Tisíciletý mnich - 2 Dům

Děj se rozjíždí relativně pomalu. Budu doufat, že to není příliš pomalu.

DŮM

Alanův dům stál téměř na kraji města. Do ulice byl natočený severní stranou porostlou břečťanem, částečně zakrytý vzrostlým smrkem. Působil nezajímavě a možná i trochu zašle. Rozhodně se nejednalo o stavbu, které by kolemjdoucí věnovali druhý pohled. Avšak jakmile vstoupili dovnitř, pochopil Jan, jak moc vnější zdání umí klamat.

Vnitřek domu byl nečekaně světlý a vzdušný. Jan, který doposud nepoznal nic lepšího než malý panelákový dvoupokoják, se jenom užasle rozhlížel. Bílé stěny a dřevo jako hlavní materiál interiéru, vše bylo zařízené účelně a s všudypřítomnou asijskou estetikou.

Prohlídku začali v kuchyni.

„Na tom, kdo bude vařit, se vždycky domluvíme,“ začal Alan, ale když si všiml Janova rozpačitého výrazu, dodal s úsměvem: „Neboj, neočekávám michelinského kuchaře, jenom ochotu se učit.“

Následoval hlavní hlavní pokoj přízemí, který by běžná rodina nazvala obývacím, ale Alan použil slovo studovna. Dominantu pokoje netvořila jinde obvyklá velká obrazovka televize, nýbrž obsáhlá knihovna.

„Kdyby tě některá kniha zaujala, klidně si ji půjč.“

Protější stěna byla z větší části prosklená a vedla do zahrady, která byla koncipovaná tak, aby svému majiteli poskytovala maximální soukromí. Místo jinde obvyklého bazénu se zde rozkládalo jezírko nepravidelného tvaru, ve kterém se mezi listy leknínů proháněli různobarevní kapři. Okolo jezírka vedla pěšina tvořená velkými plochými kameny, na jejímž konci stál dřevěný altán.

Alan zavedl Jana ještě kousek dál a v rohu zahrady, skrytá za bujnou zelení, na ně vykoukla malá, ale praktická workoutová sestava.

„Kdyby ses chtěl protáhnout,“ ukázal na ni s úsměvem.

Něco takového tady Jan opravdu nečekal, ale měl z tohoto objevu nefalšovanou radost. Od chvíle, kdy se workoutová hřiště začala objevovat různě na sídlištích, lákalo ho to vyzkoušet, ale nikdy k tomu nesebral odvahu. Příliš mnoho očí. Tady to bude jiné, už se těšil, jak si zacvičí.

Vrátili se do domu a Alan Jana zavedl dlouhým schodištěm do horního patra.

„Koupelna,“ ukázal doprava. „Tady je můj pokoj,“ ukázal na dveře před nimi. „A toto bude tvůj pokoj.“

S těmi slovy otevřel zbývající dveře vlevo a odhalil prostorný pokoj prosvětlený východním a jižním oknem. Postel, skříně, pracovní stůl. Prosklené dveře vedly na terasu, která poskytovala příjemný výhled do zahrady.

Jan se rozhlížel a neměl slov. Za poslední roky si zvykl spokojit se s málem, proto každá jednotlivost zde pro něj představovala naprostý luxus. Nějakou dobu bydlel na ubytovnách, kde se o pokoj dělil s několika dalšími. Z tohoto pohledu jeho aktuální ubytování v domku u řeky patřilo k tomu lepšímu, co zažil, protože tam měl tu jednu malou místnost sám pro sebe.

Alan ho nechal se kochat a na chvíli ho opustil.

Jan stál v místnosti, a připadal si tam hrozně nepatřičně. Věděl, že na sobě má nejlepší a nejčistší oblečení, které toho rána našel, přesto se tady najednou cítil hrozně špinavý a neupravený. Pokoj, celý dům, všechno tu bylo tak čisté a uspořádané, až si v duchu říkal, jak dobře to k Alanovi pasuje. Ale on sám si v průběhu času navykl na jistou míru špíny a neupravenosti, kterou už dávno přestal vnímat. Až nyní si ji v kontrastu s tím vším tady opět bolestně uvědomil.

Alan se vrátil a vytrhl ho z těch nepříjemných myšlenek.

„Musím jít ještě něco zařídit, takže navrhuji následující. Zajdi si pro své věci a přijď sem zhruba za dvě hodiny, to už bych měl být zpátky. A vezmi si toto,“ natáhl ruku a něco Janovi podával.

Jan to bezmyšlenkovitě vzal a teprve pak se podíval, co to je. Uviděl platební kartu. Překvapeně na Alana pohlédl.

„Kdyby sis potřeboval něco dokoupit,“ předběhl jeho otázku Alan.

„Ale, to přece nejde.“ Jan se mu pokusil kartu vrátit.

„Jde,“ udělal Alan odmítavé gesto rukou. „Přece nemá smysl, abys čekal měsíc na výplatu, pokud něco potřebuješ teď. PIN je...“ a nadiktoval čtyři čísla.

Jan váhavě stáhl ruku zpět.

„Děkuji,“ poděkoval rozpačitě. Samozřejmě, že uvítal možnost nakoupit si nějaké nové oblečení, alespoň by si v tomto úhledném prostředí nepřipadal tak nevhodně. Ale příčilo se mu dostat peníze jen tak.

„Kolik…?!“ začal, pak zaváhal, jak hledal vhodná slova.

„Není tam limit. Nakup si, co potřebuješ.“

Jan překvapeně polkl a nevěřícně hleděl na Alana. Nevěděl, co na to říct.

„Nelam si s tím hlavu. Večer všechno probereme,“ uzavřel Alan.