Kap. 20 Malévolo

Ve čtvrtek dopoledne Diego opět naháněl Lili, jak se dalo, takže před obědem už to Lili nevydržela a naléhavě zašeptala Evě: „Evo, musíš mě toho Diega zbavit.“

„A proč? Je hezký a milý a zjevně se mu líbíš.“ „Ale on mně ne,“ odsekla jí Lili. „A proč? Kvůli tomu Tomovi? Vždyť ho sotva znáš, zatímco s Diegem se můžeš vidět každý den.“

„Protože má hloupé otázky a je vlezlý, když to musíš vědět,“ odsekla jí Lili. „Prostě ho zajímáš, co je na tom?“ bránila ho Eva. „A ten jeho samolibý úsměv...,“ pokračovala Lili. „Nebo sebevědomý,“ oponovala jí Eva. „Nebo to, jak se na mě hladově dívá.“ „Nebo zamilovaně dívá.“ „A to, že se o mě začal tak najednou zajímat až poté, co mě přivedl Tommy na zkoušku, i když předtím mě mohl vidět každý den,“ už hodně podrážděně pokračovala Lili, důrazně se dívajíc na Evu. „No, je nás tady hezkých holek prostě hodně, tak je těžké si vybrat jednu, zvlášť, když se tak málo družbuješ,“ nedala se Eva, ale vidouc Liliin výraz, dodala, „dobrá, dobrá, já ho při obědě nějak zabavím, aby ses v klidu najedla a byla příjemnější.“ Lili protočila oči, ale už to neřešila.

Dle Liliina očekávání se k nim Diego opět na oběd přidal, avšak úplně bez komplikací se skutečně nechal usadit k Evě a vcelku živě s ní hovořil. O čem, Lili nevěděla, neboť je z druhé strany stolu neslyšela.

„Mělas pravdu, má divné otázky,“ spustila Eva, sotva začalo další cvičení. „A co chtěl?“ zajímalo Lili. „Ále, pořád se zleva zprava vyptával, kde a s kým bydlíš a tak.“ „Neřeklas mu nic?“ vylekala se Lily. „Nejsem dnešní, navíc jsem se snažila nějak zajistit, aby mě seznámil s Pierrem, ale kroutil se jak had. To ten Tommy má větší kuráž,“ uraženě si odfrkla Eva. Lili jen udělala posunek 'já ti to říkala'.

Diego seděl na hodině a přemýšlel. Byl zvyklý na to, že mu dívky s ohledem na jeho působení v kapele jeho pozornost spíš oplácely a tohle Liliino odmítání ho dost dráždilo. Kromě toho měl rád ve věcech pořádek a jasno, takže její tajnůstkaření mu nedávalo klidu. Když nepochodil ani u Evy, usmyslel si, že prostě poletí za Lili a sám zjistí, kde a s kým to tedy žije. A tak jakmile Lili vyletěla domů, vyrazil za ní.

Sledovat anděla, když ohne prostor je složité, a pokud udělá prostorový skok, je to téměř nemožné, proto ve čtvrtek zjistil jenom směr a zhruba vzdálenost, kam odletěla. Ale v pátek, když už tohle věděl, dokázal postřehnout dost dalších detailů na to, aby dokázal doletět na dohled k domu, kde Lili žila. A že byl ten dům široko daleko jediný, usoudil, že Lili bydlí v něm. Nejprve chtěl přistát a zaklepat, ale vzhled domu ho k tomu příliš nelákal.[1]

Diego si pomyslel, že s ohledem na to, že domy andělů byly odrazem duše jejich majitele, musí být ten zdejší dost šílený. Rozhodl se tedy, že zkusí zjistit, kde má Lili pokoj a zaťuká přímo na její okno. Létal opatrně od okna k oknu.

Necítil se při tom dvakrát dobře. Nahlížet ostatním za letu do oken je mezi anděly považováno za hodně neslušné. Ale jeho zvědavost už dávno přebila jeho jinak proslulý pragmatismus. Okna měla povětšinou zavřené své vnitřní zlatavé okenice, a když ne, byla zatažena těžkými závěsy, takže po určité době ztratil obezřetnost, a když zahlédl jedno okno nastevřené[2], rychle se k němu vydal. Jakmile se však k němu přiblížil, čapla ho zevnitř silná paže a prudce a necitlivě ho vtáhla dovnitř. 

„To tě doma nenaučili, že létat lidem kolem oken se nesluší?!“ zahřměl mu před obličejem hluboký mužský hlas. „Já… pardon pane,“ snažil se muži vyprostit, „jen jsem tu hledal spolužačku.“ „A že máme dole dveře s klepadlem, sis nejspíš nevšiml!“ pokračoval ten člověk stejně děsivě a hlasitě. Diego nevěděl, co říct, naštěstí pro něho v ten moment vešla do místnosti Lili.

„Ahoj,“ pozdravil ji s nadějí v hlase, že ho vysvobodí ze sevření, neboť muž ho stále pevně držel za oblečení, i z trapné situace. „Diego, co tu děláš?“ zeptala se šokovaně Lili. „Já… přišel jsem se jen zeptat na nějakou látku ze školy,“ úpěnlivě se na ní díval.

„Ty ho znáš?“ obořil se pán domu tentokrát na Lili. „To je spolužák, řešíme spolu teď jeden projekt,“ zalhala Lili a Diego jí byl v tu chvíli neskonale vděčný. „A to ti přijde v pořádku, zvát si sem mužské návštěvy bez zeptání a ještě oknem?“ napůl pustil, napůl odhodil Opatrovník Diega před Lili. „Já… asi jsme se špatně domluvili,“ přikrčila se Lili trochu.

Diego si upravoval oblečení a rozhlížel se po východu. „Erhm,“ mírně si odkašlal, „tak já už raději půjdu… Domluvíme se na tom pak ve škole,“ otočil se k Lili a pak zpátky k mužovi, „na shledanou pane… pane…,“ Diego marně hledal vhodné oslovení. „Malévolo,“ doplnil ho suše a vyzývavě muž. Diego naprázdno polkl: „Tak tedy na shledanou, pane Malévolo,“ poslední slovo již sotva zašeptal. „Silio! Vyprovoď hosta,“ rozkázal místo odpovědi Malévolo.

Když za Diegem zapadly dveře, otočil se Malévolo k Lili. „Očekávám, že se toto již nebude opakovat. Jako tvůj opatrovník předpokládám, že budeš dodržovat pravidla tohoto domu, a jedno z nich jasně zní, že veškeré tvé návštěvy musím nejprve povolit já.“ „Ale já ho přece nepozvala, přišel sám,“ ohradila se vzdorovitě Lili. „Zřejmě ho k tomu něco přimělo,“ podíval se na Lili důrazně Malévolo. „Tak to opravdu netuším co, podle mě je to jen otravný kluk,“ napřímila se. Malévolo, Opatrovník, se na Lili chvilku díval a pak jí posunkem ukázal, že může jít.

--------------------------------------

[1] Více o budově viz Apendix 2 – Rozšířená geografie

[2] pootevřené