Kap. 7 Rodný dům

Ve dvoupatrovém malém domě s rovnou střechou, bílou omítkou, bílými dřevěnými okenicemi a bíle natřenou zastřešenou dřevěnou verandou otočenou směrem na západ, snídali v kuchyni tři lidé. Pán středního věku, mladý muž a ještě trochu mladší dívka.

Starší z mužů měl blonďaté, na spáncích již šedivějící, nakrátko střižené vlasy s delší patkou, modré oči a hladce oholenou tvář. Byl vysoký a štíhlý přiměřeně svému věku.

Mladík, také krátkovlasý blonďák, byl rovněž vysoké a štíhlé postavy, ale oči měl čokoládově hnědé, bradu s čelistí měl jemněji řezané než první muž, i nos měl kulatější.

Mladá dívka byla mladšímu blondýnovi podobná některými rysy obličeje, vlasy však měla leskle černé, jemně vlnité, dlouhé až do pasu, husté. Byla výrazně nižší než muži, štíhlá a celkově působila velmi křehce. Její jemný obličej s malou bradou, nosíkem a dětsky velkýma tmavohnědýma očima mandlového tvaru, které rámovaly dlouhé černé řasy, byl souměrný a milý na pohled. Ze všech tří byla nejvíce snědá.

„Padre, myslím, že bych dnes měla zůstat doma. Není mi moc dobře,“ oslovila dívka staršího z mužů, když si mazala světlý chléb marmeládou z kameninového hrníčku. Otec se na ni podíval mírně káravým, avšak laskavým pohledem. Slyšitelně vydechl a pravil: „Katy, tohle už jsme přeci řešili tolikrát, nemůžeš tu pořád na Tommyho čekat. Musíš žít svůj život.“ „Ale já vím, že dnes přijde,“ odpověděla bez zaváhání se sebevědomým důrazem. Starší muž opět slyšitelně vydechl a podíval se na Katy s ustaraným výrazem.

„No, tak já už raději vyrazím,“ ozval se mladík a ještě během vstávání od stolu do sebe rychle natlačil zbytek chleba. Popadl kožené desky s papíry a perem s násadkou a letmo políbil Katy na tvář: „Nashle papá, pěkný den, sestřičko.“ „Krásný den, Danieli,“ odpověděla mu. Ale to už Daniel chvátal zadními dveřmi.

V kuchyni u stolu zatím dívka upřela na otce své velké oči a prosebně zamrkala. „Katy, ne,“ odpověděl jí otec. Katy mlčela a věnovala se snídani. „Tak dobrá,“ vzdal to otec, „uděláme to tak. Ty půjdeš do školy a já tu počkám, než se vrátíš a vystřídáme se, ano?“ Katy vyskočila a objala otce: „Ty jsi ten nejhodnější papá. Uvidíš, dnes přijde, cítím to.“ Pak si vzala podobné desky jako její bratr a stejně jako on odletěla pryč.

Starší muž se za ní chvilku díval, potom začal sklízet a mýt nádobí ze stolu. Kolikrát už se tenhle rozhovor opakoval? Kolikrát společně i každý sám čekali na Toma a kolikrát se nedočkali? Od smrti své ženy to měl otec s Tomem těžké. Tommy se s jejím odchodem nedokázal vyrovnat jako ostatní. Byl vzteklý, vzpurný a přitom stále tak zraněný. A když pak zbyl poslední z rodiny a z kamarádů bez křídel, situaci to ještě zhoršilo. Uzavřel se do sebe a Katy byla z rodiny jediná, kdo s ním dokázal hnout. Ve škole se začal objevovat stále více sporadicky, až tam přestal chodit úplně a toulal se kdoví kde. Často se doma neukázal několik dní, až se nakonec přikradl v průběhu noci, vyjedl půl spíže, aby pak zase ještě v tu samou noc zmizel. Nebo se zdržel pár dní, se všemi se pohádal, načež zase práskl dveřmi. Nepomohlo domlouvání, vysvětlování, vyptávání, hádky, hrozby ani Katin pláč. A přesto na něj Katy pořád čekala a on, Carl, mu vždy připravoval do spíže večeři.

Carl stál ve spižírně s hrnečkem s marmeládou v ruce a uvědomil si, že zírá na nesnězenou večeři. Položil hrnek na poličku. Večeři tam nechal. Sní ji k obědu. Vyšel ven bočními dveřmi a začal pracovat na zeleninové zahrádce u domu. „No co, Carle, zaliješ zahradu a připravíš věci na dnešní večeři, aby s ní neměla Katy tolik práce, až se po obědě vrátí,” přemítal v duchu muž.

Dělal se krásný slunečný horký den s vysokým blankytným nebem, jak to na jihu v tuto roční dobu bylo obvyklé. Carl se snažil na syna nemyslet. Katy sice měla na bratra nos, ale nechtěl si dělat marné naděje.