Tisíciletý mnich - 4 Nevěsta

 

NEVĚSTA

„Babičko Pá, už kvetou loulinky!“ volala zvesela dívka, přibíhající do vesnice.

Doběhla ke starší ženě a ukazovala jí svazek rostlin s drobnými fialovými kvítky.

„Hned vám z nich vyrobím mastičku na bolavé klouby.“

Žena se usmála, ale pak ji trochu pokárala. „Laděnko, neměla bys být s ostatními děvčaty?“

Dívka zvážněla a zavrtěla hlavou. Jako dcera náčelníka byla už v dětství zaslíbena synovi vůdce spřáteleného kmene. Zatímco ostatní dívky jejího věku už řešily, který mládenec se jim líbí, případně kdo hází okem po nich, Lada je mohla jen tiše poslouchat a závidět jim jejich svobodu. Ona tyhle myšlenky nesměla mít, už patřila někomu jinému.

Věděla, že jednoho dne bude muset všechno opustit, odejít do cizího kraje a provdat se za muže, kterého vůbec nezná. Čím méně vazeb si zde vytvořím, tím méně bude loučení bolet, říkala si. Proto odmalička raději běhala po lese, než aby si hrála s vrstevníky. Díky tomu v sobě objevila talent na byliny. Když našla rostlinu, intuitivně poznala, na jaký neduh by mohla pomáhat. Pokud znala symptomy nemoci, uměla sestavit směs, která na ni nejlépe zabrala.

Jednoho dne se v bráně objevila dlouho očekávaná delegace. S družinou přišla i usměvavá mladá dívka, která se představila jako Maria. Měla Ladě dělat na dlouhé cestě společnost a svou bezprostřední a veselou povahou si během jediného odpoledne dokázala získat její sympatie. Snad to stěhování přece jenom nebude tak zlé.

Byl večer, Ladina poslední večeře s rodiči, ale u stolu zatím seděla pouze ona se svou matkou, otec měl ještě zařizování kolem ubytování hostů. Lada vypadala zamyšleně a v jídle se jenom rýpala, až ji matka musela napomenout.

„Mami,“ zvedla Lada hlavu. „Jaké to bylo, když ses poprvé potkala s tatínkem?“

Vždycky se na to chtěla zeptat, ale doposud to neudělala, neboť se bránila myslet na to, co ji čeká, až bude muset jednou odejít. Ale teď to bylo tady, už nebylo kam se před tím schovat.

„Tak tohle tě trápí,“ usmála se na ni máma. Politické sňatky byly dlouhou tradicí, proto moc dobře věděla, co její dcera nyní prožívá. „Pravda je, že když jsme se poprvé setkali, byla jsem hrozně zklamaná.“

„Jak to?“

„To víš, odmala jsem si mnohokrát představovala, jaký ten můj zaslíbený princ asi bude. A táta, byť nebyl nijak ošklivý, se tomu mému vysněnému krasavci nemohl rovnat.“ Na chvíli se ztratila ve vzpomínkách. „Ale jakmile jsme měli možnost si v klidu popovídat, poznala jsem, že má hlavu i srdce na správném místě, a že si budeme dobře rozumět. Jak vidíš, vydrželo nám to dodnes.“

Lada přikývla. Věděla, že její rodiče mají i po letech harmonický vztah. Ale její obavy to nerozptýlilo.

„Ale co když si zrovna my dva navzájem nesedneme?“

„Dobře to dopadne, neboj se.“ Pohladila ji po vlasech. „Ale budeš mi chybět, holčičko. Mně i tátovi.“

Lada si nepřála, aby její odchod doprovázela velká pompa. Proto se už večer před odjezdem rozloučila se všemi blízkými a druhý den, hned brzy ráno, naposledy objala matku s otcem a vyrazila na cestu. Čekalo je několikadenní putování.

Zpočátku byla Lada zamlklá. I přes matčino uklidňování se stále nemohla zbavit obav. Co ji v novém domově čeká. Jak ji přijmou? Jaký bude její nastávající? Maria, jako by jí četla myšlenky, začala vyprávět všemožné historky z jejich vesnice. Lada dychtivě naslouchala a díky tomu získávala alespoň základní představu o tom, jak život v novém domově vypadá. Ulevilo se jí, když viděla, že se tamější lidé a jejich problémy příliš neliší od toho, co znala.

Jedno jméno však ve vyprávění stále chybělo.

„A jaký je můj nastávající?“ zeptala se konečně.

Mariiny oči se rozzářily. „Ritar? Krasavec. Vysoký, dobře stavěný. Rychlý a obratný. Ty jeho oči! A úsměv…“ spustila nadšený chvalozpěv, který neměl konce. „Táta je dobrý náčelník, lidé si ho váží a Ritar mu už teď s hodně věcmi pomáhá. Všichni ho mají rádi a...“

„Počkej, ty jsi Ritarova sestra?“ přerušila ji překvapeně Lada.

„Ne tak úplně. Ujali se mě, když jsem jako malá přišla o rodiče. Takže jsem něco jako jeho sestra, ale...“ Maria sklopila oči.

„Ale raději bys byla víc než sestra?“ Lada to pochopila okamžitě.

Maria si zakryla ústa v úleku, že prozradila něco, co neměla.

„To nesmí nikdo vědět!“ vyplašeně se rozhlédla, jestli je někdo z jejich družiny mohl slyšet. „Já vím, že nesmím. Stokrát jsem si to říkala, ale...“

„Ale srdci neporučíš?“ usmála se na ni Lada.

„Hm,“ kývla Maria, celá rudá. Pak zvedla hlavou a vyhrkla: „Ale ničeho se neboj, Ritar je tvůj ženich. V žádném případě ti nebudu stát v cestě. Budu ti dobrou sestrou.“

„A co Ritar? Ví to?“

„Já nevím,“ přiznala Maria. „Chová se ke mně hrozně hezky. Já vždycky v koutku srdce doufala, že i já jsem pro něj víc než jen sestra, ale nikdy jsem si před ním netroufla cokoliv naznačit. Stejně by to nemělo budoucnost,“ sklopila hlavu.

„Ale jestli je to oboustranné, tak s tím musíme něco udělat! Promluvím s náčelníkem, jenom co dojedeme, a...“

„To nesmíš!“ přerušila ji Maria. „Neznáš tátu. Ten by mě přerazil, kdyby se to dozvěděl. A vás dva by oddal, i kdyby vás musel svázat. Jednou daný slib, to je pro něj otázka cti, nic ho nedonutí ho porušit.“

Lada mlčela. Ale uvnitř jí nebylo lehce. Možná by o tom raději vůbec nevěděla, ale ve výsledku byla ráda. Pokud je to oboustranné a i Ritar rád Marii, v žádném případě si ho nemůže vzít. Vždyť by zničila jejich štěstí a to své by stejně nenašla.

Musím s tím něco udělat! Ale nejdříve se v novém domově trochu rozkoukám. Snad nebudou trvat na tom, aby svatba byla hned, a budu mít čas nějaké řešení vymyslet.

Vytrhla se z myšlenek a usmála se na Marii: „Pověz mi o něm ještě něco, prosím.“ A k tomu ji opravdu nemusela přemlouvat.

Konečně dorazili do cíle. Vystoupali na poslední kopeček a spatřili před sebou mírně zvlněnou krajinu luk a polí, dole se v údolí říčky rozprostírala vesnice, která se stane Ladiným novým domovem. Na okolních loukách se pásla podivná velká hnědá zvířata. To musí být travani, o kterých mluvila Maria, pomyslela si Lada.

Už se blížili k prvním stavením, když si Lada všimla mladíka, procházejícího se vysokou trávou. Rozhlížel se kolem sebe a pečlivě vybíral květiny do kytice, kterou držel v ruce. Když zaslechl blížící se kolonu, pohlédl ledabyle jejich směrem. Pak se ale zarazil a zůstal na ně zírat, jako by spatřil nějaké zjevení.

Ladu jeho reakce zaujala a zahleděla se jeho směrem. Dívá se na mě? Jak se nedívala před sebe, klopýtla a musela se chytit Marie za rukáv, aby nespadla.

„Kdo je to?“ zeptala se, když takto nechtěně přitáhla její pozornost.

Maria sledovala její pohled. „To je Divňous. Vyprávěla jsem ti o něm.“ Potřásla hlavou. „Ale co na nás tak zírá?“

Lada usilovně zavzpomínala, co jí o něm Maria vyprávěla. Kluk, který v dětství přišel o oba rodiče a vychovala ho babička. Celé dny běhal po lukách a vždycky donesl domů nějaké býlí. Rád se smál a každému pomohl, nejedna dívka tajně doufala, že ona bude jeho vyvolenou.

Když babička zemřela a musel se postarat sám o sebe, začal pro obživu sbírat byliny a vyrábět z nich léčivé směsi. Nikde se tomu neučil, ale jeho recepty byly vždy účinné. Jednou za čas natrhal krásnou kytici divokých květů, ty ale nebyly určené pro žádnou dívku, položil ji na hrob babičky a rodičů.

Vlastně se nikdy o dívky příliš nezajímal. Popovídal si s nimi, zažertoval a šel si po svém. Jejich náznaky a snahy upoutat jeho pozornost jako by vůbec neviděl.

Před pár lety pomocí svých bylin zachránil travany, když začali chřadnout na neznámou nemoc. Nejeden soused mu tehdy z vděku nabízel ruku své dcery a jako věno celé hospodářství. On ale všechny odmítl s tím, že čeká na tu pravou a jinou nechce. Proto se ve vesnici začalo šuškat, že je asi nějaký divný a postupně mu začali říkat Divňous.

Divňous. Lada neznala jeho pravé jméno. Možná jí ho Maria ani neřekla. Jsme si vlastně dost podobní, s těmi bylinkami, pomyslela si. Znovu se ohlédla a viděla, že tam stále ještě stojí a dívá se jejich směrem. Nevěděla proč, ale rozbušilo se jí srdce.

Když došli do cíle, přivítali je náčelník, statný postarší muž, a jeho manželka, drobná usměvavá žena. Vzápětí dorazil i vysoký mladík, který nezapřel podobu s náčelníkem. To musí být Ritar, uvědomila si Lada. Maria nepřeháněla, její ženich je skutečně pohledný.

Náčelník uvítání zbytečně neprotahoval.

„Určitě jsi z cesty unavená, nechám ti připravit koupel. Osvěž se, odpočiň si a uvidíme se u večeře.“ Obrátil se na Marii. „Mari, prosím, proveď ji tu trochu.“

Lada poděkovala, ale to už ji Maria popadla za ruku a táhla ji zvesela dovnitř.

„Milá Lado, ještě jednou vítej a doufám, že se ti u nás bude líbit,“ zahájil náčelník společnou večeři. Rozhlédl se kolem stolu a dodal: „Svatba bude zítra v poledne.“

V Ladě hrklo a dle reakce ostatních nejenom v ní. Náčelník si chvíli vychutnával jejich zaražené pohledy a pak se rozesmál: „Žertuji! Není kam spěchat. Je to pro tebe velká změna a měli byste se nejdříve trochu poznat, než váš svazek uděláme oficiální. Zítra v poledne tě oficiálně představím celé vesnici a svatbu můžeme uspořádat třeba během příštího úplňku.“

Jeho žena po něm hodila přísným pohledem, pak se otočila k ostatním a pobídla je: „Jezte, jezte, ať vám to nevystydne.“

Zatímco jedli, obrátila se na Ladu a zajímala se, co doma obvykle vařili, co má ráda, a který z pokrmů na stole nezná. Maria se přidala se svými postřehy, občas se ozvali i muži a díky tomu se rozproudila příjemná konverzace. Lada si v duchu oddechla. Každý svým způsobem, ale všichni jsou to milí lidé, říkala si v duchu.

Když dojedli, rodiče se vytratili s tím, ať se mladí baví a trochu víc se seznámí. Maria se chystala odejít také, ale Lada ji zadržela. Nechtěla zůstat s Ritarem o samotě, a navíc, potřebovala si něco ověřit.

Ritar se k ní choval velmi zdvořile a mile a čím více ho poznávala, tím lépe rozuměla, co na něm Marii tolik přitahuje. Tento mladý muž byl skutečně princem, o kterém mohla každá dívka snít. A ona byla ta šťastná, která ho dostane zcela bez námahy. Ale… to byl ten problém.

Pomocí pár skleniček vína se jí podařilo vytvořit veselou a bezstarostnou atmosféru, aniž by si její společníci všimli, že sama sotva usrkla. Díky tomu měla možnost pozorovat všechny ty letmé pohledy, drobná gesta a další náznaky, které hledala. Brzy měla jasno, že ani z Ritarovy strany se nejedná o pouhou sourozeneckou náklonnost.

Samotnou ji překvapilo, že z toho zjištění není vůbec smutná. Naopak, ulevilo se jí. Znala ji jenom krátce, ale nechtěla Marii vidět nešťastnou. Od chvíle, kdy se dozvěděla její tajemství, nedokázala si představit sama sebe po Ritarově boku. Ti dva patřili k sobě a Lada si umiňovala, že udělá všechno pro to, aby to tak dopadlo.

Ona měla před svým vnitřním zrakem jiný obličej, orámovaný vlasy pocuchanými větrem. Uhrančivý pohled tmavých očí. Kytici lučního kvítí... Nevěděla, proč se jí ta vzpomínka pořád vrací a nerozuměla tomu zvláštnímu pocitu, který v ní vyvolávala.

Maria si všimla, že Lada je čím dál víc zamlklá a ztrácí nit hovoru.

„Jsi unavená?“

Lada kývla: „Půjdu si lehnout.“ Maria se začala zvedat, ale Lada ji zadržela. „Trefím sama, nemusíš mě doprovázet.“

Vyšla ven na vzduch a zamířila ke svému pokoji. Po pár krocích se zastavila a zahleděla se na oblohu. Byla jasná noc a hvězdy krásně zářily. Někde na obzoru zřejmě vycházel měsíc. Jsem tak daleko od domova, ale hvězdy jsou tu stejné, pomyslela si. Třeba se maminka s tatínkem právě teď také dívají.

Najednou se jí nechtělo vracet do pokoje, v hlavě jí vířilo tolik myšlenek, že by stejně neusnula. Když si všimla, že mírný svah nad vesnicí je už zčásti osvětlený stoupajícím měsícem, bez rozmýšlení se vydala tím směrem. Trochu se vyvětrá, pokochá se pohledem na měsíc a hvězdy, a pak teprve půjde spát.

Propletla se mezi domy a snadno našla pěšinu vinoucí se vzhůru po svahu. Po chvíli stoupání se zastavila a ohlédla se na měsíc zářící těsně nad obzorem. Bylo pár dní po úplňku a takto nízko se měsíc jevil obrovský, zbarvený lehce dožluta, s jasně viditelnými tmavšími detaily.

Náhle poblíž zaslechla jakýsi šramot a trochu se lekla. Rychle pohlédla tím směrem a zahlédla mužskou postavu. Muž vstal a mlčky ji pozoroval. Lada chtěla pozdravit, ale když měkké světlo měsíce osvítilo jeho tvář, její srdce se málem zastavilo. Ze všech lidí narazí uprostřed noci zrovna na něj!

Chvíli si bez jediného slova hleděli do očí. Pak on udělal pár kroků směrem k ní a ona, jako by ji táhla neviditelná síla, popošla k němu. Všechny myšlenky zmizely. Celý svět se zredukoval na něj, na ni a na zářící měsíc.

Přála si být blíž. Ještě blíž! Stáli metr od sebe a vpíjeli se pohledem jeden druhému do očí. Pak oba naráz udělali ten poslední krok, který je od sebe dělil a jeho ruce ji jemně objaly. Se zachvěním vydechla a položila svou hlavu na jeho hruď. Cítila jeho vůni a slyšela jeho bušící srdce. Vše na něm jí přišlo tak povědomé, tak příjemné...

Zvedla hlavu a pohlédla do jeho tváře. Byl tak blízko! V něžném pohledu jeho očí se rozpouštěly všechny pochyby, jestli v ní vůbec ještě nějaké zbyly. Svět kolem se vypařil, zůstala jen touha být blíž. Nejblíž! Sklonil hlavu, její rty mu vyšly vstříc a vzápětí splynuli v nekonečném polibku. V hlavě jí vybuchl ohňostroj a tělem projela vlna horka a zimy zároveň. Přitiskla se k němu a cítila, jak se i on zachvěl a objal ji ještě pevněji.

Když se po dlouhé době vrátili do reality, stál už měsíc vysoko nad obzorem a zaléval krajinu studeným bílým světlem. Zůstávali v těsném obětí, jako by se od sebe nedokázali oddálit ani o milimetr.

„Konečně jsem tě našel!“ zašeptal on a umístil lehký polibek na její čelo.

Já jsem ta, na kterou celou dobu čekal? To pomyšlení ji naplnilo štěstím. Ale když tu zůstanu, budou mě nutit vzít si Ritara.

„Odejdi se mnou! Daleko. Kde budeme moci být spolu.“ Jako by jí četl myšlenky.

„Ano,“ vydechla bez jediného zaváhání.

„Já jsem Jasir,“ usmál se na ni.

„Lada,“ usmála se na něho.

Vzali to v podivném pořadí, ale oba uvnitř neměli žádnou pochybnost. Takto to má být. Patří k sobě.

Chvíli si ještě užívali vzájemné blízkosti, pak Lada tiše pronesla: „Zajdu si pro věci.“

Jasir přikývl, ale jen neochotně povolil své obětí. Zavěšeni do sebe opatrně sestoupili stezkou zpět k prvním domům. Teprve tam se rozloučili.

„Budu tě čekat, tam,“ ukázal zpět na svah. Ještě se krátce políbili a pak už každý zamířil svým směrem. Jak se Lada blížila k náčelníkovu domu, omámeně se usmívala. Všechno se vyřešilo.

V domě byla všude tma, všichni už nejspíš spali. Vklouzla do svého pokoje a co možná nejtišeji začala balit své věci. Brala jenom to nejnutnější. Ještě sepsala lístek s krátkým vysvětlením, pak popadla svůj ranec a tiše se vytratila do tmy.

Jasir ji již čekal na místě, kde se předtím potkali. Vedl statného travana, na kterém byl naložen celý jeho majetek. Přivítali se vroucným obětím, pak Jasir přidal její zavazadlo na travanův hřbet. Lada se podivovala, že se dokázal sbalit tak rychle.

Všiml si jejího pohledu a usmál se: „Začal jsem se chystat hned, jak jsem tě odpoledne zahlédl.“

Lada se dnes už ničemu nedivila. Pak zachytila jemnou kořeněnou vůni linoucí se z jednoho balíčku.

„Bratřec!“ vydechla. „A tolik!“

„Ano. Ve městě ho prodáme, abychom měli něco do začátků,“ vysvětlil.

Bratřec, to byla vzácná bylina s drobnými lístky. Sama o sobě neměla výrazné léčivé účinky, ale ve směsích jiných bylin dokázala potlačit nepříjemné vedlejší účinky. Některé léky by bez něj nadělaly v lidském organismu více škody než užitku. Za takové množství dostanou spoustu peněz.

„Nasbíral jsem i semena. Až se někde usadíme, můžeme ho pěstovat, i řadu dalších bylin,“ dodal Jasir. Ve skutečnosti již odchod z vesnice plánoval dlouho.

Ruku v ruce vyrazili pod zářícím měsícem do nového, společného života.

 

Když se Maria ráno probudila, byly její oči ještě trochu zarudlé, jak večer plakala. Poté, co se Lada včera vzdálila, dočkala se od Ritara nečekaného vyznání lásky. Plakala v jeho náruči a i mu tekly slzy, za které se před ní nestyděl. Oba moc dobře věděli, že jim není dáno být spolu.

Ritar byl od malička vedený k tomu, že být synem náčelníka, to je především zodpovědnost. Jeho život nepatří jenom jemu, nemůže dělat, co se mu zlíbí. Bylo nepředstavitelné, aby kvůli svému sobeckému zájmu poškodil jméno svého otce a celé vesnice.

Maria byla jenom obyčejná dívka, zato s velkým srdcem. Věděla, že Lada kvůli svatbě, kterou bez jejího souhlasu dohodli její rodiče, obětovala vše. Musela opustit svou rodnou vesnici i všechny své blízké a Ritar byl poslední jistota, která jí v životě zbyla. Maria by si nikdy nedovolila ji o něj připravit.

Rychle se upravila a běžela pomoct matce s přípravou snídaně. Když byly hotové, Lada se ještě pořád neobjevila. Musela být po cestě opravdu hodně unavená, že ještě nevstala, říkala si Maria v duchu a vydala se ji vzbudit.

„Lado!“ zavolala polohlasem a zaklepala na dveře. Ale zevnitř se neozvalo ani zašramocení. Zaklepala znovu a pak se slovy: „Lado, vstávej, už je snídaně,“ vstoupila dovnitř. A zůstala stát ve dveřích jako opařená – Lada tam nebyla. Zato na netknuté posteli ležely rozložené krásné svatební šaty a na nich lístek se vzkazem.

S otevřenými ústy si přečetla těch pár řádků, a pak s křikem vyběhla ven. O chvíli později už lístek se zachmuřeným výrazem ve tváři studoval sám náčelník.

„Věříte na osud? Na lásku na první pohled? Já po dnešku ano. Odcházím, abychom všichni čtyři mohli být s tím, koho milujeme. Já s Jasirem a Maria s Ritarem. Ženicha jsem si u vás našla, proto považujte svůj slib za splněný a prosím, požehnejte lásce svých dětí. Tyto svatební šaty budou Marii jistě slušet. Lada.“

Když dočetl, vypadal náčelník, že každým okamžikem vybuchne a okamžitě vyšle jezdce, aby Ladu chytili a přivedli zpět. Pak si všiml, jak se na sebe Maria s Ritarem dívají, i jak se jeho žena usmívá, a cítil, že jeho vztek vyprchává. Kterému rodiči nezáleží na štěstí jeho dětí?

„Nemuseli utíkat, mohli jsme uspořádat dvojitou svatbu,“ zabručel a důstojným krokem vyšel z místnosti.