Tisíciletý mnich - 6 Babička a dědeček

BABIČKA A DĚDEČEK

Následující neděli nadhodil Jan nesměle: „Plánuji jít odpoledne na jednu návštěvu. Byl bys ochotný jít se mnou?“

„Musím ještě něco připravit na zítra do práce,“ zklamal ho svou odpovědí Alan.

„Škoda. Chtěl jsem tě představit babičce a dědečkovi.“

Jan si všiml Alanova tázavého pohledu, došlo mu, že by to měl trochu lépe vysvětlit.

„Nejsou to mí praví prarodiče. Před časem jsem potkal jednu starou paní, a jak jsem neměl nic lepšího na práci, pomohl jsem jí odnést domů nákup. Byla moc milá a pozvala mě na oběd. Domluvili jsme se pak, že se za nimi čas od času zastavím a pomůžu jim s věcmi, na které už nestačí. Jejich syn žije s rodinou v zahraničí, proto mě tak trochu adoptovali jako náhradního vnuka. Tady už mám dnes hotovo, proto bych chtěl za nimi zajít. Určitě budou mít radost, až uvidí, jak se můj život změnil k lepšímu. A jak je znám, hned se budou ptát, proč jsem tě nepřivedl.“

Alan se zamyslel. „Pokud je to takto, tak to nějak vymyslím.“

„Vlastně to možná není až tak dobrý nápad,“ uvědomil si se zpožděním Jan. „Bude to hlavně pracovní návštěva, to po tobě nemůžu chtít.“

„To je to nejmenší,“ usmál se Alan a chvíli v duchu počítal. „Budu po obědě potřebovat ještě zhruba dvě hodiny. Pak tě můžu přijít vyzvednout, pokud chceš.“

„Vážně by ti to nevadilo?“

„Stejně bych se pak šel projít.“

Domluvili se a Jan záhy po obědě vyrazil. Jeho cesta vedla skoro přes celé město, než se zastavil před domem na rohu ulice, s velkou zahradou. Zazvonil a po chvíli k brance došla stará paní.

„Přejete si?“ očividně Jana nepoznala.

„Dobrý den, paní Procházková. To jsem já,“ zasmál se na ni Jan zvesela.

„Honzík?!?“ vyhrkla stará paní, když poznala jeho hlas. Chvatně otevřela branku a pustila ho dovnitř. „No teda, málem jsem tě nepoznala. Ukaž se mi pořádně. Ty jsi ale prokoukl! Pojď dál, musíš nám honem všechno povykládat.“ Otočila se směrem k domu a zavolala: „Fanánku, pojď se podívat, kdo k nám přišel na návštěvu! Tomu neuvěříš!“

Jako první staroušci svého skoro-vnuka důkladně vyzpovídali.

„To jsi nám měl toho kamaráda přivést ukázat,“ pokárala ho paní Procházková.

„Nebojte se, měl ještě něco na práci, ale dorazí,“ ubezpečil je a byl rád, že jejich reakci odhadl správně a Alana pozval. „Ale teď mi prozraďte, s čím vám mohu pomoci.“

Jan se pustil do práce a čas mu rychle ubíhal. Nejdříve vzal žebřík a prořezal nalomené větve stromů, které před týdnem poničila vichřice. Když uklidil popadané větvičky a ovoce, projel trávník sekačkou. Pak dostal za úkol sklidit cibuli. Z hlíny již trčely uschlé stonky, byl nejvyšší čas. Čekalo ho pouze pár řádků, to bude mít rychle za sebou.

Když byl zhruba v polovině, ozval se známý hlas: „Můžu se přidat?“

Když zvedl hlavu, uviděl, jak se na něj zpoza plotu směje Alan. Jan zabodl vidle do hlíny a běžel mu otevřít. Při tom si všiml, že Alan drží v ruce tašku s něčím velkým a kulatým. Meloun.

„Třeba přijde vhod,“ okomentoval Alan jeho pohled.

Paní Procházková zrovna vycházela z domu a nesla tác s džbánem citronády a pár skleničkami.

„Počkejte, pomůžu vám s tím,“ sebral jí ho Jan z rukou. Pak pokynul hlavou směrem k Alanovi: „Toto je ten kamarád, o kterém jsem mluvil.“

„Alan, těší mě,“ představil se Alan a podával jí meloun.

„To sis nemusel dělat škodu, chlapče. Pojďte, dáme to na verandu.“

Když odložili věci, které nesli, obrátil se Jan na Alana. „Počkej tu chvilku, prosím. Ještě dodělám tu cibuli.“

„Pomůžu ti.“

„To ne,“ nesouhlasil Jan. „Stačí, že jsi přišel. Zvládnu to sám.“

Alan ale jeho slov nedbal a vyrazil k záhonu. Jan pospíchal za ním.

„Alane, prosím!“

Bylo to marné. Alan došel k vidlím a hned si je přivlastnil.

„Proč bych ti nemohl pomoct?“ obrátil se s úsměvem na Jana.

„Protože,...“ Jan sáhl po rukojeti, ale Alan byl rychlejší a chytl jeho ruku dříve, než se dotkla dřeva. „To nejde… já...“, Jan úplně ztratil nit. Do popředí se v jeho mysli prodrala jakási zapadlá vzpomínka, ale jenom odvedla jeho pozornost, aby vzápětí zase vyklouzla a zmizela.

„Můžeme to udělat společně,“ probral ho Alanův hlas zpět do reality.

„Ale...“ Janova vůle odporovat mu se vytratila. „Tak dobře.“

Pustili se do práce. Alan vidlemi převracel hlínu a Jan z ní vytahoval cibule a kladl je na stranu. Alan vidle ovládal jistými pohyby, a pečlivě dbal na to, aby ho nijak neohrozil, proto se Jan s každou cibulkou odvažoval více a více. Pracovali rychle a na konci záhonu se ocitli, ani nevěděli jak.

„Vidíš, jak nám to spolu jde,“ mrkl na něj Alan a Jan mu musel dát zapravdu. Alan mu zase jednou ukázal, jak příjemné je dělat věci společně.

„Pojďte se napít,“ volala na ně paní Procházková.

„Hned jsme u vás, jenom dáme cibuli do bedýnek,“ zavolal Jan nazpátek.

Když pak oddychovali se sklenicí citronády, ozval se málomluvný pan Procházka s prosbou, jestli by mohli dorazit začátkem září na sklizeň brambor. Zlobila ho záda, proto si už na rytí netroufal.

„A přijďte oba, je radost dívat se, jak vám to jde od ruky,“ dodala paní Procházková.

Když se později chystali k odchodu, požádala Jana, aby jí ještě pomohl odnést nádobí dovnitř do kuchyně.

„Ten tvůj Alan, to je opravdu fešák,“ prohlásila, když spolu osaměli.

„To jste ho ještě neviděla v pracovním. Mohl by se rovnou vyfotit na obálku business časopisu,“ zasmál se Jan.

„A je milý, šikovný a moc hezky se k tobě chová,“ pokračovala paní Procházková v chvále. „Dobře sis vybral.“

„Vidíte, ve skutečnosti si vybral on mě. Vůbec netuším, čím jsem si to zasloužil.“

„Ale Honzíku, vždyť ty jsi taky hodný kluk. Samozřejmě, že si to zasloužíš! A moc vám to spolu sluší. Přeji ti, ať vám to spolu vydrží.“

Teprve teď Janovi došlo, jak to myslí. „Ale paní Procházková, tak to není,“ zaprotestoval.

„Před námi se, Honzíku, nemusíš stydět. Máme radost, že jsi šťastný. Víš, že jsi pro nás jako vlastní vnuk.“

„My jsme opravdu jenom kamarádi. Vždyť se známe teprve pár týdnů.“

Bylo to marné, stará paní si to nenechala vymluvit. „Rozumím, nechceš to uspěchat, to je v pořádku. Ale věř mi, babička na to má oko. Do roka a do dne bude svatba, uvidíš, že mi dáš zapravdu. A nezapomeň nás pak s Fanánkem pozvat!“ pohrozila s úsměvem.

Jan pochopil, že ji nepřesvědčí, proto se už dál nepřel.

Když se rozloučili a byli již na cestě domů, honila se mu babiččina slova pořád ještě v hlavě. Nakonec to nevydržel: „Babička tě moc chválila. A kladla mi na srdce, že je určitě musíme pozvat na naši svatbu.“

Alan se pousmál a pohlédl na Jana: „Co jsi jí na to řekl?“

„Snažil jsem se jí to rozmluvit, ale marně.“

„Co se dá dělat,“ pokrčil Alan rameny a zatvářil se vážně. „Když to babička říká, tak ji budeme muset pozvat. AŽ se budeme brát.“

Podívali se na sebe a vesele se rozesmáli. Janovi se v tu chvíli vůbec nechtělo věřit, že se zná s Alanem tak krátce.