V horách Apačů II.4

Při zpáteční cestě Sydne vypoví Malé Jitřence, co všechno předcházelo jejímu vysvobození z ústavu. Dívka říká:
„Mně se líp než Aurora líbí Daystar.“
„Ale Aurora je docela běžné křestní jméno, takže je to praktické. Nech si ho a alespoň část naší rodiny ti bude říkat Sons-in-yah-zhay.“
„Kvůli tobě se i já rád naučím tvé skutečné jméno,“ pronese George.
„Ty kecko,“ řekne mu Sydne láskyplně. A George opravdu hned začíná s učením, piluje nezvyklý přízvuk, přehrává, dělá, že mu to vůbec nejde, a Malá Jitřenka se konečně zeširoka usměje.
V Little Rocku se projdou po obchodech a doplní Aurořinu garderobu. Když Sydne dívku zavede do hotelového pokoje, Malá Jitřenka se rozhlédne, rozváže svůj uzlík, vytahuje bibli, kterou jí věnovali ve škole, a položí ji k nezbytné hotelové bibli na nočním stolku.
„Nechám jim ji zde na památku,“ říká.
„Ty věříš v Usena?“
„Nezáleží na jméně. On je a chci-li s ním mluvit, nepotřebuju k tomu žádné knihy ani modlitebny.“
Sydne se na ni souhlasně usměje.
Po večeři, když stoupají po schodech, proti nim zčistajasna schází Leon Beaulieu. Sydneiny rozšířené zorničky se zachytí v síti jeho pohledu. Sydne cítí, jak bledne a všechna krev se jí stahuje k srdci. I Leon vypadá na zlomek sekundy zjihle a zranitelně, ale vzápětí už je dvorně a uhlazeně zdraví.
„Vy jste ještě tady, Mr. Beaulieu?“ táže se Sydne.
Leon se rozhlédne, vidí, že George a rusovlasá dívka pokračují v cestě, a tlumeně Sydne odpoví:
„Už jsem se ubytoval u bratrance, ale ještě jsem se tady zdržel. Vidím, že vaše cesta nebyla zbytečná?“
„Ano, našli jsme ji. Nevím, jak se jí u nás bude líbit, ale já mám nejlepší vůli dát jí, co bude chtít.“
Za řeči Leon Sydne zvolna kormidluje po schodech. Oba mladí lidé už zmizeli ve svých pokojích. Leon se ještě jednou kradmo rozhlédne a chvatně vtáhne Sydne do svých dveří. Zabouchne, zamkne a prudce ji obejme:
„Musel jsem tě ještě vidět. Jsi tak krásná!“
Chrlí na ni mámivá vyznání s ohromující samozřejmostí, kterou nezažila ani u Mit-saha ani u Billa. Sydne klesá pod lavinou opojných slov, zase do ní buší divoký liják nad roklí, kde byla nablízku smrti, v oslnivém okamžiku nevědomí vykřikne jako raněný pták.
„Vždycky okolo prvního v měsíci bývám v Mese,“ šeptá jí Leon při loučení. Až nepříčetně ho vzrušuje její ostýchavost, zvlášť když už ví, v jaký oheň se dokáže proměnit pod jeho rukama.
Sydne vratce kráčí k vlastnímu pokoji, v srdci hotový hurikán různorodých pocitů. Sotva snese pohled Malé Jitřenky, která už leží, na okamžik otevře oči, usměje se na ni a dál přivolává spánek.
Sydne se odstrojí a ulehne vedle ní. Hlavu má těžkou z usilovného přemýšlení. Proč se vlastně teď cítím tak bídně? Všechen žár, tak marnotratně na mě vyplýtvaný, by mi měl spíš lichotit! Jen kdyby se na mě nedíval tak zkušeně! Ano, v tom to vězí! Kdyby pohled, kterým mě propaluje, byl mladý, čistý a bezelstný, snad bych zešílela štěstím. Ale takhle, marná sláva, musím myslet na to, jestli taková vrcholná představení předvádí i své manželce? Silně pochybuju, ušklíbne se Sydne v duchu. Proč jsem si s ním vlastně začala? Snad mi imponovalo jeho vystupování, majetek, úroveň, kterou jsem nikdy v životě nezažila. Kdyby mi bylo pětadvacet, kdybych byla mladá a svobodná, nejspíš bych se pustila do boje o něj všemožnými, i nečistými prostředky. Ale Leon by byl blázen, kdyby se mnou prchal daleko od svých výnosných obchodů, od hezkého bytu, od ženy, s kterou je zřejmě spokojený.
Sydne zuřivě uhodí do polštáře, ale honem přestane a s obavou naslouchá Jitřenčině dechu. Dívka leží klidně, zdá se, že nerušeně spí. Sydne nakonec také zadřímá, avšak už ve čtyři je opět vzhůru a bdí až do rána.

Tak přibyla do rodina Thackerayů a Warrenů nová členka, zvláštní a půvabná. Ano, je opravdu půvabná, sice postrádá klasické, vznešené rysy své matky a po otci Chatovi má trochu plochý nosík, ale vznáší se kolem ní aura svěžesti a mládí.
Cora Chris a Hetty přátelsky přijaly novou sestru, ale ukazuje se, že Aurora je se svými životními zkušenostmi o celá léta před nimi. Přesto se však se Sydneinými děvčaty snaží vycházet co nejlépe a pochytit kousek bezstarostného mládí. George s ní kamarádsky vtipkuje, John se s ní radí o krocích, které míní ve věci Apačů podniknout. Když Aurora vyjde ven, poutá zraky všech mužů.
Snad hned třetího dne po svém příchodu k Thackerayovým dívka Sydne řekne:
„Chci žít v rezervaci se svou sestrou!“
„To nikdo nepovolí. Sons-in-yah-zhay, ty prostě vypadáš příliš bíle. Ale na jaře Ha-o-zinne navštívíme.“
„Proč až na jaře?“
„Musíme počkat, až se všechno trochu usadí, až se na tebe pozapomene. Aby nám tě ještě nevzali. A na jaře už nejspíš bude na světě tvůj synovec nebo neteř.“
Sydne vybaví dívku učebnicemi a nabádá ji, aby je přečetla:
„Vím, že bílé dívky v tvém věku už do školy nechodí. A taky toho asi moc neumí. Ale když tě pan Parker tolik chválil, byla by škoda, kdyby ses nesnažila ještě něco přiučit.“
Občas je pak vidět Malou Jitřenku, jak si na listech papíru počítá nějaké příklady.
„Proč se ti líbí zrovna matematika?“ ptá se jí Sydne.
„Slova lze vyložit různě, ale číslo je prostě číslo. Číslo je jistota.“
Sydne shledává, že Kateřininy dcery jsou opravdu rozdílné. Ha-o-zinne je jako něžný květ vrbovky, zatímco Sons-in-yah-zhay většinou připomíná spíš ostnaté sahuaro.

Jistý podnikavý pan Simmons koupil a vyspravil starý dostavník, jímž ve dnech svátků a trhů dopravuje zájemce z širého okolí do Mesy a zpět. Florence Junction je jednou z posledních zastávek – ještě Apache Junction a za pár půlhodinek je cíl v dohledu. Blíží se konec měsíce. Posledního odjíždí Bill s Petem pro nové zásoby, mají se vrátit až v průběhu prvního, kdy zrána vyráží také dostavník do Mesy. Sydne je jak na jehlách. Nakonec neodolá a za maličko pošmourného rána vyrazí za svou hříšnou láskou. Cítí se báječně nezávislá a samostatná. Po cestě myslí na to, jak mluvila o Beaulieuovi s Billem.
„Představ si, že nám v Little Rocku zase pomohl pan Beaulieu, co jsme ho s Johnem potkali už v rezervaci. Říkal, že tě asi zná.“
„Ano, mám dojem, že jsem se s ním taky už setkal. V Mese, v saloonu U hvězd a pruhů. Měl s sebou i manželku.“
„Opravdu? Jak vypadala? Barva vlasů, barva očí?“ ptá se Sydne dychtivě.
„Ještě se mě zeptej na barvu její spodničky,“ mumlá Bill otráveně. „Nevím, nevšiml jsem si jí. Prostě starší ženská, vlasy myslím tmavé, mírně prošedivělé, víc opravdu nevím.“
Mesa je velké město, plné čilého života. Mexické základy jsou překrývány současným stylem Států, mísí se zde různé rasy, stavební slohy, jazyky, náboženství, písně. Sydne už tu v minulosti párkrát byla, třeba zahlédla i Leona. Sotva vyskočí z vozu do žlutého prachu, chvátá přes všechnu trému a rozechvění rovnou do Beaulieuova obchodu s látkami, nevnímá davy strkajících se chodců ani břesknou mexickou muziku, vyhrávající kdesi za rohem.
Leonův obchod je výstavný, prostorný, dobře zařízený krám, kde se v regálech kupí pestré štůčky látek i řada drobných doplňků: knoflíků, spon, přezek, šál, rukavic, opasků, vázanek… Dnes je právě den trhu u příležitosti jakéhosi mexického svatého a do města se sjeli lidé zblízka i zdaleka. Také v Beaulieuově obchodě je rušno. U pultu se ohání sebevědomý mladý muž, patrně Beaulieuův zeť, a další prodavač. Tu zezadu přichází i sám Beaulieu. Ovzduší v krámě ještě zpřívětiví. Sydne z pozadí pozoruje Leona, jak obsluhuje, a jeho dvornost k ženám jí vrývá do srdce ostny. Jistě, zdvořilost je pro obchodníka nezbytná, ale Leon každé ženě přímo holduje, jeho měňavé oči každé říkají, že jen ona je ta nejkrásnější a že jen s ní by zapomněl na celý svět. A ty slepice, durdí se Sydne, se natřásají a kvokají, ochotně mu otvírají peněženky, když nemohou na místě otevřít nic jiného, a nádavkem ke zboží si odnášejí poslední žhavý úsměv.
Sydne se pomalu propracovává k pultu. Už ji spatřil. V jeho zracích zaplane, zdá se jí, teď docela jinak. Sydne se se sklopenýma očima šine kolem barevných roliček, prstem váhavě zabrnká po plátěných a flanelových oblinách, až zaslechne tichý Leonův hlas:
„V jednu v uličce za katolickým kostelem“, a vzápětí zase nahlas:
„Čím posloužím, mé dámy?“
Sydne vyjde ven, aniž cokoliv koupila, kráčí po ulici a najednou se jí zatočí hlava, chytí se zdi domu a zcela jasně uslyší Mit-sahův hlas:
„Dion, co to zase vyvádíš? Jak tě jen mohlo napadnout srovnávat ho se mnou? Já jsem mladý, s bezvadným vytrénovaným tělem, z jedné půli civilizovaný, z druhé půli divoch, kterému není zatěžko zabít nepřítele. Miluji tvé tělo i tvou duši, ty jsi má jediná na věky. A on je starý, jeho uhlazenost je mi k smíchu, zvlášť když uvážím, že beztak okrádá mé lidi v rezervaci. Je rád, že opíchal hezkou ženskou, ale druhou manželku z tebe neudělá, natož první.“
„Paní, jste v pořádku? Mohu vám pomoci?“ uslyší Sydne neznámý mužský hlas.
„Děkuji, je to dobré, jen se mi trochu zatočila hlava,“ odpoví milému chodci a zcela vykolejená zamíří na hlavní třídu, kde spatří Jeremiáše Frosta v jeho bryčce.
„Haló, sousede, nejedete už domů?“ zvolá na něj.
„Jedu.“
„Můžete mě vzít s sebou?“
„Jistě. Ale co tak brzy?“
„Dneska je zde strašně rušno, člověk si nic ani nemůže pořádně prohlédnout.“
Frost naštěstí souhlasí. Sydne mezi hovorem přemítá, kam by ji Leon asi zavedl. Do hotelu? K nějakému známému? Jak ho můžu tak milovat, když ho skoro neznám? Nemiluju spíš ten pocit zamilovanosti?
Ještě před večerem dorazí domů. Bill už je také tady a trochu vyčítavě jí řekne:
„Pokud chceš jet do světa, můžeš příště vyrazit s námi, až pojedeme pro zboží.“
„Když s vámi to jde moc pomalu, to mě nebaví. Příště už ale určitě pojedu s tebou, abys mi poradil s vánočními dárky. V Mese dneska nebylo k hnutí.“
„Kdo byl v krámě?“
„John se tam střídal s Georgem.“
„Aspoň že tak. A co Frost, netahal z tebe rozumy o našem obchodu?“
„Kdepak, pěkně jsme si popovídali. Svěřil se mi, že se bude ženit.“
„Budiž mu přáno,“ ještě se trochu mračí Bill.
Večer v posteli se Sydne Billa zeptá:
„Poslyš, nechybí ti někdy ta první zamilovanost, to poblouznění, kdy se nemůžeš na nic soustředit a srdce ti při pomyšlení na tvou milovanou buší jak splašené?“
„Ale mě z tebe srdce buší ještě i teď.“
„Zvlášť když ti vynadám, že? Ale vážně, co kdybys potkal nějaký silný podnět, nějakou novou ženu, něco jako Aurora nebo Kay?“
„Po pravdě, mě tyhle živočišné typy spíš děsí. Ale co se to zase děje v té tvé hlavičce? Snad nežárlíš?“
„To víš, že jo. Takového hezkého mužského si musím dobře hlídat.“
„Lichoť mi ještě chvíli!“
Té noci se Sydne jako už mnohokrát přesvědčí, že láska mezi ní a Billem je pevná a zdaleka ne bez vzrušení. Její rozum Leonovi odolal, avšak srdce se tak snadno nehojí. A tak si Leona představuje na jeho cestách, v jeho krásném bytečku, v obchodě, občas si popláče a pomyslí si: On byl mým paprskem štěstí, který na chvíli vykoukl z mraků a pozlatil svět svou září.

Na Boží hod vánoční se celá rodina sejde kolem pěkně prostřené tabule, kterou sestavili z několika stolů. Sydne s láskou a uspokojením přehlíží hlavy skloněné nad svátečním jídlem, které dokazují, že dvě nepřátelské rasy tu nežijí všude tak docela odtrženě a v zavilé zášti. Ještě v Prairie Creek se jakýsi opilec začal navážet do partnerství Billa a Petera. Mírný Bill seděl a seděl a najednou vstal a posměváčkovi ubalil takovou ránu pěstí, že mu vyrazil dva zuby. Ano, pro takové okamžiky mám Billa ráda, pro okamžiky, v nichž se dovede pevně postavit za dobrou věc.
A tak tu v souladu hodují: Navajka Karolína s hustými černými vlasy dosud bez jediné šediny, ale už celkem dost vrásčitá, snědí a černovlasí Pete a John, dále Paul a Kay, na nichž není jejich díl indiánské krve příliš znát, jsou tu tmavovlasí Bill a Cora Chris, světlí George a Hetty a mezi nimi – last but not least- září měděná hlava Malé Jitřenky. Sydneiny myšlenky zalétají i k Ha-o-zinne v ubohém vikiapu v San Carlos - a ovšem i k Leonovi, který tráví svátky jistě v kruhu své rodiny honosně a bohatě.

Leden začíná oblevou, je slunečno, i když ne moc teplo. Malá Jitřenka toho využívá k častým projížďkám po okolí na Hvězdě, mladé ryšavé klisničce s bílou skvrnou na čele. Johnovi už odpověděli na jeho dopisy někteří příznivci Apačů, a tak John jezdívá s Jitřenkou a probírá s ní své záměry. Ve volných chvílích nyní Malá Jitřenka čte s velkým zájmem knihy o vzrušujících objevech v archeologii, které si Sydne nechala poslat od bratra George, a vypadá docela spokojeně a klidně – na rozdíl od Johna. Sydne vnímá jeho nepokoj. Zdá se, že Johnovi začíná docházet, jakou udělal chybu, když se nechal zlákat první dívkou, která na něj zamávala řasami. Kay už je pěkně kulatá, batolí se po domě jako kachna, tak by to řekla Sydne dřív, ale nyní jí dívka připomíná spíš malé bezbranné kachňátko, a začíná k ní pociťovat soucit. Ubohá Kay, sice tak vlídná a dobromyslná, ale ani moc inteligentní ani moc hezká – a naproti ní Aurora, ostrá jako meč, proklatě chytrá, navenek anděl, který vůbec nekoketuje, bezpohlavní bytost, která by se však rázem mohla změnit v  prudkou, strhující a vášnivou ženu, to z ní Sydne cítí a nahání jí to strach. Ve svých obavách stihne aspoň napsat guvernérovi, zda by Naiché nemohl být vrácen ke své ženě a zda by oba nemohli být propuštěni, třeba k ní do Florence Junction.
Sydne zkoumá názor na Malou Jitřenku i u George. Zeptá se ho:
„Máš rád Auroru?“
„Docela jo,“ kření se George, „ale chtělo by to něco přítulnějšího.“
Aspoň mladší syn si tedy zachoval chladnou hlavu, chválabohu!
Na konci ledna napsali prarodiče Thackerayovi, že s radostí George uvítají a postarají se o jeho vzdělání. Přijet může kdykoliv. A tak George opustil rodinu a pošmourný únor se bez něj stal ještě chmurnějším.

Jednoho dne začne Kay rodit. Její syn přijde na svět snadno a rychle. Celá rodina se utápí v radosti a gratulacích, John je zjevně dojatý, rodičům řekne:
„Malý se bude jmenovat Mitch.“
„Mitchell?“ otáže se Bill.
„Ne, jenom Mitch, však příjmení bude mít dlouhé dost. Jen to zkuste vyslovit: Mitch Thackeray! Musíte uznat, že to má zvuk!“
Sydne syna dojatě obejme.

V noci po Mitchově narození se Sydne probudí, zdá se jí, že jí srdce příliš silně buší. Vstane, jde do kuchyně, napije se vody, a tam v noční tmě na ni najednou dopadnou nejčernější chmury. Je babičkou, od této chvíle už bude jen stárnout, žádný vášnivý milenec ji už nevezme do náručí! Možná bude žít do sta let, ale skutečný život končí právě nyní!
Sydne se nezadržitelně rozvzlyká, ani neslyší, že přišel Bill. Ptá se jí:
„Co se děje?“
„Už jsem bába, to není spravedlivé, že to tak letí!“
„Ty můj truhlíčku,“ řekne jí Bill něžně, vezme ji do náručí a lehce, jako by byla malé dítě, ji nese do vyhřáté postele.
„Sydne, neplač! Vždyť v tomhle kraji se skoro všechna děvčata vdávají hodně mladá a pak jsou z nich mladé babičky. A co by měla říkat naše Karolína? Ještě jí není šedesát, a už je prababička!“
„No jo, Karolína, to jsem si vůbec neuvědomila!“
„Tak vidíš“, přisvědčí jí Bill a po chvíli váhavě dodá:
„Možná se v malém Mitchovi vrátí duše jeho dědečka.“
To mluví pravá láska, uvědomí si Sydne. Pevně Billa obejme, líbá ho, celá se v něm rozplyne.

Sydnein duševní stav se ale příliš nezlepší, zvlášť když asi za dva dny zaslechne v domě prásknutí dveří, kroky a Johnův hlas:
„Počkej, Sons-in-yah-zhay, já to nějak vyřeším!“
A Sydne se obává, že se nejedná jen o nějaký početní příklad.

Bill a Pete jedou pro zboží, zdrží se přes noc. Sydne dnes prodává. Chodí docela dost lidí, i když je jim známo, že nové zboží bude nejdřív zítra. Zbytek domácnosti, nyní převážně ženský, se točí kolem Kay a malého Mitche. Malá Jitřenka se jde projet na Hvězdě.
Až k večeru vtrhne do krámu rozčilený John:
„Sons-in-yah-zhay se ještě nevrátila! Projel jsem už celé okolí a nenašel jsem ji!“
„Zůstaň tady!“ poručí mu Sydne a proběhne celý dům. Až v ložnici najde na své posteli kousek papíru, na kterém je napsáno jen:
1 + 1 ≠ 3
Sydne zírá na matematickou formulku, vzhlédne, ve dveřích stojí John. Dopoledne se zabýval natíráním okenních rámů, na tvářích má dosud pár kapek krémové barvy, ale nyní tak zbledl, že barva téměř není znát.
„Utekla,“ řekne Sydne, „ale kam?“
„Do San Carlos, kam jinam by jela? Pojedu za ní!“
„Johne, prosím, počkej do rána! V noci to nemá cenu jezdit, kdo ví, co by se ti mohlo stát! A já pojedu s tebou!“
„Tak dobře, ale vyjedeme ještě před úsvitem! K ránu by mělo být jasno a bude svítit měsíc.“
Doma zůstali už jen dva koně, mladý hřebec Pegas a Srdcové eso. Ano, Srdcové eso dosud žije, Sydne nezná její přesný věk, ale už je to koňská babička, ba přímo koňský Metuzalém, ještě se však ráda občas proběhne. John je nervózní, že cesta bude kvůli Srdcovému esu probíhat pomaleji, ale Sydne ho přesvědčí, že to snad nebude tak hrozné. Vyjedou ještě za tmy, celý dům spí, jen Kay se na rozloučenou pověsí Johnovi na krk.
Střídají rychlou jízdu s pomalejší, Srdcové eso si vede nad očekávání dobře, a tak těsně před polednem dorazí do Haydenu.
„Musím jít pozdravit Leona, aspoň si koně odpočinou,“ křikne Sydne na syna a vejde do obchodu. Leon stojí za pultem, zlatá záře zvenčí vylupuje jeho tvář z šera, až Sydne zeslábne v kolenou.
„Leone,“ vypraví ze sebe ztěžka, „Aurora utekla, nejspíš do rezervace. Jedeme s Johnem za ní.“
Leon trošku nervózně stočí zraky do kouta a řekne jen:
„To je mi moc líto.“
Sydne oslněná sluncem si až nyní všimne temné siluety v pozadí. Je to paní Beaulieuová. Sydne napíná zrak, ale marně, stále vidí jen obrysy ženské postavy s bílou skvrnou obličeje.
„Tak tedy sbohem,“ řekne Sydne a vyšle k Leonovi jediný úsměv, úsměv smutný a nadevše chápající.
„Dobré pořízení!“ křikne za ní Leon pokrytecky.
Sydne vyjde ven, John jí pomůže do sedla. Ještě chvíli Sydne bláhově čeká, že za nimi Leon zavolá, že jim nabídne pomoc, ale nic se neděje, za jejich zády je ticho a prázdno. Konec, tak to je definitivní konec, buší v Sydneiných spáncích, olověná tíha se jí usadí v hrudi a zalehne ji jako balvan. Udělá se jí přímo fyzicky nevolno. Hned za posledním haydenským domkem se sveze z koňského hřbetu a klesne k zemi s hlavou v dlaních.
John bleskurychle seskočí z Pegase a polekaně se nad ní skloní:
„Mami, co je ti?“
„Nic, jen si potřebuju chvíli odpočinout,“ ozve se Sydne hrdlem náhle zcela vyprahlým.
Mami … mami … bože, je to hrozné, že mi dospělý muž, sám otec, říká mami! Kam se poděla všechna ta léta? Jistě, jsem matka, ale jsem přece i dívka raněná láskou a je pro mě k neunesení poznatek, že Leon pro mě není ochoten vzdát se ničeho ze svého pohodlného života. I kdybych s ním tehdy zůstala v Mese, stala bych se postupně obtížnou, vnucující se milenkou, byla bych obrána o veškerou důstojnost a hrdost. Musím Leona úplně vyhostit ze srdce i z mysli! Dokážu to, ale bude to zatraceně těžké. Vždyť on má, alespoň v mých očích, jakési charisma, které mi připomnělo Mit-saha, ale mé podvědomí mi nelhalo. Mit-saha by rozhořčilo, anebo spíš pobavilo, že jsem ho vůbec kdy mohla srovnávat s obchodníkem přiživujícím se na indiánech. Věřím Leonovi, že je neokrádá tak bezohledně jako jiní, ale kdyby se mu tenhle obchod nevyplácel, jistě by ho neprovozoval. Ty kvalitní obleky, pianino, nábytek v haydenském hnízdečku jistě nespadly z nebe! Využil mě, sice jemně a kultivovaně, ale využil. A já jsem s radostí spolupracovala!
Tu se ozve rychlý dusot kopyt, a už u nich v oblacích prachu prudce brzdí Bill.
„Proboha, kde se tady bereš?“ vyjeví se Sydne.
„Vždyť vidíš, půjčil jsem si Arizonu od Jeremiáše Frosta a od rána jedu ozlomkrk, jinak bych vás nedohnal,“ oddychuje Bill a pevně drží Arizonu, robustní černou klisnu, která pofrkává, koulí očima a hryže udidlo, až odlétají chomáčky pěny.
„Tati, Aurora utekla a mámě se teď navíc udělalo špatně,“ ozve se John.
„Už je mně dobře,“ řekne Sydne a vstane.
Bill na ni znepokojeně hledí, sám je unavený a přepadlý, ale opravdu, Sydne vypadá dobře, i když má pocuchané vlasy a zaprášené oblečení. Největší obavy Billa opustí, avšak stejně zakleje:
„Já tu zatracenou holku přetrhnu!“
Sydne se vyhoupne na Srdcové eso a zavelí:
„Jedeme!“
Když se octnou na dohled agentuře, Sydne k ní zamíří, avšak John ji gestem zadrží:
„Rovnou do rezervace, na nadávky pana Smithe máme času dost!“
Sydne souhlasně pokývne a s ulehčením se podvolí vedení, které její syn tak samozřejmě převzal.
Přijeli k vikiapům, John volá apačsky:
„Sons-in-yah-zhay, Ha-o-zinne, kde jste?“
Zpoza vikiapu vyjde Ha-o-zinne, v ruce nese košík s piniovými semeny a na prsou má svázány cípy velkého šátku, ve kterém jí na zádech spočívá nemluvně. Malá, černě ochmýřená hlavička se lehce dotýká matčina ramene. Sydne seskočí z koně, přistoupí blíž a dojatě a nesměle pohladí jemné vlásky.
„Je to syn,“ řekne Ha-o-zinne hrdě a šťastně.
„Kde je Sons-in-yah-zhay?“ vyhrkne John.
„Přijela včera večer krátce po setmění. Přemlouvala mě, abych s ní utekla do hor, nejspíš až do Mexika. Mám vám vyřídit, že vám za všechno děkuje.“
„Byla u nás nešťastná?“ ptá se Sydne.
„Ne, naopak. Ale ona je jiná, jiná než vy a snad i než já. Je divoká jako vítr, co obrušuje vrcholky skal.“
„A kde teda je?“ naléhavě se znovu ptá John.
„Obešla celou osadu a tři mladíci a jedna dívka od Aravaipů se rozhodli utéct s ní.“
„Proboha! Co jejich rodiče?“ říká Sydne.
„Někteří mají obavy, jiní radost.“
„Jak tam budou žít? Budou loupit?“
„Možná,“ odpoví Ha-o-zinne klidně.
„Zabijí ji!“
„Ano … ale ona jinak žít neumí.“
„Prosím, zachovejme klid,“ ozve se Bill, „kdy odjeli?“
„Asi před třemi hodinami …. Ale měli jen jednoho koně, toho vašeho. A mladí Aravaipové určitě neumí běhat tak rychle jako ostatní Apači.“
„To je můžeme ještě dostihnout! Budou muset jít opatrně, vyhýbat se obydleným oblastem. Někde u Fort Bowie určitě uhnou do kopců!“ uvažuje rychle John a dodá, „Ha-o-zinne, děkujeme, určitě ti dám vědět, jak to dopadlo!“
Na další cestu se Sydne radši posadí za Billa na Arizonu, Srdcové eso povede za sebou, aby se příliš nenamáhala. Z koňského hřbetu se ještě ohlédne za drobnou postavou s dětskou hlavičkou na útlém rameni, postavou malé ženy, obklopené aurou pokory i pevnosti.
John vede malou výpravu s jistotou k jihu, instinktivně volí správnou cestu, jako by se v něm probudil duch jeho otce. Asi po hodině Bill vykřikne:
„Tam jsou!“
Opravdu, kus před nimi na pomezí roviny a kopce se cosi hýbe. Popoženou koně a tryskem se přiblíží k opěšalé skupince tří mladíků a dvou dívek, které sedí na ryšavé Hvězdě. Malá Jitřenka má vysoké mokasíny a chatrné šaty z kůže, tmavý šátek poutá její vlasy a ladí s barvou jejích očí, které se troufale a rozjařeně lesknou. Indiáni museli v rezervaci odevzdat své zbraně, ale přesto se jim zřejmě podařilo něco propašovat dovnitř, protože dva mladíci mají kolty a třetí dokonce pušku, byť jakýsi starší typ. Všichni se výhružně postaví mezi bílé a dívky na koni.
„Sons-in-yah-zhay, vrať se prosím s námi,“ osloví John dívku apačsky, „udělám, co budeš chtít, třebas i odjedu za Georgem k příbuzným.“
„Ne,“ odpoví dívka krátce a pohodí hlavou.
„Koně!“ poručí ozbrojený mladík a namíří hlaveň proti bílým. Ti pod hrozbou zbraní sesednou z koní, Sydne přistoupí k Srdcovému eso a mimoděk obejme její hlavu. Srdcové eso jí odpoví tichým zafrkáním.
Malá Jitřenka potlačí sebemenší náznak účasti nebo dojetí, na své společníky promluví svou rodnou mimbreňštinou a zároveň znakuje rukama, aby jí Aravaipové dobře porozuměli:
„Tuhle klisnu ne! Je to stará herka, pojede pomalu a pak chcípne!“
Indiánští mladíci naskočí na Pegase a Arizonu a odjíždějí. Pohled Malé Jitřenky se naposled stočí k Johnovi, pak dívka pobídne Hvězdu a vyráží vpřed za mladíky.
Sydne hledí za dívkou skoro závistivě. Možná na ni čeká časná smrt, ale ještě předtím pozná divoký cval, svobodný vítr ve vlasech, mužskou náruč – a snad i lásku.
„Sons-in-yah-zhay!“ vykřikne John zoufale.
Nato mladík s puškou vydá jakýsi válečný pokřik a zřejmě jen z frajeřiny vystřelí směrem k bílým. John ve vteřině zareaguje a strhne Billa stranou.
Sydne spatří Billa na zemi, po tvářích mu stéká krev. Sydne vykřikne, vrhne se k němu. Jako obvykle nemůže najít kapesník, zvedne sukni a spodničkou mu stírá krev. John se nad Billa nakloní, vidí, že se jedná jen o rozseknutou kůži na temeni hlavy. Řekne:
„Obávám se, že to bude chtít pár stehů.“
„Doma to sešijeme. Dej mi nůž,“ poručí Sydne, Johnovým nožem řeže pruhy ze své spodničky a snaží se vyrobit cosi jako tlakový obvaz, aby zastavila silné krvácení. Celodenní únava, smrtelný úlek a obrovská úleva způsobí, že ze Sydneiných očí se začnou řinout slzy, Billa při ošetřování co chvíli obejme nebo pohladí, takže je za chvíli hojně potřísněná krví stejně jako on.
Bill je trochu otřesený, ale za chvíli se mu podaří zaostřit na Sydne, a za jejím ramenem dnes nevidí žádný stín, žádný přízrak!
Aby obvaz nahoře na hlavě držel, Sydne pár smyček ovine i pod Billovou bradou. Bill se úlevně rozchechtá:
„Teď vypadám jako nebožtík, jen mě šoupnout do rakve!“
John se na ně shovívaně podívá:
„Vy oba vypadáte jako řezníci!“
Usmívá se, ale matčino oko vidí, že je smutný, velmi smutný. Budu se za něj modlit ke všem božstvům, co znám, aby se jeho bolest brzy zhojila!
„Bože, Arizona! Frost nás zabije!“ připomene Sydne uloupeného koně.
„Čert vem Arizonu, dopřejeme tomu zelenáčovi, aby měl jednou navrch,“ usmívá se Bill.
Pěšky se vydají k lidským sídlům. Sydne a Bill se drží kolem pasu, John vede Srdcové eso. Na Sydne se najednou snese obrovská radost a klid. Zůstal mi Bill, má největší životní jistota, má opora, můj přítel v dobrém i zlém, a snad se mi podaří vyplnit mé všední dny, abych bláhově netoužila po zamilovanosti a vášni a neželela rychlého běhu času.
„Bille,“ řekne, „co kdybych si při našem obchodě zřídila takovou pomenší veřejnou knihovnu?“
„Dělej, co ti libo, jen prosím nebuď smutná,“ odpoví Bill a něžně si ji přivine blíž.
Sydne sklopí oči a najednou v trávě kolem sebe vidí stovky, tisíce poupat! Prérie brzy zase rozkvete.

Sydne začala provozovat svou veřejnou knihovnu, stala se matkou dcery Victorie a ještě velmi dlouho se cítila mladá, vitální a činorodá.
Apači byli i přes veškeré snahy svých zastánců deportováni do Fort Sill v Oklahomě a až roku 1913, kdy přestali být pokládáni za válečné zajatce, mohli odejít do rezervace v Novém Mexiku.
Ha-o-zinne se tak s Naichém už nikdy nesetkala.