojoval o svého bratra, který neměl žádné viditelné zranění, a přesto žhnul horečkou a blouznil.
„Co to jen může být?“tázal se Chato.
„To je zranění duše. Nediv se, ztratil už druhou ženu a dítě.“
Byla tu jedna dívka, která se nedávno stala ženou a v nejbližších dnech měla projít obřadem zasvěcení. Vypadala klidně, a přitom strašně. Když jsme se brzy ráno budili k cestě, to děvče stále spalo, vlasy rozhozené kolem hlavy. Zvedla jsem ji za rameno. Převrátila se bezvládně na záda a já zděšeně uskočila při pohledu na mrtvé oči. Podařilo se jí říznout se do krku, v noci ležela a čekala na smrt. Její krev vsákl písek.
Jak jsem si její smrt vyčítala! Myslím, že vojáci ji znásilnili a ona se s tím nedokázala vyrovnat. Proč jsem si s ní nepromluvila, proč jsem jí neřekla, že tělu lze ublížit, ale duši ne, je-li silná? To Chato mě tak zaměstnával se svým bratrem, kterému jsem po část noci přikládala studené obklady, že jsem si neudělala čas na nikoho jiného! Zlostně jsem Chata odstrkovala, když se mě pokoušel odvést od dívčina těla, ale on mě pevně držel, vysadil mě na koně a vyrazili jsme.
Bylo nás třicet jedna jako dnů v měsíci, devět mužů, čtrnáct žen a osm dětí. Uchýlili jsme se vysoko do hor, kde jsme byli chráněni. Zapadli jsme sněhem. Vystavěli jsme pět velkých vikiapů, kam jsme se vměstnali. Teprve když bylo všechno hotovo, padla na mě tíha uplynulých dní. Ulehla jsem asi na týden, nemohla jsem se udržet na nohou. Ošetřovala mě milá Gokliyova dcera Zalah a také Skinonsenay, který se už dostal z nejhoršího.
V našem vikiapu žili oba bratři, stařenka – sestra jejich zemřelé babičky, Zalah, já a malý Tale, kterému jsem se stala matkou. Tak jsme přežívali ze dne na den. Bylo málo jídla, málo topiva. Ve spánku jsme se k sobě tiskli v jednom chumlu, trápily nás živé sny.
Jedné noci jsem se viděla, jak asi sedmnáctiletá sedím v bílých šatech plných krajek a volánků u pianina, hraju Malou noční hudbu a co chvíli si vezmu čokoládový bonbón z broušené misky. Rozechvěle jsem se probudila a posadila se s hlavou v dlaních. Ne, netoužila jsem po bonbónech, aspoň v tom okamžiku ne. Přišlo mi líto těch šatů, pianina, Mozarta. Jak to jen žijeme? tázala jsem se. Jako zvěř, jak divoká zvěř!
A tu jsem spatřila, že Skinonsenay rovněž sedí a dívá se na mě. Vím, byla tma, ale přesto jsem viděla, že na mě upírá pohled plný pochopení, že mi rozumí. Skinonsenay překročil spícího bratra a ulehl vedle mě, přitiskl se k mým zádům, nehýbal se, jeho údy mě příjemně hřály. Obrovská úleva mě zalila a rázem jsem usnula.
Ale Chato nespal, jak se ukázalo druhého dne. Zastavil mě u potoka a zarputile se ptal:
„Proč Skinonsenay, proč ne já?“
„Jsi tak mladý oproti mně!“
„Ani můj bratr se ti věkem nerovná! A co Mit-sah? U toho by ti to nevadilo?“
Slzy mi stouply do očí. Strnul, jako by ho uhodili. Už mi neřekl nic, mlčky odešel. Ale večer, když jsme se ukládali k spánku, stáhl k sobě Zalah. Vydala krátký polekaný zvuk, dál bylo ticho. Skinonsenay jemně poodtáhl spícího Taleho, přilehl ke mně a učinil mě svou ženou.
Dříve jsem si ho téměř nevšimla – měl svou rodinu a nebylo na něm pranic nápadného, ale teď jsem se denně přesvědčovala, že v sobě skrývá celé poklady lásky a něhy. Příliš jsme spolu nemluvili, ale z každého jeho gesta, z každého pohledu jsem cítila, že prostě je se mnou. Nevím, jak to líp vyjádřit. Myslím, že jsem ho měla velmi ráda.
Konec zimy byl zlý. Utrhovali jsme si od úst a dávali jídlo hlavně dětem. Musím se však přiznat, že Skinonsenay jednou sestřelil šípem vránu, když jsme spolu šli lesem. Upekl ji na malinkém ohníčku a já ji, horkou a napůl syrovou, skoro celou snědla. Zalil mě blaživý pocit, že jsem konečně udělala něco také pro své dítě, které se začínalo hlásit k životu.
Přes zimu zemřela naše stařenka a tři děti, ale konečně jsme se dočkali jara. Toho roku jednal generál Crook, zvaný Šedý vlk, s Apači, zvláště s Cochisem, a podařilo se mu přemluvit ho k odchodu do rezervace. Crook dříve válčíval se Siouxy a neměl žádné ohledy, ale s lety se v něm něco změnilo. Apači mu věřili a podvolili se. Naše skupinka však zůstala v horách. Pro malou hrstku lidí bylo snadné ujít pozornosti. Občas jsme se k někomu přidali, jindy jsme žili sami. V létě se mi narodila Ha-o-zinne. Skinonsenay byl s námi šťastný. Jednou mi řekl: „Každý den prosím Usena, abych tentokrát zemřel první já.“ A jeho přání se mu do dvou let splnilo. Padl v Mexiku, mužům se nepodařilo přivézt jeho tělo. Časem jsem se naučila nést svou ztrátu. Měla jsem přece děti!
Někdy v té době mi Chato řekl, že Sydne žije v Prairie Creek s nějakým obchodníkem a je podruhé těhotná. Kývla jsem, jako že mu děkuju, když najednou zahučel:
„Neměl jsem Dion rád, protože získala všechnu Mit-sahovu pozornost, celou jeho duši. Ale nebylo to správné. Mit-sah aspoň poznal štěstí, než zemřel.“
„Umíš uznat svou chybu, jsi velký muž,“ odpověděla jsem a uznale ho poklepala po paži.
Ráda bych Sydne viděla, ale věděla jsem, že bych rozbila její klid. Ne, Sydne už mě nikdy nesměla spatřit!
Tehdy jsem svolila, aby se Chato stal mým mužem. Bylo praktické mít manžela a konec konců mi nebyl nepříjemný. Nevydala jsem se mu však beze zbytku. Cítil to a nutilo ho to znovu a znovu mě vyhledávat, svou vysněnou Sons-in-yah. Často jsem ho musela posílat k Zalah, jeho první ženě. Naštěstí to byla dobrá duše, nežárlila nebo to aspoň nedávala najevo, a tak jsme spolu hospodařily a staraly se o děti. Zalah měla s Chatem dva synky, nu a mně se narodila dcera, za čtyři roky po Ha-o-zinne. Všichni se na ni chodili dívat. Byla krásná, se světlou pletí, černýma očima, řasami a obočím a s chocholkou rudozlatých vlásků. Začali jí říkat Sons-in-yah-zhay - Malá Jitřenka.
Celá ta léta jsem mnohokrát přemýšlela, zda bych nemohla něco udělat pro svůj lid. Ale kdybych sešla z hor do měst a zastala se ho, bílí by neposlouchali jediný slabý hlas a vyspílali by mi do bláznů, zrádců a děvek – to kvůli mým dětem. A tak se snažím drobnou každodenní prací, aby v nás nepřevládlo násilí a krutost, aby nám i ve válce zůstal soucit a smysl pro krásu světa. Učím děti anglicky, také číst a psát. Pokrývám šaty výšivkami, i když se vzápětí špiní prachem, potem a krví. Pohled na hory a oblaka mě přesvědčuje, že život stojí za to, aby byl žit, ale často mě přepadají pochyby, protože se kolem nás stále úžeji stahuje smyčka násilné smrti. Něco ve mně je pryč, nenávratně pryč. Ve chvíli, co jsem spatřila onu mrtvou dívenku, ve mně něco navždy zemřelo.

„Tak Kateřina o mně věděla,“ vzdychá Sydne, „že to ona poslala Apače pro pušky? Abych ti to vysvětlila: Asi za tři roky po Johnově narození dovezl můj manžel z Prescottu bednu nejmodernějších winchestrovek. Následující noci mě přišla vzbudit Karolína, společníkova matka. Budila mě velmi tiše a opatrně, aby se neprobral také Bill. Podařilo se jí to. Sešly jsme potichu dolů, obě jen v nočních košilích. V krámě stáli čtyři Apači. Ten nejstarší, bělovlasý a vrásčitý, ale velmi čilý drobný muž řekl jen “Pušky“. Podívala jsem se na Karolínu, ta pouze omluvně krčila rameny. Apači zaťukali na její přízemní okno a poslali ji pro mě. Šla, sama je indiánka, nechtěla jim uškodit, a také usoudila, že bude lepší vyjít s nimi po dobrém, než aby nás všechny oddělali. Dala jsem jim, co chtěli, a oni beze slova zmizeli ve tmě. Můj muž kliďas tehdy strašlivě nadával, ale nakonec uznal, že to dopadlo ještě dobře. Nikdo nebyl zabit ani mě neunesli, místo pušek jsem mu zkrátka zůstala já,“ Sydne se mírně ušklíbne.
„Ano,“ pousměje se Ha-o-zinne, „byli to skutečně naši lidé. Chato věděl, že tvůj muž má na svém voze mezi zbožím také výtečné pušky. Mohl ho přepadnout a oloupit po cestě, ale tušil, že takhle by si přízeň Sons-in-yah nezískal. Proto poslal v noci muže do vašeho domu. Přítomnost tvoje a té Navajky mu zaručovala, že vše projde v klidu. A abys nikoho nepoznala, neposlal muže z naší bývalé osady, ale ty, co utekli z rezervace a připojili se k nám. Ten bělovlasý stařík byl náčelník Nana a další z mužů byl Juh.“
„Opravdu Nana a Juh? Kdybych tušila, že mě svou návštěvou poctí takové celebrity, byla bych se lépe oblékla,“ žertuje Sydne, ale oči se jí lesknou, neboť ví, že záhy vyslechne, jak se uzavřela Kateřinina cesta.
„Uprchlíci se do San Carlos vrátili, ať už dobrovolně nebo nuceně,“ pokračuje Ha-o-zinne, „byl mezi nimi i náčelník Victorio. Ten však roku 1879 utekl se svými lidmi do Mexika. My jsme šli s nimi. Victorio nás zavedl do kraje Chihuahua, do nitra Candelarijských hor. Odtud naši muži podnikali nájezdy jak do Států, tak do Mexika a zneklidňovali široké okolí. Bohatý statkář Rodriguez z městečka Carrizalo domluvil spojení mexické posádky z Presídia del Norte s texaskými rangery. Vydali se na tažení proti nám, vedení mexickým generálem Terrazasem. Díky zvědům z kmene Tarahumara nás zaskočili v oblasti Tres Castillos. Bránili jsme se dva dny. I ženy střílely. Matka byla těžce raněna. My, její děti, jsme se shlukly kolem ní. Řekla:
- Jste tak mladí, nesmíte zemřít! Nemáte přece žádnou povinnost následovat své rodiče, máte právo žít svůj vlastní život! Tebe, Ha-o-zinne, i tebe, Sons-in-yah-zhay, váže k tomuhle ztracenému lidu jen půlka vaší krve. Využijte té druhé půle, pomozte sobě i Talemu! Vyhledejte Dion! Divím se, proč jsem to neudělala už dávno. Asi jsem měla vašeho otce přece jenom ráda, pokusila se naposled jakoby o vtip, ale neměla už sílu, aby se usmála, jen v očích se jí zablesklo. Namáhavě pokračovala:
- Vy na mě nezapomenete a v paměti těch vrahů zůstat nechci, nechci, aby se o mně psalo v novinách jako o senzaci. Až vydechnu naposled, vynesete mě tamhle na stráň a shodíte do té úzké, nepřístupné rokle.
- Ano, slíbil jí Tale.
- Moje děti, zašeptala a pak už nepromluvila. Hleděla přímo do slunce. Z každého oka jí vytryskla jedna velká slza. Po chvíli se její údy uvolnily, zemřela. Já a Tale spolu s nejstarším synem Zalah jsme ji v přikrývce vynesli nahoru. Pro slzy jsme neviděli na cestu. Malá Jitřenka šplhala za námi a plakala nahlas. Nahoře jsme se k mámě naposled přitulili a pak jsme ji shodili do kaňonu, jak si přála. Já jsem hned potom Malé Jitřence uvázala šátek a vlasy, co vyčuhovaly, jsem jí natřela směsí popela a sádla. Bála jsem se, aby nám ji bílí nevzali. Zajali nás a znovu zavřeli v San Carlos. To bylo roku 1880.
Nepřišli jsme za tebou, Sydne. Byli jsme ještě děti. Nemohli jsme opustit otce.“