Kap. 19 Východní Město

„Proč jsi včera zmizela hned po škole?“ přitočil se k Lili Diego, hned jak ve středu ráno přistála ve škole. „Letěla jsem domů,“ odpověděla mu stroze. „Tos mohla říct, doprovodil bych tě.“ „Dík, ale doletět domů zvládám už sama,“ odsekla mu. „Ve městě jsem tě nikdy nepotkal. Bydlíš daleko?“ přešel její strohost Diego bez mrknutí oka. „Ten je snad splachovací,” pomyslela si Lili. „Jó, daleko, až tam, kde slunce nevychází, v zemi temné a pusté jako moje duše,“ teatrálně mu odpověděla. „To zní, jako bys bydlela u Malévola,“ zasmál se Diego.

Lili sebou trhla, přes obličej jí přelétl stín. Sice rychle zmizel, ale ani tak neunikl Diegově pozornosti. „Neboj,“ chytil ji něžně za ruku, „nechtěl jsem tě vyděsit.“ Vyškubla se mu. „Já se nebojím,“ odsekla mu. „Ale tebe bych chtěla u Malévola vidět,” pomyslela si.

Diego se za ní díval, jak odešla do učebny. „Nedobytná, jak pevnost v Severním Přístavu, začínám chápat, co na ní ten Thomas vidí. No, nevadí, zkusíme to z jiné strany, každá pevnost má své slabé místo.”

Rovnou po škole vyrazila Lili na východ směrem, kde leželo sídelní město speciálních andělů. Přistála na rozlehlém náměstí, nedaleko mostu, který vedl přes Křišťálovou řeku, kolem níž se Východní Město rozkládalo.

Křišťálová řeka pramenila několika prameny v Ledovcových horách na severu a tekla přímo k jihu, kde se v široké deltě vlévala do Barevného moře. Kolem náměstí se v půlkruhu tyčily čtyř až pětipatrové budovy, ovšem v dalších ulicích za nimi už domy byly maximálně dvoupatrové, obklopené zahradami. Řada z nich měla podivné, někdy až surrealistické, tvary, ať už celého domu, nebo aspoň oken a dveří. Most spojoval západní část Kontinentu s částí, jíž se říkalo Divočina.

Andělé někdy nazývali území na západ od řeky kolonizovaná část, ale někdy prostě Kontinent, což bývalo hodně matoucí pro anděly z Jižního souostroví, kteří pak nevěděli, zda andělé myslí celý Kontinent včetně Divočiny, nebo jen jeho západní část.

Na druhé straně mostu se rozprostírala druhá polovina náměstí. Avšak místo kamenných domů stály kolem něho, a někdy i v něm, stany nejrůznějších tvarů, jurty, nebo různé obytné vozy.

Jedinou budovou, která čněla nad okolí, bylo dřevěné nádraží, postavené u jediné železniční trati na Kontinentu, jež vedla od Křišťálové řeky až daleko k východnímu kraji Divočiny. Tímto vlakem přijížděla řada andělů, kteří si chtěli urychlit a usnadnit cestu, neboť nad většinou území Divočiny se nedalo létat kvůli nebezpečným energetickým vírům a turbulencím. Kromě toho k nádraží vedl také telegraf, jenž byl natažen k některým osadám v Divočině, k nimž nevedla trať. Toto byly nejmodernější prvky z Divočiny.

Nádraží bylo to jediné, co si Lili z tohoto města pamatovala, když ji tudy po smrti otčíma vezli k Opatrovníkovi. Rozhlížela se kolem sebe a přemýšlela, kudy vyrazit.

„Potřebuješ pomoci?“ oslovila ji neznámá andělka. Lili si ji překvapeně prohlížela, byla vyšší než ona, štíhlá, opálená od sluníčka, měla poněkud výraznější nos a tmavě hnědé oči. Kolem obličeje si vítr pohrával s dlouhými volně rozpuštěnými černými vlasy s modravým leskem. „Stalo se ti něco? Potřebuješ pomoc?“ zopakovala znovu příjemným hlasem. „Já… hledám knihovnu,“ řekla pomalu Lili, jako by se probouzela ze sna. „Ta je támhletím směrem,“ ukázala dívka jihozápadně, „je to taková velká skleněná kopule, nemůžeš ji seshora přehlédnout.“ „Děkuji,“ odpověděla Lili. Dívka se otočila k odchodu, ale Lili ji zadržela, „neznáme se odněkud?“ „Nepřipadá mi,“ odpověděla ta mladá žena, „promiň, potřebuji už letět, tak jestli už to zvládneš sama…?“ Lili přisvědčila a obě se rozletěly do svých směrů.

Kopule blýskla Lili do očí hned, jak vzlétla. Kolem ní stála spousta malých domků zvláštních tvarů, asi tři jurty, několik skleníků a pár stanů. Všechno to patřilo do školního kampusu. Lili udiveně sklesala ke vstupu do knihovny.

Kopuli tvořila železná žebra, jež vyplňovaly čiré skleněné tabule. Uvnitř po obvodu bylo vystavěno několik dřevěných pater se stolky a sedátky. Uprostřed se pak tyčily vysoké regály s knihami. Lili se fascinovaně rozhlížela kolem.

„Mohu ti nějak pomoci?“ zeptal se jí mužský hlas, který patřil stařičkému knihovníku. „Ano, já hledám Poslání speciálních andělů, díl N-O.“ „Ach, tak to mne velmi mrzí, naneštěstí se nám tento díl ztratil. Zjistili jsme to na počátku tohoto týdne, když se po něm ptali z centrální knihovny, ale zatím jsme jej nenašli.“ „Aha, tak to se nedá nic dělat,“ překvapeně odpověděla Lili. „Necháš-li mi tu adresu, mohu ti dát vědět, až jej najdeme,“ nabídl knihovník. „Ne, to asi nebude třeba. Zkusím se zase někdy zastavit, až… poletím kolem.“ „Dobrá,“ mírně se uklonil muž a hleděl si další práce.

„Tak tohle už je opravdu dost zvláštní náhoda,” říkala si Lili, zatímco letěla domů, „ale co s tím?“ Trochu se bála, že ji bude zase honit noční můra, avšak zdálo se jí jen cosi o Siliovi, co si do rána nezapamatovala.