Kap. 9 Lili ve škole

„Lili, co je s tebou? Jsi dnes nějak zamlklá,“ zeptala se Lili v pondělí na obědě dívka sedící vedle ní. Byla to Eva, Liliina kamarádka, s níž se potkaly, když Lili nastoupila do školy pro černé anděly. Vlastně to byla její vůbec první kamarádka tady, protože Lili vyrůstala se svým otčímem v Divočině, která se nacházela na východ od Křišťálové řeky, a do západní části Kontinentu se dostala, až když přestupovala z obecné školy.

Eva byla o kousek vyšší než Lili a poněkud robustnější postavy. Sama o sobě říkala, že má mohutnou kostru, ale spolužáci ji spíš popisovali jako krev a mlíko s těmi nejmlsnějšími pohledy. Měla světle hnědé jemně vlnité vlasy pod lopatky, jež nosila ve dvou culících. Z pihovatého a příjemného, i když ne pohádkově nádherného, obličeje se na svět vesele dívaly oříškově hnědé oči. A snad neustále se smějící červenooranžová ústa ukazovala dvě řady bílých zubů s mezerou uprostřed. Vlastně byla tak bezstarostná a pozitivní, že si ji Lili občas dobírala, že by měla být bílým andělem. Na to jí Eva s hranou majestátností odpovídala, že její příbuzenstvo je, kam až oko dohlédne, černé jako uhel, takže ona nemůže být žádnou bílou vránou. Díky své veselé a nekonfliktní povaze byla Eva oblíbená napříč spolužáky i dospělými anděly, takže během krátké doby dokázala Lili seznámit s kdekým, za což jí byla uzavřenější Lili upřímně vděčná.

„Tak co je? Co se stalo?“ otázala se znovu Eva, když Lili neodpověděla. „Ne, počkej, já už vím,“ s dychtivým výrazem nenechala Eva Lili vymyslet žádnou chytrou výmluvu, „je v tom kluk.“ Lili chtěla říct, že to určitě ne, jenže nach v jejích lících ji okamžitě prozradil. „Jó, je v tom kluk,“ vzrušeně zašeptala Eva. „Kdo to je? Znám ho? Kdes ho potkala? Jak to, žes mi nic neřekla? Jak dlouho se znáte?“ zasypávala Lili otázkami. „Tiše,“ klidnila Lili Evu, „otáčejí se po nás.“ Ale viděla, že Eva nedá pokoj, dokud jí něco neřekne.

„Jo, asi je v tom kluk, ale ne tak, jak si myslíš.“ „Ne?“ podívala se na ni Eva skrz přivřená víčka, „a jak tedy?“ „No prostě… je to složitější.“ Eva se zazubila širokým úsměvem: „No jasně, takže honem, chci vědět všechno. Jinak to tu začnu vykřikovat. Víš, že s něčím takovým nebudu mít nejmenší problém.“

Lili měla pocit, že teď už se musí dívat půlka jídelny. Gesty Evu krotila rychle vymýšlejíc, co Evě řekne, aby upokojila její zvědavost, ovšem zase nemusela všechno přiznat: „Potkali jsme se teď o víkendu…,ˮ začala váhavě. „No a co, kdo je to? To tedy musela být síla, že jsi tak mimo,“ skočila jí do řeči Eva. „Nejsem mimo, jenom přemýšlím.“ Eva jí visela na rtech: „Chodí k nám? Nebo do jaké chodí školy?“ „Ne, k nám nechodí, on… to je jedno, prostě, potkali jsme se, povídali jsme si, a příští týden se máme potkat znovu, to je všechno.“ Eva zůstala s otevřenou pusou.

„Tak to ne,“ nedala se, když se vzpamatovala, „musíš mi říct ještě něco, aspoň jak se jmenuje.“ „Jmenuje se Tommy.“ „Jaký Tommy? Když nechodí k nám, tak kam chodí? K bílým? Šedým? Speciálům?“ zkoušela postupně všechny možnosti, na co se Lili chytí, ale Lili nevěděla, jak nejlépe odpovědět. Eva měla známé všude, a když Lili řekne jednu školu, Eva určitě začne s vyptáváním a nadělá kolem toho hrozně humbuku. „Neříkej mi, že je z Jižního souostroví,“ zkoušela Eva dál.

Jižní souostroví tvořily čtyři velké ostrovy a spousta malých ostrůvků, nacházejících se na jih od Kontinentu, kde obě dívky žily. Obývali je povětšinou růžoví andělé, kteří na Kontinentu ani v Divočině nežili. Dále velká část bílých andělů a samozřejmě speciálové. Černí, ani šedí andělé tam nesídlili, neboť tam neměli co na práci.

„Ne, to ne,“ zamítla Lili, i když vzápětí si řekla, že měla Evu raději nechat při tom. „Neříkej mi,“ pokračovala Eva pomalu, „že je to nějaký mlíčňák bez křídel,“ vyvalila na Lili nevěřícně oči. „Ne, není to žádný mlíčňák. A už pojď, nebo nám uteče hodina,“ vlekla Lili Evu do přednáškového sálu.

Přednáška plynula a Eva vypadala velmi zamyšleně. „Snad jí to tahle stačilo,” sledovala ji Lili po očku, když tu se najednou Eva zhluboka nadechla, že Lili přišlo, že tohle snad museli slyšet i v první řadě, a nevěřícným pohledem se podívala na Lili: „Neříkej mi ─“ „Pst, tiše,“ šeptala Lili zoufale. „Neříkej mi,“ šeptala Eva zpátky, „že to je Tommy el Guapo.“

Lili zůstala koukat na Evu zcela odzbrojená. Tohle tedy opravdu nečekala. Eva, vidouc její výraz, roztáhla pusu do širokého úsměvu a vzrušeně zatřepetala rukama. „Ty chodíš s el Guapem!“ Tentokrát už Lili zrudla až ke kořínkům vlasů. „Nechodíme spolu, jenom jsme se potkali. Jak jsi na to mohla přijít?“

„Dámy,“ ozvalo se přísně zezdola od tabule, „buďte tak laskavé a běžte si to vyříkat na chodbu.“ Lili chtěla lektorce odpovědět, že už se to nebude opakovat, ovšem Eva ji popadla a vytáhla ji za dveře.

„Co to děláš? Budeme mít průšvih.“ „Ale ne, to je sestřenice mojí tety, ta je v pohodě,” mávla rukou Eva. „Ale já už k tomu nemám co říct,“ bránila se Lili. „Že ne? Holka, ty se mi tu musíš zapřísáhnout, že mi domluvíš seznámení s Pierrem z té jejich kapely, protože ten tvůj Tommy tam s nimi hraje a protože nás prostě seznámí. Jinak to o přestávce vyklopím holkám.“

Holkami myslela Eva jejich partu nejbližších kamarádek, kam se řadila Adriana, Hanelle a Irina. „Evo, sotva jsem se s ním seznámila,“ zoufala si Lili. „No, však to nemusí být zítra, ale slib, že se o to aspoň pokusíš.“

„Dobrá,“ vzdala to Lili, „jak tě to vlastně napadlo?“ „Jsem v tom prostě dobrá,“ vypla Eva svou vyvinutou hruď. „Holka, jednoduše,“ vykládala Eva dál, „když jsi neřekla školu, ale zároveň jsi popřela mlíčňáka, tak zbývala logicky pouze varianta, že je to nějakej opozdilec a mezi nimi moc Thomasů není. No, a předpokládám, že půjdeš po kvalitě, takže z toho lo-gic-ky vyšel on. Výstřel – a trefa do černého,“ naznačila gestem výstřel z luku. Pak se chvilku zarazila a najednou velmi citlivě dodala: „Takže je to pravda, že ještě nemá křídla?“

„Heleď, já nevím, jak ty, ale já se na tohle lidí na potkání neptám a my jsme se sotva potkali.“ „Ale nevidělas ho letět.“ „Ne,“ musela přiznat Lili. „Hm,“ zamyšleně pokývala hlavou Eva. „Evo, nebudeš to nikomu vykládat, že ne. Není z toho zrovna nadšený,“ vylekala se Lili, aby si vzápětí stiskla zuby spodní ret, jak se prořekla. Eva se na ni dotčeně podívala: „Nejsem přeci zlá, abych tohle o někom roztrubovala. Když tě budu chtít pomluvit, pokud se na mě vykašleš s Pierrem, vymyslím si něco rafinovanějšího.“ Lili si oddechla, jestli Eva něco není, tak určitě není zlá.

Zbytek přednášky už strávily vzorně a hned po škole Lili odletěla do Centrálního Města. Nejdřív skočila pro zelí ke Zlatuši, aby pak nezapomněla a také proto aby se netáhla s knihami sem tam. Následně zamířila i se soudkem rovnou do knihovny. Chvíli přemýšlela, co hledat. Zjevná hesla jako nemoci a postižení křídel už Tommy jistě zkoušel.

Bloumala kolem regálů, když jí do oka padl titul ‚Andělé století – mýty a pravdy'. Suše polkla, zaváhala, ale pak si knihu vzala. Šla kolem regálu dál: „Zkusím ‚Poslání speciálních andělů', nezdálo se, že by tímto směrem pátral,” v regálu našla celou sadu na toto téma. Vytáhla všechny svazky. Cestou k výpůjčnímu pultu jí do oka praštilo ještě ‚O stvoření andělského světa' třetí díl k pojednáním ‚Vznik Universa‘ a ‚Stvoření duchovních a posmrtných světů‘. „Tohle by zatím stačilo. Spolu s tím zelím to i tak bude pořádný náklad.” Nandala vypůjčené knihy do pytle a vyletěla domů.