Kap. 6 Přivítání v tvrzi

Toma vzbudilo tiché cinknutí. „Musel jsem spát dlouho,” rozespale se protáhnul a otevřel oči. Najednou si všiml, že má pod hlavou polštář a je přikrytý lehkým bavlněným plédem. To ho dost znejistělo, byl si jistý, že tohle tady v noci předtím nebylo. Opatrně otočil hlavu. 

„Přeji Vám dobré jitro, pane,“ ozvalo se z druhé strany síně. Tommy okamžitě vyskočil na nohy. V protější části síně uviděl prostřený stůl s dřevěnou židlí. Vedle stolu stál starý muž s nakrouceným knírem a zastřiženým šedivým plnovousem. Stařec byl oblečen do černého fraku, strakaté vesty a bílé košile s podivně zašmodrchanou černou vázankou. Nejzvláštněji však působily černé kalhoty stažené pod koleny. To bylo něco, co už dávno vyšlo z módy.

„Omlouvám se, že jsem vás vzbudil, a také za mou noční nepřítomnost. Nečekal jsem vás. Už se to nebude opakovat,“ mluvil ten člověk dál. Tommy polkl. Nenápadně se rozhlédl, jestli je tam s nimi v místnosti ještě někdo další, s kým by mohl ten kmet takto uctivě hovořit, ale byli tam jen oni dva. „Já… mm… dobrý den,“ pozdravil Tommy, když muž bez hnutí stál a díval se jeho směrem. „Omlouvám se, že jsem vám sem tak vlezl, ale zdálo se, že tu nikdo není a byl jsem hodně unavený.“ Stařec jen zavřel oči, usmál se a naznačil gestem, že není za co se omlouvat. Tommy popošel blíž, aby na sebe nemuseli tak halekat.

„Prosím,“ ukázal stařík zdvořilým gestem na stůl a již Tomovi odsunul židli a držel ji za opěradlo, aby ho mohl přisunout. Tommy vykolejený tím vším nevěděl, co s rukama, tak začal překotně skládat pléd, jímž byl předtím přikrytý. „Nejspíš si mě s někým plete. Bude lepší se vypařit, než mu to dojde, nebo se objeví ten, za koho mne má,” říkal si Tommy couvaje ke dveřím. „Dovolíte?“ přistoupil děd k Tomovi, vzal si šátek, pečlivě jej v mžiku perfektně přeskládal a položil si jej přes předloktí.

„Nevěděl jsem, co máte rád, proto jsem připravil různé věci,“ pokynul rukou ke stolu odnášeje složenou látku k příborníku, který stál u zdi. „Tohle tu v noci taky stoprocentně nebylo,” pomyslel si Tommy, než pokračoval nahlas, „já… děkuji, že jste mě tu nechal přespat, ale už vás opravdu nechci obtěžovat…“ „Pán není zvyklý snídat?“ promluvil klidně muž otočiv se zpět k Tomovi. „Ne… to ne… totiž ano…,“ koktal Tommy. „Tedy nemáte dnes hlad?“ opět se starý pán se zájmem zeptal. „To mám…,“ ujelo Tomovi, protože hladový byl dost a odmítat tak vynikající snídani chtělo trochu přemáhání. „Pak si prosím nabídněte. Pokud byste si nevybral, připravím vám něco, podle vašeho přání.“

Tommy tedy rezignoval a posadil se. Muž mu úslužně přisunul židli. „Dáte si kávu, čaj, meltu nebo něco jiného?“ postavil se sluha ke konvičkám na straně stolu. „Tak třeba meltu?“ řekl Tommy a pod stolem se štípl do stehna, jestli se mu to nezdá. Muž Tomovi s grácií nalil do hrnečku vybraný nápoj.  „No co, když tak nutí, dám si snídani a pak se vypařím. Přinejhorším si to odpracuju,” uklidnil se Tommy a začal si nandavat.

Nabídka byla opravdu pestrá, od pečeného masa, přes vajíčka na nejrůznější způsoby, zákusek až po ovoce. Tommy začal jíst, ale byl nervózní z toho, jak nad ním ten člověk stál. „Mm,“ odkašlal si a oslovil starce, „nedáte si se mnou?“ Ten však jen úsměvem udělal odmítavé gesto rukou. „Neposadíte se aspoň?“ zeptal se ho Tommy po chvilce znovu. Opravdu nebyl zvyklý, že by mu někdo u stolu posluhoval. „Pán je laskav, leč takto je to v pořádku.“ Muž došel ke kožešině pro kufřík s houslemi a položiv jej opatrně na stůl, zůstal opět stát v úslužném postoji vedle stolu.

Tommy horečně přemýšlel, jak situaci učinit méně trapnou. „Jak se vlastně jmenujete?“ sice cítil, že by se měl hlavně představit on, jenže tak nějak se bál, že by prasklo, že není tím, za koho ho starý pán má. „To bude asi záležet na vás, pane,“ odpověděl muž bez mrknutí oka. Tommy zmateně zamrkal: „To nám ta konverzace pěkně jde,” naložil si další sousto. „Váš dům je opravdu příjemný, máte tu teď v létě opravdu… příjemný chládek, že?“ soukal ze sebe Tommy a nějak ho nenapadlo jiné slovo než ‚příjemný‘. „Míníte zajisté váš dům, pane?“ opáčil muž. „No bezva, tohle je teda kapitální blázen,” protočil Tommy mírně oči. „Samozřejmě,“ pokračoval starý sluha, „až nabudete plnoletosti, předěláte si jej podle svých představ, ale nyní je tu alespoň toto,“ ukázal dlaní vůkol, „pro vaši potřebu.“ „No jasně,” zasmál se Tommy v duchu. Už zahnal největší hlad a začala znovu převažovat opatrnost.

„Mm,“ otřel si ubrouskem rty a sebral futrál, „zajisté… Nicméně, teď… když dovolíte… povinnost volá.“ „Co to melu?” „Totiž čekají mě doma… víte… takže mnohokrát vám děkuji za opravdu skvělou snídani… a já už vyrazím...,“ přesouval se Tommy pozpátku ke dveřím, „těšilo mě,“ loučil se už ze zárubní. „Rozumím,“ uklonil se mírně muž, „připravím vám ložnici, aby bylo vše v pořádku, až se příště vrátíte.“ „Echrm,“ odkašlal si Tommy také s úklonou, „jistě, to bude… velmi… od vás… vskutku... laskavé, příjemný den.“ A byl venku. „Vám také příjemný den, pane,“ odpověděl sluha, ovšem tuto větu už přerušilo zabouchnutí veřejí, jak je Tommy prudce pustil.

Kolem tvrze panovala stále mlha, ale bylo patrné, že slunce už je vysoko na nebi, takže působila měkce, a ne nebezpečně jako v noci. Tommy chvatně spěchal směrem, kde tušil východ a vskutku brzy narazil na černou kovanou bránu. Nadechl se. Vzal za ni. Navzdory očekávání, že ho nepustí ven, se brána nehlučně otevřela. S úlevou vydechl a rychle seběhl z kopce pryč od vrcholu. „To tedy byla haluz, jak by řekl Duncan. Uff, jsem rád, že jsem pryč,” stačil si ještě pomyslet, když vystupoval z oparu.

Jenže vzápětí jím projela prudká bolest od křídel. Mysl se mu zakalila a s námahou přemýšlel, co udělá dál. „Snad že bych šel přeci jen domů?” rozhodl se nakonec. „Koneckonců je to už hezkých pár dní, co jsem se tam neukázal. Katy bude mít starost.” Zatočil k západu a se sluncem v nadhlavníku pomalu vyrazil.