Kap. 11 s Katy

Katy byla ve škole jako na trní. Nepochybovala, že otec doma počká, než se vrátí, ale stejně by byla raději zůstala doma sama. Věděla, že Tommy ten den přijde. Stejně jako dokázala i na dálku vycítit, když se Tommy cítil zle. A nebylo to jen proto, že byla bílá andělka. Už jako malí se často oba začali smát stejné věci, aniž by jeden z nich musel druhému vysvětlovat čemu a proč. Měli spolu zvláštní silnou vazbu, které v rodině nikdo plně nerozuměl, ale všichni v ji respektovali.

„Katy. Katy!“ probralo ji ze zahloubání naléhavé oslovení. „Promiň, Inann, byla jsem zamyšlená,“ zamrkala Katy, jako by ji právě vzbudili. „To vidím, ptala jsem se tě, jestli dnes půjdeš s námi na pobřeží na piknik,“ zopakovala jí vyšší štíhlá dívka s čokoládovýma očima a lesklými rovnými černými vlasy, jež ladily s opálenou pletí. Byla to Katina blízká kamarádka Inanna, stejně jako jimi byly Anabela a Rút.

„Inann, dnes ne, přijde Tommy, tak budu s ním.“ „Tak ho vem s sebou, víš, že Anabela by byla štěstím bez sebe.“ Katy se jen usmála: „Myslím, že by nešel, ale zeptám se a kdyžtak se přidáme. Kam půjdete?“ „Na Širokou pláž vedle Jižního Přístavu, bude tam asi víc lidí, ale aspoň bude veselo.“

Chvilku ještě hovořily, ale pak již začala poslední lekce a po ní Katy vyrazila rychle domů. Zvuky houslí uslyšela ještě, než doskočila na zem. „Je tu! Je tu. Já jsem to věděla,” radovala se v duchu a hned zvolala: „Tommy!“ a běžela k vstupní dřevěné verandě.

„Tommy!“ ozvalo se z venku. Tommy sebou trhl. Při hraní přestal dávat pozor na okolí i čas a jen tak tak, že stihnul s námahou ukrýt křídla, než se Katy vřítila do dveří. Bez zaváhání se mu vrhla kolem krku, takže si ani nevšimla jeho bolestiplného výrazu. Objal ji zpět a drželi se dlouho, jako by se neviděli řadu let. Katy ještě vydýchávala prudký let a Tommy rychlé ukrytí křídel.

„Tommy, kde jsi byl?“ zeptala se káravě Katy, když ho pustila. „Tak různě,“ odpověděl neurčitě. „Kde se tady vzaly ty noty?“ zeptal se raději. „Pierre ti je přinesl. Není hodný?“ Tommy jen mírně kývl. „Hodný a loajální. Vůbec neřekl, co se stalo na zkoušce,“ pokračovala Katy a po očku sledovala bratra, „ale ono se tam zase něco semlelo, že? Když jsi je tam zapomněl…“ „Prostě jsem jen zapomněl, to je celé,“ nehodlal zabíhat do detailů Tommy.

Obočí i ústa měl bolestivě stažená a celkově přišel Katy bledý. „Už je ti zase špatně, že?“ zeptala se ho starostlivě a pohladila ho něžně prsty po tváři. „Mám jen hlad, to je celé,“ mírně se usmál. „Tak to s tím musíme něco udělat, pojď,“ vedla ho do kuchyně.

Připravovali spolu jídlo. Zanedlouho se vrátil i Daniel. Sotva za ním klaply dveře, volala ho Katy za nimi do kuchyně. „Á, tak bratříček se ukázal. Co naplat, Katy na něj má opravdu nos,” pomyslel si starší bratr.

„Posaď se, už jsme udělali večeři,“ položila Katy před Daniela talíř s polévkou. „Tak koukám, že ses uráčil nás taky poctít návštěvou,“ pronesl k Tomovi místo pozdravu, „anebo se jen potřebuješ najíst a vyměnit si prádlo?“ dodal jedovatě. „Danieli,“ vložila se do toho káravě Katy, „buď hodný na svého mladšího bratříčka, není mu dobře.“ Daniel se zatvářil otráveně. „To mu teď není pořád,“ utrousil, ovšem spíš pro sebe.

Ve skutečnosti se o Toma bál stejně jako ostatní, ale rozčilovalo ho, jak devastující bylo Tomovo chování pro Katy a otce. Ani Tommy se nechtěl zase přít, a tak se raději zeptal: „Kde je Miri? Už se měla přeci z Divočiny vrátit.“

Mariana, které říkali doma Miri, byla Tomova druhá sestra. Byla o dva roky starší než Tommy s Katy a o rok a kousek mladší než Daniel. Po dědečkovi z matčiny strany zdědila výraznější nos i úděl anděla léčitele.

„Ano, už se vrátila, ale říkala, že potřebuje něco zkonzultovat ohledně nějakých léků, a tak bude asi pár dní ve školním kampusu. Víš, jak nerada létá, tak tam bude i přespávat,“ vysvětlovala Katy, zatímco jedli. „Ale něco ti tu nechala,“ utrhl si Daniel kousek tortilly, „i když nevím proč, protože si to nezasloužíš,“ a vytřel tortillou poslední zbytky polévky z misky. „To je pravda, málem jsem na to zapomněla,“ vykřikla Katy, „pojď, to musíš vidět,“ a táhla Toma ven k ohradě, kterou už dlouho na nic nevyužívali.

Daniel vyšel za nimi, hvízdl a zpod přístřešku k nim přiběhl nádherný černý hřebeček. „Miri ti ho přivezla z matčiny vesnice, abys nemusel pořád všude chodit pěšky,“ vysvětlovala nadšeně Katy. „Páni,“ vydechl Tommy překvapením i potěšením, zatímco mu nastavil ruku, aby si ji kůň očichal. Kůň odfrkl a Tommy ho začal hladit po krku.

„Tak jste se seznámili a očekávám, že teď se o něj budeš starat ty. Koblížků už jsem si užil celkem dost,“ pronesl Daniel a vydal se zpátky do domu. Katy se za ním dívala, a když zašel, otočila se k Tomovi, který se stále ještě mazlil s koněm. „Musíš mu odpustit, také ho trápíš.“ Tommy dělal, že se věnuje koni a neslyší ji.

Další dny proběhly skoro rutinně. Všichni se tak nějak snažili spolu vycházet. Ráno odcházel každý, až na Toma, za svými povinnostmi a Tommy dělil svůj čas mezi hraní a péči o koně. Měl z něho opravdu radost.

Andělé využívali koně hlavně pro zapřahání do kočárů a povozů. Pro jízdu je sloužily prakticky výhradně na východě, v Divočině, protože nad Divočinou se vyskytovaly zrádné energetické turbulence a víry, které v mnoha oblastech znemožňovaly let. V západní části se na koních občas svezly malé děti, ale jinak na nich málokdo jezdil. Tomovi to však nevadilo, byl nadšený, že už se nebude muset všude trmácet pěšky. Andělská města i jednotlivé domy byly od sebe vzdálené i několik desítek kilometrů, takže dostat se z domova na zkoušku pro Toma představovalo prakticky celodenní pochod. Sice byl za ty dva roky již zdatný chodec, ale jak se jeho stav zhoršoval, tak ho tyto túry zmáhaly čím dál víc.