Kap. 1 Setkání

Na široké skalní římse kryté křivolakou borovicí seděla krásná mladá dívka s dlouhými vlnitými měděnými vlasy. Svýma smaragdovýma očima pozorovala výhled do Divočiny rozprostírající se v hloubce pod ní. Byl klidný slunečný den vrcholného léta.

Najednou uslyšela, jak za ní padají kamínky. Postavila se a otočila se za zvukem, aby uviděla, jak se ze shora ze zarostlé skalní stěny spouštějí nohy a za nimi celý mladík. Zamračila se. Tohle bylo její místo a chtěla tu být sama. V ten moment hoch dopadl a otočil se k ní. Všiml si jí až teď. Na okamžik se mu v obličeji objevilo překvapení, ale hned se také zamračil. Tohle bylo jeho místo, chtěl tu být sám. Vlastně tu potřeboval být sám. Nebylo mu dobře. A zřejmě proto byl v oslovení rychlejší než ona: „Co tu děláš? Tohle je moje místo.“ „Tvoje místo? To pardon, to je moje místo. Já sem létám už týdny, což ty zjevně ani neumíš.“ „Tak to je v cajku, protože já sem chodím už měsíce, takže je to moje místo a do toho, jak se sem dostávám, ti nic není,“ odsekl jí zpátky. Už se sotva držel a v obličeji se mu kromě mrzutosti nad nezvanou návštěvou začalo zračit bolestivé stažení obočí. Dívka si toho všimla, zmátlo ji to. Stejně jako jí nesedělo, že by anděl jeho věku ještě neměl křídla. Nevěděla, jestli neudělala faux pas, když se o létání zmínila, protože posmívat se andělovi, že ještě nemá křídla, se prostě nedělá. Ale než si to mohla všechno srovnat, ozval se znovu on: „Takže už poletíš, když ti to tak jde?“ Ten jeho tón jí vzal veškerou klíčící empatii. Kromě toho neměla chuť se tady dohadovat, kouzlo okamžiku už měla stejně zkažené, tak jen utrousila: „Zadav se.“ Mírně se odrazila, ladně se ve vzduchu otočila a s grácií stoupala nad propastí nahoru, dokud nahoře nezmizela za ohybem skalního útesu. Ani nevěděla, proč si vlastně dává tak záležet, aby její odchod vypadal tak elegantně. Jenže on si toho ani nevšiml, jakmile mu zmizela z dohledu, sesunul se s bolestivou grimasou na zem, sundal si lněnou halenu se šněrováním u krku a uvolnil křídla ze svých zad. Vydechl úlevou. Zůstal sedět s hlavou v dlaních opíraje se lokty o ohnutá kolena. Myslel jen na to, jak ta bolest, která ho provází už tak dlouho a která je den ze dne palčivější, odchází rychle z jeho těla, a on cítí na tomto opuštěném a skrytém místě zase tu skvělou úlevu.

Andělka zatím přistála mezi kameny a nevysokými skalními útvary, které lemovaly kraj Velké trhliny za ní. Pomyslela si, že k nejbližším obydlím je to odtud Suchou planinou dost daleko a nechápala, jak se sem ten kluk vlastně může dostávat pěšky. Avšak než si mohla říct, že nad takovým nerudou si nebude dělat vrásky, upozornila ji její mysl na něco naléhavého kolem ní. Nedokázala by říct, jestli si toho všimla koutkem oka, nebo jestli jí to řekl její instinkt, ale potichu se otočila zpět ke srázu a přiblížila se ke kraji. Podívala se kradmo dolů do keřů a roští, které rostlo na skalní stěně.

Byl tam! Byl tam běd. A už ne zrovna malý běd. Tenhle byl už velký jako dobře vykrmený krocan. Šinul si to ze stínu do stínu pomalu směrem dolů z útesu. Bylo patrné, že má stopu a jeho kapkovité měkké tělo pokryté řídkými řasinkami ji přímo s hladovou rozkoší plazivě sleduje. Ani si to stvoření nedávalo pozor, co se děje kolem, protože jinak by jistě počkalo, až dívka odletí. Sice ještě nebyla dospělý anděl, ale barva jejích křídel už jasně oznamovala, že patří k černým andělům, před nimiž by se havěť jako běd měla mít obzvlášť na pozoru. „Jistě jde za tím klukem,“ problesklo jí hlavou, „musím ho chytit, než se na něj přisaje.“ Tiše sundala ze svého opasku pohotovostní síť, kterou nosil každý černý anděl vždy u sebe, a rychle, avšak opatrně, se snášela za bědem. Už byla skoro u něj. Plížil se k hraně jednoho malého převisu na stěně, který seshora kryl výhled na římsu, z níž ona před chvilkou odletěla. „Honem, než se přehoupne a zmizí mi z očí,“ pobízela se. Tiše přistála na výklenku za bědem, nehlučně se plížila blíž. „Rychle, ještě kousek, ještě trochu níž a blíž...“

Mezitím, co se tohle dělo nahoře na skalisku, se dole na římse dal mladík trochu dohromady. Postavil se, protáhl si záda a sáhl na skalnatý výstupek, aby sundal futrál s houslemi, který si tam cestou položil, než se spustil na galerii. Začal přemýšlet nad tou holkou. Co bude dělat? Jestli sem začala chodit, tak už to tady nebude bezpečné. Ale on nemá sílu hledat si jiné místo. Vlastně už nemá sílu skoro na nic kromě skrývání svých křídel. Ovšem, než se mohl ve svých myšlenkách dostat dál, uslyšel nad sebou praskání. Vzhlédl akorát tak včas, aby uviděl a zachytil padající tělo.

„…mám ho!“ zaradovala se andělka v duchu, když přehodila přes běda síťku těsně předtím, než se zhoupl dolů. Jenže jak se jí to těžké stvoření začalo v síti házet, ztratila rovnováhu a začala i s bědem padat. Snažila se rozletět, běd sebou však mocně házel, všude kolem byly větve keřů a suchomilné pichlavé rostliny, a nakonec se přidaly ještě větve pokroucené borovice. Bylo to tak rychlé a zmatené, že dokázala křídly jen mírně zpomalovat pád, než ji zachytily cizí ruce.

Všichni tři se svalili na zem. „Co to má znamenat!?“ problesklo jinochovi hlavou, když se svalil na zem pod tou tíhou a snažil se pochopit, kdo nebo co to na něj spadlo a co to tu tak šeredně kvičí. Ale to už z něho seskočilo děvče, v němž poznal tu samou osobu, kterou před chvilkou vyhnal. Pomalu se posadil. Než si však stihl rozmyslet, co řekne, upoutala jeho pozornost zmítající se síť s čímsi. Nebyl si jistý, že by něco takového už viděl, chvíli na to nevěřícně zíral a pak se zmateně podíval na dívku, co s tím spadla.

„Ale ne, teď si určitě myslí, že jsem ho nějak špehovala nebo kdoví co,“ zamračila se v duchu. Rychle se na mladíka úkosem podívala, ovšem on jen fascinovaně hleděl na běda. „Kruci, ať mi neuteče,“ prolétlo jí hlavou a skočila po té potvoře. Zkontrolovala smyčku. Byla v pořádku. „Odtud se nevykroutíš,” spokojeně se usmála.

„Co to je?“ zeptal se kluk. „To je běd,“ odpověděla. Vlastně spíš měla na jazyku: „Odkud jsi spadnul, že nepoznáš běda.“ Ale byla ráda, že se neptá, kde se tam vzala, a tak sarkasmus odložila stranou, a raději rychle pokračovala: „Sledoval tě.“ „Mě? A proč?“ zmateně zamrkal. Všimla si, že má krásné jasné modré oči, které ostře kontrastovaly s jeho snědým obličejem a černými vlasy s modravým leskem. Ten pohled byl až magický. Znervóznělo ji to, takže si přestala hlídat svou pusu: „Proč asi? Je to běd, živí se strachem nebo bolestí. Víš přece, co jsou to bědi a co dělají, ne?“ „Oj, to mi to bez toho mého ostrého jazyku moc dlouho nevydrželo,“ zahanbeně stáhla k sobě rty.

Blankytné oči se přivřely, ztvrdly, ale pak uhnuly stranou a černé uhlazené obočí se stáhlo obavou. Mladík si uvědomil, že v tom zmatku zapomněl schovat křídla a snažil se to napravit, jenže se nedokázal dostatečně zkoncentrovat, aby to zvládnul. Dívka si jeho obav všimla a rychle promluvila: „Nenene, teď se nemůžeš začít bát, jestli ta potvora zesílí, tak uteče. Mám u sebe jen malou pohotovostní síť.“ Znovu se na ni podívaly ty jeho oči. Pronikavě a pátravě se jí ta modrá vpíjela až do duše. Tentokrát uhnula pohledem ona. Tak trochu kecala. Běd by ho teď asi sotva začal vysávat, když se házel v síti. Sice byl už pořádně napitý, ale ještě pořád to byl jen hloupý běd a ne démon. Jenže ji strašně zajímalo, co s tím klukem je, že se na něj ta potvora nalepila. Po očku si ho prohlížela.

Mohl být zhruba stejně starý jako ona. Štíhlý, šlachovitě svalnatý, zřejmě průměrně vysoký, i když to se dalo těžko říct, když seděl. Měl krásné ruce s dlouhými štíhlými prsty. Vlasy by snesly umytí, ovšem i tak si Lili pomyslela, že pro kluka je takových vlasů až škoda. Husté a dlouhé do půli lopatek mu v poněkud rozcuchaných pramenech rámovaly souměrný obličej s hranatou čelistí a rovnou bradou. Rty neměl ani úzké ani velké, na kluka tak akorát. 

„Můžu ti nějak pomoct?“ osmělila se, když nepromluvil. Pořád ji pozoroval: „Asi už jsi pomohla,“ pronesl po chvilce a pokynul dlaní k bědovi. „No jo, bědi jsou vcelku snadní. I když tenhle už je pořádně vypasený. Asi… tě něco trápí už delší dobu…?“ opatrně se vyptávala dál. Znovu po ní hodil přísný a pátravý pohled, který však po chviličce změkl. Ani nevěděl přesně proč, jestli to bylo tím, že měl křídla venku, nebo to bylo tím místem, anebo tím, že byl běd v síti, ale cítil se uvolněně a příjemně jako už dlouho ne. „Anebo je to tou holkou?“ Jak se tak na ni pátravě koukal, mohl si ji pořádně prohlédnout.

Ne zbytečně vysoká, štíhlá, ale s příjemně výraznými ženskými křivkami. Až pod zadek jí padaly husté silně vlnité vlasy zářící jako čerstvě utepaná měď. Krásně ladily s alabastrově bílou pletí holých paží a půvabného obličeje, z něhož se na něj nesměle dívaly smaragdově zelené oči.

„Já jsem Tommy a ty?“ řekl místo odpovědi. „Snad ne Tommy el Guapo?“ zasmála se, ale hned se v duchu zděsila, co to říká. Jak ji to vůbec napadlo? Že by kvůli futrálu na housle položenému u keře vzadu, kterého si před chvilkou všimla?

Tommy el Guapo byl jeden kluk z kapely černých andělů. Říkalo se mu tak částečně z legrace, protože, když ještě jako malý neokřídlený andílek vystupoval coby nadané dítě na koncertech nebo různě na domácích oslavách, často s ním hrával dospělý anděl stejného jména, a tak Tommyho představovali, Tommy el Niňo, ovšem Tommy je vždy se svou dětskou sebevědomostí opravoval na Tommy el Guapo. Starším dámám to přišlo neskutečně roztomilé, a tak se to ujalo. A že skutečně vyrostl v pohledného mladíka, aspoň co o tom Lili slyšela od ostatních dívek, zůstalo mu to stejně jako to hraní na housle.

„Co si teď o mně pomyslí?“ strachovala se a raději rychle dodala, „Lilibeth, já jsem Lilibeth.“ „Těší mě,“ odpověděl s pobaveným úsměvem. „Také mi přijdeš velmi pěkná,“ dodal bez uzardění. Šlehla po něm pohledem, avšak on se jen dál sebevědomě usmíval. To ji popíchlo: „Počkej, já ti srazím hřebínek.“ Už se nadechovala, že na něj uhodí, co to tedy vlastně řeší, když jí došlo, že ta šedá podivná hrouda, která občas vykoukla za jeho zády není kámen, o který by se opíral, ale cosi… cosi? „Co to je?“ ukázala překvapeně a už se nahnula za jeho záda.

„Nebesa, ne!“ vyděsil se, jenomže schovat perutě už bylo pozdě. Lilibeth už klečela za ním a koukala na to nadělení. „To… to jsou tvoje křídla,“ vydechla překvapením. Nevěděl, co odpovědět, sebevědomí bylo to tam a místo něho nastal horečný zmatek myšlenek. Má se bát výsměchu, zlobit, nebo být rád, že to konečně někdo ví? A tak jen napjatě seděl a čekal na Liliin ortel. I Lilibeth pádila hlavou spousta myšlenek. Nikdy taková křídla neviděla, ani o takových neslyšela.