Kap. 14 Severní Přístav

Octaviův dům ležel mimo území Západního Města v Severním Přístavu. Tommy nikdy nepochopil, proč vůbec Octavio chce bydlet zrovna tady.

Severní Přístav se rozkládal na břehu Slepé řeky, která oddělovala část, již obývali andělé, od Malévolovy říše, kam žádný anděl dobrovolně nevkročil.

Většinu pevniny chránily vysoké Obsidiánové hory, které se v mohutných, leskle černých špičatých břitvách zdvihaly kolmo k nebi a táhly se podél Slepé řeky od jižního cípu Kontinentu až po nejzazší severní výspu. Přejít tyto hory bylo nemožné. Jednak byly jejich hrany neuvěřitelně ostré, snadno se lasturovitě zlomily a vytvořili další břitvu, ale velmi často na nich také docházelo k otřesům, které zdvihaly k nebi nové vrcholy a tříštily ty staré na ostrou drť. Přelétávat je také nebylo bezpečné, neboť nad řekou se neustále na různých místech objevovala energetická oka. Navíc od moře čas od času vál prudký jižní vítr, který se navíc v severní polovině řeky točil v řadě vírů, jež vrhaly každého odvážlivce proti ostrým skaliskům na jednom či druhém břehu. A tak jediné místo, kde se dalo dostat k řece, byla kotlina mezi Severními a Jižními Obsidiánovými horami. Tu skoro celou zabíraly strážní budovy Přístavu jen s malým průchodem k molům.

Na východ od strážních budov stály v několika ulicích obytné domy různých podivínů, kteří si se usadili zrovna na tomto nešťastném místě.

Západní Město a Severní Přístav oddělovala od sebe Zelená řeka, pramenící v Obsidiánových horách. Vodní tok vedl k jihovýchodu, aby se po několika kilometrech stočil na jih a skončil v širokém mělkém Zeleném jezeru. To vytvářelo přirozenou východní hranici kampusu černé školy a severní pro areál bílých studentů. Nyní na konci léta zbýval z řeky sotva malý pramínek, ale zimní lijáky ji rozvodnily a posléze zdvihly i hladinu jezera. Přes široké koryto se klenul kamenný most, přes nějž musel přejít každý, kdo nechtěl mezi Přístavem a Západním Městem letět.

Oba břehy řeky si však byly tak podobné, že bylo jen obtížné poznat, kde končí Západní Město a začíná Severní Přístav. Proto někteří tvrdili, že Severní Přístav je vlastně pouhou čtvrtí Západního Města stejně jako je jí Jižní Přístav. Nicméně, nedaleko od mostu začínala oblast, kde domy začal zastiňovat stín z Jižních Obsidiánových hor a tato skutečnost změnila atmosféru v ulicích dostatečně na to, aby si jiní stáli za tím, že se jedná o dvě naprosto odlišná sídla.

Na úrovni vlastního přístavu, tedy mol na řece, se pak nacházelo malé náměstíčko s kulatou kašnou uprostřed, kolem něhož stály ty nejstarší domy, jež v některých případech jako by prorůstaly do strážních budov. Či správněji, novější strážní budovy pohlcovaly zadní stěny těchto pradávných hrázděných domů.

Severněji od náměstí domů postupně ubývalo, až je zarazily Obsidiánové hory. Tam ale Tommy nikdy nebyl. Nebyl vlastně ani u Slepé řeky, neboť soudě podle zápachu, který občas mlha od řeky zanesla do Přístavu, nebylo o co stát.  Kromě toho, místní strážící černí andělé beztak neměli rádi, když se jim na břehu ochomýtala mládež.

Octaviův dům stál na začátku jedné z uliček vedoucích z náměstíčka, a ačkoliv zvenku vypadal ponuře a drsně jako leckterý jiný v tomto smutném osídlení, uvnitř byl příjemný až vřelý.

Octavio odemkl dveře. Jeho velký kovový klíč Toma nikdy nepřestal fascinovat. Andělské domy sice měly zámky, avšak u andělů nebylo zvykem si domy zamykat. Stejně tak tomu bylo i s pokoji, jen s tím rozdílem, že ty neměly klíče, ale petlice. Ačkoliv, v Severním Přístavu jeden nikdy nevěděl, jaká havěť se přes řeku do města dostane, a tak trocha opatrnosti navíc byla asi pochopitelná.

Vešli do průchodu, z nějž se vstupovalo skutečně do domu. Za nevelkými dřevěnými dveřmi začínalo úzké schodiště, jež vedlo strmě vzhůru do prvního patra, v němž měl Octavio salon a kuchyni, a pak dál k jeho ložnici a pracovně. V posledním patře v podkroví byl pokoj pro hosty, kde Tommy již několikrát nocoval. „Běž nahoru, odvedu koně do dvora a dám mu seno a vodu,“ řekl Octavio.

„Mám tady výbornou goudu a domácí chleba. Dáš si?“ zeptal se Octavio, v rámci svých možností téměř něžně, když dorazil za Tomem. Tommy se široce usmál. Octavio prostě miloval sýr, bylo to to první, co mu vždy nabídl. „A jak starou máš?“ zeptal se, i když věděl, že Octavio má vždy všechny možné druhy. „Nakrájím ti různé, aby sis mohl vybrat tu pravou,“ pronesl spokojeně Octavio cestou do kuchyně. Za chvíli byl zpátky i se sýry, velkým bochníkem chleba s tmavou křupavou kůrkou, lahví červeného vína a jednou sklenicí.

Podal Tomovi prkénko s jeho porcí sýrů, uřízl mu pořádný krajíc chleba, nalil víno do sklenice a postavil ji před něho. Tommy byl překvapen. Víno mu Octavio ještě nikdy nenabídl a nechápal ani, proč nenalil i sobě.

„Dej si,“ pobídl Tomma, aby se napil, „poslední dobou vypadáš, že potřebuješ trochu podpořit dobrou náladu. Ale ne že to budeš přehánět,“ dodal rychle, „alkohol je lék a jako s takovým se s ním musí zacházet. Ne si s ním prolévat hrdlo, kdykoliv se člověk nudí nebo cítí pod psa.“

„Dobře,“ odsouhlasil Tommy tohle nečekané kázání. Vzal si sýr a zakousl si chleba. Obojí bylo vynikající. Jako vždy. Skladatel sice jedl prostě, ale velmi chutně. Octavio odešel pro džbánek s vodou a sklenice. Tommy ochutnal víno, které mu nalil. Bylo silné a sladké, příjemně se mu rozplynulo po jazyce. Večeřeli beze slov, Tommy byl pohroužen ve svých myšlenkách a kdo ví, na co myslel skladatel, když se na něj skrz husté obočí díval.

„Octavio, děkuji za večeři, ale jsem unavený, půjdu spát.“ „Ermh,“ zabručel Octavio souhlasně, „pokoj je připravený, nikdy nevím, kdy ho budu potřebovat. A Tommy…,“ zadržel jej, „kdybys potřeboval s něčím pomoct… víš, že ode mě by se to nikdo nedověděl.“ „Díky, ale umýt se a uložit už zvládnu sám,“ odtušil Tommy s humorem předstíraje, že jeho poznámku nepochopil. Vzal si na chodbě připravené vědro s vodou, ve kterém se v pokoji umyl, a pak už zamknul okenice i dveře, s úlevou uvolnil křídla a okamžitě usnul.

Octavio stál ještě u otevřeného okna salonu a díval se do tmy. „Koukám Octavio, že mají dneska na noc zase hosta,“ ozval se ze spodu vcelku vysoký, stařecky chraplavý, mužský hlas. „Erggh, a co je jim po tom?“ zavrčel Octavio nazpět. „No, uklidněj se, já jim jen chtěl popřát guet nacht,“ odpověděl vemlouvavě ten hlas z ulice. „Jak je libo,“ odsekl Octavio a zavřel okno. „Protivný starý čmuchal,” pomyslel si Octavio a zhasl lampu, aby viděl, zda a kam muž dole odejde.