Kap. 17 Diego, Lilibeth a ztracený díl

Lili se z nedělního setkání s Evou vrátila otrávená. Cestou do pokoje navíc potkala Opatrovníka, který si ji zase pozorně prohlížel, takže jeho oči cítila v zádech ještě, když se nahoře zamykala. Praštila sebou na postel.

„Tyhle Eviny rychlé soudy a jednoduchá řešení mi už fakt lezou na nervy.” Otočila se na bok, podepřela si hlavu rukou a koukala se na mraky ženoucí se po nebi. „Proč se na to vlastně nevykašlu? Viděla jsem ho sotva dvakrát.” Vítr mraky odvál a mezi nimi se v trhlině objevila jiskrná blankytná obloha prozářená slunečním jasem, která už na severu za větrných dní bývá. „Mají jeho oči takovouhle barvu nebo jsou světlejší?” problesklo jí hlavou, aniž by to chtěla. „Mch!“ zaplašila tu myšlenku a raději se zadívala na stůl, kde byly ve sloupečku vyskládány knihy, které si půjčila z knihovny. Chvíli se na ně bezděky dívala.

Najednou se posadila a překvapeně přistoupila ke stolu. „To je zvláštní,” začala se rozhlížet po stole, pak po posteli a pod ní, po pokoji. Zašla i do koupelny. Vrátila se do pokoje, zastavila se vprostřed a znovu se rozhlížela, pak ji napadlo: „Silio!” Vyběhla dolů a seběhla k němu do kuchyně.

„Silio?“ „Ano?“ „Silio, půjčoval sis ode mne nějakou knihu?“ „Knihu?“ zakroutil se Silio, jako by ho něco nepříjemně píchlo. „Ne, já jsem nevzal žádnou knihu,“ nepřesvědčivě odpověděl Silio. „Silio,“ řekla naoko přísně, „opravdu sis ode mě z pokoje neodnesl žádnou knihu?“ Silio si očividně oddechl: „Nene, od tebe z pokoje jsem žádnou knihu nevzal.“

Lili byla trochu zmatená z jeho reakcí, ale věděla, že by jí nedokázal lhát do očí. „A Opatrovík?“ napadlo ji. „Toho jsi neviděl, že by byl u mě a odnášel nějakou knihu?“ „Ne, neviděl. Ale já ho nesleduju, určitě by mi dal výprask, kdybych to dělal,“ řekl s dětskou upřímností Silio. Lili přemýšlela.

„Tobě se ztratila kniha?“ zeptal se Silio. „Nevím, možná. Ale asi ne. Asi jsem si ji jen zapomněla v knihovně půjčit. Víš co, zapomeň na to, není třeba to řešit.“ Siliovi se viditelně ulevilo, že se nebude muset nic řešit. Neměl rád tyhle situace, které nebyly jasné. Nejraději byl v kuchyni, kde vařil podle receptu. Lili to až fascinovalo, s jakou lehkostí dokázal uvařit i velmi složitá jídla, když k tomu měl přesný návod.

Zamyšleně šla zpátky do pokoje. „Zvláštní, přísahala bych, že jsem měla všechny díly. Ale proč by to Opatrovník bral?” Nakonec nad tím mávla rukou. „Zítra zaletím do knihovny a zeptám se, jestli jsem si ji vůbec půjčila.“

V pondělí ráno sbalila knihy do pytle a vyrazila do školy. „Ahoj Lilibeth,“ oslovil ji z boku mužský hlas. Otočila se za ním a uviděla Diega, jak se na ni široce usmívá. „Ukaž, pomůžu ti s tím nákladem.“ „Není třeba, zvlád-“ nestihla to doříct, už jí sejmul pytel s knihami ze zad. „Páni, solidní nálož. Co v tom máš?“ zeptal se. „Knihy,“ odbyla ho Lili a snažila se dělat, že nevidí, jak na ni Eva s partou dělají významné obličeje. „Neříkej,“ děl Diego, „to jsem nevěděl, že jsi tak pilná studentka.“ Usmívaly se na ni dvě řady silných rovných bílých zubů v širokém sebevědomém úsměvu. „Jestli to nebude tím, že o mně asi hodně věcí nevíš,“ znovu mu odsekla a natáhla se pro pytel. „Máš pravdu,“ ucuknul s pytlem, „musím to napravit,“ a vytáhl rukou první svazek, který ležel v pytli nahoře. „Poslání speciálních andělů A-C,“ přečetl nahlas a s otázkou v očích se na ni podíval. „Dej to sem,“ sebrala mu knihu a pytel a odběhla do učebny. „Speciálové?” přemýšlel Diego, zatímco šel také za ostatními.

„Evo,“ zašeptala Lili ke konci přednášky, „vem mi něco k obědu, potřebuji si zaletět přes oběd do centrální knihovny.“ „Dobře, a co chceš?“ „To je jedno. Něco, co můžu sníst nenápadně během přednášky.“ „Tak to může být klidně slon,“ mávla rukou Eva, „máme starého Gulivera, ten je slepý jak krtek.“

Lili vystřelila z učebny hned, jak skončili, a stejně rychle dorazila i do centrální knihovny, takže se na ni knihovnice překvapivě zadívala. „Dobrý den, přinesla jsem zpátky knihy, ale chybí mi jeden díl, asi jsem ho ztratila,“ vyhrkla Lili. „Tak se na to podíváme,“ řekla knihovnice s klidným úsměvem a převzala si stoh knih, které před ni Lili zatím naskládala. Pak si pozorně pročetla záznam o výpůjčce: „Ne, vrátila jsi všechno. Díl N-O jsi neměla půjčený.“ „Ale na regálu tenkrát nic nezůstalo.“ „Možná ho měl půjčený někdo jiný, podíváme se.“

Knihovnice chvíli hledala v kartotéce, potom vzala knihy a šly spolu k regálu. „To je zvláštní, opravdu se tu nenachází. Avšak půjčený také není. Snad ho dal někdo do jiného regálu, zkusím se po něm podívat. Ale pokud bys ho potřebovala rychle, tak můžeš zaletět do Východního Města, budou ho tam jistě mít. Anebo zkus zapátrat v ‚Základech andělského členění‘, tuto knihu mají v každé knihovně, třeba by ti informace z ní zatím stačily,“ uklidňovala knihovnice Lili, domnívajíc se, že příčinou jejího spěchu byla obava, že nebude moci dokončit seminární práci.

Lili byla ráda, že kniha nezmizela u ní, a letěla zpátky do školy. Přednáška už začala, ale Eva jí nechala vzadu otevřené okno, takže se Lili podařilo nepozorovaně proklouznout zpátky. „Půjdeš s námi dnes do Jižního Přístavu? Přijela loď z Jižních ostrovů, budou vykládat zboží,“ zeptala se Eva. Lili, soukajíc do sebe plněnou tortillu, kterou jí Eva vzala, přikývla.