Kap. 2 Křídla

Andělská křídla vyjadřují andělskou podstatu a podle barev rozdělují anděly do několika skupin. Existují andělé černí, kteří mají barvu křídel černou jako Lili, bílí, šedí a speciálové, jejichž letky nabývaly nejrůznějších barev, stejně jako různorodé bylo jejich poslání. Kromě nich existují ještě andělé s perleťově růžovými křídly, ale ti nežili na Kontinentu.

Navzdory zažité představě v lidském světě, andělská křídla nevypadají jako ta ptačí. Jsou spíše jakýmsi zhmotněným světlem nebo viditelnou energií. Tvarem připomínají dvě dlouhá měkce prohnutá rajčí pera. Také nevycházejí přímo z trupu anděla. Začínají kousek od povrchu zad nad prostředkem mezi lopatkami. Odtud vedou v prohnutí nahoru směrem k ramenům, načež stoupají ještě výš až nad hlavu, kde se v plynule, rychle stáčí dolů a pokračují v elegantním prohnutí směrem ke svislé ose těla až k lýtkům. Zde se mírně vytáčejí ven, aby skončila v úrovni kotníků. Takový tvar jednoduchých, lehkých, slabě zářících dvou křivek mají všichni andělé stejný. Jen mírně se liší jejich rozpětí.

Pokud chce anděl vzlétnout, roztáhne perutě, ale nemává jimi jako ptáci, jen mírně se odrazí nohama a vznese se kolmo vzhůru či jiným žádoucím směrem. Během letu pohybují křídly také jen málo, mírně pro změnu směru a poněkud více pro změnu rychlosti. Podobá se to letu ptáků, když plachtí. Ovšem andělé mohou bez třepotání křídly zůstat ve vzduchu stát na místě, couvat za letu nebo se přetáčet do kteréhokoliv směru. Nicméně, jelikož létají ve vzpřímené poloze, kozelce metají pouze mladí andělé pro legraci, anebo andělé černí při soubojích s démony.

Andělé mohou letky nosit viditelně či je ukrýt uvnitř sebe, což také obvykle dělají. Díky své nehmotné podstatě andělské perutě nevytváří žádné poryvy vzduchu. V případě velkého ohrožení je však dokáží zhmotnit a taková pera závan způsobují. Ke zhmotnění křídel se andělé mohou rozhodnout za letu, nebo na zemi. Pokud je situace obzvlášť nebezpečná, andělé zmnoží počet brků, přičemž délka jednotlivých per je nestejná a dohromady tvoří tvar ptačích křídel. Cítí-li se anděl v ohrožení života, zhmotní letky natolik, že jimi dokáže seknout a způsobit skutečnou ránu jako šavlí. Anděl také může z křídel vytvořit jakýsi kuželovitý štít, pod nímž se může skrýt před útokem. Ke zvětšení počtu per dochází také při prudkém manévrování ve vzduchu, například při chytání démonů. Z těchto situací zřejmě pochází zobrazení andělů s ptačími křídly.

Nejlepšími letci jsou andělé černí, naopak speciální andělé jsou známí tím, že před létáním preferují spíše chůzi. Létat dokáží andělé intuitivně, ačkoliv cvičení dělá mistra i mezi anděly. Každý anděl má křídla, ovšem žádný se s nimi nenarodil. Andělčata je nemají. Křídla se jim objevují až v období puberty. U někoho k tomu dojde dřív, u někoho později. Obvykle se tak stane během patnáctého roku. Jen velmi málo andělů získá perutě až v šestnácti a pro tyto opozdilce je to vcelku citlivé téma. Ostatně stejně jako pro těch několik výjimek, kdy se andělé okřídlí výrazně dříve.

Ovšem křídla, na něž se teď Lili dívala, nebyla ani elegantní, ani éterická, vypadalo to spíš jako dva chuchle obalené šedobéžovým tmelem nebo blátem. Celé to působilo nehezky a těžkopádně. Snažila se srovnat si myšlenky a vymyslet, co říct, aby se Toma nedotkla, ale nic ji nenapadalo. Její zoufalá bezradnost a zmatek se jí zjevně zračily i na obličeji, protože najednou si Tommy mírně odkašlal a snaže se o flegmatický tón to vyjádřil za ni: „Mm, trochu nestandard.“ „J… já… promiň, nikdy předtím jsem taková… em… křídla neviděla, ani jsem o něčem, totiž o takových, neslyšela,“ musela souhlasit. „Mm, já taky ne,“ odpověděl trochu odevzdaně. „Řešils to s někým?“ „Spíš jsem hledal něco v knihách a tak. Ale nikde jsem nic nenašel.“ Oči měla pořád přišpendlené na těch šmodrchancích. „Zkoušels to nějak… očistit?“ „Jo různě, ale ničím to nejde.“ Chvíli se odhodlávala, protože dotýkat se cizích křídel je pro anděly silně intimní.

„Můžu?“ zeptala se opatrně. Pokrčil rameny a kývnul. Opatrně se jednoho křídla dotkla. Zkusila ho nadzvednout. Bylo těžké a chladné. Avšak ta hmota nebyla zdaleka tak lepkavá, jak si myslela. Spíš připomínala tmel na oknech, než úplně zaschne. Zkusila kousek odškrábnout nehtem. Šlo to. „Au,“ ozval se Tommy. „Promiň,“ vylekala se. „Dobré, zas tak to nebolelo, ale spíš je nech na pokoji.“

Nenápadně si otřela o kalhoty tu trošku, co jí uvízla za nehtem. „Bolí tě to i normálně?“ zeptala se se zájmem. Chvíli váhal s odpovědí: „Když jsou venku, tak ne, ale když je nosím uvnitř, tak je to dost… bolestivé.“ „Jak dlouho už to vlastně takhle máš?“ zeptala se, protože si najednou vzpomněla na jejich dohadování ohledně toho, kdo byl na téhle římse vlastně první. „Necelé dva roky.“ „To je hrozně dlouho,“ vyhrkla. „Nebylo to stejné od začátku, postupně se to zhoršuje. Docela dlouho to vcelku šlo.“ „Proč jsi to nikomu neřekl? Někdo by třeba věděl, co s tím.“ „No já… asi jsem se styděl,“ přiznal nakonec. „Za to se nemůžeš stydět, není to tvoje vina,“ okamžitě protestovala. „Jak to víš tak jistě?“ trochu podrážděně se zeptal. „No přece, nikdo si nevybírá, jaká křídla mu narostou. Ne?“ stejně rychle, ale klidněji mu odpověděla. „To ne,“ utišil se, „ale… možná… prostě… možná nejsem, nemám být… prostě bych třeba… neměl být anděl,“ soukal ze sebe. „Nikdy jsem neslyšela, že by se na Kontinentu narodil neanděl,“ nesouhlasila. „Tvoji rodiče jsou andělé?“ „Jo, táta je bílý a máma taky byla, než jí ve světě lidí zavraždili.“ „Zavraždili?“ zarazilo ji to, ale nechtěla se k tomu teď vyjadřovat. „Tak vidíš, děti andělů jsou vždy také andělé, tak tu máš být.“ „No, ale pak jsou taky občas andělé, kteří vzejdou z neandělských rodičů. Tak proč by to prostě jednou nemohlo být obráceně,“ trochu kysele dodal. S Lili to znovu trhlo, leč ani o tomhle se nechtěla bavit. „Kromě toho,“ pokračoval, „poslední dobou jsem se nechoval zrovna vzorně, takže to možná je… nějaká… nějaký…,“ nedořekl. „To si nemyslím, spíš by tě pozvali před radu starších a tam by ti dali přednášku,“ přemýšlela nahlas. „Mm, už se stalo, nezabralo,“ zasmál se a mírně se uklonil. Pobavilo ji to.

Tomovi s Lili bylo dobře a čím víc se na ni díval, tím víc se mu líbila. „Odkud vlastně jsi? Nikdy jsem tě ještě neviděl.“ „No… ze severu,“ nechtěla být konkrétní. „Tam jsem hrával dost často, ale nepotkal jsem tě.“ „Nejspíš sis mě jenom nevšiml.“ „Tebe bych si všiml,“ mrkl na ni významně. Začervenala se. Pořád se na ni tak díval. „Bydlela jsem předtím na východě,“ dodala, aby setřásla ten pohled. „V Divočině?“ překvapeně zvedl obočí. „Jo, ale když to řekneš takhle, tak to vypadá, jako bychom tam žili na stromech,“ podívala se na něj s předstíranou přísností. „Moje máma byla z Divočiny, taky byla moc krásná,“ bez uzardění jí znovu zalichotil. „Jó, my jsme tam všichni moc krásní, proto moc nechodíme přes Křišťálovou řeku na západ, abyste tu z nás neměli trauma,“ setřela ho falešně vážným hlasem. Zasmál se. Stále se do ní vpíjel očima. Znervózňovalo ji to.

„Cos vlastně přesně všechno hledal ohledně těch křídel?“ zeptala se, aby odvrátila pozornost od sebe. Zabralo to, začal se dívat jinam. „Tak různě. Křídla, problémy s křídly, trest na křídlech, nemoci křídel, čištění křídel, ovšem k tomu nic neexistuje,“ doplnil poslední větu výrazem ‚no samozřejmě‘ a pokračoval, „nemoci, prokletí Alma-Espíritu[1], speciální andělé a křídla. Prostě tak.“ „A ani u těch speciálů nebylo nic?“ podivila se. Zavrtěl hlavou. Přemýšlela. „Zkoušels třeba historie andělů a křídel?“ Kývnul. „A co třeba zvláštní poslání andělů a křídla?“ „To ani ne. Jsem dobrý leda v hraní na housle a to jsem neslyšel, že by se k hudebnímu nadání pojilo tohle,“ trochu hýbnul lopatkami a křídly. „Hm, možná ne, možná jo, každopádně se na to zkusím podívat ještě já, třebas něco přehlédl, nebo mě napadne hledat něco, co tebe ne,“ řekla odhodlaně. Zalichotilo mu, že mu chce pomoci. „Tak to bychom se měli znovu potkat, abys mi řekla, na cos přišla. Co takhle v sobotu?“ navrhl bez okolků. Nesměle se usmála. „Můžeš přijít, i když nic nenajdeš,“ mrknul na ni. „Co kdybys mi něco zahrál?“ navrhla, aby zakryla svou nervozitu. „A co bys chtěla?“ sáhnul po houslích. Chvíli přemýšlela a pak navrhla jednu píseň, kterou měla ráda. „Tu neznám, zazpívej mi kousek,“ vyzval ji. Lili vydechla, nadechla se a zazpívala první sloku a refrén písně, která v sobě nezapřela původ v Divočině. „Zpíváš dobře,“ řekl uznale a začal hrát její melodii. Přidala se, když trochu zaváhal, a pak hráli a zpívali spolu. Když píseň skončila, atmosféra se uvolnila a začali si povídat o Divočině, o vážných tématech i o hloupostech.

Hovořili dlouho, až se stín z útesu za jejich zády natáhl daleko do krajiny pod nimi. „Už budu muset letět, za chvíli je tma a já to mám daleko.“ „Dobře, tak v sobotu tady?“ odpověděl. „Kterým jdeš vlastně směrem?“ zeptala se Lili, jež se už zase začala cítit nesvá. „Já tu asi přespím, spává se mi tu dobře.“ „To bys neměl,“ odpověděla vážně s naléhavým pohledem. „Jestli tě sem sledoval běd, může jich tu být víc. Mohli by sem nalákat i děsa.“ „Dobrá,“ nechal se přemluvit. „Půjdu domů. Budou rádi, že mě po dlouhé době zase vidí… tedy, možná budou rádi,“ dodal žertovně. Usmála se, sebrala běda a natáhla ruku: „Ukaž, vezmu ti ty housle.“ Zaváhal, ale pak jí je podal. „Počkám na tebe nahoře.“ Odrazila se a odletěla. Tommy schoval zablácené perutě, oblékl si košili a začal šplhat nahoru. Tak trochu doufal, že když ho zbavila té potvory, bude mu líp, ale jakmile letky schoval, zaplnila ho znovu ta palčivá bolest. Když vylezl, Lili pozorovala změnu výrazu v jeho tváři. Lehkost a veselost byly pryč a místo nich tu bylo bolestivě svraštěné obočí se smutnými úsměvy.

Pěšinkou mezi kameny a suchomilnými rostlinami a keři šli mlčky, než došli k rozcestí. „Už musím letět, je hodně pozdě,“ zastavila se. „Dobrá,“ odvětil. Neměl sílu na lichotky ani legrácky. „Budu na tebe čekat za týden,“ mírně se usmál. „Přiletím. A neboj, určitě něco zjistím,“ lehce se dotkla jeho nadloktí, ale pak už se odrazila a byla pryč.

Tommy se za ní chvíli díval, brzy mu však zmizela. Přemýšlel, jak to má Lili asi daleko a jak je asi těžké naučit se ohýbat prostor.

Andělé se vzduchem pohybují několikerým způsobem. Na krátké vzdálenosti létají běžným způsobem různě rychle podle toho, jak je třeba. Pokud ovšem potřebují překonat větší vzdálenost, anebo musí být někde opravdu velmi rychle, dokáží ohnout okolní prostor a provést jakýsi skok z místa na místo. Ať už je nová lokace poblíž nebo na kilometry daleko. Třetí možností je, že sice ohnou prostor, ale místo skoku z bodu do bodu letí nad vlastním ohybem. Je to, jako by letěli nad zahnutým kobercem, jehož zákruta se ovšem neustále posouvá vpřed. Tímto způsobem cestují, pokud nevědí, kde přesně je jejich cíl, či potřebují-li rychle prohledat větší oblast. Jinak jej moc nevolí, protože je velmi namáhavý.

Běžné létání mají andělé vrozené, ovšem ohýbání prostoru se musí každý z nich naučit a je pravdou, že ze začátku nácvik této dovednosti občas končívá krkolomnými přistáními.

„To já půjdu domů aspoň dvě hodiny,“ přemýšlel Tommy dál, „nebo možná tři.“ Poslední dobou už nedokázal jít rychle nebo běžet moc dlouho. Ukrývání křídel mu bralo hodně energie. Pokračoval mírně z kopce vlnitou suchou krajinou. Byla příjemná noc, měsíc se sem tam schovával za potrhané mraky. Tommy šel hodně zamyšlen. Domů se mu úplně nechtělo. Od té doby, co mu umřela matka, to tam nefungovalo moc dobře. A tak, jestli ho podvědomí odloudilo ze směru, nebo to byl prostě osud, sešel z cesty a místo, aby pokračoval rovně domů, ubíral se v zamyšlení cestou na jih, až s překvapením zjistil, že došel na mlžný kopec.

-------------------

[1] Duše-Duch