Stojatá voda 42

Sobota. Před nedělí zvanou Květná.

Maminka dohlíží, zda si beru teplé prádlo. „Kdepak košilku, co tě vede, to je hadřík jako nic!“ Strká mi flanelové triko. Radši nic nenamítám a hledím si ho rychle navlíknout, protože jak tak stojím před ní jen v podprsence, je mi nepříjemně z jejích pátravých očí. 

"Jéžiššmarjá, ty jsi hubená! Pojď sem - sem na světlo!"     

Vyděšená máma přejíždí prsty po mých žebrech, lopatkách a ramenou.                                                                                                                             

 "Ale no tak, mami! Neplaš, nic mi není. A už abych šla."

"To vážně musíš do tý lednice?  Ono se to opravdu nedá natočit jinde než v kostele? - Bože, tak hubená, nastydneš a co potom?"

 Marně namítám, že jsme byli na pochoďáku a nijak to neřešila. Na to neslyší a já s úžasem koukám, že tu hrůzu ze zimy v kostele nehraje. Že je vyděšená doopravdy.    „Vezmeš si vysokačky! No ano, vysokačky, rozumíš?“ 

Co mi zbývá, než vylézt na židli a z nejvyššího patra botníku vzít kozačky. Jsou už týden v krabici, vyčištěné a uložené po uplynulé zimě. Kožich je naštěstí u kožešníka. Byla bych v něm všem pro smích. Ta moje matka, ta má teda nápady…  Ještě než se mi podařilo nasoukat se do těch zatracených vysokaček, zaslechla jsem z kuchyně vytáčení telefonu: prosím Plzeň, číslo… No jo, volá doktoru Staškovi...  tak hubená a bledá, dolehlo ke mně spolu se zaklapnutím dveří.  

Na bezpečný dohled od našich oken jsem strčila čepici do tašky.

Petr Kantor proletěl kolem mě jako  formule jedna  a v běhu si uplivl. Musela jsem se zasmát. Nebo spíš ušklíbnout.  Pro vnuka jsem míň než vzduch, zato pro dědu královna. No ano - královna.  Královno mého srdce, říká mi.  A já nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Zato vím, že na ten kůr bych lézt neměla.. Ale ty Lidice se natočit musí.

Kapky drobného deště mi odplavily pot z čela a zmocnilo se mě jakési zlostné zadostiučinění.  Ach, maminko, co ty víš – tolik se o mě bojíš a netušíš, že se máš opravdu čeho bát...

To jsem ovšem ještě nevěděla, že nakonec budu za ty navlečené vrstvy ráda.  Ale to až ve finále.  Napřed ne. Bylo mi horko. Snad proto jsem ty verše o Lidicích odříkala tak, abych to měla co nejrychleji za sebou. Sama jsem cítila, jak je to tak  nějak nemastné neslané. Přišlo mi divné, že pan Kantor, který vždycky najde nějakou chybu nebo aspoň chybičku, to tentokrát  nechal na první dobrou a ještě se přímo rozplýval: „Janičko, vy jste rozená recitátorka!“

Rozepnula jsem si kabát a podala mu notový záznam. Na další kazetu se totiž natáčely písničky pro Slávku a Richarda, jak o to poprosila maminka.

 „Kam letí ten čáp, který u nás v rybníku stával - Ten čáp – to skoro nevím“, poznamenal pan Kantor  zamyšleně „má spojení přímé, a to my ne, a to my ne – víte, oni slyší trávu růst a mohli by to zabavit.“

Na tom něco bude. Protože podobnou obavu vyslovila už maminka  - a přitom se s ním na tom nedomluvila! Oni - vždyť víme, kdo jsou oni - by v tom mohli vidět narážku na odmítnutou výjezdní doložku.

Tak teda jenom My old Kentucky home – to je sice taky o stesku po domově, naštěstí od utlačovaných černochů, takže to by mohlo projít. Ale jistě že jo, vždyť to zpíváme na angličtině, s paní profesorkou Markétkou řečenou  Medži no problem.

„Ta anglická písnička, tu doprovodím na horním manuále, hodím tam salicionál a jemný kryt, melodie je přijatelná i pro kostel a slovům by nikdo dole u mříže nerozuměl, i kdyby špicoval uši“, míní pan Kantor znalecky.

Oltář je zakrytý fialovým plátnem. Tajemné šero zpovědnic… – nevím, proč mě to napadlo – kde jsem to jenom četla nebo slyšela? Kdepak, tam nikdy nesmím, protože bych se musela zpovídat z toho, co se dělo tady, u varhan, na kůru, v kostele, na dohled od věčného světla...

„Ale copak, Janinko, vy jste nějaká zaražená – proč?“

Asi moc dobře věděl proč. A tak mě raději rychle mě požádal, abych mu ten text přeložila, on že je angličtinou bohužel nepolíbený. Potom spustil kazeťák.

Když bylo hotovo, ještě se mě zeptal: „Janičko, ten refrén - víte, jak to začíná tím víp, co že to znamená?“

„Weep no more, my lady, oh weep no more today…  neplač už, má paní, neplač už dnes - “

„Neplač už, má paní“, opakoval po mně podivným šepotem. To už jsem věděla, že je zle.

„Janičko, má paní. Královno mého srdce. Neplač, má paní… - Ach, kdybych vám mohl tykat a vy byste mi říkala Václave…Václave, ty…“

„Ale to nejde! To by mi nešlo z huby!“

„Klid, Janinko. Já přece  vím, že to nejde. Nesmíte brát všechno tak doslova. Ale že vás miluji, to myslím naprosto vážně. To jediné berte doslova.“

Ucukla jsem.

„Nebojte se!  Skřivanky, ani děkana. Myslel jsem na všechno. Je zamčeno.“

Snad poprvé, co jsem na světě, jsem poznala, co je to studený pot.

Musel tu vlhkost cítit, jak mi zajel mi rukou pod svetr a pak pod to nemožné triko. Ale zřejmě mu to dělalo náramně dobře, protože už zase začal dýchat jako pes a jeho ruka se vydala směrem dolů.

A já jsem děkovala – mamince nebo rovnou Pánu Bohu,  - za to, že jsem navlečená jako cibule, že jsem si musela  si natáhnout přes kalhotky ještě tak řečené bombarďáky a pletené zimní punčocháče a to všechno nacpat do manšestráků.

„Pane profesore…tohle ne!“

„Janinko…květinko…“

„Ne, tohle fakt ne – jsme přece v kostele!“

„Ale no tak, Janičko. Co vás nemá…“

Kalhoty v pase náhle povolily. „Nééé“ vykřikla jsem a na prknech podlahy cosi klaplo a poskočilo.

„Co to je? – Ále, Janinko květinko, to je jenom knoflík! No tedy, jsem já to borec, své milované jsem utrhl knoflík“, rozchechtal se na celé kolo.

„Máte štěstí. Ty kalhoty udrží zip. Ale proč to děláte, proč?“

„Je to rozkoš, Janičko, rozkoš. Pro mě  - i pro vás, jen se nebojte.“

Knoflík uletěl až k zábradlí. Shýbla jsem se pro něj a jak jsem se vzpřímila, viděla jsem zahalený oltář.

„Pane profesore...vám to nevadí, že před křížem, před tím věčným světlem... Pan děkan a... a ten pan farář Prokop“, soukám ze sebe a hoří mi uši,“oni přece, a všichni...všecky ty lidi, voni se tam modlí...“

„Janičko, prosím vás, uvažujte: ty báby, co  tam drmolí, nebeský kozy, místo zpěvu akorát mečí - “

„Ale pan děkan“, přerušila jsem ho, „slouží tam mši!“

„Umanutej dogmatik, navíc má hudební hluch! Co ten vás zajímá, vykašlete se na něho – jen si vzpomeňte, že vám ani nepodal ruku!“

„Ale ten druhý, ten pan farář...taky tam slouží mši a kdyby jen tušil...“

"To je toho, no prosím vás! Že to tak prožíváte ", zakroutil hlavou a potoim se energicky vzpřímil:  „Říkám vám: skoncujte s nimi, co vás mají co zajímat!“

Mávl rukou, z hluboka vydechl a setřel si pot z čela i z pleše.

„Janičko, copak to nevidíte,“ řekl s jakousi unavenou netrpělivostí, „církev umírá.“

„Umírá???“

„Přesně tak. A na vině není jen tenhle režim. Lidi na Západě už na to také moc nedají.“

„Myslíte vědeckotechnickou revoluci? Tím nás krmí na občance.“

„No, to taky. Jiná doba, časy se mění. Víte, já jsem už tehdy, už dávno, před válkou, dna Svatém Kopečku, k tomu byl značně indiferentní. Ovšem Dělal jsem muziku. Krásnou muziku. A ten pitomej koncil všechno rozvrtal, teď už není prostor pro muziku, pro nic.“

Když jsem na něho nepřestala koukat, unaveně doložil: „ Na Západě je církev pořád ještě aspoň kulturní fenomén.  Kdežto u nás  - darmo mluvit. Bolševik zapůsobil jako katalyzátor.  To, co tu vidíte, to je agónie."