Tisíciletý mnich - 3 Stěhování + Dohoda

STĚHOVÁNÍ

Jan stál v malém pokoji polorozpadlého domku a přišlo mu to strašně dávno, co odtamtud odešel. Přitom to bylo sotva pár hodin. Ale za tu krátkou dobu se toho tolik událo, že tomu pořád ještě nemohl uvěřit.

Přebíral své věci a dělil je na dvě hromady. Pohlédl na tu, jež obsahovala to, co si vezme s sebou. Nebylo toho mnoho. Hlavně oblečení, kterému chtěl dát po nezbytném průchodu pračkou ještě šanci, a pár předmětů, ve kterých uchovával vzpomínku na svůj dřívější život s mámou.

Věci z druhé hromady pečlivě poskládal a vrátil na místo, neměl to srdce je vyhodit. Třeba se to nějakému budoucímu obyvateli bude hodit.

Potom vyrazil na nákupy. Dokoupil si pár kusů oblečení, a pak zašel do drogerie, kde po chvíli váhání přidal do košíku i holicí potřeby. Při každém placení trnul strachem, aby nevznikl nějaký problém, ale karta bez problémů spolupracovala.

Když procházel kolem prodejny mobilů, padl jeho pohled na nejnovější model, který zrovna propagovali. V kapse měl starý mobil s předplacenou kartou, který dostal před lety k narozeninám. Sice se mohl zdarma připojit na veřejnou wifi, ale příliš často ho nepoužíval, protože obvykle neměl moc možností ho nabít. Nyní bude mít zásuvky k dispozici pořád, není na čase si pořídit pořádný přístroj? Lákalo ho to. Alan přece říkal, že na kartě není žádný limit. Proč by si ho nemohl pořídit? Však si to pak odpracuje a postupně splatí...

Najednou se vzpamatoval a nejraději by se za takové myšlenky napohlavkoval. Alan mu umožnil nakoupit si věci, které potřebuje, a nový mobil rozhodně není věc, kterou by teď nutně potřeboval. Stejně, komu by volal? A kdo by volal mu? A hlavně, Alan mu dal svoji důvěru, přece ji nemůže hned na začátku takto zneužít. Jak mě vůbec mohla taková hloupost napadnout? Sklopil hlavu a šel dál.

Po krátké úvaze se ještě zastavil do potravin a nakoupil nějaké základní potraviny, trochu ovoce a pár sladkostí. S celým dnešním nákupem se pak vrátil zpět do domku. Jeho sousedé ještě nebyli doma, proto jim napsal krátký vzkaz na rozloučenou a spolu s taškou potravin ho položil do jejich pokoje. Nemohl se s nimi rozloučit osobně, ale doufal, že je jeho dárek na rozloučenou potěší. Tento výdaj si dokázal vnitřně ospravedlnit a věřil, že i Alanovi by to zvládl vysvětlit. Pak popadl své věci a naposledy vyšel ze dveří.

„V klidu si vybal, večeře bude v šest,“ přivítal ho Alan v jeho novém domově.

Jan si uspořádal svých pár věcí do poliček a skříně a pak si dopřál pořádnou sprchu. Když se prohlížel ve velkém zrcadle, uvědomil si, jak špatně o sebe poslední roky pečoval. Rohlíková dieta s občasným sezónním zpestřením ho sice nasytila, ale ani zdaleka mu nedodala dostatek potřebných živin. Svaly na rukou i nohou skoro zmizely a jeho pokožka vypadala opravdu velmi nezdravě. Musel uznat, že od zanedbaného pouličního feťáka se na pohled lišil jenom minimálně. Není divu, že ho všude odmítali. Jak to, že mi to nedošlo dřív? Jako by se teprve nyní skutečně začal probouzet z letargie, kvůli které se na ulici dostal a zůstal tolik let. Ode dneška se všechno změní, slíbil si v duchu.

Když na sebe natáhl nové čisté oblečení, čekala ho poslední část očisty. S velkou úlevou vytáhl holicí potřeby a bez jediného zaváhání se zbavil všech těch neudržovaných vousů. Chvíli hodnotil výsledek v zrcadle. Hladce oholený už nebyl, ani nepamatoval a ten pocit mu přišel nečekaně osvobozující.

Předtím se nikdy neholil rád a vždy měl po ruce výmluvu, proč si holicí potřeby nemůže pořídit. Zbytečný výdaj, vždyť si stačí vousy občas zastřihnout nůžkami, vyjde to levněji a ve výsledku je to jedno, ne? Ale nyní, v tomto úhledném domě a vedle elegantního Alana, cítil potřebu být rovněž upravený. Věděl zcela jistě, že ode dneška se už bude bez reptání holit každý den.

Když sešel do kuchyně, byl Alan ještě zaměstnaný vařením večeře.

„Mohu s něčím pomoct?“ zeptal se Jan nesměle.

Alan něco míchal v pánvi, vzhlédl, a když spatřil tu proměnu, celý se rozzářil.

„Sluší ti to.“

Jan se skoro začervenal, jak nebyl na taková slova zvyklý. Rozpačitě si prohrábl vlhké vlasy: „Ještě by to chtělo holiče.“

„To se dá zařídit.“ S těmi slovy se Alan otočil zpět k plotně.

„Mohu s něčím pomoct?“ zopakoval Jan.

„Není třeba, už to skoro je.“

Než se jídlo dovařilo, pootvíral Alan všechny skříně a šuplíky a ukázal Janovi, kde se co nachází. Při tom vyndal několik misek k naservírování dnešní večeře.

„Chceš hůlky nebo příbor?“

Jana na okamžik zachvátila panika. „Příbor, prosím.“ A v duchu si udělal poznámku: musím se naučit používat hůlky.

K večeři bylo kuře se zeleninou a rýží na asijský způsob a Jan si v duchu dělal další poznámky, co všechno se bude muset naučit.

„Neboj, všechno ti ukážu,“ zasmál se Alan, když si všiml jeho soustředěného výrazu.

Jakmile dojedli, Jan vyskočil a prohlásil: „Umývat nádobí umím!“ Rozhlédl se a s nesmělým úsměvem dodal: „A snad si i pamatuji, co kam patří.“

Alan přikývl: „Dobře, nechám to na tobě. Pak za mnou přijď do studovny.“

DOHODA

„Celým jménem jsem Alan Luo, žiji tu něco přes pět let a pracuji v pobočce jedné obchodní firmy,“ začal Alan další rozpravu opětovným představením se. „Jak sis všiml, bydlím tu sám. Návštěvy sem nechodí, ani nemám poblíž žádnou rodinu, se kterou bych se stýkal. Přes týden jsem většinu dne v práci. Vstávám v šest, o půl sedmé snídám, v sedm odcházím, vracím se kolem páté a zhruba v šest večeřím.“

Chvilku se po tom výčtu odmlčel, pak pohlédl na Jana a dodal: „Kdyby ti ten režim vyhovoval, budu rád, když budeme jídat společně. Obědy v pracovní dny budeš mít samozřejmě ve vlastní režii.“ Zamyslel se, co ještě dodat. „Na mě toho moc zajímavého není. Možná jsem trochu staromilec a trochu samotář. Než bych šel do společnosti, raději se projdu po městě nebo si vyjedu někam na výlet do přírody.“

Jan byl docela překvapený. Jelikož na něj Alan od první chvíle působil velmi přátelsky, automaticky očekával, že má spoustu přátel a vede čilý společenský život. To, co Alan popisoval, znělo jako hodně nudný a osamělý život na tak mladého člověka.

Nyní byl na řadě Jan.

„Já jsem Jan Holý. Matka umřela, otce jsem nikdy nepoznal a o žádných dalších příbuzných nevím. Se spolužáky jsem ztratil kontakt, když jsem odešel ze školy. Poslední dobou jsem přespával v opuštěném domku u řeky s jedním párem narkomanů.“ Potřásl smutně hlavou. „Ale spíš jsme jenom bydleli vedle sebe, než abychom se nějak extra přátelili. Tihle lidé žiji v jiném vesmíru.“

Vlastně jsme na tom celkem podobně, uvědomil si při svých slovech, a to jsem se nikdy nepovažoval za nespolečenského člověka. Každý asi máme své důvody.

„Na posledních pár let moc pyšný nejsem,“ přiznal se. „Byl jsem mladý, nezkušený a nejspíš i hodně naivní. Všechno jsem opustil, zpřetrhal vazby na normální svět, a pak jsem už nevěděl, jak z toho ven.“ Odmlčel se a chvíli hleděl do země. Tyto vzpomínky teď otvírat nechtěl. „Moc toho asi neumím, ale pokud mi dáš trochu času, všechno se naučím.“

„Nemusíš se ničeho bát,“ ujistil ho Alan. „Všechno ti ukážu a postupně se u každé činnosti domluvíme, odkdy si ji vezmeš na starost.“ Ještě jednu věc chtěl vyjasnit. „Určitě nečekám, že za mě budeš dělat všechno. Svůj pokoj a své věci si budu uklízet sám. Na vaření se budeme domlouvat. Věřím ale, že se nám podaří rychle najít rozumnou rovnováhu v tom, jak se o běžné práce podělit. Rád bych to celé vnímal spíš jako péči o společnou domácnost, než abys mi tu dělal sluhu.“

Znělo to jako sen. Jan si nemohl pomoct, Alanův přístup se mu líbil čím dál víc. Najednou si uvědomil, že mu ještě nevrátil kartu. Sáhl do kapsy a podal mu ji.

„Vracím a děkuji za půjčení. Utracenou částku mi prosím strhni z odměny.“

Alan kartu chvilku převracel v prstech a pak ji Janovi vrátil zpět. „Nech si ji.“ Všiml si Janova nechápavého pohledu: „Budeš ji potřebovat, až budeš nakupovat věci do domácnosti. Vedle toho ji využívej dle libosti. To bude tvoje odměna.“

Než stihl Jan jakkoliv zareagovat, vytáhl Alan odkudsi ještě jednu věc - malou krabičku, kterou položil vedle karty.

„A tady jsem ti připravil služební mobil. Nos ho stále u sebe. Když budu něco potřebovat, tak zavolám nebo napíši zprávu. A naopak, když si s něčím nebudeš vědět rady, neboj se ozvat. Je tam neomezený tarif na volání i data, protože tady v domě není zavedený Internet.“

Jan na něho nevěřícně zíral. Jedno překvapení za druhým. Tohle byl přesně ten model, který dnes obdivoval přes výlohu! Teď byl stonásobně rád, že pokušení odolal, a nekoupil si ho.

Ale jakmile úvodní nadšení opadlo a porovnal si v hlavě, co má dělat za práci, a co všechno za to dostává, přece jenom mu to celé přišlo podezřele výhodné. Není v tom nějaký háček?

„To je všechno,“ hledal vhodná slova, „možná až příliš velkorysé. Popravdě nevím, co si o tom mám myslet.“

Alan snadno uhodl, co se Janovi honí hlavou. „Nehledej v tom žádnou záludnost. Jenom chci, aby ses tu cítil víc jako člen domácnosti než jako sluha.“ Chvíli se odmlčel a pak nečekaně dodal: „A možná se poslední dobou cítím trochu osamělý.“

Jan se na něho překvapeně podíval. Tento člověk má všechno, co já ne. Má dům, má práci, je podle všeho velmi dobře finančně zajištěný. Nechce se mi věřit, že by neměl žádné přátele. Co přátele, zástupy vdavekchtivých slečen! Ale když ho tak pozoroval, měl opravdu pocit, že za tím elegantním zevnějškem a přátelským úsměvem se skrývá jakýsi temný stín. Jako by v minulosti prožil nějakou tragédii.

„Promiň,“ vyklouzlo mu, ani nevěděl proč. „Opravdu si vážím tvé důvěry, hodně to pro mě znamená. A byl bych hloupý, kdybych to nepřijal“

„Neomlouvej se,“ pohlédl na něj Alan a pak napřáhl ruku: „Takže dohodnuto?“

„Dohodnuto. Děkuji, “ stiskl Jan nabízenou pravici.