HP-Nový svět: Kapitola 17

Kapitola 17: Zmijozelský trik

Bílé třpytivé nekonečno. Do Bradavic přišel prosinec a zahalil pozemky svou bělostnou sněhovou pokrývkou. Tak chladnou, tak krásnou. Remus Lupin nic z toho neviděl. Byl naštvaný a zmatený. Před sebou měl náročný týden, přesněji řečeno náročné hodiny Obrany v šestém ročníku. Podle jistého proradného Zmijozela si  současná situace žádá znalost nepromíjitelných kleteb a jejich působení na člověka. On s tím rozhodně nesouhlasil. Ale co naplat, ředitel to schválil a tak to musel odučit.

Když mu to oznámili, měl na jeden krátký okamžik chuť vypustit toho vlka v sobě. Kvůli Brumbálovi to neudělal. Navíc skutečnost, že ředitel přeci jen nechtěl alespoň v případě Crutia použít jako figuranty studenty a Snape se nabídl jako dobrovolník, mu dávala jistý pocit zadostiučinění. Jistá jeho část si to hodlala náramně užít zvlášť po Snapeově prohlášení, že vzhledem k jeho zkušenostem špeha ve službách Temného pána je zcela schopný ustát několik zásahů téměř bez následků. To se ještě uvidí.

Pondělní snídaně uběhla až příliš rychle. Remus se ani nenadál a už předstupoval před studenty:

„Imperius, Crutiatus, Avada Kedavra. Nepromíjitelné kletby a jejich nepsané pravidlo jistě všichni znáte. Pan ředitel se ovšem domnívá, že byste měli znát také jejich působení na člověka, proto mě požádal, abych to s vámi probral a s dobrovolníky také vyzkoušel, kromě Avady samozřejmě. Tu tady z pochopitelných důvodů zkoušet nemůžeme. Dnes začneme s kletbou Imperius a co se týče Crutia, profesor Snape se na páteční hodinu uvolil k asistenci.“

K Remusově překvapení bylo dobrovolníků docela dost. Harry samozřejmě mezi nimi. Statečný Nebelvír.

Používání nepromíjitelných kleteb na studentech se mu příčilo. Na Harryho zvlášť. Neměl v úmyslu je pod Imperiem nutit do žádných trapných, ani nebezpečných činností. Pro představu dokonale stačilo nechat je oběhnout učebnu, sebrat někomu hůlku a vylézt s ní na katedru. Jednoduché a zcela bezpečné. Jenže Harry jako obvykle překvapil. Nějakým záhadným způsobem se mu podařilo nakonec kletbě vzepřít a odmítal vylézt na katedru. Když do ní místo toho jen narazil a vzepřel se rukama, přičemž shodil štos úkolů připravených k oznámkování, Remus raději kletbu ukončil, aby si neublížil. Nikdo jiný už to samozřejmě nedokázal. Stejně tak se většině studentů nepodařilo kletbu použít a následně udržet. To nebylo žádné překvapení.

„Harry můžeš mi prosím tě vysvětlit, jak si to dokázal?“ zeptal se Remus po hodině, když už většina studentů odešla.

„Bylo to tak divné, že si nejsem jistý. Měl jsem pocit jako bych sváděl mentální souboj sám se sebou a jedna moje část mě pořád přesvědčovala, že nedává žádný smysl, abych lezl na katedru.“

„To je zvláštní, neměl jsem dojem, že by telepatie mohla mít nějaký vliv na svobodnou vůli telepata.“ Harry pokrčil rameny.

„Zeptám se na to profesora Snapea, třeba bude mít nějakou teorii. Jo Remusi a děkuju, že si mě nenutil zpívat. Jsem příšerný zpěvák.“ Řekl ještě Harry a zakřenil se. Remus ho se smíchem poplácal po zádech. Už tady nikdo nebyl, tak si to mohl dovolit:

„Myslím, že tebe do něčeho nutit je celkem problém Harry.“

 *********************

Po čtvrteční hodině lektvarů zůstal Harry v učebně schválně jako poslední. To co se stalo v pondělí, mu přeci jen vrtalo hlavou.

„Pane, měl byste na mě chvilku prosím?“ Snape ho rozmáchlým gestem pozval k sobě do kabinetu. Harry se se zdvořilým úsměvem posadil naproti němu.

„Poslouchám.“

A tak stručně odvyprávěl, co se stalo v pondělí během Obrany, včetně rozhovoru s Lupinem.

„Pane profesore, máte nějaký nápad, nebo teorii jak je to možné?“ zeptal se nakonec. Snape se krátce zamyslel. Nijak neskrýval, že ho událost s Imperiem zaujala, a když nakonec promluvil, zněl trochu jako zapálený vědec, který nahlas přemýšlí nad problémem.

„Napadá mne pouze jediné vysvětlení. Je to jen teorie, ale mohlo se stát, že jste se pod vlivem kletby nějak instinktivně napojil na kolegu Lupina, aniž by to zaregistroval, a pomocí mentálního souboje překonal jeho Imperius. To by vysvětlilo váš pocit, že jste svedl mentální souboj sám se sebou, což za normálních okolností telepatie neumožňuje. Nicméně jak jste toho dosáhl je podle mne zcela irelevantní. Důležité je, že to dokážete a očividně je to automatické.“

„To je dobrý vědět, děkuji, Pane. A ohledně zítřka, měl bych očekávat nějaký zmijozelský trik?“ zeptal se Harry už skoro na odchodu.

„Jaký zmijozelský trik máte na mysli, Pane Pottere?“ Snape se sice tvářil neutrálně, ale Harry v jeho očích zahlédl pobavení.

„No proč byste jinak dobrovolně asistoval Profesoru Lupinovi? Nějaký důvod mít musíte.“ Harry si stále zachovával svůj zdvořilý úsměv, i když věděl, že tou otázkou pravděpodobně přestřelil. On už se ovšem Severuse Snapea dávno nebál.

„Možná mám. A možná se pouze domnívám, že si to současná situace žádá. A teď mě prosím omluvte, mám ještě práci.“

„Rozumím pane, účel světí prostředky.“ Skutečně zmijozelská odpověď, řekl si Harry a opustil kabinet lektvarů.

Nastal pátek a s ním i očekávaná hodina Obrany, jejímž tématem byla kletba Crutiatus. Oba profesoři vešli do učebny, která už byla upravená pro praktický nácvik. Zatímco Snape došel až před třídu, profesor Lupin se zastavil kousek stranou poblíž katedry, aby zahájil hodinu:

„Vážení, jak už jsem oznámil v pondělí, tématem dnešní hodiny je kletba Crutiatus, se kterou jste se již teoreticky seznámili. I když je tahle metoda výuky dost neortodoxní, dnes dostanete možnost vyzkoušet jí také prakticky. Proto je tady kolega Snape, který se domnívá, že v současné situaci byste to znát měli. Ujistil mě, že je to zcela bezpečné, takže se o něj nemusíte bát.“ Harry sledoval, jak hned nato jeho přítel pozvedl hůlku a s mírným úsměvem namířil na Snapea. Ten po jeho tichém Crutio sice klesl na jedno koleno, nevydal však ani hlásku a jakmile Lupin kletbu ukončil, ihned se zase narovnal jako by se nic nestalo. Mezi studenty to zašumělo, částečně obdivně, částečně ustaraně. Snape si toho zřejmě všiml:

„Děkuji za názornou ukázku pane kolego. Když vás zasáhne kletba Crutiatus, je to jako zásah elektrickým proudem do všech částí vašeho těla najednou. Následují velmi silné svalové křeče a to i ve svalech, které jste dosud netušili, že je vůbec máte. Slabším jedincům stačí pouhý jeden zásah, aby z té bolesti zcela zešíleli. Ujišťuji vás ovšem, že vzhledem ke svým zkušenostem  s Temným pánem jsem zcela schopný ustát několik takových zásahů téměř bez následků. A v případě nutnosti se s nimi dokáži velmi rychle vyrovnat, takže může mi někdo z vás říct, jak zní pravidlo nepromíjitelných kleteb? Slečno Carlisleová?“

„Aby taková kletba fungovala, musíte o tom být naprosto přesvědčený. V tomto případě musíte opravdu chtít způsobit bolest.“

„Správně. Tak to zkuste, jak silné je vaše přesvědčení?“ Harry v jeho hlase slyšel velmi vyzývavý tón. Nicméně tentokrát Severus Snape zůstal stát, pouze zaťal ruce v pěst.

„Očividně ne příliš silné.“

Následovali další studenti. Jejich výsledky se ovšem daly srovnat s Harryho pokusem na ministerstvu a Snape se brzy začal tvářit poněkud znuděně. Nakonec už to nevydržel:

„Tohle začíná vypadat na velmi nudnou hodinu. A co vy pane Pottere? Jak je možné, že ani v záchvatu největšího vzteku jste to na ministerstvu nedokázal? To jste vážně tak slabý?“ Jeho útočný tón Harryho dráždil. Zatínal ruce v pěst, ale neřekl nic. Dokud Snape nepřitvrdil:

„Nebo jste se zlobil spíš na sebe? To kvůli vám šel Black na ministerstvo! Kvůli vám a vaší zbrklosti tam zemřel!“ To už Harry nevydržel. Ze Siriovi smrti se obviňovat nenechám!

„Víte moc dobře, že to není pravda! Za jeho smrt je zodpovědný Voldemort! To on mě tam poslal! Navíc vy máte co říkat, když jste zradil moje rodiče. Řekl jste mu o té věštbě!“ Remus Lupin měl dojem, že se situace začíná vymykat z rukou. Chtěl zasáhnout, ale neměl šanci. Harry už byl příliš rozzlobený.

„Crutio!“ A to už se Severus Snape pod náporem bolesti opravdu svezl na podlahu. Stále však nevydal ani hlásku. Harry ho pod Crutiem držel tak dlouho, že už to Remus nevydržel a došel k němu.

„Harry tak dost, to stačilo!“ Tentokrát trvalo Snapeovi značně déle než se sebral. Dokonce sáhl do kapsy hábitu pro nějaký lektvar, který ho nakonec přeci jen postavil na nohy. Když konečně promluvil, zněl jeho hlas unaveně, ale téměř normálně.

„Výborně pane Pottere, věděl jsem, že to dokážete. Stačilo jen trochu motivace.“ On mě vyprovokoval! Celou dobu to plánoval. Byl to podlý trik jak mě zahnat do kouta a donutit se bránit. Došlo Harrymu vzápětí. Až do konce hodiny pak nebyl schopný slova. Jakmile zazvonilo, opustil se svými přáteli učebnu, aniž by se podíval na některého z profesorů. Vzápětí ho kdosi dohnal a položil mu ruku na rameno. Harry se zprudka otočil, ještě stále trochu rozlícený. Byl to Snape.

„Svá slova v učebně, jsem nemyslel vážně Harry. Byl jsem přesvědčený, že i přes onen nezdar na ministerstvu jste schopný Crutiatus použít, pokud se ocitnete pod tlakem. Vyvedení z komfortní zóny je poměrně účinný způsob jak toho dosáhnout.“ Řekl mírně, ale věcně. Harry se pokusil o stejně klidný tón.

„Mírně řečeno. To mi došlo. Jak jsem říkal, účel světí prostředky že?“

„Zlobíte se?“

„Já nevím, možná. Mám v hlavě zmatek, mimochodem to co jsem řekl o mých rodičích…“ Harry se chtěl omluvit, dřív než dostane školní trest za drzost, ale profesor ho přerušil:

„Irelevantní. To jsem si zasloužil. Pokud byste si však chtěl promluvit, klidně se za mnou stavte. Vyslechnu vás.“

„Ne děkuju. Teď pokud mě omluvíte, musím si to srovnat v hlavě.“

„Respektuji. A přeji pěkný den.“ Řekl Snape a otočil se k odchodu. Ron Weasley za ním zíral s otevřenou pusou. I když věděl, že mu to patří, zřejmě nedokázal pochopit, že Harrymu jeho drzost prošla.

„Co to mělo být?“ zeptal se.

„Řekla bych, že zmijozelský způsob jak se omluvit. Zachoval se fér.“ Uznala Hermiona a Elisabeth jí dala za pravdu.  Harry si nemohl pomoct, ale měl takový pocit, že Snapea určitým způsobem obdivují. Chápal to. On sám začínal zmijozelskému chování pomalu rozumět. Tohle byl prostě jejich způsob jednání s lidmi, jen se zatím ještě nerozhodl, jestli s ním souhlasí. Jak sám řekl, potřeboval si to napřed srovnat v hlavě.