Kap. 13 Zkouška

V sobotu ráno byl Tommy jako na trní. Katy si myslela, že je to kvůli zkoušce a Tommy jí nic nevymlouval. Vlastně se o setkání s Lili ani nezmínil, ale hned po obědě vyrazil na koni k Velké trhlině, doufaje, že Lili přiletí dostatečně včas, aby stihl dojet na zkoušku.

Lili na dopolední sobotní výuce dokázala jen těžko skrýt své nadšení z blížícího se setkání. Eva si ji za to dobírala, ale na obědě se podivila: „Kde vy vlastně máte tu schůzku?“ „Proč se ptáš?“ nechápala Lili. „No, dneska má zkoušku kapela Mezi Přístavy a Tommy v ní hraje, takže jestli je to daleko, tak nechápu, jak se tam stihne pěšky dostat. Pokud ti teda nekecal s těma křídlama.“ Lili to znejistilo: „A ta zkouška je tady v Západním Městě?“ „No jasně, mají tady svoji zkušebnu přece.“

Lili byla zmatená. Jestli musí být Tommy na zkoušce, proč se s ní domlouval na římsu. V kolik má tedy vlastně na tu římsu přiletět, nebo se má zeptat, kde je ta zkušebna? Nakonec se rozhodla, že pro jistotu zaletí k římse hned.

Vyletěla vzhůru, ohnula prostor, skočila a už se před ní objevily balvany na kraji Velké trhliny. Již z výšky uviděla, že na rozcestí, z něhož vedla pěšina k útesu, někdo stojí. Ale byly tam dvě siluety. Jakmile se přiblížila, poznala v nich Toma s koněm.

„¡Hola!,“ zavolal na ni mávající Tommy. Bylo vidět, že má radost, že přišla. „Jsem rád, že jsi tady tak brzy,“ usmíval se od ucha k uchu. „Ahoj, ty máš koně?“ podivila se Lili. „Ano, dala mi ho Miri, je skvělá. Ale poleť, nemáme moc času, máme to daleko, musíme vyrazit.“ Nasedl na koně a pobídl ho do cvalu. Lili letěla podél něho.

„Chvátáš na zkoušku?“ zeptala se. „Jo, nedošlo mi to, když jsme se minule domlouvali, ale naštěstí jsi dorazila brzy.“ „A co kdybych přišla pozdě?“ „To nevím, asi bych doufal, že na mě počkáš,“ ohlédl se na ni. Podívala se na něj pohledem ‚tos uhod, chlapečku‘, ovšem Tommy se tomu jen zasmál a poklepal na brašnu za sedlem: „Měl jsem pro tebe připravený vzkaz, kde mě najdeš. Nechal bych ti ho na římse.“

Mířili přímo na západ mírně se svažující krajinou. Lili mlčela a letěla podél koně. Tommy ji po očku sledoval: „Nad čím přemýšlíš?“ „Nad tvým koněm,“ odpověděla. „Je fakt supr, že jo. Už nebudu muset všude chodit pěšky, nebo se doprošovat, aby mě někdo odnesl – to vážně nesnáším.“ Pobídl koně do trysku, aby jí ho pořádně předvedl. Lili také zrychlila, ale bylo pro ni namáhavé udržet s nimi krok.

Andělé umí létat rychle, ale spíše na krátké vzdálenosti, nebo když manévrují. Pokud potřebují překonat dlouhou vzdálenost, většinou ohnou prostor a skočí nebo vyletí vysoko, kde se jim létá lépe.

Takhle u země vedle koně, kde musela Lili pořád dávat pozor, aby se tu vyhnula keři nebo vysokému kaktusu. To pro ni bylo namáhavé.

Chvíli uháněli mlčky, ale pak se Lili přece jen zeptala: „Kdo je Miri?“ „Co?“ zavolal na ni Tom zpátky. Přes dusot kopit o vyschlou zem ji špatně slyšel. Odkašlala, znovu nasadila neutrální tón a zopakovala otázku. „To je moje sestra,“ také trochu popadal dech.

Viděl, že let je pro Lili namáhavý, a tak zpomalil na klus, aby si odpočinula. „Je to speciálka, léčitelka jako strýc, který žije v Divočině, tak mi tohohle krasavce od něj přivedla. Je skvěle vycvičený.“

„Ty máš v rodině léčitele a nezeptal ses na ta křídla?“ nemohla uvěřit svým uším Lili. „Ale jo… zeptal… tak nějak obecně…“ „Jak obecně? Co ti řekla?“ „No, taky tak obecně,“ zasmál se Tommy, „že každý anděl má křídla podle svého poslání, že je každý získá v jiném věku a nemám si s tím dělat starosti.“

Lili se na něj nevěřícně podívala: „Cože? Cos jí přesně řekl? Ukázals jí je?“ „Ne. Říkal jsem přece, že jsi jediná, kdo je viděl.“ Znovu jí to polichotilo. „Musíš jí je ukázat. Takhle ti nemůže pomoct.“ „Jo, já vím, ale nechci to řešit teď před podzimní slavností, určitě by z toho udělala humbuk nebo by mě k někomu táhla a já musím cvičit na to vystoupení. Kromě toho tu teď stejně zase není.“

„Já jsem zatím taky nic nenašla,“ řekla po chvilce Lili. „Říkal jsem ti, že jsem už prolezl celou knihovnu, takže pokud nevíš o nějaké tajné, tak tudy asi cesta nepovede.“ Překvapeně se na něho podívala, ale viděla, že tím nemyslel nic konkrétního.

„Musíme přidat, zvládneš to?“ řekl Tommy, „pokud ne, mohl bych tě vzít za sebe na koně.“ „Zvládnu,“ a ihned vyrazila. Tommy pobídl koně a brzy zase brázdili krajinu vysokou rychlostí.

Když se přiblížili k městu, zvolnili tempo. „Zítra mám zkoušku hned dopoledne, tak bychom se mohli sejít odpoledne na římse nebo někde po cestě, kdybys chtěla,“ navrhl Tommy, zatímco projížděli mezi prvními domy. „Proč ne, domluvíme se potom,“ souhlasila Lili. Myslela si, že pojedou někam poblíž Jižnímu Přístavu, který byl známý svým nočním životem, ale Tommy místo toho zamířil na Malé náměstí v Západním Městě.

Dorazili. Tommy seskočil z koně a poslal ho volně se popásat do parku, jenž vyplňoval téměř celé prostranství. „Jdeme?“ nabídl Lili rámě. Vedl ji k budově se čtyřmi vysokými dórskými sloupy, jež nesly trojúhelníkový tympanon s plastikami dvou figur, které představovaly komedii a tragédii. Za průčelím následovala velká budova obdélníkového půdorysu. Vyšli po schodech nahoru až k dřevěným dveřím medové barvy, které byly zdobeny reliéfem not a dalších hudebních prvků.

„Vy zkoušíte v divadle?“ udiveně se zeptala Lili. „Normálně ne, ale teď před slavností nám to dovolili. Prý, abychom si zvykli na větší prostor,“ zazubil se.

Otevřel a vedl Lili dál až do setmělého hlediště. Šli za sebou podél řad pohodlných křesílek dolů k pódiu. Najednou se z příšeří vynořila mohutná postava muže ve středním věku.

„Erghm,“ zabručel muž svým hlubokým hlasem, „jdeš na poslední chvíli.“ „Dobrý den, Octavio, to víš, cesta je daleká, ale hnali jsme s větrem o závod,“ odpověděl Tommy vesele, nic si nedělaje z nevrlého tónu Octavia. Ustoupil mírně stranou, aby se i Lili dostala do světla, které k nim dopadalo z jeviště. „Ergh,“ zabručel muž o poznání naštvaněji, když spatřil Lili.

„Lili, to je Octavio, proslulý skladatel,“ mrkl laškovně směrem k Octaviovi, „a na pódiu už jsou Pedro s trumpetou, ten obr s guitarronem, to je Duncan a pak je tam Diego,“ přešel Tommy poměrně rychle posledního představovaného, „pánové, tohle je Lili.“ Mírně se k ní uklonil, když ji představoval.

„¡Hola, belleza!“ zvolal teatrálně Pedro a začal na trumpetu hrát známou zamilovanou melodii. „Erghm,“ zabručel opět skladatel a mračil se na Lili, „tohle je přesně, proč nemám rád ženské na zkouškách, akorát všechno zdržují a komplikují. Pedro, co kdyby ses zklidnil,“ zavolal mocně na trumpetistu, „a ty, Thomasi, mazej na pódium. Vy si někde sedněte a nerušte, když už tu musíte být.“ Víc už se na Lili nepodíval.

„To je tedy protivný pavouk,” pomyslela si poněkud uraženě Lili, ale bez řečí si sedla na jedno z křesílek ve stínu. Tommy vyskočil na pódium, vyndal si smyčec, napnul jej a namazal kalafunou.

V tom ze zákulisí vyšel pátý mladík. Lili v něm poznala Pierra, o němž tak básnila Eva. „To jsem zvědavá, jestli je tak supr, jak si Eva představuje,” pomyslela si Lili.

 „Tommy!“ vykřikl Pierre a velmi vřele Toma objal. „Opatrně, kamaráde, Tommy tu má dnes dámský doprovod,“ neodpustil si jedovatou poznámku Diego. Pierre se podíval do hlediště. „Hmm, a není to sestřička,“ přitočil se k Pierrovi Pedro a významně zdvihl obočí, že to viděla i Lili. „Jo, zdá se, že ne všechna pravidla platí pro všechny stejně,“ zamumlal si Diego pod fousy, zatímco Tommy ladil housle.

„Budu tu čekat ještě dlouho?“ znovu prostorem zaduněl Octaviův bas. Všichni mladíci se chopili svých nástrojů a začali hrát. Lili poslouchala a prohlížela si je.

Diego hrál na vihuelu. Znala ho od vidění ze školy. Byl asi o půl hlavy vyšší než Tommy, hnědé vlasy střižené nakrátko, hnědé oči, celkem urostlý, masitější typ než Tommy, ale pořád velmi štíhlý. Opálený, jako ostatně většina andělů, co žila na jihu. Pod nosem mu rašil jemný knír, který si Diego neholil, neboť měl velmi dětský obličej a věřil, že fousy mu dodají mužnějšího vzhledu. Oblečený byl do černých kalhot a prosté bílé košile.

Pedro byl ze všech nejlépe živený, ale určitě ne tlustý. Černé rovné vlasy také zastřižené nakrátko. Měl velmi živé pohyby, bylo vidět, že má jižanský temperament, což odrážela i extravagantní bílá košile s barevnou výšivkou kolem límce a výrazný pásek na černých kalhotách.

Pierre hrál v kapele na malou harfu a byl jejich hlavním zpěvákem. Měl nádherný, průzračně čistý tenor. Byl o necelou hlavu vyšší než Tommy. Úzké černé kalhoty, přiléhající bílá košile s umně uvázanou vázankou ještě více zeštíhlovaly jeho už tak hubenou postavu. Měl pěstěné, plavě hnědé vlasy na mikádo, trochu to vypadalo, že si je snad kroutí. S úzkými dlouhými prsty stejně bledými jako jeho obličej a téměř éterickými pohyby působil v porovnáním s energickým Pedrem téměř neskutečným dojmem.

„Anebo by možná mohli spolu tvořit komediální dvojici,” pomyslela si Lili a nehlučně se zasmála do prstů, které si přiložila k ústům. Lili si ho vedle Evy nedokázala vůbec představit. „To spíš Pedro, ten by se k Evě hodil.”

Nechala se chvíli unášet tou představou, než si její pozornost získal barytonem zpívající Duncan. Byl to skutečně obr, jak ho nazval Tommy. Převyšoval Toma minimálně o hlavu a půl. Svalnatý, statný. Světle zrzavé krátké vlasy doplňovaly po stranách obličeje ostře řezané kotlety. Halena bez rukávů odhalovala jeho vypracované ruce, stejně jako kalhoty, které mu obepínaly svalnatá stehna.

Také Duncana znala od vidění, protože občas nosil kilt, a mezi studentkami se vedly ostré diskuze, co přesně pod ním nosí. Lili to přišlo vždy dost zvláštní, většina andělek nosila přesně z tohoto důvodu kalhoty místo sukní. Ovšem rozhodně mu nemohla upřít styl.

To Tomův módní styl připomínal spíš chudého mexického rolníka, v jeho volné lněné haleně s rozhalenkou na šňůrku a šedých plátěných kalhotách.

Lili poslouchala jejich hru. Když uviděla složení kapely, trochu se lekla, že bude muset vytrpět klasické mariachi odrhovačky, ale naštěstí Octavio dokázal spojit tradiční prvky s modernějším pojetím a vytvořit tak velmi podmanivý hudební zážitek. Přitom by to od něj asi málokdo hádal. Sám příjemný jako medvěd, co se neplánovaně vzbudil ze zimního spánku, a zhruba stejně mohutné postavy. Vlasy neurčité tmavošedé barvy bez jasného střihu by snesly hřeben, stejně jako tvář buď častější, nebo méně časté oholení, neboť nyní na ní bylo několikadenní šedivé strniště. Oblečení, bývalo kdysi jistě luxusním, ale nyní bylo onošené a místy dokonce neuměle zašívané, nicméně čisté. Bylo vidět, že v jeho životě chybí pečlivá ženská ruka. Stál s rukama překříženýma přes hruď, drže dlaní protější nadloktí, s hlavou mírně skloněnou a zavřenýma očima. Překvapilo ji, jak mohutné měl ruce.

Zkouška skončila a mistr hudebníkům svým typickým nevybíravým způsobem připomínal, co mají zlepšit. „…obecně bude dobré věnovat více pozornosti hudbě a méně natřásání se před dámským publikem,“ ukončil svůj proslov skladatel s přísným pohledem směrem k Lili.

„Já myslím, že Liliina přítomnost byla spíše veskrze pozitivní,“ ozval se Diego a přitočil se k Lili, zatímco všichni odcházeli z hlediště, „Thomas se dnes dal po dlouhé době aspoň trochu poslouchat.“

Zrovna došli ke dveřím z hlediště a Diego se skrz ně protáhl tak blízko k Lili, až jí to bylo nepříjemné.

Vyšli do vstupní haly. „Ovšem, jestli chceš zapůsobit na dámy dobrým dojmem, tak by ses měl taky začít tvářit trochu příjemně,“ švihl po Tomovi vyzývavým pohledem. I Lili se po něm podívala, dobře si všimla, jak si s přibývajícím časem musel Tommy stále častěji protahovat záda a ke konci mu přes obličej několikrát přelétl bolestný výraz. Nyní mu ovšem zablýskly oči a stejně jedovatě Diegovi odpověděl: „Já myslím, že ty ses dneska nakrucoval a předváděl dost za nás všechny dohromady.“ Diego se prudce otočil přímo k Tomovi, ale vstoupil mezi ně Pedro a Diega víceméně vystrčil ven z divadla za Duncanem, který vyšel do noci před nimi.

„Pánové, a dámo, což si takhle zajít na chutné tapas do Andalusie?“ zeptal se Pedro, když se za posledním z nich zabouchly dveře. „Proč ne,“ souhlasila Lili rychle, aby odvedla pozornost od počínající hádky. Také ostatní vyjadřovali souhlas. „Já nepůjdu,“ odmítl Tommy, který už měl co dělat, aby vydržel do konce zkoušky a potřeboval už se někam uklidit do soukromí.

„V tom případě tě rád doprovodím já,“ dal si Diego Liliinu ruku do svého rámě. „Nemusíš se bát,“ promluvil k Tomovi přes svoje záda, „tady seňoritu doprovodím domů za tebe, ostatně pro tebe by to byl beztak neřešitelný úkol.“

To byla poslední kapka. Tommy vrazil Pierrovi do rukou housle, a než se Pierre mohl vzpamatovat, byl Tommy na dohmat k Diegovi. Ten však zjevně takovou reakci čekal, takže v mžiku vrazil kytaru Lili a vzlétl. Jenže i Tommy byl připravený, skočil na sloupek od okrasného zábradlí, odrazil se a dokázal doskočit dost vysoko, aby zachytil Diegovy nohy. Tento zákrok už Diega zjevně překvapil a tak, ačkoliv andělé běžně bez větších problémů dokáží unést i trojnásobek své váhy, strhnul Tommy Diega k zemi. To Diega dožralo, chtěl se elegantně vznést a předvést se před Lili, a ne vypadat jako padavka, takže Toma popadl a už se oba váleli v prachu cesty.

„Tož! Ogaři, dite od sebe!“ zahromoval Duncan svým typickým přízvukem a popadl Toma, co byl zrovna nahoře. Pedro s Pierrem zase čapli Diega a roztrhli je. Oba mladíci soptili a nemohouc se prát, neodpustil si Diego aspoň poznámku o vrzalech, na což Tommy reagoval hlavičkou, která se neminula Diegova nosu, z něhož začala téct krev. Málem by skončili znovu v sobě, kdyby se mezi ně nepostavil Octavio a oba je svýma silnýma rukama neodtlačil.

„Dost! Oba dva!“ houkl hromovým hlasem. „Tady vidíte, jak to dopadá, když vleze ženská do chlapských záležitostí,“ osopil se na Lili. „Ale já přece ─,“ začala se Lili bránit, ovšem skladatel ji nenechal domluvit. „Co s kým budete dělat ve volném čase, je mi jedno, ale na zkoušce už vás nechci vidět!“

Lili se podívala na Toma, čekajíc, že se jí zastane, jenže ten si ještě pořád vyměňoval insultace s Diegem. Najednou ji všichni štvali. Cožpak ona může za to, jak se ti dva trotli chovají? Vrazila vihuelu Duncanovi, odrazila se a beze slova byla pryč. Teprve teď si jí oba mladíci všimli. Tommy v duchu zaklel. Bylo mu jasné, že dnes už Lili neuvidí.

„Erghm,“ zabručel Octavio, když Lili odletěla, „očekávám, že teď už se oba kohouti uklidní. A ty,“ položil ruku na Tomovo rameno, „přespíš do zítřka u mě.“ „Není třeba,“ odsekl Tommy, který, stejně jako Diego, už byl uvolněn ze sevření.

Neměl nejmenší chuť zůstávat u Octavia. Byl na něj naštvaný, že se tak utrhl na Lili. Sebral si od Pierra housle, hvízdl, aby přivolal koně, jenže než na něj stihl nasednout, chytil ho Octavio pevným stiskem.

„To nebyla zdvořilá nabídka, ale rozkaz.“ Tommy se chtěl ohradit, ale Octavio se zrovna otočil na ostatní: „A vy taky už zapadněte do peřin. Zítra je zkouška a vysedávat po hostincích si můžete potom.“ Všichni se sebrali k odchodu. Nebylo radno Octavia v téhle náladě dráždit. Hrozilo, že si místo Toma uloví některého z nich. Tommy se snažil Octaviovi vykroutit, leč ten ho pustil, až když byli ostatní z dohledu.

„Tak jdem,“ řekl Octavio, avšak Tommy si založil ruce a díval se stranou. „Erghm, pán je uražen. Zřejmě by pro svou pýchu raději spal někde ve škarpě.“ „Nepotřebuju žádné milodary.“ „A já zas nepotřebuju, abys někde v noci tropil hlouposti, kvůli nějaký nanynce.“ „Jmenuje se Lilibeth,“ zavrčel Tommy. „Erghmm, a je to solidní úlovek,“ pokývnul Octavio s uznalým pohledem, „ale to nic nemění na tom, že ty se budeš soustředit na vystoupení,“ řekl už smířlivěji Octavio.

Skladatelovo uznání a měkčí tón Toma trochu uklidnily, ale přesto se dotčeně ohradil: „Se vším si začal Diego, tak nevím, proč to mám odnášet já.“ „Protože moudřejší ustoupí a nejmoudřejší se navečeří a vyspí v posteli raději než někde na holé zemi,“ a pokynul Tomovi, aby vyrazil. Tommy si stále ještě podrážděně odfrkl, ale pak veda koně za uzdu, vyrazil s Octaviem na sever ke skladatelovu domu.