Kap. 18 Jižní Přístav

„Kam se jde?“ přitočil se v Diego k partě dívek hned, jak vyšly z přednáškového sálu. „Dolů do Přístavu,“ usmívala se na něj Eva, „chceme vidět, co přivezla loď.“ „Tak to máme stejnou cestu,“ přidal se bez ostychu Diego.

Jižní Přístav byl bezesporu nejdivočejším městem na Kontinentu. Domky zde byly poslepované na sobě bez jakéhokoliv jasného systému. Každý různé velikosti a tvaru. Ani jednotlivé domy si nedělaly starosti s pravidelností. Spousta z nich měla různě velká okna, na zdech byly přilípnuté výklenky a balkonky v nečekaných výškách. Leckde byly domy spojené přes cestu a všechny byly vícebarevné nebo měly fasády obložené zdobenými dlaždicemi. Právě díky tomuto výraznému koloritu byl Jižní Přístav považován za samostatné město.

Také se zde domy často měnily, neboť obyvatelé se do a z Přístavu často stěhovali. Jedním z mála stálých obyvatel byla Esmeralda a její muž Juan, kteří vlastnili tavernu hned vedle prostorného dlážděného nábřeží. Ovšem nebyli zde zdaleka jediní, kdo nabízel tyto služby. Hostinců zde byla celá řada, přičemž každý nabízel jinou kuchyni, včetně několika s pokrmy z Jižních ostrovů. Tyto podniky bývaly otevřeny prakticky bez přestání, aby námořníci, kteří připlouvali na lodích, měli kam zajít. Tohle vše dohromady znamenalo, že Jižní Přístav byl dozajista nejhlučnějším městem, minimálně v noci.

Celá parta vesele směřovala do přístavu v širokém zálivu. Diego se po cestě neustále držel u Lili a vyptával se jí na všechno možné. Lili se zoufale snažila vmísit mezi ostatní holky, ale ty dělaly, že to nechápou.

U lodi byl velký frmol, spousta andělů se přišla podívat na předměty z Jižních ostrovů, jiní se zase halasně zdravili s námořníky. Diego se lepil k Lili, prý, aby se neztratila v davu. V jednu chvíli ho však zaujala černá pobíjená truhla, čehož Lili okamžitě využila, přitočila se k Evě a nařídila jí: „Zabav ho, chci se vypařit.“ Eva se na ni překvapeně podívala, ale než stačila cokoliv namítnout, Lili ji přistrčila k Diegovi a zmizela v davu. Jakmile doběhla do volnější boční uličky, odrazila se a odletěla domů.

„Z toho Diega by se jednomu rozskočila hlava,” říkala si u obligátní večeře s Opatrovníkem a Siliem, „doteď si nevšiml, že existuji a najednou má takový zájem. To určitě, nejsem dnešní.” Pomohla Siliovi s nádobím a šla spát. Na knihu si už ani nevzpomněla. Jenže v noci ji trápila další noční můra. Tentokrát běžela nahoru po schodech, za ní letěla hlava Opatrovníka a děsivě se smála. Vždy, když to vypadalo, že už jí uteče, uvolnil se jí pod nohou schod a ona klopýtla. Dívala se za padajícím schodem, který však najednou byl tou chybějící knihou z řady. Vzbudila se celá vyděšená. Ráno se rozespale oklepala a po snídani odletěla do školy.

Hned u vchodu se na ni opět zavěsil Diego a doprovázel ji, kam se za den hnula. Lili však nehodlala strávit další podvečer pod palbou jeho otázek. Nakonec se jí podařilo se mu ztratit, když se s ostatními rozhodovali, kam vyrazit po škole a odletěla domů. Doufala, že si v noci odpočine lépe než tu předešlou, ale znovu ji pronásledoval ten samý zlý sen, který ji vzbudil uprostřed noci: „Nic naplat, Lilibeth, musíš zjistit, co bylo v tom chybějícím díle, jinak se tu asi nevyspíš,” řekla si, když se šla napít a pak konečně klidně usnula.