Svět Aris: Kapitola II.

Informační okénko

Co je: Cena války

Téměř šest generací trvalo, než vznikla aliance proti "společnému nepříteli", vedená elfy, jenž mají v té době s dragothy nejvíce zkušeností. Lidé absolutně na začátku podcenili nepřítele ve všech aspektech. Stálo to tisíce životů, které dokázali ze začátků snadno nahrazovat.
Ztráty ovšem narůstali zběsilým tempem, jenž byli díky zvýšené intenzitě nových portačních bran každým rokem vyšší, a ukázal se po sto letech bojů problém, který málem uvrhl říši lidí k vnitřnímu zhroucení.
Lidé, kteří byli odvedeni do armády začali chybět na polích, dolech, kovárnách a dalších odvětvích životně důležité k chodu. Aby zůstal chod říše nadále bez problémů, byla potřeba zavést určité změny.
Král, jeho poradci a generálové vymysleli zákon, který by měl uvést ekonomiku, i řídnoucí populaci zpět do vyšších čísel. Zákon měl název: Rodina pěti.
Co tento zákon obnášel? Každá rodina má dle zákona přikázáno mít alespoň minimálně pět potomků.
První syn a dcera měli zůstat u rodiny, vypomáhat na polích, dolech či kovárnách. Tyto děti, dle zákona, museli v sedmnácti letech najít si partnera a založit rodinu.
Vždy druhý narozený syn byl v sedmi letech odveden do říšského města, kde měl být podroben tvrdému výcviku, a v dospělosti potom vstoupit do gardy, která pouze přijímala rozkazy od krále a nejvyšších generálů. Zbývající děti, byli ve svých šestnácti letech odváděny do kasáren, kde měli projít základním výcvikem a poté přiřazeni k praporům, určené k boji
s dragothy.
Lidem se ovšem tento zákon nelíbil. V provinciích začali vypukat nepokoje a revolty, které byli tvrdě potlačeny. Zákon přišel po nepokojích v okamžitou platnost, fungoval už téměř dvě stě let.
Později byl tento zákon přejmenován, byl veden pod názvem: Cena války.




Erzim nezažil lepší pocit, mohl konečně vylézt ze člunu, a cítit pevnou půdu pod nohama. Oddechl si, jeho utrpení v podobě mořské nemoci skončila.
Námořník popostrčil Erzima dopředu ,,Udělej místo! Musíme naložit raněné!" zavrčel na něj.
Erzim odkráčel dál od člunu, jeho děravá bota nabírala dovnitř mořskou vodu.
Proklel ševce a zároveň i obchodníka, který mu tyhle velice kvalitní boty prodal.
Jakmile obchodníka znovu uvidí, pozná jeho hněv. Erzim věděl, že z jeho rádoby hněvu nic nebude, obchodník byl snad o tři hlavy vyšší a působil jako hromotluk. Za to sedmnáctiletý Erzim byl hubený jako proutek a proti obchodníkovi by neměl tváří v tvář šanci.

Aby zahnal myšlenky o tom proklatém obchodníkovi, začal si prohlížet své okolí.
Stovky raněných leželo v řadách na pláži, byli všude kam jeho oči dohlédli.
Mezi raněnými poletovali felčaři s námořníky, vybírali ty raněné, u kterých byla nejvyšší šance na přežití. Erzim procházel uličkou mezi nimi se sklopeným zrakem, snažil se ignorovat jejich nářky. Přišlo Erzimovi jako věčnost, než dorazil ke kraji přeplněného tábora.
Vojáci měli na sobě modrožluté tabardy, kyrysy na tělech a železné klobouky, byla to standartní úbor pěchoty říše. Vojáci chodili na všechny strany, snažící najít svůj prapor, nebo aspoň potkat známou tvář.
Vypadalo to na stále vládnoucí zmatek, než organizovanou armádu.
Přece jen sedmá armáda byla hlavně složena drtivou většinou z nováčků, kteří doposud jako Erzim nepoznali boj. Bohužel pro ně žádná jiná armáda nebyla poblíž, proto tento nesnadný úkol byl připsán na jejich bedra.
Vojáci věděli, jaký dopad bude mít jejich neúspěch, nervozita byla cítit každým výstřelem
z děl, které neustále zasypávali město další salvou.
Hromada těl do Erzima naráželo, který se snažil prodrat kupředu, díval se všemi směry.
Doufal ve známou tvář, kterou spatří. Začínal se cítit hrozně ztracený, nejméně půl hodiny se prodíral houfy vojáků, zatím zbytečně. Začal pomalu propadat panice, kolemjdoucí ho ignorovali, každý si všímal jen svých vlastních problémů.

Ve chvíli, kdy to Erzim už chtěl vzdát, ucítil něčí ruku na svém rameni.
Otočil se k neznámému čelem. Muž kolem čtyřiceti let měl krátké černé vlasy, doplněné plnovousem, modrýma očima hleděl na Erzima téměř otcovským výrazem.
Měl na sobě plátovou zbroj, štít na zádech a u pasu z každé strany meč.
Úlevou zjistil, že to byl jeho velitel Haxmann, který šel Erzima osobně hledat.
,,Jsi v pořádku chlapče?" zeptal se ho s úsměvem ve tváři, poplácal mladíka po rameni.
,,Mysleli jsme, že jsi nadobro ztracen." dodal Haxmann ,,Pojď! Bude teď nástup. Přidělili nás k pátému praporu, za chvíli nám zdejší velitel předá náš úkol, a nějaké informace.
Chci být u toho."

Tlačil Erzima davem před sebou, konečně se vojáci skládali do svých praporů.
Erzimovi se ulevilo, když spatřil ostatní členy své družiny.
Holohlavý Stass stál u stanu, měl obdobné brnění jaké měl Haxmann. V pravé ruce dřímal meč a levou rukou se opíral o štít.
Plnil roli jako Haxmannův zástupce, nebyl zrovna upovídaný, ani netoužil po nějak velké pozornosti. Přesto si dle Erzimových informací získal respekt a úctu ostatních členů.
Vedle něj byl Höwertz, opírající se o stanovou tyč. Jeho elegantní černá zbroj patřila mezi nejlepší, které existovali, na krku měl červený šátek, a jeho špinavé blond vlasy byli vždy upravené. Na opasku mu viseli dva meče a dvě křesadlové trpasličí pistole.
Byl to dobrý bojovník, ale jeho největší silou byli znalosti a plánování.
Kousek dál se tyčila obrovitá postava v kyrysu, hlavu zdobilo rudě nabarvené číro, doplněné černým plnovousem.
Jeho ruce se opírali o obouručné válečné kladivo. Bhörn byl největší silák skupiny, Erzim ho považoval za nejsilnějšího člověka vůbec.
Po jeho levici v tmavě hnědých, kožených zbrojích popocházela dvojice Axtell a Zorid.
U pasu měli dva lehké meče a na zádech kuši, schovávající se pod černými plášti s kápí.
Byli to skvělý šermíři s atletickými postavami, kteří v boji spolem spolupracovali a tvořili smrtící duo, jaké Erzim kdy poznal. Tajně doufal,
že ho někdy ten šermířský tanec naučí.
Ještě tady byli Astrid a Darwi.
Černovlasá, sesterská dvojčata měli na sobě světle hnědé kožené zbroje, na svých zádech každá měla trpasličí pušku a vak s dostatkem munice. Pocházeli
z lovecké oblasti, proto měli vlohy ke střelbě a po právu jsou považovány
za nejlepší střelce.
Každá skupina by byla ráda, mít je ve svých řadách.
Nakonec tu byl Erzim. Mladé ucho, které prošlo základním výcvikem kupodivu bez zranění.
Oproti ostatním se cítil jako nedůležitý a nepotřebný člen. Vůbec nechápal, proč si ho Haxmann v kasárnách vybral. Nepřipadal si nějak výjimečný.

,,Takže jste to stihli." pravil Stass, když se dvojice k nim přidala. Stass společně Höwertzem pokynuli Erzimovi na pozdrav. To už před davem vojáků vylezl na nashromážděné bedny elfí velitel, jehož pozlacená zbroj byla od krve. Levou ruku měl useknutou téměř až po rameno, jeho krátký pahýl byl omotán čerstvými obvazy, krev ještě odkapávala.
Stěží se udržel na nohou, díky velké ztráty krve měl pobledlou tvář.
U Erzima získal obdiv, když elf odmítl pomoc přihlížejícího vojáka.
Unavenou tváří se velitel podíval na vojáky pod sebou. Chvíli mlčky se jen díval, rovnající si v hlavě svůj proslov.

,,Mí spolubojovníci v těchto zlých časech!" začal těmito slovy ,,Jsem neskonale vděčen za váš brzký příchod. Ti odporní dragothové zaútočili opět nečekaně, jako správní zbabělci začali masakrovat nebohé obyvatele města, a ničit naše tolik potřebné dílny na střelné zbraně.
Podařilo se nám jejich postup zastavit. Držíme je v podzemní části města vším, co máme.
Některé tunely a přístupy sami dragothové zavalili, aby ztížili náš postup. Proto naše trpasličí dělostřelectvo dělá průrvy, kde se jen dá. Zatímco všechny prapory půjdou na vzteč, váš úkol bude ten nejdůležitější. Trpasličí ženisté díky hloubení a výbušninám probořili skrz stěnu hory cestu dovnitř. Dle očitých svědků víme, že portační brána se nachází v hlavní síni. To bude váš úkol! Proniknout tunely až k hlavní síni, pobít stráže a zničit bránu, dříve než přijdou jejich posily!" zakončil elf.

Vojáci si vyměňovali vystrašené a nechápavé pohledy. Tohle zrovna nečekali, začínají si uvědomovat, co po nich vlastně velitelé chtějí.
,,A kolik jich máme očekávat? Kolik jich tam bude?" dotázal se jeden z vojáků.
Elf si srovnával odpověď, u které ví, že jeho odpověď bude přijata hodně nevlídně.
Erzim věděl, že elfové nemají ve svých povahách lhát, tipoval si velice nemilou odpověď.

,,Trpaslíci odhadovali, že dragothů bylo kolem čtyř set na začátku útoku. Teď odhadujeme na necelou polovinu." odvětil velitel, dívající se na nechápající pohledy všech poslouchajících vojáků. Vedle elfa se ukázal velitel pátého praporu Gurdam. Byl to typicky postarší velitel, větším břichem, holou hlavou a obřími licousy.
,,Vím, co si myslíte! Nenechte se ale odradit! Spolupracujte mezi sebou a využijte naši početní převahu." řekl Gurdman, z opasku si sundal svůj měch s vínem. Napil se, odkašlal si
a pokračoval ,,Dragothové jsou silnější, než cokoli známe z našeho světa. Jenže my bojujeme za naše domovy! Naše rodiny a přátelé na nás vzhlížejí s naději, že je zastavíme jednou provždy! Nezklamte je!" dokončil Gurdam a seskočil z bedny. Nečekal na nějakou odezvu ,,Pochodem vpřed, vy chásko líná!" zařval nakonec. Ostatní důstojníci více než pěti set členného pátého praporu pobízeli vojáky k pohybu.

Pátý prapor kráčel kolem hradeb vnější části města. Průrva, kterou mají vstoupit se nacházela na její samotné hraně. Haxmann a jeho družina se držela v jejím samotném prostředku.
Erzimovi nedávalo klid na duši slova toho elfího důstojníka.
Jen čtyři sta?! To jako vážně?! Pouhých pár stovek za několik dní vyvraždilo polovinu obyvatelstva, téměř čtyřiceti tisícového města? Do toho nepočítá její posádku na obranu.
Znělo to šíleně, Erzimovi při zamyšlení proběhl mráz po zádech. Jak ti dragothové můžou být tak silní? Ano, pochází z jiného světa, přesto Erzimovi přišlo nefér takový nerovný souboj.
Nemluvě také o tom, že neexistovala možnost jakékoli odplaty na dragothskou domovinu.
Brány přece fungovali jen jedním směrem, válečníci dragothů byli odsouzeni nadobro tady zůstat.
Nebo existuje možnost otevřít bránu zpět do jejich světa? Musí být určitě způsob, jinak by nepřicházeli do toho našeho. Nebo i v tomhle se plete? Jsou z jiného světa, mají jiné myšlení, jiné uvažování, a určitě mají i jiný přístup k životu?
Takové myšlenky Erzima během pochodu trápili. Okamžitě se rozplynuli, když společně
s pátým praporem stáli u obrovské průrvy. Trpasličtí ženisti stojící u vchodu každému pátému dali buď pochodeň a nebo svítící krystal, kterým si mají svítit cestou během putování chodby a síněmi. Čekala je dlouhá cesta a Erzim pevně doufal, že bude pro něj
a ostatní co nejvíce přívětivá.