Kap. 3 Nalezení tvrzi

Mlžné kopce se tu a tam objevovaly v celém andělském světě. Opar na nich se vždy po určité době rozplynul a většinou se ukázalo, že si pod ní stavěl nějaký anděl svůj dům. Někdy se také stalo, že se z mlhy vynořilo něco, co dříve stálo jinde. Jenže tenhle kopec tu už trčel skoro generaci a nevypadalo to, že by se pára na něm hodlala rozpustit. Andělé mu proto začali říkat Zapomenutý nebo Líný kopec a po všech těch letech zajímal už snad jen malá zvědavá andělčata. Jenže, ani ta v mlze nikdy nenašla nic zajímavého a brzy o kopec ztratila zájem i ona.

Když Tommy zjistil, kde je, rozladilo ho to. „Pěkně jsem si zašel.“ Otočil se a chtěl jít domů. Jenže najednou měl pocit, že ho na ten kopec něco táhne. Pomalu udělal krok, pak další a ještě jeden, a když už jej to šedivé nic úplně pohltilo, uvědomil si, že přesně ví, kudy má jít, ačkoliv bylo vidět sotva na sáh.

Překvapeně pokračoval dál, až na vrcholku natáhl ruku před sebe a dotkl se chladné kované zakroucené tyče od brány. Otevřel ji. Zaváhal, ale pak vešel. Pokračoval tím stále stejným oparem dál. Na nebi zřejmě vykoukl měsíc z mraků, protože nyní mohl rozeznat obrysy stromů a keřů kolem. Brzy spatřil také černou siluetu jakási skály. Nicméně když došel blíž, zjistil, že to je ve skutečnosti stará kamenná tvrz. Došel k ní. Ve zdi před sebou spatřil masivní dřevěné dveře s velikou kovovou klikou. Uzavíraly vstup z lomeného gotického oblouku. Okno neviděl žádné.

Celé to působilo trochu hrůzostrašně. Chtěl se otočit a odejít. Přece jen, být uprostřed noci v cizí zahradě u cizích dveří, když o nich navíc zbytek světa nemá ani ponětí, nevypadá zrovna jako úplně dobrý nápad. A Tom měl pro dnešek démonických bytostí až dost. Jenže najednou si uvědomil, že ho vůbec netíží křídla. Stál, přemýšlel. Všemi smysly se snažil vnímat okolí, jestli něco neuslyší, neuvidí, avšak všude byla jen stejná vlahá noc nasycená vůní suchomilných rostlin a keřů.

„Snad se mi to vše jen zdá?“ pomyslel si a dotkl se kamenné zdi. Cítil její hrubý povrch i chlad. Přejel prsty přes světlejší portál vchodu a pak se lehce dotkl přímo dřevěných dveří. Nehlučně se otevřely. Lekl se, ale zevnitř se nic neozvalo. Nejistě nahlédl dovnitř. Byla tam tma. Jen u stěny vlevo poblikávaly žhnoucí uhlíky, jež ležely v jakémsi kovovém koši na nožičkách. Váhavě vešel. Cítil pod nohama kamennou podlahu. Opatrně fouknul do uhlíků v koši, ty se rozhořely a osvětlily nejbližší okolí. Na zdi byla zavěšena louč, Tommy ji zapálil a postoupil více do místnosti. Pořád se rozhlížel a poslouchal. Jak postupoval zapaloval i další louče na stěně. Došel k průchodu bez dveří, jenž vedl do chodbičky, v níž byly jedny dveře a schodiště, které stoupalo někam nahoru. Opatrně kráčel s loučí v ruce vzhůru po schodech. Vyšel všech pět pater, avšak v žádném nikoho ani ničeho nebylo. Sešel zpět a zkusil dveře vedle schodiště. Byly zamčené.

„Je tu někdo?“ osmělil se Tommy, ale nikdo se neozval. Znovu vešel do síně. Nikdo tam nestál. Oddechl si. Rozhlížel se kolem po spoře osvětleném prostoru. Vedlo do něj jen jedno okno také gotického tvaru, jež bylo zapuštěno hluboko ve zdi poměrně vysoko u stropu. „Ty stěny jsou aspoň metr tlusté,“ odhadoval.  Poměrně velká místnost byla téměř prázdná. Jen u krátké zdi stál další kovový koš s uhlíky a před ním na podlaze ležela huňatá kožešina. Posadil se na ni a housle položil vedle sebe na zem. Byl unavený, dnes toho hodně nachodil. Řekl si, že si jen chvilku odpočine a pak půjde domů. Jenže zívl a během chvilky ho přemohl spánek. Svalil se na bok a zůstal spát na kožešině.