V horách Apačů II.3

„Za tři roky nás otec vzal a utekl s Geronimem na jih. Generál Crook nás přemluvil k návratu. Brzy jsme utekli znova. Nemohli jsme vydržet být zavření – polohladoví, nesvobodní, bez možnosti žít způsobem, na jaký jsme byli zvyklí. Rezervace nám zabíjela duše. Crook nás dostihl na Espinoza del Diablo. Nový smír a nový útěk, v roce 1884 opět v San Carlos. O rok později se Geronimo opil, jeho zoufalství propuklo naplno a uprchl, náš otec však zůstal. Generál Šedý vlk už pochopil, že se mu pro nás nepodaří vybojovat důstojnější podmínky, a odešel z armády. Svým způsobem nás vlastně taky zradil. Po něm nastoupil generál Miles, tvůrce Létajících kolon. Chato už byl unavený všemi útěky a bojováním. Zalah mu porodila třetí dítě, dceru. Proto otec začal pomáhat Létajícím kolonám hledat vzbouřence a vracet je do San Carlos. Možná doufal, že tím pro nás získá nějaké výsady. Nakonec Geronima našli. Apači se znovu nechali přemluvit k návratu. Po cestě však natrefili na jakéhosi mexického kupce, který jim vylíčil, jak krutě s nimi bílí zatočí, byla u toho asi i nějaká sklenička, zkrátka Geronimo a Cochisův syn Naiché se znovu vydali do Sierry Madre, kde je dopadl Gatewood. To se stalo roku 1886. Všechny Apače pak zavedli do San Carlos a odtud k vlaku, včetně nás. Nacpali nás do vagónů jako dobytek, okna zabednili prkny a vezli nás pryč z naší země. Naši psi vyli a štěkali, běželi za námi, padali na pražce a umírali na trati. My jsme se dusili vedrem a žízní v uzavřených vagónech. Dovezli nás do Fort Marion na Floridě.“
John sedí v koutě celý napjatý a strnulý, Sydne mrkáním potlačuje pláč, jen Ha-o-zinne vypráví s rukama v klíně zcela uvolněně a nezúčastněně, jako by hovořila o někom úplně jiném. Sydne náhle pochopí, že dívka tenhle smutný příběh prožívala v mysli stále znovu a hoře jí vzalo schopnost plakat.
„U té pevnosti jsme žili v dřevěných barácích. Muži těžce pracovali při kácení stromů. Nesměli jsme se vzdalovat. Jídla nám dávali málo. Pak nám vzali menší děti, odvezli je do školy do Carlisle. Mezi nimi i Sons-in-yah-zhay. A právě kvůli ní jsem ti psala. Obávám se, jak to tam snáší, ona je jiná než já, uvidíš. Tak jsme tam živořili, mnozí z nás zemřeli na horkost, kterou na ně vdechly okolní bažiny. Ale já a Naiché jsme přežili, protože jsme se sblížili a narodil se nám syn. Záhy však zemřel. Mnohé ženy ztratily své měsíční krvácení, ale já jsem brzy otěhotněla znovu. Tehdy se bílí rozhodli, že převezou Aravaipy zpátky do Arizony. Jednomu Eskimenzinovu muži zrovna zemřela manželka a Naiché se s ním domluvil, aby mě vyvezl místo té mrtvé. Protože tady, v naší zemi, mé dítě určitě přežije. Tak se mi tedy podařilo vrátit. Čekám teď na svého muže. Určitě se sem jednou také vrátí. Zde- „Ha-o-zinne mávne rukou k pustině za oknem, „se nedá pěstovat obilí ani chovat dobytek, zde se nenachází zlato ani ropa. Ta země nám zůstane, protože pro vás je bez užitku.“
Jakmile Sydne uslyší tato slova, štkaní jí vyrazí z hrdla:
„Vždyť já … já … tolik jsem chtěla něco udělat, ale jak?“
Ha-o-zinne jí mírně odpoví:
„Co bys asi zmohla? Ostatně boj je záležitostí mužů, oni mají bojovat. Ty ses musela starat o svou rodinu, o děti. Máš přece děti?“
„Čtyři,“ vzlyká Sydne.
„Tak vidíš. Kvůli Apačům jsi nemohla ublížit vlastním dětem. Není lehké stavět se proti, byť ve spravedlivé věci. Jen málokteří to dokážou. Ti jsou pak vystaveni nejrůznějším protivenstvím. U bílých prý takové lidi v minulosti upalovali zaživa.“
„Ani nevíš, jak jsem ti vděčná za tvoje slova,“ usmívá se Sydne přes slzy. Šátrá v kapse kabátku po kapesníku, John jí hbitě podá svůj. Sydne si utírá oči a tváře a opět už pevně říká:
„Ale jedno přece udělám. Dostanu Malou Jitřenku z toho ústavu, i kdybych ho měla zbořit, to ti slibuju. Taky bych mohla napsat guvernérovi, aby tebe a tvého muže propustil z rezervace a nechal vás někde v klidu farmařit!“
„To se nepodaří. A nevím, jestli by na to Naiché vůbec přistoupil. Pro pravého bojovníka je někdy snazší umřít.“
Sydneiny oči se znovu zalijí slzami. Zašeptá:
„Nikdy jsem nezapomněla na Mit-saha, věř mi.“
Odmlčí se, hledí na dívku, jejíž jemné rysy napovídají – ale ne, kdyby aspoň hněď jejích očí byla světlejší!
„Ha-o-zinne, kdo je tvůj otec?“
„Nejprve jsem myslela, že Chato, protože jeho jsem vídala po mámině boku, kam až má paměť sahá. Pak jsem si říkala, že Skinonsenay. Až když jsem se chystala na svůj obřad zasvěcení, začala jsem počítat a došlo mi, že jsem byla počata ještě před zkázou naší původní osady. Zalah soudí, že mým otcem mohl být její otec Gokliya, ale ani ona nemá jistotu. Matka se mnou o tom nikdy nemluvila a já se jí neptala. Když zemřela, bylo mi pouhých devět. Teď už se nic nedovím.“
„A Zalah je ještě na Floridě?“
„Ano, jsou tam všichni. Chato, Zalah, jejich synové. Dcerka jim zemřela. Tale padl už před více lety, ještě než nás naposled zadrželi.“
„Aspoň tebe odsud dostaneme!“
„Ne, chci čekat na svého muže tady,“ opakuje Ha-o-zinne mírně, ale důrazně.
„Mohla bych se podívat tam?“ zeptá se Sydne váhavě a ukáže oknem na vzdálené vikiapy.
„Radši ne, nebylo by to vhodné.“
Sydne pokorně skloní hlavu. Je to pravda, vždyť jen moje boty by tam byly vyloženou provokací.
Obě ženy se na sebe podívají a posléze se trochu ostýchavě obejmou. I John, který celou dobu jen mlčel, přistoupí a krátce dívku vezme do náručí. Ha-o-zinne otevře dveře a vyjde ven, vzdaluje se, drobná a otrhaná, za chvíli se ztratí z dohledu a pláň je dál pustá a prázdná, jako by se na ní nikdy nic nestalo.
John matce něžně uhladí vlasy, Sydne vidí v jeho očích něco, co tam dřív nebývalo. Pak zaklepou na dveře Smithovy kanceláře a vstoupí. Leon sedí se správcem u stolu, úřední papíry jsou odsunuty a před Smithem se leskne láhev Leonova výborného ginu. Smithova nálada se obrátila o sto osmdesát stupňů, rozloučí se s nimi docela přátelsky.
Vozy jsou vyloženy a vydávají se na zpáteční cestu. John je předjede daleko dopředu, chce o samotě přemýšlet. Sydne a Leon jedou za ním.
„Já tu školu pro indiánské děti znám,“ ozve se muž , „vždyť je kousek od Little Rocku.“
„A jaké to tam je?“
„Co se děje uvnitř a jaká je výuka, to nevím. Ale indiánské děti tam hodně umírají. Nerad to říkám, ale měla by ses předem připravit na možnost, že to děvče už nezastihneš naživu.“
„To se tam o ně tak špatně starají?“
„Snad ani ne, ale je to dost vlhký kraj. Oproti některým částem Louisiany se to sice dá ještě snést, ale ti malí rudoši přicházejí většinou ze suchých pustin jako je Arizona nebo Oklahoma a změna podnebí je na ně příliš prudká. Navíc tihle lidé až nezdravě lpějí na svém domově. Můžeš jim stokrát říkat, že jsou pořád v Americe, pro ně to prostě už není doma.“
Sydne smutně mlčí. Leon se za okamžik něžně dotkne její ruky:
„Kdybys chtěla, mohla bys do Carlisle cestovat se mnou. Už několik let jezdíme se ženou do Little Rocku, vždycky na jaře, když kvetou magnólie, tehdy je tam nejkrásněji. Letos nám do toho něco přišlo, teď ještě to vnouče, takže pojedu k bratranci sám. Za čtrnáct dní pětadvacátého sedám dopoledne na vlak ve Flagstaffu. Možná, že by ti přišlo vhod mít průvodce. Já tam všechno dobře znám, po cestě i na místě.“
„To je od tebe velmi milé,“ pousměje se Sydne ostýchavě, „ještě se rozmyslím, vždyť už jsme tě tolik obtěžovali!“
„Doufám, že domů pojedete až zítra.“
„Ne, už dnes. Sice poslední kus cesty možná urazíme za tmy, ale bude to známý úsek, takže nám to nebude vadit. Měl by zase svítit měsíc.“
Po zážitcích z rezervace nemá Sydne moc chuti se s někým bavit.
„Tak zůstaňte aspoň na oběd!“
Alespoň k tomu se dá Sydne přemluvit, a tak ještě chvíli posedí v tom útulném bytečku. Při loučení říká Leon významně:
„A těším se na brzkou shledanou!“
Když sestupují po dost příkrých schodech, podepře Leon Sydne za paži, jeho oči žhnou, Sydne bleskne hlavou „a pokleknuv, s nyvým pohledem políbil markýze bílou ručku“ a má co dělat, aby zadržela smích. Ale sotva Hayden zmizí za obzorem, zapomene na Beaulieua. Nesmírně jí potěší John, když řekne:
„Ha-o-zinne měla pravdu, co jsme mohli dělat. Jedinec nic nezmůže. Ale napíšu Clumovi a Jeffordsovi. Když se spojíme, bude se nám postupovat lépe.“
„A já napíšu Georgeovi, to je náš revolucionář. Třeba by mohl na Východě dát něco do tisku.“
Sydne láskyplně zavzpomíná na svého bratra. Když se vrátila od Apačů, napsala rodičům, že Charlie je po smrti, že ona byla v zajetí a nyní je vdaná a čeká dítě. O skutečném otci dítěte se nezmínila. A jednoho letního dne se její bratr zcela nečekaně objevil v Prairie Creek. Nad synovečkem Johnem ani nehnul brvou, sdělil, že zběhl z továrny a pokouší se uchytit v New Yorku. George byl docela umělecky nadaný, v ničem sice nevynikal nadmíru, ale jakž takž prý se uživí zpěvem v kabaretu, hraním malých rolí a malováním. Sotva přijel do Prairie Creek, z jednoho ze svých četných kufrů vydoloval barvy a namaloval vývěsní štít, tentýž, co byl později zničen větrem. Na štítu cválal jezdec, podobající se Billovi, pusa se mu smála od ucha k uchu a širokým gestem ruky, v níž držel smeknutý stetson, zval ctěné zákazníky do General Store.
Zdejší krajina připadala Georgeovi „divoce malebná“. Několikrát si spolu se sestrou vyjeli z městečka a malovali, ani Sydne totiž není bez talentu. Vyráběli barevná dílka, o nichž Bill říkal, že jim něco přebývá. Před Georgem si mohla Sydne konečně vylít srdce, podrobně povyprávět o své lásce k Mit-sahovi. George s sebou přivezl také pár knih, mezi nimi útlou knížku rudé barvy s nápisem „Manifest“. Sydne si ji se zájmem přečetla a řekla bratrovi:
„Jasně, dělníci doopravdy jsou vykořisťovaní, ale co ta násilná změna společenských poměrů? Zase se má ke krásnému cíli dojít za pomoci špatných prostředků?“
„Když oni se ti buržousti jen tak nedají!“
„Ale každý ten buržoust, jak říkáš, někoho má: manželku, malé děti, třeba i starou babičku. To proti všem bude použito násilí?“
„Hrome, ty dokážeš člověka rozebrat! Měla bys být advokát,“ zaškaredil se George, ale slíbil, že se nad tím ještě pořádně zamyslí.
Potom občas napsal, Sydne ví, že má dítě s ženou, která není tak docela bílá, stále se pohybuje v uměleckých kruzích a buřičské, pokrokářské myšlenky ho dosud neopustily.
Ihned po návratu domů napíše Sydne do Carlisle a modlí se, aby její dopis došel dřív než ona sama. Prozíravě se nezmíní o svém apačském pobytu, svou rodinu vylíčí jako velmi zbožnou, velmi americkou, materiálně dobře zajištěnou, a vysloví naději, že nic nebude stát v cestě propuštění Malé Jitřenky do tak blahodárného prostředí.
Billa postaví Sydne před hotovou věc, prostě dívku doveze, a basta! Na to jí Bill poví:
„Poslyš, nic proti tomu, že ji přivezeš, vím, jak moc ti záleželo na její matce. Ale míšenka a ještě k tomu ty Johnovy plány, nepoškodí to naši rodinu?“
„Bille, naše živnost je pro čtyři děti stejně malá. Budou si muset hledat vlastní cesty životem. A pokud by jim mělo Johnovo jméno v budoucnu škodit, odstěhují se prostě o kus dál. Amerika je naštěstí velká dost… Musím se přiznat, že já mám občas výčitky, že jsem se u Apačů vlastně odevzdala jen jednomu muži, zatímco Kateřina se dokázala odevzdat celému kmeni, snášet s nimi dobré, ale hlavně i zlé.“
„Hloupost! Byla jsi vychovaná jako bílá, tak je pochopitelné, že tě to táhlo zpátky k nám. Ta tvoje Kateřina byla podle mě nějaký exot, kdo ví, co dřív prožila, co měla za problémy. Možná, že u Apačů žila už v minulém životě, pokud věříš tomu jejich převtělování duší! A teď jsi ráda, že John je tam, kde jsi ho celá léta chtěla mít!“
„Bille, já nemůžu jinak, věř mi!“ zašeptá Sydne, přiklekne k židli, na které Bill sedí, obejme mu nohy a položí mu hlavu do klína.
A zatímco denně projevuje oddanost a něhu svému manželovi, svému příteli, u něhož je bezpečí a klid, myslí na Leona. Ví, že se mu líbí a chce se mu líbit ještě víc, plení šatníky a truhly a dlouze dumá nad různými kombinacemi, až Bill řekne:
„Ty to snad chceš vzít oklikou přes Washington!“
„To víš, musím udělat dojem.“
Sydne by měl doprovázet nějaký muž. Nakonec si právo na výlet vymůže George, který argumentuje tím, že v životě ještě nikdy nejel vlakem, takže je nejvyšší čas, aby to zkusil.
Konečně oba stojí před nádražím ve Flagstaffu, Sydne má na sobě šedivý kostýmek s černými aplikace, růžovou halenku, malý černý klobouček nad drdolem, a loučí se s Petem, který je sem přivezl:
„Děkuju, Pete, dovnitř do nádraží už s námi nemusíš, George tašku unese. Zpátky buď pošleme telegram, že se vracíme, nebo se nějak dostaneme sami. Nedělejte si s námi starosti!“
Rázně vykročí, za ní šestnáctiletý George, vytáhlý, štíhlý, se světlehnědými vlasy a modrýma očima, v nichž hrají téměř neustále veselé jiskřičky. V ruce smýká velkou cestovní brašnu, jeho matka nese menší příruční tašku.
Sydne se rozhlíží po perónu a najednou trochu zruměnělá spustí:
„Podívej, Georgi, tam je pan Beaulieu z Haydenu, víš, ten jak nám pomohl v rezervaci. To je ale náhoda, jestlipak si nás všimne?“
Přitahován jejím pohledem otočí Leon hlavu, a pak už to jde ráz na ráz. George kupuje jízdenky, přijíždí vlak, ukládají se zavazadla. Sydne se vzpamatuje až hodný kus za Flagstaffem, když sedí pohodlně u okna po boku syna a naproti sobě svého nového známého. Oba její společníci jsou naladěni na stejnou notu, a tak cesta vesele ubíhá. Sydne se mužům přizpůsobí, ale pod nezávazným hovorem ubíhá tok jejích myšlenek:
Kdo George zná jen letmo, nevěřil by, že i na něj někdy padne smutek. Drží ho pak sice krátce, ale možná ještě intenzivněji než jiné, ne tak veselé lidi. Jestlipak i na Leona přijdou chvilky, kdy by se nejraději neviděl?
Sydne Leona pozoruje a jejich oči se spojují v delších a delších pohledech. Proč jsem léta mluvila s muži mile, ale trochu odtažitě, ne vyzývavě, proč jsem nikdy nenavázala vřelejší vztah s Petem Warrenem? Proč nyní najednou stojím na příkrém náspu nad tratí, půda se se mnou sesouvá a hrozí mi zřícení pod kola lokomotivy?
Ve chvíli, kdy Sydne zůstane s Georgem sama, řekne jí syn:
„Ten mesjé Bolié –„ přehání francouzskou výslovnost, „- je ale príma děda!“
„Jaký děda, prosím tě?“
„No děda. Vždyť je nejmíň pětačtyřicet!“
Sydne se rozesměje:
„Aha, už chápu. Víš, když mi bylo sedmnáct, připadali mi staří i dvacetiletí kluci. Že bych si měla vzít muže o pět let staršího, jsem si nedovedla představit. A vidíš, přece se to zanedlouho stalo. Pan Beaulieu náhodou velmi obstojně vypadá, a co ten jeho elán!“
Sydne se lekne, zda neřekla příliš mnoho, ale jediný pohled ji přesvědčí, že George pouští její rozklady jedním uchem tam a druhým ven, jak to rodičům dospívající děti s oblibou dělají.
George sleduje nit vlastních myšlenek:
„Klidně by ses obešla beze mě. Proč jsi vzala mě a ne Johna?“
„Přece sis to přál. A Johna jsem nechtěla obtěžovat další cestou, kdo ví, jak by se to líbilo Kay.“
„No jo, náš mladý pán! Všechno musí mít nejlepší, studoval si až v Saint-Louisu,“ spustí najednou George neočekávaně trpce.
„Ty bys chtěl taky studovat, Georgi?“
„Proč ne? Ale ne na právníka, chtěl bych dělat něco pořádnýho, být inženýrem nebo aspoň technikem a stavět třeba mosty, po kterých budou jezdit vlaky.“
Sydne si uvědomí, že v Georgeově pokoji se povaluje nejen bendžo a kytara, ale i několik knih z oblasti fyziky.
„Já tě do Saint-Louisu pošlu, to ti přísahám! Táta tam ale musí nejdřív napsat. Žádné problémy nepředpokládám. Když se tak dobře ujali Johna, proč by se neujali svého vlastního vnuka! Babi Thackerayová bude štěstím bez sebe! Johnovi zatím stejně nezbývá nic jiného než zůstat zde. Musíš mně odpustit, že mě to dřív nenapadlo, ale když ty máš tolik zájmů! Připadal jsi mi jako strýček George, taky spíš do umění.“
„Tak platí, mami. Děkuju! Uvidíš, že se do učení pustím s chutí!“
Život je samé překvapení, pomyslí si Sydne. Kdybych jen věděla, zda Johna nemrzí, že musel odejít z velkého města! Když se dověděl, že bude otcem, řekl jen „Mám Kay rád a ožením se s ní“, ale jak hluboké jsou jeho city, to ví jen on sám.
Tak jedou už druhý den přes Gallup, Dodge City, Albuquerque, Dallas a Texarkanu, až konečně za rudých podvečerních červánků dorazí do Little Rocku.
„Už je dost pozdě, nedostali byste se dál. Pojďte, hned tady za rohem je takový útulný hotel, půjdu tam s vámi,“ říká Leon před nádražím. „Bratranec má usedlost kus za městem a stejně mě nečekají, protože jsem jim nedal vědět, kdy přesně přijedu.“
Po pár desítkách kroků se ocitnou v úzké postranní uličce, kam tlumeně doléhá hluk rušné hlavní třídy, a zastaví se před starším úzkým dvoupatrovým domem, jehož fasádu zbarvil kouř mnoha vlaků do neurčité šedi. Ale jak se záhy přesvědčí, uvnitř je teplo a čisto. Leon se pustí do jednání s recepčním a za chvíli je Sydne ubytována. Její pokoj je trochu větší, počítá se, že tu s ní zítra bude Malá Jitřenka. George má hned za stěnou malý pokojík sám pro sebe. Přes pár dveří se ubytuje i Leon Beaulieu.
Sydne si chvilinku odpočine, pak se umyje a upraví, jak jen to ve skromných podmínkách jde. V osm se sejdou u stolu v malé restauraci.
George je nadšený, energií jen sálá:
„Tak už jsem, mami, všechno zjistil: domů jedeme pozítří ráno v devět. A taky jsem se domluvil s jedním zdejším drožkářem ze sousedství, že nás doveze do Carlisle a zpět.“
„No, tys opravdu nezahálel! Hned bych před tebou smekla,“ chválí Sydne hrdě syna, který rozhodně netrpí nesmělostí a s každým je hned jedna ruka.
Sydne se spokojeně rozhlíží, čichá hotelovou vůni kuchyně, okenních stór, zaprášených fíkusů a starostlivě spravovaných ubrusů. Jak blahý pocit sedět a čekat na jídlo, které dnes uvaří někdo jiný!
Sydne je sice po dlouhé cestě mírně přepadlá, ale pod tlumeným světlem radostí ze změny jen kvete. Leon by jí rád řekl, že je krásná, ale poznal už, že se pod přívalem lichotek ošívá celá nesvá, a tak jí svou poklonu vyjádří pouze očima.
Jídlo je chutné a posezení útulné, ale oni jsou přece jen už unaveni. George se sice stále snaží vtipkovat, ale když vypije sklenku vína, začnou se mu nezadržitelně klížit oči. Jdou tedy nahoru, George zamumlá jen „Dobrou noc“ a je ten tam.
Leon docela samozřejmě vejde za Sydne. Ta se ihned posadí na malou pohovku a chystá se postěžovat si na únavu, ale Leon se směje:
„Ti mladí nic nevydrží. My jsme jinačí kabrňáci, že? Dáme si ještě něco na dobrou noc,“ a z náprsní kapsy loví stříbrnou placatku, do uzávěru sotva většího než náprstek nalije Sydne voňavý alkohol. Sydne ho do sebe převrátí naráz, Leon se také napije, pak odhodí sako, stáhne Sydne halenku z ramenou a začne ji vášnivě líbat. Sydne strne, mráz a oheň jí přeběhnou po těle, není schopna jediné souvislé myšlenky. Něco v ní ožívá, něco, co dlouho spalo, ale teď propuká s netušenou silou. Nehýbá se, když ji Leon nese na lůžko, ale tam ho prudce obejme kolem krku. Nahé pokožky k sobě přilnou se slastnou samozřejmostí.
„Ty jsi tak krásná, tak svěží!“ šeptá jí Leon.
Ano, léta byla k Sydne až mimořádně milostivá, ale na jejím bříšku je přece jen znát, že nosilo děti. Leon je naštěstí dalek zkoumání drobných detailů, když celek ho tolik rozpaluje. Sydne je zahlcená a otřesená a okouzlená, zbavuje se rozpaků, dívá se na Leonovo štíhlé tělo, na kterém se tu a tam již jeví první náznaky uvadání a povolování kůže, které Sydne podivně dojímají. Něžně hladí to tělo, které tak úspěšně vzdoruje času, aby nakonec bylo udoláno, něha a lítost dávají té banální situaci pečeť čehosi vyššího, oduševnělejšího.
Konečně leží Sydne sama pod tenkou přikrývkou a říká si: Schylovalo se k tomu od počátku, věděla jsem to. Proč jsem to nechala dojít tak daleko? A přece by bylo nepřirozené, kdybych nyní couvla. Něco v Leonovi mi připomíná Mit-saha takového, jaký byl u Charlieho, když mluvil a choval se jako běloch. Sydne se s úsměvem zavrtá hlouběji pod přikrývku a rázem usne.

Jitro je krásné a čerstvé. Sydne se budí čilá, pohyby má vláčné a nasycené. Při snídani klopí zraky, nechce se střetat s Leonovými žhavými pohledy, mlčky upíjí kávu.
„Mami, že ty máš trému,“ zubí se na ni George.
Kdybys jen věděl! Sydne cosi nezřetelně zamumlá, syn ji konejší:
„Žádné strachy, zvládneme to!“
Ale Sydne nemyslí na Carlisle, je plná Leona až po okraj.
Po snídani se rozloučí velice stručně, Leon bude patrně spěchat ke svým příbuzným. Sydne se synem nasednou do najaté bryčky. Muž, s kterým George cestu sjednal, naštěstí moc nenamluví, shrábne peníze a jede, spokojeně si pokuřuje z dýmky. I George chválabohu mlčí a rozhlíží se udiveně kolem.
Je to líbezná krajina, jakou dosud nespatřil. Těch stromů, těch odstínů zeleně! Listy jsou sice už podzimně skleslé a unavené, ale je to zeleň, jaká se v Arizoně jen tak nevidí. Vůz míjí menší i větší usedlosti, pole, louky, lesíky. Sydne čichá s požitkem vlhký vzduch, zatímco George si stírá pot z čela. V tom neznámém kraji si neuvědomují plynutí času, takže jim připadá, že teprve před chvílí opustili Little Rock, když kočí vztáhne ruku a troubelí dýmky ukáže:
„Támhle za tím hájkem je Carlisle a tady na vršku je ta vaše škola.“
Stočí vůz na postranní cestu vedoucí na pahorek, kde pod korunami starých stromů stojí dvoupatrový bílý dům, zřejmě bývalé plantážnické sídlo. Okna jsou vysoká, ve střeše se blýská několik menších okének podkrovních mansard, původně asi určených pro služebnictvo. Sloupová balustráda nad vchodem je způli zřícená, dům je rozhodně zchátralý více než kdyby ho s láskou udržoval zámožný plantážník. Když se vůz přiblíží, spatří Sydne, že všechna okna jsou zamřížována, a její rozbušené srdce rázem poklesne.
Zastaví před vchodem, Sydne a George vcházejí leštěnými, prosklenými (a rovněž zamřížovanými) dveřmi do velké haly, z níž se rozbíhají dlouhé chodby do obou stran, třetí kratší chodba vede kamsi dozadu, vzhůru se vine točité schodiště s ornamentálním kovovým zábradlím. Dům je prosycen jakýmsi sirobným, neutěšeným zápachem.
Sydne osloví bělovlasého černocha, který zvolna myje zašlou dlaždicovou podlahu, a žádá si ředitele. Muž mlčky ukáže na dveře na začátku pravé chodby.
Sydne zaklepe, a protože odpověď nepřichází, rovnou otevře a i s Georgem vejde do rozlehlé místnosti, vybavené knihovnou, psacím stolem a dalšími kusy nábytku, které původně jistě byly krásné a drahé, ale nyní chátrají v dojemném souladu s celým domem.
U okna stojí na ošoupaném koberci starší pomenší muž s bříškem, i jeho tvář je tlustá, ruměná a mrtvičná červeň stoupá i na olysalou pleš. Vypadá mírumilovně a dobromyslně, zvlášť nyní, když drží v ruce nakřáplou porcelánovou konvičku a zalévá košatou palmu v dřevěném soudku.
„Dobrý den, pane, promiňte, klepali jsme. Já jsem Sydne Thackerayová z Florence Junction, to je můj syn George, a přijeli jsme ve věci Malé Jitřenky. Doufám, že jste už dostal můj dopis,“vychrlí Sydne na tlouštíka jedním dechem.
„Ano, ano, předevčírem,“tiskne jí muž ruku. „Těší mě, paní Thackerayová. Já jsem Parker, osud na mě seslal vedení tohoto ústavu.“
Měkký, téměř ženský hlas upokojuje Sydne, bála se, že zde najde nějakého Cerbera.
„Posaďte se, prosím, vy i pan syn,“ kyne Parker k židlím, sám ztěžka dosedne za stůl.
„Ach ano, Aurora Grahamová, to je můj kříž. Velice nadaná dívka, velice, ale jen na to, co se jí líbí. A jí se líbí předměty pro dívky dost nepatřičné, třeba matematika. My tady pochopitelně poskytujeme těm nešťastným dětem pouze základy: čtení, psaní, trochu počtů a hlavně je učíme věřit v Něho,“ Parker zbožně obrátí oči ke štukovanému stropu. „Ale kdybychom mohli postupovat více do hloubky, jsem přesvědčen, že Aurora by dosahovala vynikajících výsledků. Nepřišla sem tak docela nevědomá, lecčemus ji naučila její starší sestra, která jí nahrazovala matku. Ale to víte, je to těžké, ostatní nejsou tak nadaní jako ona, nemůžeme se jí přizpůsobovat, zvlášť když je tak hrozně náladová. Například některou knihu jen zhltá, jinou hodí klidně na zem a řekne Je to šunt! Já se pokoušel kvůli jejímu vzhledu a původu zajistit jí něco lepšího, dal jsem ji do rodiny jedné zbožné, milé dámy, ale co vám neprovedla? Hned druhý den utekla a padesát chlapů ji honilo po kraji tři dny, než jsme ji vypátrali.“
Sydne vnímá, jak se George vedle ní spokojeně zavrtěl. Jistě ho uchvacuje představa šoků, které asi zažila ta bohabojná dáma se vzpurnou Apačkou.
„Nu, však uvidíte sama,“ vzdychá muž. „Já ani vlastně nevím, zda jsem kompetentní, abych vám ji mohl vydat, ale je to mimořádný případ. Také úmrtnost tu máme, bohužel, vysokou, u vás jí bude nejspíš líp. Ale kdyby byly nějaké problémy, vraťte nám ji prosím zpět.“
Ředitel uzavírá své lamentace, jde na chodbu a vydá jakýsi pokyn černému sluhovi. Vrací se se slovy:
„Mohu vám něco nabídnout?“
„Děkujeme, dobře jsme posnídali v Little Rocku,“ zdvořile odmítne Sydne.
George se obrátí k řediteli s otázkou:
„Dovolíte, pane Parkere? Rád bych se zeptal, proč vlastně indiánům berou jejich děti. Má to vůbec nějaký smysl?“
„Ó ano, má a velký! Vždyť ty děti nemohou za své rodiče, ony ještě neumí loupit a vraždit. Nač by měly trpět za cizí hříchy? Bereme je z jejich neutěšeného prostředí, abychom jim poskytli lepší podmínky, naučili je žít po našem a obrátili je k Němu.“
„Ale jak jste sám přiznal,“ nedá se umlčet George, „ty děti zde umírají. Je tedy civilizace opravdu lepší než život v divočině? Tam mají své rodiče a jejich láska jistě vydá za víc než hmotný dostatek.“
Parker znejistí a začne na Thackerayovy pohlížet podezíravě. Sydne se zjevným ulehčením přivítá zaklepání na dveře. Parker zvolá:
„Vstupte!“
Sydne mezitím stačí na syna vrhnout pohled zpola výhružný, zpola prosebný, jímž mu říká „Jen všechno nepokaz!“ a George jí kývnutím odpoví, že porozuměl.
Do místnosti vchází štíhlá, dost vysoká dívka. Její hebká pleť je smetanově bledá, a tím výrazněji září její černé oči. Její pootevřená plná růžová ústa odkrývající silné bílé zuby působí divoce a svěže. Kolem hlavy má zavinuty vlasy barvy měděného drátu. Vypadá dospěle, postavu má ohebnou a ladnou, malá ňadra jako dvě jablíčka vzpurně nadzvedávají chatrnou halenku zapranou do šediva. Kráčí hrdě a pružně. Sydne ji napjatě pozoruje. Kdyby dosud nebyla příznivě naladěná po milování s Leonem, možná by jí dívka připadala drzá. Neboť Sydne byla ve svých čtrnácti úplně jiná, ona byla opravdový ptáček střízlíček, neuměla se tak nosit, její rty nikdy nevyjadřovaly tolik pohrdání a despektu. Pochopí Sydne vůbec někdy, že vzpurnost a posměch jsou zde jedinou zbraní proti souchotinám a malárii, proti rdousícímu stesku?
Malá Jitřenka dojde krokem královny až doprostřed místnosti a pronese jasným, kovově znějícím hlasem „Dobré poledne“, aniž pohlédne na kohokoliv z přítomných.
„Nuže, Auroro Grahamová,“ zahřímá Parker rádoby přísně, „tato dáma zde, paní Thackerayová, přítelkyně tvé zesnulé matky, se uvolila převzít tvoji výchovu. Dostaneš se do dobré rodiny a koneckonců i do rodného kraje, očekávám tedy, že se podle toho zachováš a nezmaříš úsilí nás všech, kdo jsme se zde s tebou zabývali a snažili se do tvé duše zasít zárodky dobra.“
Za ředitelovy řeči se dívčiny oči rozšíří a s jakousi úpěnlivou naléhavostí ulpí na Sydne.
„Smím si sbalit věci?“ zeptá se dívka potichu, skoro šeptem, jak pevně drží na uzdě vzpínající se naději.
„Ovšem,“ usekne Parker, rozplácne se za stolem a začne cosi sepisovat. Jak se za okamžik ukáže, je to jakýsi protokol o předání chovanky Aurory Grahamové do péče paní Sydne Thackerayové. Podepíše ho Sydne a ředitel, jako svědky obou stran povolají Sydneina vozku a učitelku ručních prací, vyzáblou osobu v hnědém, jež propálí nenávistným pohledem Sydneinu růžovou halenku.
Protivná stará panna, uleví si Sydne v duchu. A už je tu opět Malá Jitřenka ve svém skromném nepadnoucím oblečení, které bůhví kdo odložil, v ruce drží nevelký uzlík a nozdry se jí dychtivě dmou jako mustangovi na startovní čáře. Všichni kráčejí k východu, mezi mřížovím zábradlí se zjeví několik tmavých hlav nejmladších chovanců, sledují je strnulýma černýma očima na jejich cestě k vratům, za nimiž čeká svět.
Sydne s ulehčením kyne Parkerovi, naštěstí ho neodradily Georgeovy všetečné řeči, buď mu osud Malé Jitřenky skutečně leží na srdci nebo je rád, že se zbavil svéhlavé ovečky.
Když se dostanou bezpečně z doslechu, otáže se dívky George:
„Jseš ráda, že jseš z toho blbákova pryč?“
„To si piš!“ odpoví dívka rozhodně.
Chvilku sedí strnule, řasy se jí chvějí a pak pomalu, jaksi slavnostně zvedne ruce k hlavě a začne odhazovat vlásničky. Bohaté vlasy se rozletí, vlají za nimi jako zpupný prapor odboje.