Tisíciletý mnich - 5 Bouřka

 

BOUŘKA

V dalších dnech Alan Jana postupně provázel jeho budoucími povinnostmi. Předvedl mu ovládání veškeré domácí techniky, dal mu základní instrukce k péči o jezírko a ryby v něm. Jedno odpoledne po práci ho vzal s sebou na čínskou tržnici, aby mu ukázal, co tam obvykle nakupuje.

Alan se s prodejci s úsměvem zdravil a směrem k Janovi poznamenal: „Teď ví, že patříš ke mně. Kdyby sis někdy nebyl jistý, neboj se, poradí ti a pomůžou.“

Jan si dělal spousty poznámek, kde nestačil popis, tam si to vyfotil. Když přece jenom něco zapomenul, snažil se to vyhledat samostatně na internetu, aby Alana co nejméně zatěžoval zbytečnými dotazy. Postupně z něho opadala úvodní nervozita a začínal si věřit, že to krok po kroku všechno zvládne.

Největší mezery měl ve vaření, k tomu ho maminka jako kluka nikdy nevedla. Proto využil své obědy v pracovní dny, aby nově získané poznatky natrénoval a hned sám na sobě vyzkoušel. Díky tomu se rychle zlepšoval i v této oblasti a k vlastnímu překvapení zjistil, že má možná na vaření docela talent.

Následující pátek přišla odpoledne silná bouřka s vichřicí. Alan naštěstí stihl dorazit z práce včas před tím, než to vypuklo. Záhy po jeho příchodu se setmělo a venku začalo hotové peklo. Janovi sice obvykle bouřky příliš nevadily, ale dnes se cítil velmi nesvůj. Alan si toho nemohl nevšimnout a hned se zajímal, co je za problém.

„Nic vážného, jenom jsem měl zrovna dnes v noci takový hloupý sen,“ vysvětlil Jan, trochu na rozpacích, „a v tom snu mě zabil blesk. Bylo to tak realistické, že jak se teď tak divoce blýská a hřmí, nedělá mi to dobře.“

Alan se zamyslel a pak se zeptal: „Umíš hrát go?“

„Nikdy jsem to nehrál.“

„A chceš se to naučit?“

Jan pochopil, o co Alanovi jde. „Proč ne,“ usmál se vděčně.

Následující hodinu strávili nad šachovnicí pokládáním bílých a černých kamenů. Pro začátečníka to nebylo nic jednoduchého, není proto divu, že se Jan do hry brzy ponořil natolik, že si zuřící bouřky přestal všímat. Účel byl splněn.

Ráno se počasí tvářilo, jako by se včera nic zvláštního nedělo. Zato zprávy byly plné popadaných stromů a domácností bez elektřiny. Nad jedním obrázkem ve zpravodajství se Jan zarazil. To místo mu bylo povědomé. Když se podíval na popis obrázku, jeho podezření přerostlo téměř v jistotu. Okamžitě se vydal za Alanem.

„Prosím tě, budeš mě teď potřebovat? Musím nutně někam zajít.“

„Asi ne,“ odvětil Alan. Všiml si jeho nervozity. „Stalo se něco?“

Jan mu ukázal displej svého mobilu. Na obrázku stál malý domek pobořený spadlým stromem.

„Jestli se nepletu, tohle je domek, ve kterém jsem bydlel, než jsem přišel sem. Chci se tam jít podívat.“

„Bude ti vadit, když půjdu s tebou?“

„Určitě ne!“

Jan nečekal, že by se chtěl Alan přidat. Ale vlastně byl rád, že na to nebude sám. Z pomyšlení na to, že by to opravdu mohl být ten dům, ve kterém ještě nedávno přebýval, mu naskakovala husí kůže.

Vyrazili společně směrem k řece. Jakmile prošli kolem posledních budov, které jim zakrývaly výhled, bylo Janovi už z dálky jasné, že se nemýlil. Ve včerejší vichřici se zlomil kmen vedle stojícího kaštanu a spadl přesně na ten malý domek, který tak dobře znal. Stavba už předtím byla ve špatném stavu, proto se pod energií padajícího dřeva probořila velká část střechy.

Pár desítek metrů od domku se Jan zastavil a chvíli jenom hleděl na tu zkázu, nemaje slov. Pak ukázal na nejhůře zbořené místo: „Tam v tom pokoji jsem přebýval. Kdybych byl včera uvnitř, byl bych teď nejspíš mrtvý.“ Hlas se mu trochu třásl.

Alan si nebyl jistý, jak vhodně reagovat. Začal zvedat ruku a možná by ji položil Janovi v uklidňujícím gestu na rameno, kdyby v půli cesty neztratil odvahu. Stáhl ji zpět a dál tiše stál vedle něj. Jan ho stejně nevnímal.

„Ve vedlejší místnosti bydleli Katka s Emilem,“ vzpomněl si náhle a rozběhl se ke stavbě.

„Nechoď dovnitř! Může se to kdykoliv zřítit,“ varoval ho Alan.

Jan trochu zpomalil a otočil hlavu: „Jenom nahlédnu dovnitř. Dám si pozor.“

Obešel celou stavbu a snažil skrze pozůstatky oken něco zahlédnout.

„Uvnitř nikdo není,“ hlásil s úlevou, když se vrátil k Alanovi. „Tak snad jsou v pořádku.“

„Tady,“ ukázal mu v mobilu Alan, co mezitím našel. V jednom lokálním deníku už byla události věnovaná krátká zpráva. „Spadlý strom poničil stavbu v… Dvě osoby byly ošetřeny s lehkým zraněním.“

„Jsi kouzelník,“ usmál se na něj Jan. Ulevilo se mu.

Pokračovali dál procházkou po nábřeží. Respektive Alan se vydal na cestu a Jan ho automaticky následoval, ponořený do svých myšlenek. Byl pořád z celé té záležitosti trochu zaražený. Mlčky došli až k malému hřišti s prolézačkami, kde si hrála skupina dětí a na ně dohlížející dospěli postávali kolem. U hřiště stál nenápadný stánek se zmrzlinou a Alan při pohledu na něj dostal nápad.

„Pojď, dáme si zmrzlinu. Už jsi někdy měl ruby stracattelu?“

Jan zavrtěl hlavou.

O chvíli později už zase kráčeli po nábřežní promenádě, každý v ruce svůj kornoutek smetanové zmrzliny, pihovaté růžovými kousky čokolády. Sladká chuť zmrzliny Jana konečně vytrhla z chmurných myšlenek. Vlastně byl na tuto čokoládu vždycky zvědavý. Věděl o ní, ale coby novinka byla příliš drahá. Když si cenu jedné tabulky přepočítal na počet jídel své rohlíkové diety, zvědavost ho vždy rychle přešla.

„Je dobrá, děkuji,“ usmál se na Alana.

„To jsem rád,“ usmál se Alan zpět a dodal: „Jestli teď ten domek zbourají, už se nebudu muset bát, že se ti po něm bude stýskat a utečeš mi.“

Jan se na něj překvapeně podíval, ale vzápětí pochopil, že to byl žert. Oba se rozesmáli a zbylé chmury byly pryč. Pokračovali v chůzi a pak najednou Jan tiše vyslovil to, co mu už nějakou dobu leželo na mysli: „Alane, jsem moc rád, že jsem tě potkal.“

Alan se v odpověď jenom usmál a v jeho světlehnědých očích byla radost. Podtón osamělosti a smutku, jenž v nich býval dřív, byl dávno pryč.